“Moje bábovičky jsou taky důležitý, mami!”

Zvrhne se vám občas relax na hřišti v sérii plačtivých scén?
Podívejte se na to očima batolete. Možná hned objevíte řešení

Zajímá vás, co se tomu vašemu batoleti honí hlavou a proč se je to s ním někdy tak těžké? Máme pro vás reportáž z druhé strany.

Na hřišti to mám nejradši. Klidně bych tam byl pořád. Jsou tam lidi mojí velikosti i větší, co běhají rychleji a umí toho víc. Je tu pořád co dělat. Prostě skvělý místo!

Dneska to tu žije. Snídaně byla nekonečná, ale už jsme tu. Nemůžu se dočkat a kroutím se, abych se z kočárku dostal co nejdřív.

“Vydrž, prosím tě, už to bude,” povzdechne si máma, když mě odpoutává. Ráno na sebe s tátou křičeli, tak je smutná.

Konečně jsem na zemi! Namířím si to rovnou na pískoviště.

Zážitek první: proč házím písek po dětech?

V písku je moc fajn se hrabat, rochnit a plácat. Taky se skvěle hází. Tak krásně to letí a rozprskne se to do vzduchu!

Seberu vždycky hrst, namířím a hop! Hahaaa, to doletělo ještě dál než posledně! Beru další. Všimnu si, že kousek ode mě stojí kluk a kouká na mě. Ukážu mu, jak se to hází! Otočím se přímo k němu, aby to dobře viděl. Koukej, takhle. Hop!

“Proboha co to děláš, seš normální?!”

ozve se okamžitě a máma už je u mě a drží mi ruku od písku. “To nemůžeš házet po dětech!” 

Proč ne?

“Koukni, strefil jsi ho do oka.” No jo, kluk si mne oko a trochu fňuká.

To já ale nechtěl, to nebylo schválně.

Jen jsem mu to ukazoval. Máma se zlobí. Nevím, co teď. Začínám taky natahovat.

“No aspoň že je ti to líto, tak snad si to budeš pamatovat. Honem, udělej chlapečkovi malá.” 

Vůbec se mi nechce. Kluk bulí a nedívá se na mě vůbec hezky. Přijdu si hrozně, jako bych udělal něco příšernýho, a já přitom jenom házel pískem. Taková zábava to byla, dokud se do toho nepřipletl on.

Máma mě strká směrem k němu a tváří se přísně, tak jdu a pohladím ho po hlavě. Špatně jsem si to vyměřil, trošku to plesklo. Ale malá to bylo.

“Hezky!” Napomíná mě máma.

Kluk už brečí míň, je mi tam nepříjemně, tak sotva mě máma pustí, jdu pryč.

Zážitek druhý: Proč nechci vracet půjčené věci

Namířím si to ke kočárku, co stojí kousek vedle. Kočárky mě baví. Je super s nimi jezdit dokola a dělat “brrrrrrrm”. Je to trochu jako auto a přijdu si jako máma. Napodobovat mámu je jedna z nejlepších her!

Ukořistil jsem kočárek a valím si to přímo přes hřiště. Následuje nejmilejší chvilka celého dopoledne. Já a můj kočárek tomu tady kralujeme. Máma si na lavičce povídá s tetou, občas slyším, jak se směje. Moje máma je to úplně nejlepší na světě. A moc se mi líbí, když se směje.

Najednou přichází cizí holčička a kočárek mi bere. Je větší a má sílu, kočárek mi snadno vezme a jde s ním pryč. Úplně mi šlápla do štěstí. Můj kočárek! Běžím za ní a křičím, přes slzy skoro nevidím.

“Prosím tě nebreč,” přichází máma. “To je holčičky, tak jí to nech. Hezky jí poděkuj, že ti to půjčila.”

Nechápu. Doma je všechno moje.

A teď jsem měl ten kočárek já!

“Moe!” Protestuju a natahuju se po kočárku. Chci ho zpátky, tak krásně se mi s ním běhalo!

“No to teda ne,” máma už se zlobí. “Není všechno na světě tvoje. Pojď, můžeš si hrát třeba tady s bagrem, ten není ničí. Kočárek je stejně pro holky.”

Ale když mě to s ním tak bavilo! Máma, holčička a její maminka stojí kolem mě a koukají na mě dolů. Máma se tváří přísně.

Přijdu si v tom úplně sám.

Je mi strašně líto, že nemůžu mít ten kočárek ještě chvíli. Je to nefér. Ta holka mi ho vzala. A máma je na její straně.

Dostanu vztek z toho, jak jsem vždycky nejmenší a nic nemůžu.

Natáhnu se po holce a trochu ji plácnu.

“No tak to teda ne!” zakřičí máma, odtáhne mě za ruku a plácne mě přes zadek. “To se dělá, bouchat ostatní?! Tys jí vzal kočárek a ještě ji boucháš? To je teda vážně ošklivý. Jak řekneš?”

Neřeknu nic. Ona mi vzala kočárek, co tam jen tak stál a já si s ním začal hrát a podle mámy jsem teď ošklivej. Vůbec už nevím, co s tím, stojím tam a pláču nejvíc, jak umím.

Když se máma takhle zlobí, dívá se na mě, jako by mě ani neměla ráda. Někdy si fakt nejsem jistej. Teď jsem v tom vážně sám. Potřebuju, aby se mě zastala, aby v tom byla se mnou. Ale asi mi nerozumí?

Co mi pomůže? Mluvte se mnou a netlačte na mě

Přes slzy vidím, jak si ke mně na zem sedá máma holčičky, co mi vzala kočárek. Nevypadá, jako by se zlobila. Jen na mě kouká.

“Tobě se ten kočárek moc líbil, viď,” říká. “A teď tě moc mrzí, že už si s ním nemůžeš hrát.” 

Hele, ta paní chápe, jak je to pro mě důležitý. Už si nepřijdu úplně sám. Brečím trošku míň. Ale fakt jen malinko.

“To chápu,” říká paní. “Já nesnáším, když musím nechat něčeho, co mě baví. Ale když on je ten kočárek tady Sofinky,” ukazuje na holčičku. “A ona ho má moc ráda. A nerada ho půjčuje. Víš, jako má tvoje máma třeba mobil, co nechce nikomu dát. Ty máš určitě taky něco, co je jenom tvoje.” 

To modrý auto, co se mu dveře otvírají nahoru. To bych nikomu nedal. Skoro jsem zapomněl plakat. Ale ne úplně.

“A my navíc už jdeme domů,” pokračuje paní. “A ten kočárek si musíme vzít s sebou, on by jinak Sofince moc chyběl.” 

Jo, to chápu. Ale stejně se mi moc líbil a ještě je mi to líto, tak trochu fňukám.

“To je v pořádku, vždyť je váš,” říká moje máma té paní. Mluví na ni mnohem milejším hlasem než prve se mnou. “Pojď,” tahá mě za ruku. “Houpačka je volná, pojď se pohoupat.” 

Já se teď ale nechci houpat, ještě myslím na kočárek. Máma je netrpělivá a tahá mě pryč. Asi jí tu taky není dobře?

“To je v pohodě,” říká paní s úsměvem. “Ono to občas trvá, než něco přebolí, viď? My klidně počkáme.” 

Chvíli u mě ještě sedí a úplně v klidu kouká kolem. Začne si povídat s holčičkou o tom, co budou mít k obědu.

Když na mě nikdo netlačí, po chvíli mi kočárek přestane připadat důležitý.

Spokojeně si to namířím k volné houpačce. Houpu se, pak lezu do hradu a kloužu se dolů, pak stavím bábovičky. Všechno je zase fajn, na kočárek si už ani nevzpomenu.

Zaručené drama: jdeme domů, a hned!

Zrovna se chystám vyklopit do písku další báječně šišatou mašinku, když máma přijde a říká, že odcházíme.

To ale nejde, mami, mám to tady rozdělaný!

Prý musíme na oběd. Nemám pocit, že bych měl hlad. Rozhodně na jídlo nemyslím.

A moje bábovičky jsou stejně důležitý jako tvůj oběd, mami! Koukej, tady je mašinka a tady náklaďák!

Máma se mě snaží vzít do náručí, já protestuju a snažím se vykroutit. Můžeme jít až za chvíli? Potřebuju si to tady dostavět, víš?

“Pojď, už jsi unavenej, potřebuješ spinkat,” říká máma a zvedá mě ze země. To je klidně možný. O to hůř se smiřuju s tím, že nemůžu dostavět, co jsem začal. Potřebuju si ještě malou chvilku užít svoje dílo a rozloučit se s ním. Nemůžu takhle rychle, mami. Asi mi fakt nerozumíš? Začínám se bránit zuby nehty. Abys viděla, jak důležitý to pro mě je. Neumím ještě tvoje slova, a tak nevím, jak jinak ti to dát najevo.

Nechci pryč, nechci! Ale ty máš takovou sílu! Dělám, co můžu. Kopu a křičím.

Nese mě ke kočárku. Já tak moc nechci domů! Proč mě neposlouchá?!

Mám vztek a je mi z toho strašně smutno. Máma mě cpe do kočárku, má úzkou pusu a dívá se vyčítavě.

“Podívej, jak ostatní děti odcházejí v klidu a nekřičí na svoje maminky,” říká mi.

Ale vždyť já nekřičím na tebe! Prostě je mi to líto a nemůžu s tím dělat nic víc než protestovat. Abys mě slyšela.

A ostatní děti křičí taky, proč říkáš, že ne?

Asi jsem udělal zase něco špatně.

Jsem asi celej nějakej špatnej, když dělám tolik věcí špatně. Mami, to už nejsem tvůj hodnej kluk? Pláču z toho tak nahlas, až trochu chraptím. Máma tlačí kočár a nic neříká. Asi je jí z toho taky smutno.

...

Večer se táta vrátí z práce. přinese mámě kytku a už jsou na sebe zase hodní. Ptá se, jak jsme se měli. Máma mu u večeře vypráví, jak jsme byli na hřišti, a že se mi zase nechtělo pryč. Chvíli si o tom povídají. Jsem rád, že je jim spolu zase dobře.

“Připadám si na tom hřišti vždycky jako nějaká neschopná máma, když Bertík tak vyvádí,” říká máma tátovi. “Mám pocit, že na mě všichni koukají. A je mi trapný, když bere dětem hračky. Prostě mi přijde, že musím zasáhnout. Ale řekla bych, že je to pak ještě horší.” 

A najednou se máme obrací ke mně: “Pojď sem, ty můj broučku,” natáhne ke mně ruce a bere si mě na klín. To je moc prima pocit. Miluju, když u ní sedím a ona mi povídá polohlasem do ucha. “Nějak nám to spolu na tom hřišti nejde. Ty jsi vždycky tak divokej, nějak to nezvládám,” povídá smutně.

“Aspoň ty odchody, kdybysme nějak vymysleli bez pláče…” hladí mě máma po vlasech.

Táta se na chvíli zamračí. Vždycky se trošku mračí, když přemýšlí: “Hele, a co když je to jenom tím, že to je na něj všechno moc hrrrr? Já to znám na sobě, taky jsem naprdnutej, když mám jen tak odejít od rozdělaný práce. Je těžký nechat ty bábovky bejt a jít domů, když tě to baví, viď?” říká mi táta.

“Třeba by pomohlo, kdybysme ti jen dali trochu času, abys mohl dokončit, co máš rozdělaný?” mrknul na mě táta nakonec.

“Jo, to by mohlo pomoct,” řekla máma.

Jo, to by šlo, mami! Neumím jí to ještě říct, tak ji jen obejmu a jdu jí ukázat, jakou jsem postavil báječnou garáž.

Líbilo se vám kouknout na svět očima batolete? Sdílejte článek dál:

O autorce

Aneta Boučková, Nevýchovná máma a absolventka kurzu Výchova Nevýchovou, maminka téměř dvouletého syna Filipa.

“Vystudovala jsem Anglistiku a stala se překladatelkou. Ráda pomáhám lidem si porozumět, ať už je bariéra jazyková, nebo jiná. Špatně by se mi žilo bez tance a Tolkien a letní bouřky mi dělají radost k zbláznění.” Aneta

Máte chuť udělat další krok?

Využijte možnost vyzkoušet si na 14 dní kurz Nevýchovy
Nebo začněte s Pomocníkem mámy na mateřské

Získat Pomocníka
Každodenní pomocník mámy na mateřské
vám pomůže vyřešit USPÁVÁNÍ, přebalování
a první nastavování hranic

Svůj e-mail nám svěřilo už přes 190.000 rodičů.
Kdykoliv se můžete jedním kliknutím odhlásit :)

Prolistovat kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Napište nám: Jak dramata na hřišti zvládáte vy?