Já na to nemám, být dobrá máma

Zakázané myšlenky, které jsem si dlouho netroufla říct nahlas

Bolí mě břicho a v puse mám úplně sucho. Chci otevřít oči, ale nejde to. Světlo mě v nich řeže jako písek. Příšerně tu páchne dezinfekce. Ležím na JIPce. Po císaři.

Byla to moje noční můra, rodit císařem. No jo no. Malou mi ještě ani pořádně neukázali. Pořád zvracím. Kdyby mi aspoň nebylo tak zle od žaludku, ta narkóza mi dává nějak zabrat. Usínám.

„Tááák maminko, máme tu miminko na kojení. Halóó, maminko!?“

Někdo mě bere za rameno. Proč mi říká „maminko“? Otevřu oči a vtom se mi valí žaludek nahoru. Chytám se za pusu. Mžourám na sestru s bílým balíčkem v ruce.

„Tak co, maminko?“ Pomalu si zvykám na to oslovení. „Chcete miminko?“

Zmateně se snažím protřít si oči, nemůžu se rozkoukat, a znovu se mi hrnou do krku žaludeční šťávy. Jasně, že chci. Ale najednou mám strach. Je mi zle a cítím se slabá. Nejistá. Panebože, já to nedokážu!

„No já… já nevím,“ vypadne ze mě. A derou se mi slzy do očí. Brečím a nedokážu se hnout. Bože, co jsem to za ženskou?

„Tak pojď, máma tě nechce,“ zahaleká sestra. Mizí i s bílým uzlíčkem za prosklenou stěnou. Neobjeví se s malou další tři hodiny. Holčičko moje, promiň. Máma tě chce. Jenom je hrozně bolavá a má strach. Fakt neví, jak zvládne být mámou.

„Tak pojď, máma tě nechce.“ Ta věta mi zněla v uších tři roky, než jsem sama sebe pochopila a přijala. A přestala se cítit jako máma, co na celé čáře selhala.

Nechala jsem svoje dítě ve štychu. A to mám za to

Ještě ke všemu bylo pak moje miminko neklidné. Často brečelo. Musela jsem mu dát dudlík. (Další moje noční můra – přece to musím zvládnout bez něj. No… prostě nezvládla.) A nešlo nám kojení. Co byste taky chtěli od krkavčí mámy, která po porodu svoje dítě nechce.

Tohle se prostě nedá vrátit, nedá se to nikdy napravit, myslela jsem si. Ani to nejde nikomu říct. Protože normální ženská by se takhle sobecky nezachovala.

Jenom já jsem tak divná. Nemám ten správný mateřský pud. Nechala jsem svoje miminko ve štychu, když mámu potřebovalo nejvíc. Cítit ji u sebe, ne ležet někde vedle ve sterilní místnosti. Co když tam plakala? Volala mě. A nedovolala se. Co jsem jí to udělala?

Celé roky mi jely hlavou tyhle výčitky. Dusila jsem je v sobě. Protože by to přece nikdo nepochopil. A skoro vždycky, když moje holčička brečela, naskočilo mi: „Můžu za to já!“

Prostě stvůra, ne máma

Když to tu teď píšu takhle veřejně, je to ještě trochu zvláštní. Jsou tři ráno, to moje odrostlé „miminko“ tu chrní a já ťukám do počítače svoje tajemství. S křehkým pocitem důvěry, že ty mě pochopíš, mámo za monitorem :)

A víš, co byla pro mě po všech těch zakázaných myšlenkách a blbých pocitech selhání největší úleva? Přestat před tím utíkat. Říct všechny ty svoje „schízy“ nahlas. Najednou jsem zjistila, že to všechno smím cítit. A nejsem kvůli tomu stvůra.

A tak tě teď chci vlastně pozvat – jestli se někdy cítíš podobně jako tenkrát já a pochybuješ o sobě, vyčítáš si, že nejsi dost dobrá máma, nebo máš na triku mámovské „selhání“, které tě bolí, a honí se ti hlavou myšlenky, co bys radši nikomu neřekla – udělej to taky.

Řekni nahlas všechno to bolavé, co trápí tebe. Možná tu pak budem chvíli bulet spolu :), ale uleví se ti.

Pustit výčitky má smysl, protože...

Protože, víš (a já to teda pár let nevěděla), když se máma zbaví výčitek,

  • že udělala něco, čím svoje děťátko poškodila (třeba rodila císařem, neuměla kojit a dala mu dudlík, nebo ho chvíli po porodu jako já nechtěla…),
  • že cítí něco, co nemá cítit (možná dokonce pochybnosti, jestli vůbec to mateřství byl dobrý nápad, jestli to chce, jestli na to má...),
  • a že má myšlenky, které nemá mít (protože pak je špatná máma, divná ženská, nepřijatelná...),

spadne z ní obrovské závaží. A dítě to ucítí. Už i to pětidenní miminko.

Na něco se tě zeptám – myslíš, že potřebuje mámu, která si pořád něco vyčítá a tisíckrát si v duchu nadává za všechno, co udělala „špatně“? Je mu to k něčemu?

Nechceš být pro svoje děťátko radši maminka, která je k sobě laskavá?

A přestat se trestat za „chyby“? (Vlastně ho tím odmalička naučíš, že chyba není definitivní selhání a dá se napravit.)

Tak co, jdeš to zkusit?
Další mámy, jejichž bolavé příběhy najdeš na konci, tě tu se mnou podrží.

Tak to vysyp

Vezmi si papír a tužku nebo si otevři čistý list v počítači a vysypej ze sebe svoje:

Myšlenky o tom, že nejsi dobrá máma
Výčitky, že jsi selhala
Co všechno jsi udělala špatně?
Možná se na svoje dítě dokonce zlobíš?
Máš zoufalé myšlenky, když tvoje miminko pláče, a nejde ti ho utišit?

Tak to napiš. Práskni to na sebe černé na bílém. Cokoliv, co se ti honí hlavou a bojíš se na to jenom pomyslet. A klidně plakej, nedrž to v sobě.

Třeba to bude jedna věta, stejně jako ta moje z porodnice? Anebo z tebe nakonec vypadne celý seznam. Uvidíš. (Počkám tu na tebe, než dopíšeš :))

...

Hotovo?

Tak víš co? Ještě připiš pod svůj seznam:

Smím cítit cokoliv. Smím dělat chyby. A nejsem proto horší máma.

A přečti si to nahlas. Přečti si to, kolikrát chceš. Třeba dvěstěkrát :) A nech přitom ze sebe padat ten pytel, co tě tíží na zádech. Smíš cítit cokoliv. Smíš dělat chyby. A nejsi proto horší máma.

Nebo znáš nějakou dokonalou mámu, která nikdy žádnou chybu neudělala?

Já ne. Něco ti řeknu, dokonalost je dokonalá iluze. A laskavost k sobě má obrovskou sílu. Dokáže zahojit i ten nepovedený porod císařem. Vidím to na svých holčičkách (už mám dvě :)). Tak na tebe myslím, i když jen přes obrazovku.

Máma Hanka
& Nevýchova

P.S. A ještě balík podpory, abys to dala

Jestli si zatím úplně netroufáš svoje tajné myšlenky vytáhnout na světlo, jsou tu mámy, které ti s tím pomůžou. Statečně souhlasily, že zveřejní svoje pocity, dokonce svoje jméno, aby ti dodaly odvahu.

Tyhle ženské si prošly obdobím probrečených dnů a nocí taky. Vedle všech těch krásných vyladěných maminek s vyladěnými dětičkami, co se usmívají z časopisů,

je tu totiž i armáda ženských s kruhy pod očima.

Mají chvíle, kdy jsou z mateřství zoufalé. I chvíle, kdy jim rve dětský pláč srdce. A uši. Nejradši by si je někdy zacpaly. Nebo někam zdrhly. Pochybují o sobě. A nejsou dokonalé.

Zbouráme ten mýtus o dokonalosti, co říkáš?

Je mu špatně ze mě

Bála jsem se, že je to mnou. Že cítí, že nejsem dost dobrá máma, jak má být, že se do mateřství nedokážu dost uvolnit nebo nadchnout. Že to dělám špatně, a proto on tolik pláče. Pár lidí mi navíc řeklo, ve snaze mi pomoct, že je to mnou – děťátko cítí emoce mámy. Takže když jsem já v nepohodě, je maličký také. No bezva. Tahle myšlenka mě vždycky hodila do spirály: Ježišmarja, je mu je špatně ze mě! Musím se uvolnit. Ale to s tím jeho pláčem nejde… No já jsem ale hrozná máma.

- Aneta Boučková s Filim (2)

Vyřvat nepomáhá

Mám hodně velký problém se svou dvouměsíční dcerkou. Je to vzdorovité miminko. Přes den je strašně moc unavená, usne mi u prsa, což je špatně, to vím, ale stále se mi ji to nedaří odnaučit. Ale když usne a dám ji do postýlky, tak okamžitě začne řvát jak tygr a prostě neusne. Vyřvat nepomáhá. Když ji uspím v kočárku a přestanu jezdit, je okamžitě vzhůru. Nemůžu furt jen jezdit, mám spoustu práce a manžel musí taky jíst. Už jsem opravdu zoufalá.

- Veronika Procházková s Kačenkou (2m)

Snažím se, co můžu. Ale občas už nemám sílu

… Stejně tak přebalování, honím ho, kde se dá, protože když ho dám na záda, tak děsně řve a kroutí se a já na něj nechci používat sílu. Je to děsně vysilující a poslední dobou mám pocit, že místo abych si to s ním užívala, pořád mu něco zakazuju. Protože po vysvětlení, že na něco nemá sahat (protože třeba elektrika, sklo je křehké atd.), to hned udělá znova.

Četla jsem Naomi Aldort a snažím se, co můžu, koukat se jeho očima. Ale občas už nemám sílu. … Pořád na to myslím, co dělám špatně. A jak se změnit nebo přijmout, abychom se navzájem tak netrápili...

- Petra s Jiříkem (13m)

Už nemůžu. Co když to takhle bude pořád?

Už zase pláče!! Je to 20 minut, co konečně usnula. 20 minut klidu a už jsou pryč! Vždyť jsem si ještě nestihla ani sednout! Už nemůžu. Co když to takhle bude pořád? Všichni říkají, že to bude lepší. Ale kdy??? Potřebuju ticho. Potřebuju klid. Potřebuju být jen sama se sebou. Uteču. Nebo se aspoň zavřu na záchodě a zacpu si uši. Jen na chvíli. Jen na chvíli nemuset řešit ten pláč…

Takové myšlenky se mi honily hlavou po narození Áji. Plakala často. Hlavně v noci. Spala u mě v náručí, a přesto se budila 6krát za noc. Uspat ji po každém probuzení trvávalo u prsa někdy i hodinu. Navíc skoro vždycky začala plakat v momentě, kdy jsem se začínala propadat do hlubšího spánku.

Bylo to jako nějaká forma mučení. V těchto usínacích chvílích jsem měla až chuť s ní hodit do peřin. Ale v momentě, kdy vztek odezněl, padla na mě hrůza. Co jsem to za mámu, když mám tyhle myšlenky?

- Lucka Cieslarová s Ájou

Stýská se mi po té holce, kterou jsem bývala dřív

Přiznávám, že jsem si naivně myslela, že to bude jinak. Všichni kolem přece taky mají děti, a vypadají úplně v pohodě! Spokojeně řeší kašičky s prdíkama, jezdí na chatu a usmívaj se z rodinných selfíček na Facebooku. Vypráví, jak jim děti změnily život, jak je to krásný a jak by nikdy neměnili.

Podle mě kecají. Určitě nejsem sama, komu se stýská po člověku, kterým jsem bývala dřív. Ne něčí manželkou, ne něčí mámou, která tu usíná vestoje… Ale prostě sama sebou.

A chci, abys věděla, že nejsi sama
ani ty.

- Eva se Zorkou (10m)

Jsme tu s tebou, i když nejsme všechny vidět :) Kdyby ses taky chtěla o svoje pocity podělit, tady dole v komentářích je na to místo. Můžeš nám napsat cokoliv, uneseme i „to nejhorší“.

Pošlete článek dál. Mámy pro mámy:

Máte chuť udělat další krok?

Prohlédněte si náš kurz
Nebo se pusťte do Seriálu pro mámy na mateřské. Je zdarma :)

Spustit seriál
Seriál pro mámy na mateřské zdarma

V 5dílném seriálu vám pomůžeme se lépe dorozumět s miminkem a zastavit kolotoč pláče a vyčerpání. Hned v 1. dílu začneme uspáváním. Pošleme vám ho na e-mail:

Svůj e-mail nám svěřilo už přes 320 000 rodičů.
Kdykoliv se můžete odhlásit.

Prohlédnout kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Co byste chtěly říct ostatním mámám vy?