Mateřství za odměnu? Ani náhodou.
Všechno bylo jinak a já chtěla utéct

„Mít děti je ta největší radost v životě!‟ říkávaly odjakživa snad všechny maminky, babičky a tetičky, co znám.

Když jsem vyrůstala, nepřišlo mi to tak. Rodiče malých dětí byli všichni unavení, otrávení, zpruzení. Pořád bylo někde slyšet „nech toho,‟ „buď prosím už chvíli zticha‟ a „co zas chceš‟.

Připadalo mi, že se to celé nějak zvrtlo a nikdo v tom není spokojený. Děti si připadaly, jako když nikoho nezajímají, rodiče si nepamatovali, kdy měli naposled chvilku pro sebe.

Víte která - ta s tím něžným úsměvem v naleštěném domově zalitém měkkým světlem, s dětmi, které se už od probuzení zvonivě smějí. (A že jim rostou zoubky, poznáte, až když o ně cinkne lžička). Chtěla jsem si každý okamžik s dětmi užívat.
Být klidná, rozzářená máma, co má vždycky pochopení. 

Plánovala jsem proto mít děti pozdě a dobře si to rozmyslet. Jenže - člověk si plánuje, život se chechtá.

Zrovna když jsem byla rozběhnutá několika směry najednou a ani jeden z nich s ničím takovým nepočítal. Ale já se rozhodla, že „to zvládnu‟. Ať už to znamená cokoliv.

Narodil se mi kluk, o kterém už dneska vím, že je super sympaťák s mýma očima a velikou láskou ke všemu, co má kola. Ale tehdy jsem to nevěděla.

Docela dlouho to byl jen buclatý uzlíček, který byl většinu času hodně nahlas nešťastný a nenechal mě spát.
Přišlo mi, že ostatní děti křičí, jako když kníká kotě pod polštářem, zatímco jeho pláč mi zněl v uších jako zesílený amplionem.

Měla jsem rozhozená záda, on se chtěl pořád jenom nosit a často mě hodiny nenechal si sednout.
Mámy na kurzech cvičení s dětmi byly skoro o deset let starší a měly úplně jiný svět.
Dětské hřiště kojenec moc neocení a moje kamarádky děti neměly.