Nejjednodušší otázka ve výchově

Hodí se vám pokaždé, když už nebudete vědět, jak na něj

Mami, já nemůžu,“ pípne tříletá Majda u schodů. A nahoru to mají tři patra. Už zase, zase si vymejšlí. „Ale jo, Májinko, pojď, to dáme,“ zkusí ji mamka nejdřív po dobrém vyhecovat. Nic.

„Tak hele, pojď, dáme si závody, jo, kdo bude nahoře první?“
„Já nechci.“
„A proč dneska nechceš, vždyť jsi přece rychlík, hele, pojď, to zvládneš. Tři, dva, jedna… no ták!“

„Nemůžu,“ sedá si Majda na první schod.
„Ale prosim tě, přece tady nemůžeš zůstat sedět. Za chvilku budeš mít otlačenej zadek a nastydneš. To není zdravý, sedět v zimě na studenym. Pojď, jdeme.“

Majda začíná pofňukávat.

„Tak hele, nahoře čeká táta, ten bude koukat, že už jsme doma. A možná už začíná Kouzelná školka, pojď, ať to stihnem.“
„Já nechci Kouzelnou školku.“

Máma už pomalu pění. V ruce dvě tašky a ráda by se došla konečně vyčůrat. Má toho za celý odpoledne plný kecky. A taky jí začíná být zima. Nebude ji tu přece hodinu přemlouvat.

„Sakra, pojď už, už mě to fakt nebaví. Sypej nahoru, nebo už se naštvu.“
„Mě bolej nožičky,“ fňuká Majda.
„Mě taky bolej nožičky, to se nedá nic dělat. Těch pár schodů zvládneš, nejsi už přece žádný mimino. Barča už to taky pěkně zvládá, sama do schodů, viděla jsi ji? A to je menší než ty.“

S Majdou to ani nehne.

„Tak já tě tu nechám,“ udělá máma dva kroky nahoru.
„Nééé, mamii, já chci s tebou.“

„No tak pojď sakra, proč nejdeš?“ bere ubulenou Majdu za ruku a vleče ji do schodů. Šestkrát ještě po cestě řekne: „Mě boolej nohy,“ ale nakonec jsou nahoře.

To zas bylo teda, palice jedna. Přemlouvačka na půl hodiny.

A kdyby jenom přemlouvačka. Všimli jste si, kolik strategií tahle maminka, která toho má za celý den fakt dost, vystřídala, než to paličatý dítě dostala nahoru? Vlastně celý rodičovský rejstřík:

Od hecování, přemlouvání přes moralizování, uplácení až po vyhrožování.

Nepochybně ji to stálo spoustu sil. A výsledek nic moc, stejně Majdu nakonec nahoru odvlekla, táhla ji za sebou jak další tašku s nákupem.

Podobně to děláme ve spoustě situací. Maličkých, drobných, ale každodenních – když je chceme dostat do schodů, na procházku, ze hřiště, do koupelny, z vany, do postele, z postele... A když se to nastřádá a sečte, rodič je vlastně většinu dne jen nekonečný stratég, věčný vymýšleč, jak na něj, a utahaný dříč.

Připadáte si tak někdy?
Pěkná palba.
Navíc úplně zbytečná. Na „zaseklé“ děti to nezabírá. Asi máte stejnou zkušenost?

Jak teda na něj, když mu nechcete dát rovnou jednu přes p*del?

Než na to přijdete, mrkněte na jádro pudla

Problém je v tom „jak na něj“. Jakmile se totiž zeptáte takhle,

začne to být celé vaše práce.

To vy máte najednou za úkol vymyslet, jak s dítětem hnout. To vy musíte vyvinout snahu. Vzali jste to na sebe.

Jako byste měli před sebou nějaký předmět, který potřebujete někam dostrkat. Bowlingovou kouli třeba. Jak na ni, aby dojela? Musíte najít správný grif. Jenomže koule je koule, nemá pocity, nálady, zážitky, nikdy není unavená… nemá cenu se jí na nic ptát, jen pilovat techniku.

Zato dítěte se můžete kdykoliv zeptat.

Podívejte se, jak to s Majdou mohlo dopadnout, kdyby to s mamkou zkusily:

Být kočka

„Mami, já nemůžu,“ pípne tříletá Majda u schodů. A nahoru to mají tři patra.
„Hm, to chápu, taky už mě bolej nohy. A co by ti pomohlo, Májinko?“
„Bejt kočka. Kočky můžou.“
„Tak jo,“ nesnaží se to shodit máma myšlenkou, že to je teda pěkná blbost.
„Mňau,“ řekne Majda a rozeběhne se do schodů.

Nebo takhle:

Nosit neprojde. Tak zábradlí a ruka?

„Mami, já nemůžu,“ pípne tříletá Majda u schodů. A nahoru to mají tři patra.
A co by ti pomohlo, Majdi?“
„Nosit.“
„Ty, ale já tě teď nechci nosit. Mám dvě tašky, a už jsem taky unavená, to bych nezvládla.“
Majda přemýšlí. „Tak držet zábradlí i tebe?“ řekne nakonec.
„Tak jo, šlapem.“

Anebo takhle:

Ne jít, běžet

„Mami, já nemůžu,“ pípne tříletá Majda u schodů. A nahoru to mají tři patra.
„Ty, a jak bys mohla? Co by ti pomohlo, Máji?“
„Běžet.“
A běží nahoru.

Tak to je teda idylka, říkáte si možná, to by u nás nešlo.
(Všechny tři situace jsou reálné, jen jména dětí jiná, všechno jsme to tu hodili na Majdu :))

Jenomže otázka není, jestli by to u vás šlo úplně stejně jako v situaci 1, 2 nebo 3. Ale jestli by se u vás něco změnilo, kdybyste přestali používat všechny ty strategie – hecování, přemlouvání, uplácení, vyhrožování – které použila maminka v prvním případě?

Dost možná máte totiž pravdu, že by to u vás nešlo

Hned ze dvou důvodů:

1) Každé dítě je originál a každá máma nebo táta taky, a co originál, to jiné řešení. Možná by vaše děti vymyslely něco úplně jiného, ještě ujetějšího než „kočku“ :)

2) Někdy to dítě zaskočí, když se najednou zeptáte, co by mu pomohlo. Honem neví, doteďka se ho nikdo neptal. A chvíli mu potrvá, než na to přijde.

Ale můžete zkusit, než spustíte další palbu strategií (a vezmete to zas celé na svůj hrb), si k němu projednou na ty schody sednout a

jenom mu říct, co se vám honí hlavou:

Ty, já to dneska zkouším jinak, protože mi došlo, že já tě vždycky táhnu nahoru a ty protestuješ a je to nepříjemný. Už to takhle nechci. Proto se tě ptám, víš. Už tě nechci do těch schodů přemlouvat. Já teď vlastně taky nevím, co by pomohlo. Co myslíš, přijdem na něco?

„Já ti pomůžu s taškou, mami, pojď,“ zareagovala třeba čtyřletá Andrejka, když to s ní mamka „riskla“ takhle na rovinu. Tak uvidíte, co řeknou vaše děti, až se jich zeptáte.

Ondra (4 roky) potřeboval čas, aby se v tom rozkoukal. Když jsem se ho začala ptát, co by mu pomohlo nebo jak by to potřeboval, odpovídal nejdřív jen „auto“. Ale i když odpověděl takto, nevymlouvala jsem mu to a zkusila jen doplnit – když si s sebou vezmeš auto ke stolu, bude se ti líp snídat? Aby viděl, že jakákoli jeho odpověď je možná, ze nic není „špatně“, že ho pokaždé poslouchám a spolu něco vymyslíme.

- Martina Holíková

Ono vlastně na začátku vůbec nejde o to, s čím dítě přijde

Jde o to, že poprvé to nebudete zkoušet NA NĚJ, ale S NÍM. A místo bowlingové koule před sebou uvidíte malého spoluhráče.
Není to úleva?

Možná mu bude chvíli trvat, než se „rozhýbe“. Ale příště už vám přihraje, když ucítí, že s ním počítáte:

Matylda (18m) v noci křičívá. Nikdy nevím, co chce, tak jsem to zkoušela:
„Pojď, vezmu tě k nám do postele.“ – NE.
„Donesu ti vodu.“ – NE.
Přikrýt, odkrýt, chytnout za ruku, pohladit, ponosit, lehnout si k ní, NE, všechno ne.
Včera jsem se zeptala: „Co bys potřebovala?“
Jen řekla „pos“ jako postel a nechala se přenést k nám do postele. Zírala jsem, jak to bylo snadné. A najednou mi nějak hlava nebere, proč si přidávám tolik práce a stále něco vymýšlím, když se mohu jen zeptat.

- Daniela

Zeptat se je to nejjednodušší, co člověk může udělat, když neví

Souhlasíte?
Tak proč se nezeptat vlastního dítěte.

Protože je moc malé? Vzteklé? Paličaté? Protože tomu nebude rozumět? Protože na vaše dítě se musí jinak? Protože vám stejně neodpoví? Protože to je nějaký divný a takhle jednoduchý to být nemůže?

A nejste teď náhodou trochu jako to maličký zaseklý dítě na schodech, co vymýšlí důvody, proč to nepůjde? ;) Co by vám pomohlo, abyste příště šli a zkusili se ho zeptat, až zase nebudete vědět, jak na něj?

Držíme palce, moc :)

Vaše Nevýchova

 

P.S. Hecování, přemlouvání, uplácení, vyhrožování… to je jenom malá ukázka rodičovských strategií, se kterými to na děti zkoušíme. Bezvýsledně. Ve skutečnosti vedou jen k tomu, že je rodič zmordovaný a dítě čím dál víc zaseklé.

Mrkněte i na ty další, natočili jsme o nich Rodičovský seriál. Až se v něm uslyšíte, doporučujeme nezacpávat uši :), ať nepřijdete o pointu. Pomůžeme vám se všech těch nefunkčních strategií zbavit a začít si s dětmi rozumět.

To chci
Rodičovský seriál zdarma

Zjistěte hned v 1. dílu, jaký jste typ rodiče, ať si umíte se svým dítětem poradit. Všechny díly vám postupně pošleme na e-mail:

Svůj e-mail nám svěřilo už přes 320 000 rodičů.
Kdykoliv se můžete odhlásit.

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál:

Máte chuť udělat další krok?

Prohlédněte si náš kurz
Nebo si pusťte Rodičovský seriál. Je zdarma :)

Spustit seriál
Rodičovský seriál zdarma

Zjistěte hned v 1. dílu, jaký jste typ rodiče, ať si umíte se svým dítětem poradit. Všechny díly vám postupně pošleme na e-mail:

Svůj e-mail nám svěřilo už přes 320 000 rodičů.
Kdykoliv se můžete odhlásit.

Prohlédnout kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Co si myslíte vy: Proč se tak málo dětí ptáme a hledáme řešení bez nich?