Jedna otázka, která pomůže, když nevíte
„jak na dítě“

Tenhle příběh možná taky znáte: „Mami, já už nemůžu.“ Malá Majda (3) se zastaví u schodů a nejde. Nahoru to mají tři patra. „Už zase, zase si vymejšlí,“ proletí mámě hlavou. Ale zkusí to s Majdou nejdřív po dobrém: „Ale jo, Májinko, pojď, to dáme.“ Jenomže Majda nic.

„Tak hele, pojď, dáme si závody, jo, kdo bude nahoře první?“
„Já nechci.“
„A proč dneska nechceš, vždyť jsi přece rychlík, hele, pojď, to zvládneš. Tři, dva, jedna… no ták!“

„Nemůžu,“ sedá si Majda na první schod.
„Ale prosim tě, přece tady nemůžeš zůstat sedět. Za chvilku budeš mít otlačenej zadek a nastydneš. To není zdravý, sedět v zimě na studenym. Pojď, jdeme.“

Majda začíná pofňukávat.

„Tak hele, nahoře čeká táta, ten bude koukat, že už jsme doma. A možná už začíná Kouzelná školka, pojď, ať to stihnem.“
„Já nechci Kouzelnou školku.“

Máma už pomalu pění. V ruce dvě tašky a ráda by se došla konečně vyčůrat. Má toho za celý odpoledne plný kecky. A taky jí začíná být zima. Nebude ji tu přece hodinu přemlouvat.

„Sakra, pojď už, už mě to fakt nebaví. Sypej nahoru, nebo už se naštvu.“
„Mě bolej nožičky,“ fňuká Majda.
„Mě taky bolej nožičky, to se nedá nic dělat. Těch pár schodů zvládneš, nejsi už přece žádný mimino. Barča už to taky pěkně zvládá, sama do schodů, viděla jsi ji? A to je menší než ty.“

S Majdou to ani nehne.

„Tak já tě tu nechám,“ udělá máma dva kroky nahoru.
„Nééé, mamii, já chci s tebou.“

„No tak pojď sakra, proč nejdeš?“ bere ubulenou Majdu za ruku a vleče ji do schodů. Šestkrát ještě po cestě řekne: „Mě boolej nohy,“ ale nakonec jsou nahoře.

To zas bylo teda, palice jedna. Přemlouvačka na půl hodiny.

A kdyby jenom přemlouvačka. Všimli jste si, kolik strategií maminka musela vystřídat, než to paličatý dítě dostala nahoru? Vlastně celý rodičovský rejstřík:

Od hecování, přemlouvání přes moralizování, uplácení až po vyhrožování.

Nepochybně ji to stálo spoustu sil. A výsledek nic moc, stejně Majdu nakonec nahoru odvlekla, táhla ji za sebou jak další tašku s nákupem.

Podobně to děláme ve spoustě situací. Maličkých, drobných, ale každodenních – když je chceme dostat do schodů, na procházku, ze hřiště, do koupelny, z vany, do postele, z postele... A když se to nastřádá a sečte, rodič je vlastně většinu dne jen nekonečný stratég, věčný vymýšleč, jak na něj, a utahaný dříč.

Připadáte si tak někdy?
Pěkná nálož, že.
Navíc často úplně zbytečná. Na „zaseklé“ děti to moc nezabírá. Máte stejnou zkušenost?

Jak teda na něj, když mu na těch schodech (nebo jinde) nechcete dát rovnou jednu přes p*del?

Někdy může pomoct malá upřímná otázka

Problém je totiž v tom „jak na něj“. Protože v momentě, kdy začnete hledat, jak na něj, jak to dítě k něčemu přimět, přemluvit, dokopat – začne to být celé vaše práce.

To vy máte najednou za úkol vymyslet, jak s ním hnout. To vy musíte vyvinout snahu. Vy musíte najít způsob. Vzali jste to na sebe.

A je to jako byste měli před sebou nějaký předmět, který potřebujete někam dostrkat. Bowlingovou kouli třeba. Jak na ni, aby dojela? Musíte najít správnou strategii. Jenomže koule je koule, nemá pocity, nálady, názory… nemá cenu se jí na nic ptát, jen pilovat techniku.

Naštěstí dítěte se jde zeptat kdykoliv. Pojďme to teda zkusit, co říkáte?

Ta jednoduchá otázka, která mnohdy ušetří rodičům práci, zní:

Co by ti pomohlo?

Tady je pár příkladů s Majdou, jak by možná mohla celá situace dopadnout, kdyby ji mamka použila.

Jen malá poznámka. Nekritizujeme teď maminku, že to udělala špatně. Konečně, dělala, co mohla. Chceme vás jen inspirovat, jak by to mohlo jít jinak. A jestli vás u těch příkladů napadne – ale s naším dítětem by to nešlo – jasně, máte s ním už nějakou zkušenost. Ale nezavrhněte prosím tu otázku předem. Je totiž důležitá. Ještě si pak o ní povíme.

Teď už ale první příklad. Jak by to případně mohlo na schodech dopadnout:

Být kočka

„Mami, já nemůžu,“ pípne tříletá Majda u schodů. A nahoru to mají tři patra.
„Hm, to chápu, taky už mě bolej nohy. A co by ti pomohlo, Májinko?“
„Bejt kočka. Kočky můžou.“
„Tak jo,“ nesnaží se to shodit máma myšlenkou, že to je teda pěkná blbost.
„Mňau,“ řekne Majda a rozeběhne se do schodů.

Druhý příklad:

Zábradlí a ruka

„Mami, já nemůžu,“ pípne tříletá Majda u schodů. A nahoru to mají tři patra.
A co by ti pomohlo, Majdi?“
„Nosit.“
„Ty, ale já tě teď nechci nosit. Mám dvě tašky, a už jsem taky unavená, to bych nezvládla. Šlo by něco jinýho?“
Majda přemýšlí. „Tak držet zábradlí i tebe?“ řekne nakonec.
„Tak jo, šlapem.“

A příklad dotřetice:

Ne jít, ale běžet

„Mami, já nemůžu,“ pípne tříletá Majda u schodů. A nahoru to mají tři patra.
„Ty, a jak bys mohla? Co by ti pomohlo, Máji?“
„Běžet.“
A běží nahoru.

„Tak to je teda idylka,“ říkáte si možná, „to by u nás fakt nešlo, to jste si vymysleli, ne?“

Fakt ne :) Všechny tři situace jsou reálné, od rodičů z Nevýchovy, jen jména dětí jiná, všechno jsme to tu hodili na Majdu :)

Ale víte, vlastně vůbec nejde o to, jestli by to u vás šlo stejně jako v těchhle příkladech. Protože vy jste samozřejmě se svým dítětem v nějaké situaci, v nějakém rozpoložení, máte to spolu nějak rozehrané, a někdy přijde třeba zásek, který žádná otázka nespasí.

Jde jen o to, jestli by se u vás něco nezměnilo, kdybyste v podobné situaci zkusili přestat se strategiemi jako hecování, přemlouvání, uplácení, vyhrožování, které použila maminka v prvním případě (jak musela Majdu nahoru dokopat). A místo toho byste se zkusili dítěte jen se zájmem zeptat.

Dítě totiž často reaguje pořád stejným zaseklým způsobem, když se ho pořád stejným nefunkčním způsobem snažíme k něčemu přimět.

A ta jednoduchá otázka „co by ti pomohlo“ nemusí udělat okamžitě kouzlo. Ale může přerušit ten bludný kruh, kdy vy se dokola snažíte a dítě „nefunguje“. Navíc, když se ho takhle zeptáte, dítě se může začít cítit součástí řešení, ne jen součástí problému. A to je úplně jiný pocit. Najednou ho berete do hry, místo abyste na něj vymýšleli strategii. Proto je mnohem větší šance, že začne spolupracovat.

Minimálně to stojí za zkoušku, ne? :)

Samozřejmě se ale může stát, že

vaše dítě nezareaguje stejně jako malá Majda.

Vlastně je to víc než pravděpodobné. A to přinejmenším ze dvou důvodů:

1) Každé dítě je originál a každá máma nebo táta taky, a co originál, to jiné řešení. Možná by vaše děti vymyslely něco úplně jiného, ještě ujetějšího než „kočku“ :)

2) Někdy to dítě zaskočí, když se najednou zeptáte, co by mu pomohlo. Honem neví, doteďka se ho nikdo neptal. Není na to zvyklé. Nechápe, co myslíte. A chvíli mu potrvá, než na to přijde. Klidně třeba řekne „nevím“ nebo bude dál fňukat u schodů.

Ale i tak můžete zkusit, než spustíte další palbu strategií (a vezmete to zas celé na svůj hrb), si k němu projednou na ty schody sednout a

jenom mu říct:

Ty, já to dneska zkouším jinak, protože mi došlo, že já tě vždycky táhnu nahoru a ty protestuješ a je to nepříjemný. Už to takhle nechci. Proto se tě ptám, víš. Už tě nechci do těch schodů přemlouvat. Chci, abychom to spolu zvládli. A teď vlastně taky nevím, co by pomohlo. Co myslíš, přijdem na něco?

A samozřejmě to nemusíte říkat přesně takhle. Použijte vlastní slova. Jen se zkuste upřímně zeptat. A uvidíte, na co spolu přijdete.

Jiná maminka, která se syna začala takhle ptát – v libovolných situacích, ne jen na schodech – nám pak napsala tohle:

Ondra (4 roky) potřeboval čas, aby se v tom rozkoukal. Když jsem se ho začala ptát, co by mu pomohlo nebo jak by to potřeboval, odpovídal nejdřív jen „auto“. Ale i když odpověděl takto, nevymlouvala jsem mu to a zkusila jen doplnit – když si s sebou vezmeš auto ke stolu, bude se ti líp snídat? Aby viděl, že jakákoli jeho odpověď je možná, ze nic není „špatně“, že ho pokaždé poslouchám a spolu něco vymyslíme.

- Martina Holíková

Ono vlastně na začátku vůbec nejde o to, s čím dítě přijde

Jde o to, že to nebudete zkoušet NA NĚJ, ale S NÍM. A místo bowlingové koule před sebou uvidíte malého spoluhráče.
Není to úleva?

Možná mu bude chvíli trvat, než se „rozhýbe“. Ale příště už vám možná přihraje, když ucítí, že s ním počítáte a upřímně se ho ptáte.

Jako se to stalo v příběhu od maminky Daniely:

Matylda (18m) v noci křičívá. Nikdy nevím, co chce, tak jsem to zkoušela:
„Pojď, vezmu tě k nám do postele.“ – NE.
„Donesu ti vodu.“ – NE.
Přikrýt, odkrýt, chytnout za ruku, pohladit, ponosit, lehnout si k ní, NE, všechno ne.
Včera jsem se zeptala: „Co bys potřebovala?“
Jen řekla „pos“ jako postel a nechala se přenést k nám do postele. Zírala jsem, jak to bylo snadné. A najednou mi nějak hlava nebere, proč si přidávám tolik práce a stále něco vymýšlím, když se mohu jen zeptat.

- Daniela

Všimli jste si? Ta otázka může mít různé podoby. Můžete se taky zeptat:

Co bys potřebovala, Majdo?

Nebo: Jak bys to potřeboval, Ondro?

Zeptat se je to nejjednodušší, co člověk může udělat, když neví. Souhlasíte? Tak proč se nezeptat vlastního dítěte.

Ale možná ještě pořád máte námitku: S naším by to nešlo. Vyprdne se mi na to. Vidíte to moc jednoduše. To neznáte toho našeho raracha. Už ho vidím, jak něco vymyslí. Leda tak nějakou kravinu. Bude tam sedět a prudit a zkoušet to na mě. Na něj nic takovýho neplatí…

Hm, no jo, možná máte pravdu. Ale ruku na srdce, nejste teď náhodou taky trochu jako to maličké zaseklé dítě na schodech, co jen říká, že to nejde? A co by vám pomohlo, abyste se místo všech NEJDE zkusili příště dítěte jednoduše zeptat? 😉

Dobře, trochu teď provokujeme, snad nám to odpustíte. Ale někdy to tak je, že jsme v zajetí svých koloběhů a trváme si na svém, že to jinak být nemůže. Ale co když může? Vždycky se přece vyplatí zkusit něco jinak, když nám staré strategie nefungují.

Tak co myslíte, vyzkoušíte tu otázku? :)

Jen ještě jedna důležitá věc: Je dobré s ní přijít hned na začátku. V příkladu na schodech by to bylo hned po tom, co se Majda u schodů zastavila a pípla:
- Mami, já nemůžu.
- Hm, chápu, a co by ti pomohlo, Majdi?

Nebo:
- Co bys potřebovala?

Pokud se začnete ptát, co by ti pomohlo, až po tom, co jste vystříleli celou palbu strategií, dítě už je řádně seklé a vám začíná vzteky cukat oko, nebude to fungovat. Protože už jste oba v emocích, a stejně jako vy pak už nedokážete položit tu otázku v klidu, dítě na ni nedokáže v klidu zareagovat.

To je fajn vědět, než se do toho pustíte.
Tak držíme palce.

Vaše Nevýchova

 

P.S. Tahle otázka je jen malý střípek. První vlaštovka, která může pomoct v různých každodenních situacích s dětmi. Řadě rodičů, kteří začínali s Nevýchovou, už pomohla. Ale nejde samozřejmě čekat, že udělá zázrak a dítě začne šlapat jako hodinky. To, jak se dítě zachová, v téhle nebo jiné situaci, ovlivňuje celá řada dalších věcí. Mimo jiné naše rodičovské nastavení. Náš celkový přístup.

Pokud chcete do chování svého dítěte líp uvidět, chcete zjistit, proč s vámi možná nespolupracuje a prudí vás, když vy se tolik snažíte, a chcete to postupně začít měnit, doporučujeme, koukněte na náš Rodičovský seriál.

Spustit seriál
Rodičovský seriál zdarma

Zjistěte hned v 1. dílu, jaký jste typ rodiče, ať si umíte se svým dítětem poradit. Všechny díly vám postupně pošleme na e-mail:

Svůj e-mail nám svěřilo už přes 531 000 rodičů.
Kdykoliv se můžete odhlásit.

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál:

Kurz Nevýchovy

Pomáhá se vztekáním, zlobením, neposlušností, stejně jako se sourozeneckými vztahy, hranicemi, nebo nezvladatelnými dětskými i rodičovskými emocemi.

Podívejte se, jak celý kurz funguje a s čím konkrétně může pomoct právě vám a vašim dětem. A jestli se vám Nevýchova líbí, využijte naši 14denní garanci a rovnou si ho vyzkoušejte:

Prohlédnout kurz

Co si myslíte vy: Proč se tak málo dětí ptáme a hledáme řešení bez nich?