Už nemůžu! Zlobí, neposlouchá...
vyroste z toho někdy?

„Hele, mít tříleťáka je prostě mazec,“ říká Bára. Sešly se s Karolínou konečně na kafe. „Vím, že na to má věk a je to kluk a všechno, ale ten Tom prostě pořád tak zlobí, kdo to má vydržet?“

„A co dělá, vzteká se?“ ptá se Karolína, která na klíně chová roční Matyldu a ještě neví, jak to chodí se staršími dětmi.

„Tak třeba dneska ráno,“ rozpovídá se Bára a sype si do kafe spoustu cukru. „V noci se furt budil, volal mě a strašně si vymejšlel. Pít a čůrat a že se bojí a že chce zase pít… měla jsem sto chutí ho v tom pokoji zamknout, až jsem se pak styděla, na co to myslím.

Jenže já když se nevyspím, tak prostě nefunguju.

No řeknu ti, když mi ráno zazvonil budík, bylo mi do breku.

Přijdu k němu do pokojíčku a on spí jak zařezanej! Takže v noci mě spát nenechá, ale ráno by nejradši spal do devíti, a když ho budím, protože musíme do školky, tak jen fňuká a věší se na mě. A to ani nechtěj vědět, co je to každej večer za boj, dostat ho do postele. Brečí, když musí jít spát, a pak brečí, když má vstávat. Jsem z něj někdy fakt na prášky.“

Odhrne si vlasy z čela a vypadá, jako by měla na místě usnout. Karolína jí přistrčí dort blíž.

„Dej si, je fakt skvělej. Já ti rozumím, taky už jsem rok nespala. Je to děs.“

„No,“ pokračuje Bára, „a kdyby to bylo jen to spaní! Ale když už ho konečně vytáhnu z postele, tak přesvědčit ho, aby si vyčistil zuby nebo se sám oblík? To je furt jak s miminem, já abych dělala všechno!