Už nemůžu! Zlobí, neposlouchá...
vyroste z toho někdy?

„Hele, mít tříleťáka je prostě mazec,“ říká Bára. Sešly se s Karolínou konečně na kafe. „Vím, že na to má věk a je to kluk a všechno, ale ten Tom prostě pořád tak zlobí, kdo to má vydržet?“

„A co dělá, vzteká se?“ ptá se Karolína, která na klíně chová roční Matyldu a ještě neví, jak to chodí se staršími dětmi.

„Tak třeba dneska ráno,“ rozpovídá se Bára a sype si do kafe spoustu cukru. „V noci se furt budil, volal mě a strašně si vymejšlel. Pít a čůrat a že se bojí a že chce zase pít… měla jsem sto chutí ho v tom pokoji zamknout, až jsem se pak styděla, na co to myslím.

Jenže já když se nevyspím, tak prostě nefunguju.

No řeknu ti, když mi ráno zazvonil budík, bylo mi do breku.

Přijdu k němu do pokojíčku a on spí jak zařezanej! Takže v noci mě spát nenechá, ale ráno by nejradši spal do devíti, a když ho budím, protože musíme do školky, tak jen fňuká a věší se na mě. A to ani nechtěj vědět, co je to každej večer za boj, dostat ho do postele. Brečí, když musí jít spát, a pak brečí, když má vstávat. Jsem z něj někdy fakt na prášky.“

Odhrne si vlasy z čela a vypadá, jako by měla na místě usnout. Karolína jí přistrčí dort blíž.

„Dej si, je fakt skvělej. Já ti rozumím, taky už jsem rok nespala. Je to děs.“

„No,“ pokračuje Bára, „a kdyby to bylo jen to spaní! Ale když už ho konečně vytáhnu z postele, tak přesvědčit ho, aby si vyčistil zuby nebo se sám oblík? To je furt jak s miminem, já abych dělala všechno! A ještě se u toho kroutí a kňourá… kolikrát mi fakt rupnou nervy a jednu mu vlepím. Pak mě to mrzí, ale kdo to má vydržet?

On mě fakt vůbec neposlouchá!

A dneska se fakt vyznamenal. Vymyslel si, že nechce k snídani kaši, ale jogurt s piškotama. Tak mu to dám a jdu si usušit hlavu… a když se vrátím, koukám, že ten jogurt i ty piškoty naházel do skleničky s džusem! Samozřejmě byla ta kejda vyteklá všude kolem… No já dostala vztek, že jsem to musela jít rozdejchat do ložnice, abych ho neseřezala jak žito. Takový práce navíc a úplně zbytečně, někdy mám fakt dojem, že mi to dělá naschvál.

No samozřejmě jsme šli pozdě, takže já totálně ve vředu, a on jako vždycky kouká, kde co lítá, a místo aby se normálně obul, tak s těma botama šermuje kolem dokola a pusu na chvíli nezavře…

No, když jsme se konečně dostali ven, tak mi před barákem došlo, že jsem si zapomněla mobil! Máme tu malou zahrádku před domem, ze který se nedostane, tak jsem ho tam nechala tu chviličku čekat, říkám si – nebudu ho tahat ty tři patra nahoru, za dvě minuty přece nic nevyvede.

Hele, jenom jsem vyběhla nahoru, popadla mobil a běžela hned zase dolů, a koukám – on se tam sousedovi hrabe v záhoně! Ruce měl celý od hlíny, kolena jak čuně a ještě mu tam vytrhal nějakou trávu nebo co… Jako chápeš to?

Já myslela, že ho normálně přerazim.

Ještě mu říkám, ať nic nevyvede, než se vrátím, ale on fakt vůbec neposlouchá. To je prostě furt něco, sotva se otočím, už si vymyslí nějakou další kravinu, kterou já pak musím uklízet nebo řešit…“

„Tyjo, to mě čekají pěkný věci!“ povzdychne si Karolína a utírá Matyldě poslintanou bradu.

„Jo, tohle je fakt snad nejhorší věk… Teda doufám, že z toho vyroste. Za chvíli mu budou čtyři, tak snad už brzo… Snad to není povahou.

Celou cestu do školky se loudal, pak tam zase ztropil scénu, že nemám nikam chodit… Přitom když jsem tam s ním ze začátku zůstala o chvilku dýl, abych mu hned nezdrhla a bylo to v klidu, tak se akorát předváděl a stejně pak brečel, když jsem odcházela… hele ještě chvíli tohohle a budu zralá na blázinec.

Doufám, že ten druhej bude klidnější,“ sáhne si na břicho. „Ale kope teda občas pořádně…“

Mezitím ve školce maličký Tomík usíná po obědě...

… a jako vždycky šeptá na usnutí svému lvíčkovi Simíkovi. Je to jeho nejlepší kamarád, kterému svěří vždycky všechno.

„Máma se na mě zase zlobí,“ říká mu úplně potichu, aby ho nikdo jiný neslyšel. „Furt se mi v noci zdá o tom zlym psovi. Nejde mi spát a bojím se. Tak volám mámu a zkouším, co by mohlo pomoct. Hrozně ji to štve. Že jí to prej dělám schválně. A zas říkala ‚Děláš si už srandu, žejo?‘ Ale já si nedělal, fakt se mi chtělo čůrat. A pak jsem měl hroznou žízeň.

Je to lepší, když začne být trochu světlo, to se pak už nebojím. A tak můžu usnout. Jenže pak mě máma přijde vzbudit, a já chci ještě spát, a to je hrozný. Vůbec nic se mi ráno nechce, ani se mejt, ani svlíkat, protože je mi zima… nejradši bych spal dál. Anebo se chviličku potulil, to by pomohlo, ale máma nechce.

A večer se na mě taky zlobila, protože jsem nechtěl jít spát.

Ale já teď spím v pokojíčku sám a bojím se tam. Dostal jsem ho k narozeninám. Máma s tátou říkali, že už jsem velkej kluk, a tak to zvládnu. Nechci je zklamat. Ale mnohem radši jsem s mámou a tátou v obýváku, svítí se tam a je tam hezko a oni si povídaj. Nechci být sám ve tmě a myslet na toho psa. Víš, ten zlej pes, jak jsem ho viděl v tom videu. Nemůžu na něj zapomenout, byl hrozně hroznej.“

Na chvilku přestane mluvit, protože jde kolem teta Kiki a kouká, jestli mají všichni přes sebe peřinky. Tomík schová obličej do lvíčka a počká, až bude pryč.

„Vůbec se mi dneska od mámy nechtělo,“

pokračuje, když se zavřou dveře. „Tolik se na mě zlobí, chtěl bych, abychom byli zas kamarádi. Ale nevím, jak na to. Ráno jsem se chtěl mazlit, ale ona se zlobila, že přijdeme pozdě. Furt jdeme pozdě. Chtěl bych se s ní někdy jen tak tulit a hrát si. Kdyby si ráno vlezla na chvilku ke mně, šlo by mi to všechno mnohem líp.“

Představuje si, jak si s mámou hrajou s garáží a smějou se, a je mu smutno. Vzdychne si, až Simíkovi zavlajou fousky.

„Máma říká, že furt akorát vaří, tak mě ráno napadlo, že taky něco uvařím. Zkusil jsem smíchat piškoty a džus a jogurt, nic jinýho jsem neměl, a pak mě to začlo hrozně bavit. Bylo to, jako když vaří táta. Bez knížky, jen tak tam hází a leje věci. Úplně jsem se do toho zabral. Míchal jsem, aby se to nepřipálilo… a pak přišla máma z koupelny a hrozně se zlobila. Ale tak moc! Křičela, že jí schválně přidělávám práci. A celej ten můj dort vyhodila do záchoda.“

Lvíček kouká smutně, a kdyby mohl, určitě by se přitulil blíž.

„Máma je teď furt smutná a já nevím, jak ji rozveselit,“

šeptne mu ještě Tomík. „U dveří bývá nejsmutnější, než odejdeme z domu. Hrozně spěchá a mračí se u toho. Tak jsem jí zahrál to z filmu Já, padouch, jak se tam honí ty dvě letadla. Smála se u toho, když jsme se na to dívali. Hrál jsem to s botama místo letadel. Jenže ona se zase rozzlobila. Říkala: ‚Já se z tebe zblázním, nezdržuj už, obuj si ty boty a pojď, kolikrát ti to mám ještě říkat.‘ Tak jsem šel.

A ona se pak musela vrátit domů, tak jsem čekal před domem – a vzpomněl jsem si, jak mámě táta přinesl kytku a ona se na něj přestala zlobit. Tak jsem jí chtěl nějaký natrhat, byly tam jenom takový maličký, ale hezký.

Těšil jsem se, že je mámě dám a ona bude mít radost… ale ona přišla a rozzlobila se úplně nejvíc, kytičku mi zahodila, a jak na mě křičela ‚Proč to děláš, takový věci?! A co ty kalhoty!‘, tak jsem se hrozně lekl a ani jsem jí neřekl, že to bylo pro ni.

A pak jsem brečel.

A ona pak zas vypadala hrozně smutně. A řekla mi: ‚A nebul zase, nebo ti jednu plácnu, ať máš proč.‘

Vůbec se mi pak nechtělo do školky, nejradši bych zůstal s ní. Když ona má ale hodně práce. Řiká, že neví, co dřív. Ale třeba už to jednou všechno stihne a pak budem chvíli jenom spolu. Hrozně moc bych s ní chtěl hrát na letadla. Určitě by se jí to líbilo. Letadla má ráda.

Já dělám všechno špatně, víš,“ zašeptá Tomík ještě a uslzené oči se mu pomalu klíží. Utře si nudli do měkoučkého lvíčka, co hřeje a voní ještě trochu mámou. Škoda, že neumí poradit… „Mám tě rád, mamíí,“ špitne, než usne úplně.

Taky se mi teď chce stulit k Tomíkovi

… napadlo vás možná. A možná je vám trochu smutno a myslíte na toho svého mrňouse.

Někdy je hodnej, ale jsou dny, kdy ho popadne rapl a pořád něco vyvádí.

Znáte to vy a zažívají to bohužel i další tisíce maminek a tátů, kteří si spíš než jako rodič někdy připadají jak hadr na holi, co za neposlušným dítětem vlaje a marně se snaží ho zarazit, zpomalit, zpacifikovat. Jak v začarovaném kruhu.

A pak je napadají věci jako:

Vůbec mě neposlouchá, není s ním řeč.
Jeho snad baví mě provokovat!
Dělá mi to naschvál.
S ním to fakt nejde.
Nevydrží chvíli v klidu. To jsem zvědavá, co zase vyvede.
Je paličatá, prostě s ní nehnu.
Ach bože, proč zrovna já mám tak zlobivý dítě?! 

Slyšeli jste tyhle věty nahlas? Od kamarádky? Svojí mámy? Od sebe?

Jestli jo, nevyčítejte si je teď. Za každou touhle větou stojí vždycky jen k uzoufání unavený rodič.

Jestli byste od toho kolotoče chtěli trochu ulevit, začněte tímhle: nadechněte se, vydechněte a představte si svět, kde to jeho zlobení přestalo. Vypařilo se. Neexistuje, protože

všechno to zlobení je jen jedno velké nedorozumění.

Takový začarovaný bludný les, do které jste se spolu dostali: dítě neposlouchá, jede si to svoje a vy se zlobíte, křičíte, opakujete, ať toho nechá, vyhrožujete tátou nebo čertem... a tak pořád dokola :(

Ale vlastně… oba si tam jedete to svoje. A všichni jste z toho totálně nešťastní. Uff. A tak...

Ulevte si a spravte pračku

Teda ne doslova :) Představte si ale, že se vám rozbije pračka. Přestane ždímat, a vy budete pořád dokola spouštět ždímací program. Jenže prádlo budete vytahovat znovu a znovu úplně mokré. K ničemu to nevede.

Nemá smysl dokola opakovat něco, co nefunguje.

Spouštěním pořád stejného programu se nic nevyřeší. Je potřeba opravit poruchu.

A se zlobivým dítětem je to stejné: když rodič pořád dokola zkouší to samé (domlouvá mu, křičí, přemlouvá, zakazuje, plácne) a dítě dál zlobí, pak je evidentní, že strategie nefunguje.