Už nemůžu! Zlobí, neposlouchá...
vyroste z toho někdy?

Naděje pro rodiče malých rarachů: lektvar proti zlobení ve 3 krocích

Hele, mít tříleťáka je prostě mazec,“ říká Bára. Sešly se s Karolínou konečně na kafe. „Vím, že na to má věk a je to kluk a všechno, ale ten Tom prostě pořád tak zlobí, kdo to má vydržet?“

„A co dělá, vzteká se?“ ptá se Karolína, která na klíně chová roční Matyldu a ještě neví, jak to chodí se staršími dětmi.

„Tak třeba dneska ráno,“ rozpovídá se Bára a sype si do kafe spoustu cukru. „V noci se furt budil, volal mě a strašně si vymejšlel. Pít a čůrat a že se bojí a že chce zase pít… měla jsem sto chutí ho v tom pokoji zamknout, až jsem se pak styděla, na co to myslím.

Jenže já když se nevyspím, tak prostě nefunguju.

No řeknu ti, když mi ráno zazvonil budík, bylo mi do breku.

Přijdu k němu do pokojíčku a on spí jak zařezanej! Takže v noci mě spát nenechá, ale ráno by nejradši spal do devíti, a když ho budím, protože musíme do školky, tak jen fňuká a věší se na mě. A to ani nechtěj vědět, co je to každej večer za boj, dostat ho do postele. Brečí, když musí jít spát, a pak brečí, když má vstávat. Jsem z něj někdy fakt na prášky.“

Odhrne si vlasy z čela a vypadá, jako by měla na místě usnout. Karolína jí přistrčí dort blíž.

„Dej si, je fakt skvělej. Já ti rozumím, taky už jsem rok nespala. Je to děs.“

„No,“ pokračuje Bára, „a kdyby to bylo jen to spaní! Ale když už ho konečně vytáhnu z postele, tak přesvědčit ho, aby si vyčistil zuby nebo se sám oblík? To je furt jak s miminem, já abych dělala všechno! A ještě se u toho kroutí a kňourá… kolikrát mi fakt rupnou nervy a jednu mu vlepím. Pak mě to mrzí, ale kdo to má vydržet?

On mě fakt vůbec neposlouchá!

A dneska se fakt vyznamenal. Vymyslel si, že nechce k snídani kaši, ale jogurt s piškotama. Tak mu to dám a jdu si usušit hlavu… a když se vrátím, koukám, že ten jogurt i ty piškoty naházel do skleničky s džusem! Samozřejmě byla ta kejda vyteklá všude kolem… No já dostala vztek, že jsem to musela jít rozdejchat do ložnice, abych ho neseřezala jak žito. Takový práce navíc a úplně zbytečně, někdy mám fakt dojem, že mi to dělá naschvál.

No samozřejmě jsme šli pozdě, takže já totálně ve vředu, a on jako vždycky kouká, kde co lítá, a místo aby se normálně obul, tak s těma botama šermuje kolem dokola a pusu na chvíli nezavře…

No, když jsme se konečně dostali ven, tak mi před barákem došlo, že jsem si zapomněla mobil! Máme tu malou zahrádku před domem, ze který se nedostane, tak jsem ho tam nechala tu chviličku čekat, říkám si – nebudu ho tahat ty tři patra nahoru, za dvě minuty přece nic nevyvede.

Hele, jenom jsem vyběhla nahoru, popadla mobil a běžela hned zase dolů, a koukám – on se tam sousedovi hrabe v záhoně! Ruce měl celý od hlíny, kolena jak čuně a ještě mu tam vytrhal nějakou trávu nebo co… Jako chápeš to?

Já myslela, že ho normálně přerazim.

Ještě mu říkám, ať nic nevyvede, než se vrátím, ale on fakt vůbec neposlouchá. To je prostě furt něco, sotva se otočím, už si vymyslí nějakou další kravinu, kterou já pak musím uklízet nebo řešit…“

„Tyjo, to mě čekají pěkný věci!“ povzdychne si Karolína a utírá Matyldě poslintanou bradu.

„Jo, tohle je fakt snad nejhorší věk… Teda doufám, že z toho vyroste. Za chvíli mu budou čtyři, tak snad už brzo… Snad to není povahou.

Celou cestu do školky se loudal, pak tam zase ztropil scénu, že nemám nikam chodit… Přitom když jsem tam s ním ze začátku zůstala o chvilku dýl, abych mu hned nezdrhla a bylo to v klidu, tak se akorát předváděl a stejně pak brečel, když jsem odcházela… hele ještě chvíli tohohle a budu zralá na blázinec.

Doufám, že ten druhej bude klidnější,“ sáhne si na břicho. „Ale kope teda občas pořádně…“

Mezitím ve školce maličký Tomík usíná po obědě...

… a jako vždycky šeptá na usnutí svému lvíčkovi Simíkovi. Je to jeho nejlepší kamarád, kterému svěří vždycky všechno.

„Máma se na mě zase zlobí,“ říká mu úplně potichu, aby ho nikdo jiný neslyšel. „Furt se mi v noci zdá o tom zlym psovi. Nejde mi spát a bojím se. Tak volám mámu a zkouším, co by mohlo pomoct. Hrozně ji to štve. Že jí to prej dělám schválně. A zas říkala ‚Děláš si už srandu, žejo?‘ Ale já si nedělal, fakt se mi chtělo čůrat. A pak jsem měl hroznou žízeň.

Je to lepší, když začne být trochu světlo, to se pak už nebojím. A tak můžu usnout. Jenže pak mě máma přijde vzbudit, a já chci ještě spát, a to je hrozný. Vůbec nic se mi ráno nechce, ani se mejt, ani svlíkat, protože je mi zima… nejradši bych spal dál. Anebo se chviličku potulil, to by pomohlo, ale máma nechce.

A večer se na mě taky zlobila, protože jsem nechtěl jít spát.

Ale já teď spím v pokojíčku sám a bojím se tam. Dostal jsem ho k narozeninám. Máma s tátou říkali, že už jsem velkej kluk, a tak to zvládnu. Nechci je zklamat. Ale mnohem radši jsem s mámou a tátou v obýváku, svítí se tam a je tam hezko a oni si povídaj. Nechci být sám ve tmě a myslet na toho psa. Víš, ten zlej pes, jak jsem ho viděl v tom videu. Nemůžu na něj zapomenout, byl hrozně hroznej.“

Na chvilku přestane mluvit, protože jde kolem teta Kiki a kouká, jestli mají všichni přes sebe peřinky. Tomík schová obličej do lvíčka a počká, až bude pryč.

„Vůbec se mi dneska od mámy nechtělo,“

pokračuje, když se zavřou dveře. „Tolik se na mě zlobí, chtěl bych, abychom byli zas kamarádi. Ale nevím, jak na to. Ráno jsem se chtěl mazlit, ale ona se zlobila, že přijdeme pozdě. Furt jdeme pozdě. Chtěl bych se s ní někdy jen tak tulit a hrát si. Kdyby si ráno vlezla na chvilku ke mně, šlo by mi to všechno mnohem líp.“

Představuje si, jak si s mámou hrajou s garáží a smějou se, a je mu smutno. Vzdychne si, až Simíkovi zavlajou fousky.

„Máma říká, že furt akorát vaří, tak mě ráno napadlo, že taky něco uvařím. Zkusil jsem smíchat piškoty a džus a jogurt, nic jinýho jsem neměl, a pak mě to začlo hrozně bavit. Bylo to, jako když vaří táta. Bez knížky, jen tak tam hází a leje věci. Úplně jsem se do toho zabral. Míchal jsem, aby se to nepřipálilo… a pak přišla máma z koupelny a hrozně se zlobila. Ale tak moc! Křičela, že jí schválně přidělávám práci. A celej ten můj dort vyhodila do záchoda.“

Lvíček kouká smutně, a kdyby mohl, určitě by se přitulil blíž.

„Máma je teď furt smutná a já nevím, jak ji rozveselit,“

šeptne mu ještě Tomík. „U dveří bývá nejsmutnější, než odejdeme z domu. Hrozně spěchá a mračí se u toho. Tak jsem jí zahrál to z filmu Já, padouch, jak se tam honí ty dvě letadla. Smála se u toho, když jsme se na to dívali. Hrál jsem to s botama místo letadel. Jenže ona se zase rozzlobila. Říkala: ‚Já se z tebe zblázním, nezdržuj už, obuj si ty boty a pojď, kolikrát ti to mám ještě říkat.‘ Tak jsem šel.

A ona se pak musela vrátit domů, tak jsem čekal před domem – a vzpomněl jsem si, jak mámě táta přinesl kytku a ona se na něj přestala zlobit. Tak jsem jí chtěl nějaký natrhat, byly tam jenom takový maličký, ale hezký.

Těšil jsem se, že je mámě dám a ona bude mít radost… ale ona přišla a rozzlobila se úplně nejvíc, kytičku mi zahodila, a jak na mě křičela ‚Proč to děláš, takový věci?! A co ty kalhoty!‘, tak jsem se hrozně lekl a ani jsem jí neřekl, že to bylo pro ni.

A pak jsem brečel.

A ona pak zas vypadala hrozně smutně. A řekla mi: ‚A nebul zase, nebo ti jednu plácnu, ať máš proč.‘

Vůbec se mi pak nechtělo do školky, nejradši bych zůstal s ní. Když ona má ale hodně práce. Řiká, že neví, co dřív. Ale třeba už to jednou všechno stihne a pak budem chvíli jenom spolu. Hrozně moc bych s ní chtěl hrát na letadla. Určitě by se jí to líbilo. Letadla má ráda.

Já dělám všechno špatně, víš,“ zašeptá Tomík ještě a uslzené oči se mu pomalu klíží. Utře si nudli do měkoučkého lvíčka, co hřeje a voní ještě trochu mámou. Škoda, že neumí poradit… „Mám tě rád, mamíí,“ špitne, než usne úplně.

Taky se mi teď chce stulit k Tomíkovi

… napadlo vás možná. A možná je vám trochu smutno a myslíte na toho svého mrňouse.

Někdy je hodnej, ale jsou dny, kdy ho popadne rapl a pořád něco vyvádí.

Znáte to vy a zažívají to bohužel i další tisíce maminek a tátů, kteří si spíš než jako rodič někdy připadají jak hadr na holi, co za neposlušným dítětem vlaje a marně se snaží ho zarazit, zpomalit, zpacifikovat. Jak v začarovaném kruhu.

A pak je napadají věci jako:

Vůbec mě neposlouchá, není s ním řeč.
Jeho snad baví mě provokovat!
Dělá mi to naschvál.
S ním to fakt nejde.
Nevydrží chvíli v klidu. To jsem zvědavá, co zase vyvede.
Je paličatá, prostě s ní nehnu.
Ach bože, proč zrovna já mám tak zlobivý dítě?! 

Slyšeli jste tyhle věty nahlas? Od kamarádky? Svojí mámy? Od sebe?

Jestli jo, nevyčítejte si je teď. Za každou touhle větou stojí vždycky jen k uzoufání unavený rodič.

Jestli byste od toho kolotoče chtěli trochu ulevit, začněte tímhle: nadechněte se, vydechněte a představte si svět, kde to jeho zlobení přestalo. Vypařilo se. Neexistuje, protože

všechno to zlobení je jen jedno velké nedorozumění.

Takový začarovaný bludný les, do které jste se spolu dostali: dítě neposlouchá, jede si to svoje a vy se zlobíte, křičíte, opakujete, ať toho nechá, vyhrožujete tátou nebo čertem... a tak pořád dokola :(

Ale vlastně… oba si tam jedete to svoje. A všichni jste z toho totálně nešťastní. Uff. A tak...

Ulevte si a spravte pračku

Teda ne doslova :) Představte si ale, že se vám rozbije pračka. Přestane ždímat, a vy budete pořád dokola spouštět ždímací program. Jenže prádlo budete vytahovat znovu a znovu úplně mokré. K ničemu to nevede.

Nemá smysl dokola opakovat něco, co nefunguje.

Spouštěním pořád stejného programu se nic nevyřeší. Je potřeba opravit poruchu.

A se zlobivým dítětem je to stejné: když rodič pořád dokola zkouší to samé (domlouvá mu, křičí, přemlouvá, zakazuje, plácne) a dítě dál zlobí, pak je evidentní, že strategie nefunguje.

Spouštíte pořád dokola stejný program. Ale neřešíte poruchu.

Jenže copak je dítě pračka?

Není, naštěstí :) (Jestli jste si teď pomysleli, že by to s ním bylo jednodušší, zapnout, vypnout, odvézt do servisu na opravu, když zlobí… nebudete určitě první rodič, kterého to napadlo :))

Špatná zpráva je, že šroubovákem to s dítětem opravit nejde. Jenže mnohem důležitější a lepší zpráva je, že:

závada není v něm. Ani ve vás. Porouchala se jen komunikace mezi vámi.

A tu už spravit jde ;)

Tady jsou první jednoduché krůčky, jak do toho, aby dítě začalo spolupracovat a vaše soužití nevypadalo většinu času jako boj.

. KROK:
Dítě není zkažený meloun

Změňte pohled

Představte si, že v kuchyni vaříte večeři a dneska už podesáté se z vedlejšího pokoje ozve nepříjemný zvuk. Tentokrát to není vřeštění, ale dutá rána a po ní hrobové ticho… A vám už divoce pulsuje krev, padá na vás všechna ta únava a máte sto chutí tam automaticky rovnou vlítnout a dítě seřvat na tři doby.

Jasně. Protože už jste s ním za ty dva tři roky zažili 379 situací, kdy ten rarach neposlechl a provedl nějakou pakárnu, co vám zbytečně přidělala práci. A tak už jste jak na trní pokaždé, když ho spustíte z dohledu.

A všechny ty nepříjemnosti, co spolu zažíváte, pomalu způsobují, že

se na něj postupně začnete dívat jako na zlobivé dítě.

A s kamarádkou u kafe místo můj brouček slyšíte ze svých úst padat spíš výrazy jako lump a zlobidlo, jako Bára z našeho příběhu na začátku.

Je to podobné, jako když si párkrát za sebou koupíte meloun a on je uvnitř zkažený. Na další meloun už se netěšíte, protože máte špatnou zkušenost. Nemáte chuť ho nakrojit a zjistit, jak je dobrý.

Stejně tak s dítětem. Po opakované špatné zkušenosti už jste v napětí a čekáte neplechu za každým rohem. Ono není vůbec divu. Jenomže s tímhle těžkým pocitem moc nejde změnit neposlušné třeštidlo zpátky na milého broučka. Nejdřív je potřeba vrátit do vašeho vztahu s dítětem naději, že to s ním půjde.

Tak pojďme na to. Zkuste si teď říct:

Nedělá mi to naschvál.
Já akorát nevím, proč to dělá.
Možná je to úplně jinak, než to vypadá. Rozhodně to ale nemyslí zle.
Je to skvělej malej človíček, co zkoumá svět.
A chce mi pomoct, jenom ne vždycky ví, jak na to.

Cítíte se s tímhle dítětem jinak než s neposlušným rarachem?
Klidně zavřete oči a tyhle věty si řekněte znovu.
Chvilku si ten úlevný hřejivý pocit nechte, ať se vám usadí v kostech.

A pak si znovu představte, že uslyšíte od vedle z pokoje tu dutou ránu a po ní hrobové ticho. Najíždí vám hned vztek a máte sto chutí jít ho zmydlit? Nebo cítíte spíš zvědavost? A možná lehkou obavu, jestli ten váš človíček nevymyslel něco, o čem ještě neví, že to není tak docela bezpečné? Máte chuť jít ho sprdnout, nebo spíš v klidu zjistit, co dělá a proč?

Doma totiž nemáte nenapravitelného sígra, ale úplně bezvadné dítě,

které objevuje svět. Vůbec vám nechce dělat ze života peklo, myslí to všechno dobře, stejně jako vy. Jenom ne vždycky vám dokáže vysvětlit, proč dělá to, co dělá. (A někdy se to vážně na první pohled vymyká chápání :))

Takže až zase vaše dítě něco vyvede (nahází piškoty i s jogurtem do čaje, rozmotá toaleťák po celé koupelně, shodí vázu z poličky) a vy byste ho nejradši roztrhli, už už se nadechujete, abyste řekli: „No to si snad děláš srandu!“ nebo „Proboha živýho, co má bejt zas TOHLE?!“, zkuste se místo toho dvakrát třikrát zhluboka nadechnout a vydechnout.

Zastavíte se tím. A vzpomeňte si, že

vám to nedělá naschvál. Je to váš člověk, nechce vás zlobit.

Potom vám půjde snadno i tenhle

. KROK:
Aha, on mi nechtěl zničit záhonek!

Všimněte si, co dělá

Když se totiž nadechnete a zastavíte, stopnete tu začarovanou smyčku, do které jste se spolu dostali. A navíc získáte obrovskou výhodu, kterou ten rodič, co vždycky rovnou vyletí, prostě nemá: čas všimnout si, co to vaše dítě vlastně dělá, když něco vyvádí.

Stačí pro začátek pár sekund, tři nádechy místo rychlé automatické reakce
– a postupně díky nim začnete tomu jeho zlobení víc a víc rozumět.

Necháte si pak třeba vysvětlit, že vám chtěl natrhat kytičku jako o víkendu táta, aby vám nebylo smutno. A tak ho ten nápad nadchnul, že si ani nevšiml, že se u toho zamazal.

Nebo uvidíte, že vám nechce přidělat práci, když rozpatlává rajče po kuchyňské lince, ale snaží se vám naopak pomoct a utřít ho, jak to viděl dělat vás. I když jeho technika úklidu by snesla pár vylepšení, je obrovská úleva vědět, že doma nemáte pekelné stvoření, co vám chce ztížit každý den (jak vám to možná připadalo doteď).

Odteď už napořád můžete vzít jed na to, že máte doma vlastně velmi ochotného kamaráda, který jen všechno ještě tak dobře neumí, protože je tu na světě teprve chvilku. Ale ukrutně se snaží být zrovna tak skvělý jako mamka a táta.

A pak už na vás čeká poslední

. KROK:
Neprskat, ani když pálí jazyk

Řekněte, co cítíte a potřebujete

Asi vám taky není úplně dobře, když slyšíte něco jako: „Ty jsi fakt hrozná, cos to zas vyvedla! Seš normální? Já se z tebe zbláznim. Já už fakt nevím, co s tebou. Jen počkej, co na to řekne táta, až přijde domů.“

Tyhle věty jen zraňují a útočí, ale nepomáhají změnit, co vám vadí.

Ať už dítě pomalovalo televizi, rozstříhalo peřinu, nebo nechalo v koupelně rozprsknout na zem ten hrozně mazlavý krém... když všechny ty průšvihy musíte honem hasit, pěkně vás pálí jazyk, jenže – co kdyby na vás partner dneska u večeře vyprsknul:

„Děláš si srandu, že jsi ten mail na sociálku ještě neposlala? To je fakt neuvěřitelný s tebou. Řekni mi, co mám ještě dělat, aby sis to konečně zapamatovala a udělala to?!“

Nebo třeba:

„Kolikrát jsem ti řikala, ať ty ponožky neházíš pod gauč. Ty mi to snad děláš naschvál. Já už nevim, jak ti to mám říct. Seš natvrdlej?“

Nic moc pocit, že?

Chce se vám spolupracovat, vyjít mu vstříc, dohodnout se, jak to příště udělat líp?
Nebo byste se nejradši propadli do země, že jste zase něco zkazili?
Anebo – máte chuť vyprsknout něco hnusného zpátky a taky mu to pořádně natřít?

Pod palbou vzteklých výčitek a obvinění nás většinou zaplaví emoce a máme potřebu se bránit – stáhnout se, utéct nebo útočit taky. A v té chvíli nemáme šanci rozumět, co po nás ten druhý chce. Natož proč je to pro něj tak důležité. Jsme jen ve strašně nepříjemné pozici a chceme z ní co nejrychleji ven.

Jak to říct jinak? Tady máte rychlou pomůcku:

Místo štiplavých vět, které ve výsledku stejně bolí nejvíc nás rodiče, řekněte dítěti, co právě cítíte a potřebujete VY.

Úplně prostě. Klidně si i ulevte a řekněte mu na rovinu, že jste ve stresu a necítíte se dobře.

Třeba takhle:

„Víš, já jsem teď nervózní z toho, že spěcháme, potřebuju stihnout autobus. Moc by mi pomohlo, kdyby sis obul boty sám.“

„Zrovna jsem tu kuchyň uklidila a hrozně se mi nechce to dělat znova. Štve mě ten vylitý jogurt. Potřebuju, abys mi pomohla ho uklidit.“

Dáváte mu tím šanci rozumět situaci. A není v tom útok, proti kterému je potřeba se bránit. Jenom říkáte, co se děje a co potřebujete. A i když je vaše dítě třeba ještě maličké a zatím moc nemluví, slyší vás.

Když to párkrát zkusíte, brzy si všimnete, že místo toho, aby se stáhlo nebo začalo brečet, začne poslouchat, co mu říkáte. A snažit se vám vyhovět. Děti netouží po utrpení nás rodičů. Všem se žije líp, když je lidem kolem nich dobře. A mámina dobrá a špatná nálada je v dětském světě tak obrovská věc, že

jakmile vědí jak, moc rády se podílejí na tom, aby se máma měla dobře.

Nebo táta, samozřejmě :)
A co můžete čekat dál?

Vyvalené oči: Máma je najednou hustá!

Až párkrát vyzkoušíte tyhle 3 kroky, uvidíte, co na to děti. Často to vycítí okamžitě, že se u vás něco děje. A na vaše první Nevýchovné krůčky zareagují.

Rodiče to někdy až překvapí.

Je 8 h ráno, sedím v kuchyni u stolu a pracuji. Přiběhne Pepa (3,5r), bere židličku a otevírá ledničku, Rozárka (21m) běží za ním. Bere si přesnídávku a jednu podává Rozárce. Otevírá svoji a poté i ségřinou. Sedají si vedle sebe a společně svačí. Dojetím bych skoro brečela. Takový obrat! Ještě před měsícem by se u ledničky servali, kdo tam půjde první, co si kdo vezme, a byla by z toho bitka a já vzteklá.

- Lucie Kolínská, máma z Nevýchovy

A děti ovšem taky :)

Máma vidí, že tu něco dělám, a místo aby přilítla a křičela na mě, jen tiše kouká? A pak mi v klidu řekne, že se bojí, že těma nůžkama prostřihnu gauč, a jestli bych si to mohl vzít na zem? To je nová věc! Máma je najednou nějaká jiná. Hustý!

Poprvé na lyžích? Možná párkrát uklouznete

Může se ale taky stát, že chvíli potrvá, než na změnu na vaší straně dítě odpoví. Zvlášť jestli už spolu máte zajetou nějakou komunikaci a stačilo se to mezi vámi pořádně zašmodrchat, chce to prostě čas.

Je to jako s čímkoliv jiným – když si poprvé stoupnete na lyže, taky si potřebujete nejdřív vyzkoušet, jaké to je, když noha klouže po sněhu, než se s důvěrou vrhnete ze sjezdovky dolů.

Proto to nevzdejte hned po prvním pokusu.

Není to neúspěch, jen první pokus ;)

Nepouštějte znovu ždímací program. Už víte, že to k ničemu nevede. Potřebujete přece změnit, co nefunguje, ne se ujistit, že je to vážně rozbité.

Když se zvládnete zastavit a říct dítěti v klidu, co cítíte a co potřebujete, a ono stejně třeba jen sedí a kouká, anebo ještě jednou „cvičně“ plácne rukou do toho vycintaného jogurtu, nesklouzněte k myšlenkám jako:

No jasně, že to nejde. Já věděla, že s ním to nepůjde. Možná s jinejma dětma, ale s ním teda rozhodně ne. Teď jsem tady ještě za blbce, že to s ním zkouším po dobrým, místo abych ho plácla, aby věděl jednou provždy, že se to nedělá.

Dejte tomu opravdovou šanci.
Řekněte mu třeba:

„Teď nám to spolu moc nejde, viď, a já fakt potřebuju, abychom už šli, tak ti ty boty teď rychle obuju. A příště to spolu zvládneme jinak, jo?
Třeba si necháme víc času, ať si je můžeš obout sám. Nebo si je můžeš zkoušet obouvat večer, jak dlouho budeš chtít. To už nebudeme spěchat. Co myslíš?“

A příště to s ním zkuste znovu. Uvidíte :)

Držíme vám palce, až klouby praskají, slyšíte to? :)

Jestli se mezi vámi a vaším dítětem zasekla komunikace, bude možná chvíli trvat, než vyměníte všechny součástky. Ale už při prvních poslíčcích úspěchu a první situaci zvládnuté bez křiku uvidíte, jaký se za těmi malými krůčky skrývá obrovský nádherný svět.

Takový, kde si vy a vaše bývalé zlobidlo můžete rozumět a vyřešit spolu každý problém tak, abyste ani jeden nemuseli večer brečet do polštáře.

A jestli vám sedí, co jste se tu dočetli, a chcete svým dětem do hlaviček vidět ještě víc, podívejte se i na náš Rodičovský seriál zdarma. Pomohl už tisícům frustrovaných rodičů pochopit, co se v dětech děje a jak naše výchovné snažení DOOPRAVDY vnímají. A proměnit se zpátky na milovanou maminku a tatínka.

Vždycky to jde udělat tak, abyste vyhráli oba ;)

Vaše Nevýchova

Hoďte záchranné lano dalším rodičům a dětem. Sdílejte článek:

Jste připraveni udělat další krok?

Využijte možnost vyzkoušet si kurz na 14 dní.
Nebo začněte s novým rodičovským seriálem.

Spustit seriál

Otestujte si v 1. dílu, jestli vaše výchova vede tam, kam chcete. Víte, jakou reakci můžete od svých dětí čekat?

Svůj email nám svěřilo už přes 190.000 rodičů.
Kdykoliv se můžete jedním kliknutím odhlásit :)

Prolistovat kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Až se poprvé zkusíte zastavit, kterou větu mu už neřeknete?