Sešívaná rodina: Když vám do života
vpadne dítě z prvního manželství

Ahoj vopice,

dlouho jsme se neviděly, viď? A vzpomeneš si vůbec, kdy jsme se viděly poprvé? Já jo, úplně přesně. Táta nás vzal obě na zmrzlinu, abychom se seznámily. Byla jsem strašně nervózní. Věděla jsem, že se jdu seznámit se ženou, kterou táta miluje nejvíc na světě. A rozhodla jsem se, že se do Tebe taky musím zamilovat. Za každou cenu.

Objednala sis šmoulovou a já Ti na ni nechala nasypat lentilky. Spiklenecky jsem na Tebe mrkla, abys pochopila, že jsme kámošky. Tys mi to mrknutí neoplatila, abych pochopila, že na žádný kámošení se mnou rozhodně nemáš chuť. A ani na ty lentilky, tak jsi je z tý zmrzky do poslední lžičkou sundala.

Asi mi v hlavě jelo něco o nevděčným spratkovi.

Promiň. Zamilovala jsem se do Tvýho táty a Tys pro mě byla „něco, co musím přetrpět, protože jinak je skvělej“. Viděla jsem, jak moc si přeje, abychom si rozuměly.

Šli jsme ještě na pár zmrzlin, do zoo a na hřiště a já začala s Tvým tátou bydlet. A Tys k nám každý druhý víkend jezdila.

Kdybys jenom věděla, jaké přípravy tomu předcházely...

Učila jsem se péct, uklízela a ladila barevný outfity, abych se Ti líbila. Dneska mi to přijde srandovní. Ale tehdy mi bylo kousek přes dvacet a ve vztazích jsem byla naivka.

Víš, co Ti ale musím říct?

Já to tehdy nedělala kvůli Tobě, vopičko.

A víš, co je hrozný? Nedělala jsem to ani kvůli sobě, ani kvůli tátovi. Dělala jsem to kvůli Tvojí mamce. Byl to takovej tajnej vzkaz, kterej jsem jí po Tobě chtěla poslat.

Že jsem skvělá, že to máme doma hezký, že je tátovi dobře a na ni už si ani nevzpomene. Protože Ty ses pro mě stala živým vzkazem od ní: „Byla jsem první, měl se mnou dceru. A prvorozené dítě mu už nedáš, ani kdyby ses přetrhla.“

Místo abych v Tobě viděla všechno, co miluju na Tvém tátovi, viděla jsem v Tobě všechno, co jsem neměla ráda na Tvojí mamce.

Když ses ke mně přitulila, strašně moc jsem se snažila být vřelá a láskyplně Tě obejmout, ale nebylo to tam. Nevím, jestli jsi to cítila. Bojím se, že jo, a moc mě to mrzí. Někdy večer, když si prohlížím naše staré fotky, píchá mě z toho u srdce. Promiň, jestli můžeš.

Netrvalo to dlouho a čekali jsme s tátou miminko.

Sofču, Tvoji poloségru. A Tys byla skvělá. Vybírala jsi jí jméno a těšila ses. A já jsem se konečně uvolnila.

Byly to skvělý časy, viď? Naučila jsem se být mámou a konečně i macechou. Teprve s tou obrovskou láskou, kterou mi do života přineslo vlastní dítě, jsem si uvědomila, co táta cítí k Tobě. A začala jsem to cítit taky. U nás doma už nebyly ty z žárlivosti a soutěživosti napečený bábovky a místo barevných šatů jsi mě vídala v kojicí podprsence.

A já jsem sledovala, jak úžasně všechny ty změny zvládáš

a kolik lásky projevuješ svojí mladší ségře. A najednou jsem Tvý mamce toužila poslat úplně jinej tajnej vzkaz než doteď.

Že ji obdivuju za její sílu, že už chápu, jak strašně těžký muselo být Tě k nám na celý víkend poslat, jak muselo bolet, když jsi vyprávěla, že jsme spolu pekly cukroví. Že už se nikdy nebudu snažit být pro Tebe lepší, než je ona, protože konečně vím, že to nejde. A taky že bych to ani jedný z nás udělat nechtěla.

Od našeho prvního setkání uteklo osm let. A od té doby, co spolu s tátou už nejsme, chápu Tvoji mámu ještě o trochu víc. Čekám na den, kdy Sofču obléknu do šatiček a pošlu ji s tátou na zmrzku. S tátou a jeho novou partnerkou.

A kvůli Sofče doufám, že se „ta nová“ napřed zeptá, než jí nechá posypat zmrzlinu lentilkama, nemá to totiž ráda. Úplně stejně jako Ty.

Doufám, že nebude v Sofče hledat žádné tajné vzkazy ode mě. Protože vím, že jí je nebudu posílat. Že jí jen na víkend pošlu to nejcennější, co mám, a budu doufat, že to v Sofče spatří taky. Dřív než já v Tobě, vopice.

Že zvládnu poslouchat, že „teta nikdy nekřičí a klidně stráví celý víkend v bunkru“. A doufám, že bude Sofča tak silná holka jako Ty. Že i když jejím největším snem bude, abychom tam o víkendu byli společně: táta, Ty, Sofča a já, bude stejně velkorysá, jako jsi byla kdysi Ty ke mně.

Vopice, já vím, nebyla to mezi náma láska na první pohled.

Když se mi narodila Sofinka a čuchla jsem si k její hlavičce, zalila mě mateřská láska hned a okamžitě. Spolu jsme ji musely hledat a byla to veliká fuška. Ale našly jsme ji, i když nebyla geneticky podmíněná. O to víc si jí vážím.

Mám Tě moc ráda. Pozdravuj mamku.
Macecha

P.S. Ta bábovka, co Ti u nás vždycky tak chutnala, byla z prášku. Instantní bábovka od instantní macechy. Už umím opravdickou, těším se, až Ti ji v létě upeču.

…

Možná jste na tom stejně…

Uf, ať už jste macecha, otčím, něčí nevlastní dítě, nebo třeba maminka, která posílá každý víkend svoje děti tátovi a jeho nové ženě, asi vás z tohohle dopisu píchlo u srdce. Možná si na něj vzpomenete, až se příště budete připravovat na příjezd partnerových dětí nebo až vám vaše macecha bude doma podávat bábovku :)

A možná vás napadlo, že v té bábovce, co pečete vy (a klidně to může být i mrkvový koláč :)), je taky něco otráveného. Že vaše pocity vůči nevlastnímu dítěti prostě nejsou samá láska.

Může být dost těžké si je přiznat. Ale i hodně léčivé. Najednou třeba uvidíte, že ta vaše vopice nebo vopičák to s vámi taky nemá úplně růžové, že je na tom možná úplně stejně jako vy. Ucítíte v tom první jiskřičky spojenectví. A zkusíte příště udělat něco jinak.

Pro začátek se stačí uvědomit, z kolika kousků s vlastní historií je vaše rodina slepená. Že je sice křehká, ale o to vzácnější. Znáte patchworkové deky, ušité z různobarevných kousků látek, s rozličnými tvary a motivy? Dá práci je ušít, ale hřejí jako žádné jiné. To samé může platit i o patchworkové rodině, jen se nesmí ušít horkou jehlou :)

Pošlete dopis dál. Pro všechny „vopice“: