S respektujícím přístupem v zásadě souzníte, ale s vaším dítětem to moc nejde? Nebere vás vážně? Nechce se s vámi domlouvat? Nebo vám dokonce začíná skákat po hlavě? Možná jste se chytli hned do první pasti. Jmenuje se: Dítě na koni.

Bývá docela častá a respektující rodič se v ní někdy utopí dřív, než si stačí všimnout. Děje se i rodičům v Nevýchově, zvlášť na začátku. Proto si teď na ni posvítíme. A začneme dvěma krátkými příběhy. Jeden z nich je možná ten váš?

. Dítě na koni

Příběh první: Máma měla pravdu. Je to s ním čím dál horší

Rozhodla jsem se, že nechci svoje dítě vychovávat stylem příkaz, zákaz. A když neposlechne, vlepit mu jednu výchovnou. Já nechci být policajt jako byla moje máma. Snažím se po dobrém. A respektovat ho.

Ale někdy mám strach, jestli ta moje máma nemá nakonec pravdu, když říká:
„Rozmazluješ si ho. Už teď si dělá, co chce. Jednou se budeš divit, jak ti přeroste přes hlavu.“

Protože víš, on mě fakt nikdy neposlechne.
Přitom mu to říkám hezky. Všechno vysvětluju, ptám se ho, co potřebuje…

Jenže pak jednou potřebuju něco já…

„Už potřebuju nutně domů, Péťo, chce se mi na záchod.“
„Ještě chvilku, mamííí, chci si prohlídnout ty autíčka.“
„Tak ale malou, jo? 5 minut?“
„Joo.“
...
„Prosím, teď už bych potřebovala jít, jinak se počůrám.“
„Neee, ještě neee.“
„Řekli jsme 5 minut, vážně to nevydržím.“
„Neee, nejdu! Chci koukat na autíčka!“
„Já už ale hrozně potřebuju, pojď, půjdeme prosím tě. Třeba sem přijdem zase zítra, to by šlo, ne?“
„Jsi zlá, všechno mi zkazíš!“
Kopnul do tý výlohy.

Nevím, kde se to pokazilo. Ale je to s ním čím dál horší.

Druhý příběh, ale stejný případ: Taková hodná máma, a ty na ni křičíš?

Taky jsem se snažila svoji dceru vychovávat jinak, než jsem byla vychovaná já. Jako malá jsem byla zakřiknutá a bála jsem se ceknout. Máma říkala, že když jsme někam šli, na návštěvu třeba, poslouchala jsem jako hodinky. A když jsem si náhodou dovolila pípnout, stačilo, když na mě houkla, a dala jsem pokoj. Varuju tě. Moc si mě nepřej. Opovaž se!

A tak jsem se neopovážila. Seděla jsem třeba dvě hodiny na návštěvě u stolu, zticha jako pěna, a bála se vzít si kousek bábovky, kterou mi nabízeli. Abych nenadrobila.

Tohle pro svoje děti nechci. Ať není tak uťáplá jako já, říkala jsem si, když se Dorka narodila.

Pak jí bylo pět a jely jsme na chatu s kamarádkou.
Ráno jsem jí připravila čaj.

„Tady máš čaj,“ řekla jsem.
„Je horkej!“
„Myslím, že už není, vychladila jsem ho. Zkus to.“
„Já nechci ten horkej čaj!!“ křičela na mě.
„Co na mámu takhle řveš?! Taková hodná máma, lítá kolem tebe, a ty na ni křičíš?“ vložila se do toho kamarádka.

Nejdřív se mi to nelíbilo. Co mi do toho kecá? Ale pak jsem si musela přiznat, že na mě takhle Dorka řve docela často. A že vysvětluju a vysvětluju a snažím se být trpělivá a pak… bouchnu a řvu taky.

Celá ta naše citlivá výchova se někam zvrhla. Řveme na sebe někdy fakt příšerně :( A když to moje máma vidí, říká:

„Vidíš, mělas ji vzít trochu u huby.“

Tak co? Poznáváte to? Taková hodná máma? Jenže to je ten problém

Ona totiž „hodná máma“ je někdy pro děti úplně stejné peklo jako máma-generál.

Jak to?
Protože „hodný“ rodič, a zvlášť „hodný respektující“ rodič, ve snaze nebýt „zlý“ rodič a neublížit dítěti, aby nebylo přehlížené, uťápnuté, upozaděné… často začne nevědomky přehlížet a upozaďovat sebe.

O svém dítěti přemýšlí přibližně takhle:

Budu ho respektovat.
Jeho potřeby jsou přece taky důležité.
Potřebuje mít svůj prostor.
Nemůžu ho jenom omezovat.
Má právo na svoje emoce.
A chci, aby měl taky možnost říct mi „Ne“, když něco nechce.
Nechci z něj cvičenou opičku, co dělá věci na povel.
Ať má sebevědomí.
A ne jako já…

Co? Máte to nějak podobně?
Pravděpodobně ano, když tu teď čtete tenhle článek.

A na tom všem vlastně není nic špatného.
V podstatě se na tom shodneme.

Ale máte to takhle nastavené i z druhé strany?

Bude mě respektovat.
Moje potřeby jsou přece taky důležité.
Potřebuju mít svůj prostor.
Nemůže mě jenom omezovat.
Mám právo i na svoje emoce.
A mám taky možnost říct mu „Ne“, když něco nechci.
Nejsem žádná cvičená opička, co funguje na povel...

Tak co, máte? Přemýšlíte o sobě se stejným respektem jako o svém dítěti?

A máte taky stejná práva?

Nebo je to spíš tak, že sebe většinou upozadíte, hlavně aby bylo dítě spokojené? Radši o nemalý kus ustoupíte, aby ono mělo co chce? Aby nebylo naštvané, rozmrzelé, frustrované… Zatímco svoje emoce většinou spolknete? Nebo přemalujete maskou trpělivého úsměvu?

A máte pocit, že je to u vás prima spolužití, ve kterém se většinu času máte dobře oba – nebo vás to respektování dítěte spíš pěkně vyčerpává?

Jestli vyčerpává, pak v něm dost možná chybí respekt, mámo táto. Respekt k sobě.

Dítě totiž nemůže být parťák, který vás bere vážně a bere ohled i na vaše potřeby, jestliže sami sebe moc vážně neberete a svoje potřeby stavíte převážně na poslední místo.

Chápete?
Okoukává to.
Vidí, jak se sebou zacházíte.
A všímá si:

Že ono se naplno projevit může, ale vy ne.
Ono může odmítnout (a vy se pak horlivě snažíte ho chápat nebo se s ním domluvit) – ale vy odmítnout nemůžete (protože jakmile řeknete NE, v tu ránu vyvádí).
Ono může vyžadovat, protože potřebuje svůj prostor – ale vy ne, vy se přizpůsobíte.

Cítíte tu nerovnost?

A jistě, někdy je v pořádku se přizpůsobit. Když třeba máme miminko a celou noc nás potřebuje, je samozřejmé, že jsme tu pro něj. Nebo když si chce brouček hrát stopadesátkrát na vláčky, my už bysme úplně nemuseli :), ale jemu u toho vždycky taaak svítí oči… jednoduše mu rádi vyhovíme.

Ale nesmí se z toho stát životní program. Že se vždycky přizpůsobíme a vždycky vyhovíme.

Jakmile zapadneme do módu „Hlavně ať je spokojené dítě, rodič se jen přizpůsobuje“, vychýlíme se zrovna tak z rovnováhy, jako když jedeme mocenské: „Rodič tady velí a dítě ať ani necekne“. Je to jen vychýlené na druhou stranu.

Nakonec jste to pak možná vy, kdo vždycky srazí paty a poslechne.

Zkuste si promítnout dvě tři poslední situace, kdy vám to respektování s dětmi moc nešlo. Nenajdete to tam?

Jak dopadla vaše poslední přetahovačka, jestli mu ty medvídky koupíte nebo ne? Jak dlouho jste nakonec čekali u hřiště, když jste se předem dohodli, že ještě čtvrt hoďky?

Byli jsme zvyklí poslouchat. A posloucháme dál

A víte, vlastně není moc divu, když rodič do téhle pasti spadne. Spousta současných maminek a tatínků vyrůstala ještě v přísné výchově v duchu: Nebudeme spolu diskutovat. Moc nemluv a koukej to udělat. Lehnout a spát. Nevymýšlej. Už jsem řek.

Byli zvyklí, že je někdo diriguje. Samozřejmě v dobré víře, nijak tu nestřílíme do starostlivých rodičů nás, dnešních maminek a tátů, většinou to všechno mysleli dobře. Jejich děti ale...

... nezažívaly, že to, co chtějí, má taky nějakou váhu.

Nenaučily se vyjadřovat svoje potřeby a stát si za nimi.
Spíš si nedovolily moc ceknout.
Bály se ozvat, aby nebylo zle.
Bály se něco pokazit, aby to neslízly.
Snažily se být hodné. Hodná holka. Hodný kluk.
A jedou v tom dál.

Nic na tom nemění fakt, že teď jsou oni rodiče a jsou o generaci starší. Ve skutečnosti jsou pořád „ti malí“, co si moc nedovolí ceknout a postavit se za to, co potřebují. Bojí se, aby něco nepokazili. Snaží se být hodní. Hodná maminka. Hodný táta.

Dál slyší na Moc nemluv a koukej to udělat. Jen teď jim už diktuje jejich dítě.

Samozřejmě nejde tvrdit, že je to tak vždycky. Je to jen jeden z úhlů pohledu. Ale stojí za zamyšlení.
Co říkáte?
Necítíte se tak někdy?
Poslušný rodič pod diktátem dítěte?

Pokud jste teď (byť jen malinko) přikývli, poslechněte si ještě jeden příběh:

Mamííí, ještě jednu! A ještě jednu. A ještě...

„Julča zase začala před spaním fňukat, že ještě jednu pohádku,“ vyprávěla maminka, která se už nějaký čas s dcerkou snaží o respektující přístup. „Přitom už jsme přečetly dvě, jak jsme si řekly předem. Tak ještě poslední, říkám jí. Ale když jsem dočetla třetí, chtěla další. No tak teda ale úplně poslední, přikývla jsem.

Málem jsem u ní usnula dřív než ona. A když jsem dočetla, že už teda konec, začala mě tahat za vlasy: ‚Mamíí, mamíí, nespi, já chci číst.‘

A tak je to pořád. Je to s ní fakt náročný, za celej den mě nenechá vydechnout. Snažím se jí vycházet vstříc, ale kdy začne taky respektovat ona mě?“

Ptáte se někdy stejně?

Pravda je taková, že nejspíš nezačne, mámo, táto. Nezačne vás respektovat, dokud nezačnete vy sami respektovat sebe. Budete vědět, že dvě pohádky jsou pro vás OK, ale pak už potřebujete skončit. A když potřebujete (a není to jen zástěrka – o těch si ještě dál řekneme, dokážou to totiž celé pěkně zkomplikovat), když opravdu potřebujete, tak se nepřekonáte jenom proto, abyste to neslízli. Aby byl klid. Abyste vyhověli. Abyste nebyli za zlouna.

A nebudete dál vysílat dítěti zprávu: To, co potřebuju, vlastně není tak důležité. Stačí na mě houknout, zakňourat, zaječet, a vyhovím. Když ti dvě nestačí, přidám třetí, čtvrtou, pátou… dokud neodpadnu.

Respekt je totiž skutečným respektem jen tehdy, když platí pro obě strany.

Když ho dáváme jen dítěti, ale ne sobě. Když naše „potřebuju“ nemá žádnou váhu, zatímco dětské „chci!“ má váhu vesmíru, není to oboustranné. A nefunguje to.

Dokud je totiž rodič poddajná hromádka hlíny, se kterou se dobře orá, nezbývá dítěti než být tak trochu buldozer. Není to od něj žádná bezdůvodná bezohlednost nebo rozcapenost (i když už pomalu jako rozcapenec vypadá). Jen vyrovnává nerovnováhu.

A jako by tím svým pichlavě nepřeslechnutelným „Mamííí, mamíí, ještě jednu!“ volalo:

Tak co, mámo, postavíš se za sebe?
Taky něco fakt nutně potřebuješ?
Máš svoji hranici, kterou mám respektovat?
Nebo vždycky uděláš to, co chci?
Abys mi náhodou nezkřivila vlásek?
A ukážeš mi, kde máš opravdu dost, ať tu nemusím mrčet donekonečna?

Jistě, takhle doslova dítě nepřemýšlí. Ale jak má vědět, kdy je opravdu dost, když znova a znova přidáte?

A jen aby nedošlo k omylu, nemluvíme tu teď o nějaké zbytečné tvrdosti, kdy dítě mocensky utnete, že prostě dost a basta! Ale o vašem jasném, s láskou vysloveném stanovisku: „Dost, broučku, jsem unavená, další už nechci číst.“ To není žádná krutovláda, jen vaše legitimní hranice. A respekt k ní.

Cítíte to?

A rozumíte o trochu líp, co znamená ten respekt k dítěti, o který se tolik rodičů snaží, ale nemálo z nich na začátku pohoří?

Respekt, jak ho vnímáme v Nevýchově

Respekt – tak, jak ho vnímáme v Nevýchově – to není „Jdu ti z cesty a udělám, co chceš, aby ti bylo dobře“. Respekt je především:

Úplně vždycky to totiž nejde. Někdy musím jako rodič fungovat, i když mi není úplně fajn. Když třeba brouček stůně, má horečku a já celou noc probdím u postýlky, i když bych spala, až bych brečela.

Nebo z druhé strany, ani moje dítě nemusí být nonstop jenom spokojené. Někdy s veškerou láskou k němu udělám i věci, které se mu nelíbí. Třeba mu podám léky, i když se na ně netváří. Nebo odmítnu třetí pohádku.

Svět přece není jenom „ANO“. A respektující rodič nemá být přikyvovač a schvalovač všeho, co si dítě přeje. Je přece pořád rodič. A člověk. Bytost, co taky něco potřebuje.

Tohle je tedy první past, na kterou pozor, aby vám do respektování s dětmi neházela vidle. Nazvali jsme ji „Dítě na koni“, pamatujete? „A rodič koněm,“ nabízí se. Pochopili jste?

Druhá past, která je neméně záludná, se jmenuje:

. Nalakovat bič narůžovo

Když se totiž rodič rozhodne změnit směr – od klasické výchovy směrem k víc respektující výchově, nebo rovnou Nevýchově :), někdy je pekelně těžké skutečně přehodit výhybku.

Řekli jste si – tak já to teda zkusím, budu s ním mluvit jinak, a výsledek je „dítě mě má na salámu“? Nebo se vám zdá, že „čím jsem na něj hodnější, tím víc si dovoluje“?

V každodenní realitě to pak vypadá třeba takhle (vyprávěly si dvě maminky):

Minule jsme byli venku. Bertík mi říká: „Mami, můžu šlápnout do tý louže?“
Říkám mu: „Můžeš, když chceš, ale jednou a dost, jo?“

No a co myslíš, vymáchal se v ní celej. Měla jsem mu to zatrhnout jako vždycky, nedovolil by si to. Připadá mi, že žádnej citlivej přístup nemá cenu. Jak trochu povolím, dělá si, co chce.

Já to minule zkusila s naší Ájou: „Ájinko, já už teď potřebuju, abys šla spát.“
A ona na to: „Mami, mně se ale spát nechce. Chtěla bych až za chvilku.“

Tak jí v klidu vysvětluju, že už potřebuju dělat něco jinýho, že mám ještě horu prádla a že vážně potřebuju, aby šla spát. A začala, že ještě není unavená, a co kdybych si dělala to prádlo, že si bude ještě chvíli kreslit.

Takže domlouvat se s ní vede akorát k tomu, že se začne prosazovat a je to s ní na dlouhý lokte. Když rázně houknu „tak šup, honem do postele, jde se spát,“ žádný potřebuju, nepotřebuju, tak je v tu ránu v pelechu.

No, to znám, říkáte si?

A víte, co by na to řeklo vaše dítě? :)
„Hm, říkáš mi to hezky. A kde je ten respekt, tati, mami?“

Samozřejmě přímo takhle by to asi neřeklo.

Nicméně v obou případech (kdy se Bertík vymáchal v louži a Áje se nechtělo spát) skutečný respekt chybí. Je to jen bič natřený na růžovo. A proto nefunguje.

Trochu si to rozebereme, ano? Ať se líp zorientujete a máte šanci se téhle pasti vyhnout.

A nenechte se zmást tím, že nepoužíváte přesně ta stejná slova jako mámy v příbězích. Sledujte jen, jestli se dostáváte do podobných situací. Podíváme se teď spíš na to, co je za slovy. Dětem jsou totiž často slova úplně „šumák“, promiňte ten výraz. Slyší na jiné signály.

Případ Bertík: Můžeš, když chceš. Ale udělej to, co chci já

Řekli jsme, že respekt je oboustranná záležitost, pamatujete?

Bertíkova maminka se rozhodla dát pro jednou dítěti volnost. A zároveň ji hned omezit. Jede totiž v režimu dovolím – zakážu. Nebo taky povolím – přitáhnu. Můžeš, ale jednou a dost. Takhle to řekla. A Bertík?

Představte si, že byste doteď nesměli mlsat. A pak by vás jednou někdo vzal na večírek, kde by se stoly prohýbaly pod lákavými sladkostmi. A řekl by vám: Můžeš si vzít, ale jen jeden kousek a dost. Sáhnete po maličkém kousku luxusní čokolády. Rozplývá se na jazyku jak sen. Pomalu vám stéká do krku. A vy víte, že je to poslední sousto. Další už nebude.

Nemáte chuť rychle po ní hrábnout a narvat si do pusy celou hrst? Možná máte strach a nedovolíte si to. Anebo to prostě risknete, pro ten požitek, co?

Už trochu rozumíte Bertíkovi? „Vymáchal se v ní celej.“

Dávkovaná volnost v módu povolím – přitáhnu nemá obvykle s respektem nic společného.

Je to jen růžový bič. Zobni si, ale jen tolik, kolik teď dovolím, jinak to schytáš. Cítíte se v tom nějak rovnocenní? Máte pocit, že se vás někdo ptá po vašich potřebách? Že se s vámi chce domluvit? A máte chuť spolupracovat, nebo spíš využít příležitosti, jakmile se naskytne?

Nejvyšší čas to říct na plnou pusu, mámo, táto: skutečný respekt na povolím – přitáhnu nehraje.

Když totiž povolíte, přitáhnete, povolíte, přitáhnete… vlastně jen vodíte loutku, cítíte to? A dítě, které je pomyslnou loutkou na provázku, nemůže být tím, kdo spolupracuje, naslouchá a jde vám naproti.

Na vzájemný respekt musí být dva, nedá se svítit. A s loutkou nejde počítat.

Může být samozřejmě výhodné, být tím, kdo hýbe provázky. Máte loutku pod kontrolou. Otázka zní: jak to se svým dítětem chcete?

Chcete být šéfem loutkohry, který povoluje, přitahuje, dokud se dítě neutrhne z provázků a nezdrhne třeba v osmnácti na opačný konec světa? Nebo chcete spíš dobrý vzájemný vztah a dítě, které přemýšlí a má snahu hledat společné řešení?

Jestli stojíte o to druhé a s respektem to doma myslíte vážně, pojďte se ještě kouknout na případ Ája. Holčička, které se nechtělo spát, pamatujete?

Případ Ája: Řeknu ti to jinak, ať nejsem policajt. Ale udělej hned, co chci

Máma řekla Áje, co chce: Já už teď potřebuju, abys šla spát.
Ája řekla mámě, co chce: Mami, mně se ale spát nechce. Chtěla bych až za chvilku.
Máma řekla Áje, proč to potřebuje: Mám tu horu prádla, potřebuju si už dělat svoje.
Ája to respektovala. A navrhla mámě řešení: Dělej si v klidu prádlo, budu si chvíli kreslit.

A maminka? Štve ji, že se Ája prosazuje. Přece jí to řekla jinak, slušně. Problém je, že se stejným cílem: Zpacifikovat ji. Dotlačit Áju tam, kam chce. O kolik je v její větě „Já už teď potřebuju, abys šla spát“ menší policajt (rozumějte autoritářský rodič) než ve slovech „Tak šup, honem do postele“? A kolik je tam skutečného zájmu o to, co potřebuje Ája?

Začíná vám to být jasné?
Nejde tu o slova, ale o to, s jakým nastavením je používáte:

Má to být další nástroj k tomu, dostrkat dítě, kam chcete?
Chcete mu laskavěji vysvětlit, co musí?
Nechcete, aby vám říkalo, co chce ono?

Pak jste ale změnili jen slova, ne přístup. Nalakovali jste bič narůžovo.

Jenže bič a respekt nejdou dohromady. Proto jsou dětem slova tak často „šumák“.

Pravda o respektu je totiž taková: Když se pro něj rozhodnete, musíte počítat s tím, že starý svět se změní. Provázky a biče nezmění jen barvu. Přestanou existovat. Jestli chcete být respektující rodič proto, aby vaše děti zařezávaly, byly poslušnější a udělaly vždycky hned, co chcete, upřímně, nebude to fungovat.

Když do toho totiž jdete naplno, s otevřeným srdcem a touhou si navzájem porozumět , nikdy nevíte, co se stane. Respekt k dítěti není žádná jistota, že bude po vašem. (Ale ani po jeho, pamatujete? Žádné dítě na koni, ale rovnováha.)

Je to otevřený prostor, kde oba můžou říct, co chtějí, ale ani jeden nemá snahu převálcovat toho druhého, nebo ho někam dostrkat. Jsou na jedné lodi. A hledají spolu cestu. Ve které bude dobře OBĚMA.

Třeba jako v tomhle příběhu:

Nevýchova není laskavější způsob, jak někoho donutit

Tohle je oboustranné.
Cítíte?
Respekt na obě strany.
Žádné provázky a biče, ale ani dítě na koni.

No to vám tak věřím, že to dítě takhle zareaguje,

ozývá se ve vás tahle pochybnost? Víte, nejde o to, abyste nám věřili :) Pokud stojíte o respektující přístup, který oboustranně funguje, jednoduše se do něj pusťte a uvidíte. Pokud to chcete udělat s Nevýchovou, je tu pro vás náš kurz.

Ale teď ještě koukneme na zástěrky, jak jsme si slíbili. Jsou totiž taky záludné a najdete je všude (ať už rodič nechal dítě na koni a cválá pod ním, nebo lakuje biče a tahá za provázky). A je to vlastně třetí past.

. Zástěrky

Manipulace na druhou

Mluvili jsme o tom, jak je důležité respektovat sebe a říkat dítěti, co potřebuju. A možná jste se už párkrát snažili mu to říct, ale ono nic. Funguje to teda, nebo nefunguje?

Zkuste se na chvíli zaposlouchat do příběhu s Martinkou. Uvidíte. Máma jí říká:

Martinko, já potřebuju, aby ses teď oblíkla a šly jsme ven. Je tam krásně. A potřebuješ taky chvíli na vzduch. To není zdravý, být celej den zavřený doma. Bude se ti tam líbit, uvidíš, půjdeme na hřiště a jsou tam houpačky a děti. Možná tam bude zase Madlenka od sousedů. A uplácáš zase bábovičky, jo? To máš ráda přece. Tak pojď, venku je to paráda.

A výsledek?

„Každý den musím dcerku přemlouvat, abych ji vytáhla aspoň na chvilku ven. Kolikrát už nevím, co bych vymyslela.“

To možná znáte. Co?

A teď Martinka podruhé. Sledujte. Máma jí říká:

Martinko, já potřebuju ven. Když jsme celý den zavřený doma, nedělá mi to dobře. Potřebuju se chvilku vyvětrat. Pomáhá mi to, víš, venku si odpočinu a pak je mi fajn.

A jak to dopadne tentokrát?

„Od chvíle, co jsem dceři (2,5r) upřímně řekla, proč potřebuju jít každý den ven, stojí připravená u dveří a křičí: ‚Maminko, jdeme tě ven odpočinout. Oblíkej se.‘“

Proč první Martinka neslyšela?

Vidíte to už? V prvním případě maminka neříká nic o tom, co skutečně potřebuje. Přemlouvá, láká, slibuje. Zatímco svůj pravý důvod schovává (možná nevědomky, možná ze zvyku) za zástěrku obecných pravd a zaručených lákadel: Děti přece potřebují na vzduch. A venku je to paráda! No ne?

Ve skutečnosti je to ale ona, kdo nutně potřebuje na vzduch. Její holčička teď tu potřebu třeba vůbec nepociťuje, a tak na to neslyší.

Slyší ale na to, co je pro mamku opravdu důležité – a chce jí s tím pomoct.

Slyší na upřímnost. A proto jde mámě ve druhém případě naproti.

„Ale u nás to není takhle modelové,“ ozývá se váš vnitřní kritik? Jistě, Martinka je Martinka a vaše dítě je Péťa nebo Ema nebo Samík nebo Andulka :) Navíc Martinka s mamkou postupně změnily komunikaci celkově, nejde si myslet, že se všechno spraví jednou větou.

Nic to ale nemění na tom, že když chcete respekt – k dítěti i od dítěte – zástěrky jsou prostě navíc a celé to jen kazí.

A stejné je to ve všech těch situacích, kdy dětem říkáme, že potřebujeme:

… aby jedly zeleninku, protože je přece zdravá, mňam, mňam, hele, mně taky vařená mrkvička chutná, ochutnej (ale skutečným důvodem je to, že chceme, aby měly dobrou výživu, a bojíme se, aby prospívaly).

… aby šly spinkat, protože už je přece pozdě a plyšáčci už tam na ně čekají a budou v postýlce sami smutní (ve skutečnosti už hlavně potřebujeme mít klid na jiné věci).

… aby toho nechaly – je jedno čeho, třeba toho pobíhání po obchodě nebo kopání do sedačky ve vlaku – protože se to nedělá a tohle se nemůže, a paní prodavačka nebo průvodčí se bude zlobit (ale doopravdy tu jde o to, že nám je to nepříjemné, nechceme, aby naše dítě tohle dělalo, jen si mu to takhle otevřeně netroufáme říct).

A celé to pak není žádný respekt, ani žádná otevřená nevýchovná komunikace, kde si na rovinu můžeme říct, co potřebujeme, ale nenápadná manipulace na druhou: Protože kromě toho, že se snažíme dítě přimět, aby udělalo, co chceme, ještě to zastíráme laskavými větami a kouzelným slůvkem potřebuju – ale o tom, co skutečně potřebujeme, co nám vadí, co chceme, v něm není ani ťuk.

A děti?

Mají na to zvláštní radary. Většinou dobře poznají, kdy na ně něco hrajeme, i kdyby s nejlepšími úmysly. A pak nespolupracují. A mrčí. A vymýšlejí… Ty starší už to umí i dobře pojmenovat (když dostanou prostor se vyjádřit). Třeba takhle:

Docela síla, ne?

Tak ještě jeden příběh o tom, jak dítěti svědčí, když rodič mluví na rovinu, ano? :) Tady je:

Když řeknu, co fakt potřebuju, najednou to jde

Upřímnost je z nás zkrátka cítit :) A děti na ni zpravidla reagují úplně jinak než na nátlak, manipulaci a zástěrky všeho druhu. Rodiče v Nevýchově s tím mají bohatou zkušenost.

Ale vám se teď možná ještě honí hlavou, že když chtěla být maminka ve vaně sama a udělat si relax, měla na to přece právo. Proč by mělo jít dítě s ní, když teda není na koni a nemá být vždycky po jeho.

Samozřejmě máte pravdu v tom, že maminka mohla jít do vany sama. A v klidu holčičce říct, že to tak chce. Její příběh ale nevypadá, že by si dítě něco prosazovalo. Podle všeho šlo spíš o laskavou symbiózu, ve které se mamka nakonec rozplynula blahem, jak popsala.

To přece není dítě na koni. Vždycky je třeba vidět tu situaci v souvislostech.

A nebránit se ani nečekaným řešením :)

Tak to byly zástěrky. Které jsou v komunikaci s dětmi k ničemu. Protože jen zastírají naše skutečné důvody, potřeby a přání. A jak se v tom pak děti mají vyznat? Jak nás můžou chápat, když zastíráme, vymýšlíme, kličkujeme, mlžíme? A jak nás můžou respektovat?

3 pasti v kostce

A tím jsme probrali tři pasti, které rodičům snažícím se o respekt tak často podkopávají nohy. Poznali jste se v některé? Ještě si je pro jistotu krátce shrneme:

1. Dítě na koni, kdy rodič cválá, jak dítě velí, a říká tomu respekt, zatímco sám k sobě žádný respekt nemá a jenom se přizpůsobuje.

2. Bič nalakovaný na růžovo, kdy si rodič myslí, že dítě respektuje a dává mu prostor, ale ve skutečnosti jenom volí jiná (rádoby respektující) slova a dál ho vodí jako loutku.

3. Zástěrky, kdy rodič neříká věci na rovinu. Okecává. Vymýšlí. Sladce manipuluje. Místo aby řekl, jak to opravdu je nebo co opravdu chce. A pak se diví, že mu dítě nemá snahu vyhovět.

Tak co říkáte. Poznali jste se v některé?

Jestli ano, asi se teď ptáte, co s tím.

Víte, v první řadě je potřeba říct: Nemyslete si, že jste nějak špatně. Protože tohle jsou věci, se kterými se na cestě k respektu potýká spousta rodičů. Často jsou do nás vrostlé, dotažené z vlastního dětství, a chce to péči a čas, než se z nich vymaníme.

Proto vám teď taky neslíbíme rychlý návod, jak se jich raz dva tři zbavit a být od zítřka respektující rodič na jedničku. To by byl příliš troufalý příslib na jeden článek. Měl vám především pomoct to uvidět, pamatujete?

A to je taky pro tuhle chvíli nejdůležitější.

Nechte to na sebe působit. Popřemýšlejte o tom. A pak si toho zkuste začít všímat ve vašich každodenních situacích: Kde všude lakujete biče narůžovo? Nebo zástěrkujete? Nebo máte dítě na koni a cváláte, jak velí?

Všimnout si, že to děláte, to je vždycky první a nezbytný krůček ke změně. A mimochodem taky docela odvaha. Víte, kolik rodičů to raději nechce vidět? :)

No a když si všimnete?

Jednoduše to příště v podobné situaci zkuste jinak. Zkoušejte s dítětem mluvit jasněji. Otevřeněji. Zbytečně nemlžit. Nekličkovat. Třeba:

„Eliško, já už nechci číst třetí pohádku. Jsem unavená.“

„Martinko, já potřebuju ven. Když jsme celý den zavřený doma, nedělá mi to dobře. Potřebuju se nutně chvilku vyvětrat.“

„Jáchyme, já už nechci čekat, potřebuju domů na záchod.“

Tyhle příklady ale berte jenom jako inspiraci. Svému dítěti to řekněte za sebe, autenticky. Ať jste to vy, a ne žádná šablona, do které se snažíte napasovat. Děti slyší na upřímnost, pamatujete? :)

Ale nečekejte, že z vás bude mistr na první pokus. Prostě když se vám to hned nepovede, zkuste to příště znova. A znova. Postupně se to učte. Třeba jako cizí jazyk. Ten taky nejde hned.

A sledujte, jak vaše dítě reaguje. I kdyby se vám okamžitě nehrnulo vyhovět, změnilo se něco? Tváří se jinak? Zarazilo se? Poprvé mlčí místo řevu? Nebo vidíte něco dalšího?

Možná přijdete na nějaké svoje důležité aha, když k tomu začnete být všímavější. A postupnými krůčky nastartujete změnu.

Nebo pokud chcete, můžete se tou změnou nechat provést efektivněji a vzít si na pomoc náš kurz. Tady o něm všechno najdete.

Z Nevýchovy vám každopádně držíme palce, ať se vám na cestě ke vzájemnému respektu s dětmi daří. Někdy může být trochu klikatá, ale máme zkušenost, že vždycky stojí za to.

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál: