Celý svět se přece netočí kolem dětí
Anebo jo?

Když partnerství s dětmi nefunguje… chybí v něm partnerství

Taky se vám na tom partnerství a respektování dětí něco nezdá? Jako kdyby se měl celý svět točit kolem dítěte… Nebo vám parťáctví sedí, ale prostě to s tím vaším dítětem nejde a pomalu vám začíná skákat po hlavě?

Možná jste uvízli v jedné ze dvou pastí, které rodičům, odhodlaným pro partnerský přístup, „hrozí“ nejčastěji. Pojďme začít dvěma krátkými příběhy. Jeden z nich je možná ten váš?

Dítě na koni

Máma měla pravdu. Je to s ním čím dál horší

Rozhodla jsem se, že nechci svoje dítě vychovávat stylem příkaz, zákaz. A když neposlechne, vlepit mu jednu výchovnou. Já nechci být policajt jako byla moje máma. Snažím se po dobrém. A respektovat ho.

Ale někdy mám strach, jestli ta moje máma nemá nakonec pravdu, když říká:
„Rozmazluješ si ho. Už teď si dělá, co chce. Jednou se budeš divit, jak ti přeroste přes hlavu.“

Protože víš, on mě fakt nikdy neposlechne.
Přitom mu to říkám hezky. Všechno vysvětluju, ptám se ho, co potřebuje…

Jenže pak jednou potřebuju něco já…

„Už potřebuju nutně domů, Péťo, chce se mi na záchod.“
„Ještě chvilku, mamííí, chci si prohlídnout ty autíčka.“
„Tak ale malou, jo? 5 minut?“
„Joo.“
...
„Prosím, teď už bych potřebovala jít, jinak se počůrám.“
„Neee, ještě neee.“
„Řekli jsme 5 minut, vážně to nevydržím.“
„Neee, nejdu! Chci koukat na autíčka!“
„Já už ale hrozně potřebuju, pojď, půjdeme prosím tě. Třeba sem přijdem zase zítra, to by šlo, ne?“
„Jsi zlá, všechno mi zkazíš!“
Kopnul do tý výlohy.

Nevím, kde se to pokazilo. Ale je to s ním čím dál horší.

Druhý příběh, ale stejný případ: Taková hodná máma, a ty na ni křičíš?

Taky jsem se snažila svoji dceru vychovávat jinak, než jsem byla vychovaná já. Jako malá jsem byla zakřiknutá a bála jsem se ceknout. Máma říkala, že když jsme někam šli, na návštěvu třeba, poslouchala jsem jako hodinky. A když jsem si náhodou dovolila pípnout, stačilo, když na mě houkla, a dala jsem pokoj. Varuju tě. Moc si mě nepřej. Opovaž se!

A tak jsem se neopovážila. Seděla jsem třeba dvě hodiny na návštěvě u stolu, zticha jako pěna, a bála se vzít si kousek bábovky, kterou mi nabízeli. Abych nenadrobila.

Tohle pro svoje děti nechci. Ať není tak uťáplá jako já, říkala jsem si, když se Dorka narodila.

Pak jí bylo pět a jely jsme na chatu s kamarádkou.
Ráno jsem jí připravila čaj.

„Tady máš čaj,“ řekla jsem.
„Je horkej!“
„Myslím, že už není, vychladila jsem ho. Zkus to.“
„Já nechci ten horkej čaj!!“ křičela na mě.
„Co na mámu takhle řveš?! Taková hodná máma, lítá kolem tebe, a ty na ni křičíš?“ vložila se do toho kamarádka.

Nejdřív se mi to nelíbilo. Co mi do toho kecá? Ale pak jsem si musela přiznat, že na mě takhle Dorka řve docela často. A že vysvětluju a vysvětluju a snažím se být trpělivá a pak… bouchnu a řvu taky.

Celá ta naše citlivá výchova se někam zvrhla. Řveme na sebe fakt příšerně :( A když to moje máma vidí, říká:

„Vidíš, mělas ji vzít trochu u huby.“

Taková hodná máma. To je ten problém

Víte, ona totiž „hodná máma“ je někdy pro děti úplně stejné peklo jako máma-generál.

Jak to?
Protože „hodný“ rodič, ve snaze nebýt „zlý“ rodič a nepokazit to, často začne nevědomky fungovat v režimu „všechno pro dítě“.

Budu ho respektovat.
Jeho potřeby jsou přece stejně důležité jako to, co potřebuju já.
Potřebuje mít svůj prostor, nemůžu ho omezovat.
Má právo na svoje emoce.
A chci mu taky dát možnost říct mi „Ne“.

Na tom všem se určitě shodneme.
Máte to ale takhle nastavené i z druhé strany?

Bude mě respektovat.
Moje potřeby jsou přece stejně důležité jako to, co potřebuje moje dítě.
Potřebuju mít svůj prostor, nemůže mě omezovat.
Mám právo na svoje emoce.
A mám taky možnost říct mu „Ne“.

Tak co, máte? Přemýšlíte o sobě se stejným respektem jako o svém dítěti?

Vážíte si sami sebe stejně?

Nebo svoje emoce většinou spolknete? Radši o kousek ustoupíte, aby vaše dítě mělo, co potřebuje? A máte pocit, že vaše soužití s ním je prima dobrodružství, ve kterém se máte dobře oba, nebo vás to partnerství a respektování pěkně vyčerpává?

Jestli vyčerpává, pak to ale není partnerství, mámo, táto. Protože v něm chybí respekt. K sobě.

Dítě nikdy nemůže být parťák, který vás bere vážně a bere ohled na vaše potřeby, když sami sebe moc vážně neberete. A přesně tak to pro něj vypadá, když nedáváte sobě stejné možnosti, jaké dopřáváte jemu.

Ono se naplno projevit může, vy ne. Ono může odmítnout – a vy se pak horlivě snažíte s ním domluvit a hledat řešení – ale vy moc ne (protože jakmile odmítnete, hned je oheň na střeše). Ono může plakat a něco nezvládnout, a vždycky pro to máte pochopení – ale vy ne.

Cítíte tu nerovnost?

„Hlavně ať ono má, co potřebuje“ je vlastně úplně stejně vychýlené z rovnováhy jako „Bude po mém a basta, dítě musí vždycky poslechnout“. Jen na druhou stranu.

Nakonec jste to pak možná vy, kdo vždycky srazí paty a poslechne.

Zkuste si promítnout dvě tři poslední situace, kdy vám to partnerství s dětmi nešlo, nenajdete to tam?

Jak dopadla vaše poslední přetahovačka, jestli mu ty medvídky koupíte nebo ne? Jak dlouho jste nakonec čekali u hřiště, když jste se předem dohodli, že ještě čtvrt hoďky?

Byli jsme zvyklí poslouchat. A posloucháme dál

A vlastně není moc divu. Většina rodičů, kterým se tohle děje, v dětství zažila přísnou výchovu, jaká byla v minulé generaci normální. Nebudeme spolu diskutovat. Moc nemluv a koukej to udělat. Lehnout a spát. Už jsem řek.

Byli zvyklí, že je někdo „bere u huby“. Samozřejmě v dobré víře, nijak tu nestřílíme do milujících starostlivých rodičů nás, dnešních maminek a tátů, většinou to všechno mysleli dobře. Jejich děti ale...

... nezažívaly, že to, co chtějí, má stejnou váhu jako to, co chce ten druhý.

Spíš si nedovolily moc ceknout.
Bály se ozvat, aby nebylo zle a něco nepokazily.
Snažily se být hodné. Hodná holka. Hodný kluk.
Nenaučily se být rovnocenný partner. Který na rovinu řekne, co chce. Neměly kde.
A jedou v tom dál.

Nic na tom nemění fakt, že teď jsou oni rodiče a jsou o generaci starší. Ve skutečnosti jsou pořád „ti malí“, co si moc nedovolí ceknout a postavit se za to, co potřebují. Bojí se, aby něco nepokazili. Snaží se být hodní. Hodná maminka. Hodný táta.

Dál slyší na Moc nemluv a koukej to udělat. Jen teď jim už diktuje jejich dítě.

(A není už čas skončit tu hru „Vždycky tu musí být jeden, který diktuje“ a skutečně vyrůst?)

Mamííí, ještě jednu! A ještě jednu. A ještě...

Julča zase začala před spaním fňukat, že ještě jednu pohádku. Přitom už jsme přečetly dvě, jak jsme si řekly předem. Tak ještě poslední, říkám jí. Ale když jsem dočetla třetí, chtěla další a začala fňukat. No tak teda ale úplně poslední, přikývla jsem.

Málem jsem u ní usnula dřív než ona. A když jsem dočetla, že už teda konec, začala mě tahat za vlasy: „Mamíí, mamíí, nespi, já chci číst.“

A tak je to pořád. Je to s ní fakt náročný, za celej den mě nenechá vydechnout. Snažím se jí vycházet vstříc, ale kdy začne taky respektovat ona mě?

Nezačne vás respektovat. Dokud s tím nezačnete sami

Nejspíš nezačne, mámo, táto. Dokud nezačnete vy sami respektovat sebe. Budete vědět, že dvě pohádky jsou pro vás OK, ale pak už potřebujete spát. A když potřebujete (a není to jen zástěrka – o těch si ještě dál řekneme, dokážou to totiž celé pěkně zkomplikovat), když opravdu potřebujete, tak se nepřekonáte jenom proto, abyste to neslízli. Aby byl klid. Abyste vyhověli. Abyste nebyli za zlouna.

A nebudete dál vysílat dítěti zprávu: To, co potřebuju, vlastně není tak důležité. Stačí na mě houknout a vyhovím. Když ti dvě nestačí, přidám třetí, čtvrtou, pátou… dokud neodpadnu.

Partnerství je totiž skutečným
partnerstvím jen tehdy,
když je otevřené na obě strany.

Když nevnímáme jako partnera jen dítě, ale i sebe. Když potřeby obou stran mají pro nás stejnou váhu.

Dokud je rodič poddajná hromádka hlíny, se kterou se dobře orá, nezbývá dítěti než být tak trochu buldozer. Není to od něj žádná bezdůvodná rozcapenost (i když už pomalu jako rozcapenec vypadá). Jen vyrovnává nerovnováhu.

A jako by tím svým pichlavě nepřeslechnutelným „Mamííí, mamíí, ještě jednu!“ volalo:

Tak co, mámo, táto, postavíš se za sebe?
Taky něco fakt nutně potřebuješ?
Máš svoji hranici, nebo vždycky uděláš to, co chci?
Abys mi náhodou nezkřivil/a vlásek?
A ukážeš mi, kde máš opravdu dost, ať tu nemusím mrčet donekonečna?

Partnerství s dětmi, jak ho vnímáme v Nevýchově

Partnerství není vyhovím, udělám to, co chceš, a vždycky najdu způsob, aby ti bylo dobře. Partnerství je vnímám tě (i sebe), naslouchám ti (i sobě) a vždycky hledám cestu, aby nám bylo dobře OBĚMA.

Bez respektu k sobě totiž moc nejde dát skutečný respekt druhému. Nejde být parťák jen na jednu stranu. Představte si nůžky, kterým odlomíte jedno rameno. Zkuste stříhat, když máte jen jedno ostří. Můžete se snažit, jak chcete, výsledkem jsou jenom nekonečné marné pokusy.

Partnerství je totiž rovnováha. Dvě stejně důležité strany, které si jdou naproti.

Sečteno podtrženo, tohle je ta PRVNÍ ze dvou pastí, které způsobí, že partnerství s dětmi nefunguje: Partnerství jenom na jednu stranu – směrem k dítěti. Nula respektu k sobě. Všechno pro dítě.

K téhle pasti se za moment ještě vrátíme, ať v ní neuvíznete natrvalo.
Teď přijde ta DRUHÁ. Jmenuje se:

Nalakovat bič narůžovo

I když se rodič rozhodne změnit směr, někdy je pekelně těžké skutečně přehodit výhybku. Řekli jste si – tak já to teda zkusím, budu s ním teď mluvit jinak, a výsledek je „dítě mě má na salámu“? Nebo se zdá, že „čím jsem na něj hodnější, tím víc si dovoluje“?

V každodenní realitě to pak vypadá třeba takhle:

Minule jsme byli venku. Bertík mi říká: „Mami, můžu šlápnout do tý louže?“
Říkám mu: „Můžeš, když chceš, ale jednou a dost, jo?“

No a co myslíš, vymáchal se v ní celej. Měla jsem mu to zatrhnout jako vždycky, nedovolil by si to. Připadá mi, že žádnej citlivej přístup nemá cenu. Jak trochu povolím, dělá si, co chce.

Já to minule zkusila s naší Ájou: „Ájinko, já už teď potřebuju, abys šla spát.“
A ona na to: „Mami, mně se ale spát nechce. Chtěla bych až za chvilku.“

Tak jí v klidu vysvětluju, že už potřebuju dělat něco jinýho, že mám ještě horu prádla a že vážně potřebuju, aby šla spát. A začala, že ještě není unavená, a co kdybych si dělala to prádlo, že si bude ještě chvíli kreslit.

Takže domlouvat se s ní vede akorát k tomu, že se začne prosazovat a je to s ní na dlouhý lokte. Když rázně houknu „tak šup, honem do postele, jde se spát,“ žádný potřebuju, nepotřebuju, tak je v tu ránu v pelechu.

Hm, říkáš mi to hezky. A kde je ten respekt, tati, mami?

Tyhle dva pokusy o respektování dětí (Bertík vymáchaný v louži a Ája, která nechce spát) mají jedno společné: žádné partnerství ani skutečný respekt v nich není. A proto to nefunguje. Hned si na ně víc posvítíme, ať je vám jasné, co přesně bič nalakovaný narůžovo znamená a co způsobí.

A nenechte se zmást tím, že nepoužíváte přesně ta stejná slova jako mámy v příbězích. Sledujte jen, jestli se dostáváte do podobných situací. Podíváme se teď spíš na to, co je za slovy. Dětem jsou totiž často slova úplně „šumák“, promiňte ten výraz. Slyší na jiné signály.

Případ Bertík: Můžeš, když chceš. Ale udělej to, jak chci já

Řekli jsme, že partnerství je oboustranná záležitost, pamatujete?

Bertíkova maminka se rozhodla dát pro jednou dítěti volnost. A zároveň ji hned omezit. Jede totiž v režimu dovolím – zakážu. Nebo taky povolím – přitáhnu. Můžeš, ale jednou a dost. A Bertík?

Představte si, že byste doteď nesměli mlsat. A pak by vás jednou někdo vzal na večírek, kde by se stoly prohýbaly pod lákavými sladkostmi. A řekl by vám: Můžeš si vzít, ale jen jeden kousek a dost. Sáhnete po maličkém kousku luxusní čokolády. Rozplývá se na jazyku jak sen. Pomalu vám stéká do krku. A vy víte, že je to poslední sousto. Další už nebude.

Nemáte chuť rychle po ní hrábnout a narvat si do pusy celou hrst? Možná máte strach a nedovolíte si to. Anebo to prostě risknete, pro ten požitek, co?

Už trochu rozumíte Bertíkovi? Vymáchal se v ní celej.

Dávkovaná volnost v módu povolím – přitáhnu nemá s partnerstvím nic společného (úplně stejně jako bezbřehé „všechno pro dítě“, kdy rodič skáče, jak dítě píská).

Je to jen růžový bič. Zobni si, ale jen tolik, kolik teď dovolím, jinak to schytáš. Cítíte se v tom nějak rovnocenní? Máte pocit, že se vás někdo ptá po vašich potřebách? Že se s vámi chce domluvit? A máte chuť spolupracovat, nebo spíš využít příležitosti, jakmile se naskytne?

Nejvyšší čas to říct na plnou pusu, mámo, táto: skutečné partnerství na dovolím – zakážu nehraje.

Dokud totiž fungujete v režimu dovolím – zakážu, povolím – přitáhnu, jste vždycky ten, co vládne. Ne ten, co spolupracuje. Když povolíte, přitáhnete, povolíte, přitáhnete… vlastně jen vodíte loutku, cítíte to? A dítě, které je loutkou na provázku, nemůže být tím, kdo spolupracuje, jde vám sám od sebe naproti, hledá a navrhuje řešení.

Na partnerství musí být dva, nedá se svítit. A s loutkou nejde počítat.

Může být samozřejmě výhodné, být tím, kdo hýbe provázky. Máte loutku pod kontrolou. Otázka zní: jak to se svým dítětem chcete?

Chcete být šéfem loutkohry, který povoluje, přitahuje – a hrát s dětmi pimprlové divadlo, nebo chcete být parťák – a mít samostatné dítě, které s vámi spolupracuje?

Jestli vám vyhovuje první model, může být. Pro teď se můžeme klidně rozloučit :) Pokud to ale myslíte s partnerstvím vážně, pojďte se podívat na případ Ája.

Případ Ája: Řeknu ti to jinak, ať nejsem policajt. Ale udělej hned, co chci.

Máma řekla Áje, co chce: Já už teď potřebuju, abys šla spát.
Ája řekla mámě, co chce: Mami, mně se ale spát nechce. Chtěla bych až za chvilku.
Máma řekla Áje, proč to potřebuje: Mám tu horu prádla, potřebuju si už dělat svoje.
Ája to respektovala. A navrhla mámě řešení: Dělej si v klidu prádlo, budu si chvíli kreslit.

A maminka? Štve ji, že se Ája prosazuje. Přece jí to řekla jinak, slušně. Problém je, že se stejným cílem: Zpacifikovat ji. Dotlačit Áju tam, kam chce. O kolik je v její větě „Já už teď potřebuju, abys šla spát“ menší policajt než ve slovech „Tak šup, honem do postele“? A kolik je tam skutečného zájmu zjistit, co potřebuje Ája?

Začíná vám to být jasné?
Nejde tu o slova, ale o to, s jakým vnitřním nastavením je používáte:

Má to být další nástroj k tomu, dostrkat dítě, kam chcete?
Chcete mu laskavěji vysvětlit, co je důležité? (Podle vás. Co je důležité podle něj se přece neptáte – je malé, nemůže to vědět.)

Pak jste ale změnili jen slova, ne přístup. Nalakovali jste bič narůžovo.

Jenže bič a respekt nejdou dohromady. Proto jsou dětem slova tak často „šumák“.

Pravda o respektu je totiž taková: Když se rozhodnete být parťáci, musíte počítat s tím, že starý svět se změní. Provázky a biče nezmění barvu. Přestanou existovat. Jestli chcete být parťák proto, aby vaše děti zařezávaly, byly poslušnější a udělaly vždycky hned, co chcete, upřímně, nebude to fungovat.

Když do toho totiž jdete naplno, s otevřeným srdcem a touhou objevovat svět svého dítěte, nikdy nevíte, co se stane. Partnerství není žádná jistota, že bude po vašem. (Ale ani po jeho, pamatujete? Je to fifty fifty, rovnováha.)

Je to otevřený prostor, kde oba můžou říct, co chtějí, ale jeden nemá snahu převálcovat druhého, ani ho někam dostrkat. Jsou na jedné lodi. A hledají spolu cestu. Ve které je dobře OBĚMA.

Třeba takhle:

V partnerství neexistuje způsob, jak někoho donutit

Neexistuje způsob, jak „Nevýchovně donutit někoho, aby dělal, co chci já“. Taky jsem to kdysi zkoušela, použila jsem stejná slova a zakoulela jsem očima úplně stejně jako Katka Králová – a to dítě vůbec nereagovalo tak, jak by podle videa mělo!! :)

Až jsem pak přišla na to, že jaké si to udělám, takové to budu mít. Když se vztekám, tlačím, vyhrožuju, tak děti se chovají úplně stejně. Když nechám všechny žít po svém a upřímně mluvím o tom, co potřebuju já, tak najednou je ta spolupráce mnohem lepší.

Dám příklad, dcera má postižení nohy a je potřeba nejlépe denně s tou nohou cvičit. Dcera nechce. Já vysvětlovala, vyhrožovala, že bude mít zničenou nohu i tělo, že bude na vozejku… slibovala jsem odměny za cvičení… a žádná odezva z její strany.

Až jsem jí teď nedávno řekla: „Víš, já nevím, jak to s tou nohou řešit, a mám proto na sebe vztek a jsem pak protivná i na tebe. Já chci, abysme tu nohu dali dohromady, dokud jsi malá a všechno se líp hojí a taky než půjdeš do školy. Ta sádra na šest týdnů byla dost opruz a já už jsem utahaná z toho, jak tě pořád musím nosit."

Prostě jsem upřímně popsala, jak to mám JÁ. A ona mi řekla, že si tu nohu cvičí několikrát denně sama, ale nechce, abysme na ni hrabali já nebo táta. A úplně v klidu se od té doby domlouváme, co a jak s tou nohou.

Ze mě spadl balvan odpovědnosti, že já musím zajistit správnou rehabilitaci, z ní spadl balvan odpovědnosti za matčinu špatnou náladu („ty mě štveš, že nechceš cvičit, já jsem z tebe nešťastná, co mám s tebou dělat“ atd.) – a oběma se nám líp dýchá :)

– Alena Nepožitková

Cítíte ten rozdíl?

A teď ještě dojde na zástěrky. Ty najdete totiž všude. Ať už rodič spadl do první, nebo do druhé pasti (dělá všechno pro dítě, nebo lakuje biče), anebo už parťák vlastně je – jen ty zástěrky mu to občas komplikují. Tak na ně mrkněme. Nebo spíš pod ně ;)

Zástěrky

Manipulace na druhou

Mluvili jsme o tom, jak je důležité respektovat sebe a říkat dítěti, co potřebuju, pamatujete? Kolikrát jste se už snažili mu to říct, a ono nic. Funguje to teda, nebo nefunguje?

Zkuste se na chvíli zaposlouchat, objevíte další zajímavý rozdíl:

Martinko, já potřebuju, aby ses teď oblíkla a šly jsme ven. Je tam krásně. A potřebuješ taky chvíli na vzduch. To není zdravý, být celej den zavřený doma. Bude se ti tam líbit, uvidíš, půjdeme na hřiště a jsou tam houpačky a děti. Možná tam bude zase Madlenka od sousedů. A uplácáš zase bábovičky, jo? To máš ráda přece. Tak pojď, venku je to paráda.

A výsledek?

„Každý den musím dcerku přemlouvat, abych ji vytáhla aspoň na chvilku ven. Kolikrát už nevím, co bych vymyslela.“

Martinka podruhé:

Martinko, já potřebuju ven. Když jsme celý den zavřený doma, nedělá mi to dobře. Potřebuju se chvilku vyvětrat. Pomáhá mi to, víš, venku si odpočinu a pak je mi fajn.

A jak to dopadne tentokrát?

„Od chvíle, co jsem dceři (2,5r) upřímně řekla, proč potřebuju jít každý den ven, stojí připravená u dveří a křičí: ‚Maminko, jdeme tě ven odpočinout. Oblíkej se.‘“

Proč první Martinka neslyšela?

Vidíte to už? V prvním případě maminka neříká nic o tom, co skutečně potřebuje. Přemlouvá, láká, slibuje. Zatímco svůj pravý důvod schovává (možná nevědomky, možná ze zvyku) za zástěrkou obecných pravd a zaručených lákadel: Děti přece potřebují na vzduch. A venku je to paráda!

Ve skutečnosti je to možná ona, kdo nutně potřebuje na vzduch. Její holčička to teď třeba vůbec nepotřebuje (i když jindy ano), a tak na to neslyší.

Slyší ale na to, co je pro mamku opravdu důležité – a chce jí s tím pomoct.

A stejné je to ve všech těch situacích, kdy dětem říkáme, že potřebujeme:

… aby jedly zeleninku, protože je přece zdravá, mňam, mňam, hele, mně taky vařená mrkvička chutná, ochutnej (skutečným důvodem je ale to, že o ně máme strach).

… aby šly spinkat, protože už je přece pozdě a plyšáčci už tam na ně čekají a budou v postýlce sami smutní (ve skutečnosti už hlavně potřebujeme mít klid na jiné věci).

… aby toho nechaly – je jedno čeho, třeba toho mlaskání, pobíhání po obchodě nebo kopání do sedačky ve vlaku – protože se to nedělá a tohle se nemůže (ale doopravdy tu jde o to, že nám je to nepříjemné, necítíme se v tom dobře a potřebujeme to jinak).

A celé to pak není žádné partnerství, kde si na rovinu můžeme říct, co potřebujeme, ale nenápadná manipulace na druhou: Kromě toho, že se snažíme dítě přimět, aby udělalo, co chceme, ještě to zastíráme laskavými větami a kouzelným slůvkem potřebuju – ale o tom, co skutečně potřebujeme, v něm není ani ťuk.

A děti? Mají na to zvláštní radary. Dobře poznají, kdy na ně něco hrajeme, i když s nejlepšími úmysly. Ty starší už to umí i dobře pojmenovat (když dostanou prostor se vyjádřit).

„Ptala jsem se našeho kloučka (10), co je pro něj od dospěláků nejhorší. ‚Když si o nás myslí, že jsme malý a blbý. Vůbec nám nevěří. Říkají, že jsme šikovný, ale myslí, šikovný malý děti. Ne opravdově šikovní. Nevěří nám, že to dokážeme.‘“ (Katka, 35)

„Mami, teď se ale se mnou nechceš domluvit, jenom mě vydíráš, víš to?“
(Verča, 11)

Síla, ne?

Když řeknu, co fakt potřebuju, nejede přes to vlak (natož dítě)

… Tak jak mi včera to vše dalo velké školení, tak večer jsem dostala snad tu nejkrásnější odměnu, jakou jsem mohla dostat. Chtěla jsem si dát sama vanu a pustit si nějakou hezkou hudbu a na chvíli odplout někam do klidu. No jenže někdo tomu chtěl jinak :) Emi chtěla se mnou.

Nejdřív jsem ji vyháněla, ale pak jsem si vzpomněla na už nevím čí příspěvek tady, jak si to užili spolu. A tak jsem si ji vzala do vany k sobě a vysvětlila jí, že potřebuju ticho a jen ležet a poslouchat hudbu.

Ona si ke mně lehla hladila mě a pak z ničeho nic na mě koukla a říká: „Už se těším, až se to narodí,“ a dala mi pusu na břicho. A pak se přitulila a ještě dodala: „Mám tě moc ráda.“ V tu chvíli jsem myslela, že se snad rozpustím blahem. A sladká tečka na konec. Nebavilo ji už ležet, tak si vzala hračky a potichoučku si hrála a mě nechala se dál rozplývat nad tím, jak úžasnou dceru máme <3.

– Lucie Pirvulescu

Upřímnost je z nás cítit. Klíčová věc v partnerství

Nepochybně jste si všimli, že celým článkem, a ve skutečnosti i celou partnerskou výchovou, hýbe jedna klíčová věc. Jeden ze základních stavebních kamenů skutečného partnerství (paradoxně ten nejdostupnější, a přitom pro většinu rodičů ten nejtěžší, uvidíte proč):

Říkat dítěti na rovinu, co potřebuju.

A to, co já rodič potřebuju, pak taky:

  • nepotlačovat a nepřehlížet – aby bylo vždycky po jeho,
  • nezas(t)írat nepravými důvody a nepoužívat jen jako sladký bič – aby bylo vždycky po mém.

Zkrátka proto, že děti s neomylnou jistotou slyší na naši upřímnost, na naše skutečné důvody. Doslova vycítí, kdy něco opravdu potřebujeme (a kdy naopak jen strategicky využíváme „potřebuju-věty“ k nenápadnému nátlaku). Dokonce už i ty maličké:

Někdo mi poslal Nevýchovu miminek (nechápu!)

Tak jsem začala pomalu hledat, jak a kdy se začínají vychovávat takhle malá miminka, a tak mi vesmír, či špionážní internet :D, poslal do cesty Nevýchovu. Opravdu mě to nadchlo, prohlédla jsem všechna videa, přečetla spoustu článků. (…) Začala jsem Nevýchovu doma zkoušet. A přišla nám do života „zkouška“, já onemocněla a měla jsem teplotu, nic moc s dítětem.

Štěpánkovi (8m) jsem řekla, že jsem moc nemocná, a abych se uzdravila, potřebuju hodně spát, jestli by šlo, aby mě dneska nepotřeboval a nechal mě spinkat, ale může si hrát vedle mě, a když bude něco potřebovat, jsem tu pořád pro něj.

Sama jsem nechápala, jak je to možné, ale Štěpa mě nechal celý den být, jen se vždycky chodil tulit, když jsem byla vzhůru, to bylo naprosto úžasné.

– Jitka Brunclíková

Možná taky tak trochu nechápete? :) Jak by bylo možné, aby osmiměsíční miminko něčemu rozumělo? Jenomže tahle otázka patří do starého světa. Do světa loutek a růžových bičů, vyčerpaných rodičů a rodičů-šéfů loutkohry.

Dřív jsme nevěřili, že malé dítě něčemu rozumí.

Nebo že dobře ví, co potřebuje. Generace našich rodičů by si poklepala na hlavu. A vzala by toho malého nerozumného broučka pěkně s láskou „u huby“. Jako se to možná dělo vám.

Ale vzpomínáte si, jak jste jako malí přesně věděli, co cítíte, co chcete, třeba že vám je v té čepici neskutečné vedro, že si ji potřebujete sundat, a že máma přece taky nemá čepici a nenastydne, a přesto vám rodiče tvrdili: „Tu čepici uneseš. Nech si ji, nebo nastydneš.“

Zažívali jste jako děti podobné situace? A byli jste nerozumní a hloupí, nebo jen převálcovaní právem silnějšího?

Ale dneska žijí už stovky tisíc rodičů a dětí v jiném světě.

A je pro ně úplně běžné, že děti rodičům rozumí (když s nimi jednají partnersky, bez zástěrek všeho druhu) – a dokonale rozumí i svým potřebám. Mýtus o nerozumných dětech se otřásá v základech.

Chcete mu dál věřit, mámo, táto, klepat si postaru na čelo a promeškat příležitost prožívat se svými dětmi hluboké vzájemné porozumění? Nebo připustíte tu možnost, řeknete si, že za pokus to stojí, a uděláte první krok? ;)

(A je to právě ten, který vám pomůže vybřednout i z režimu Všechno pro dítě.)

Jak to zkusit bez zástěrek, k smrti hodných rodičů a nerozumných dětí

Jdete do toho? Tak jo: vyberte si jednu situaci, ve které příště zkusíte dítěti na rovinu říct, co potřebujete. Pro začátek klidně nějakou úplně obyčejnou, jednoduchou – nemusíte to urvat všechno hned. Rodičovská urputnost totiž partnerství nesvědčí úplně stejně jako každý jiný tlak.

Může to být třeba při vaření:

Například při vaření. Tom (16m) se mi neustále motal pod nohama a já se samozřejmě bála, že ho opařím, cákne na něj olej, spálí se atd. No a ve středu mu říkám: „Tome, já teď potřebuju uvařit, abysme měli co k jídlu a neměli hlad. Co bys chtěl ty, aby ses mi tu nemotal?“

A i když jsem si připadala jako blbec, Tom mě vzal za ruku, ukázal na malý hrnec, vytáhl si sám měchačku, sedl si doprostřed kuchyně a vařil taky. A já si uvědomila, že by to opravdu mohlo fungovat, když se já k němu budu chovat jako k sobě rovnému.

Je to divný, ale od té doby vážně vařím úplně v klidu a pohodě a on se nějak zabaví a už nemusím zvyšovat hlas ze strachu, že se mu něco stane, takže naše dopoledne jsou teď plný smíchu, a ne pláče. Tak hlavně, aby to tak vydrželo i dál.

– Eva Šeráková

Nebo když potřebujete sbalit:

… Ohromně pyšná jsem na něj třeba za včerejšek, kdy jsme potřebovali balit a on zrovna chtěl kojit (syn, 20m), tak jsem mu řekla, že opravdu potřebuju, aby ještě vydržel, a jestli by mu zatím pomohla nádivka, že vím, že to není ono. A on vydržel hodinu, než jsme všechno zabalili, a to mu rostou zuby.

– Alena

To jsou jen dva příklady z mnoha, vy si vyberte svoji situaci. A pak v ní udělejte 3 kroky:

Uvědomte si, co potřebujete

Uvědomte si:

  • co v té situaci opravdu potřebujete,
  • co je váš skutečný důvod,
  • proč to chcete.

Ale zapomeňte na zástěrky, manipulace a přemlouvačky, už víte, že s nimi to nefunguje. Chcete říct svému dítěti pravdu. Jednoduše, bez složitých vět – ale upřímně. A taky jasně. To, co potřebujete, je přece pro vás důležité, a chcete, aby to vaše dítě vědělo. Nechcete už číst miliontou pohádku.

A nemusíte hledat žádná speciální slova a přemýšlet, jestli tomu bude rozumět. To patří do starého světa, pamatujete? Vy jste se teď ale rozhodli dát šanci novému.

Řekněte mu to

A pak mu to řekněte. Stejně jako maminky v Nevýchovných příbězích, které jste tu právě četli, například:

„Tome, já teď potřebuju uvařit, abychom měli co k jídlu a neměli hlad.“ 

„Potřebuju teď rychle sbalit, ať nejsem ve stresu a stihneme vlak. Potřebovala bych, abys teď ještě chvíli vydržel, prosím.“ 

„Martinko, já potřebuju ven. Když jsme celý den zavřený doma, nedělá mi to dobře. Potřebuju se nutně chvilku vyvětrat.“

Důležité jsou přitom dvě věci:

Neopakujte slova druhých rodičů, ani nemusíte koulet očima jako ta Králová :) Řekněte to svému dítěti za sebe, autenticky. Ať jste to vy, žádná (Ne)výchovná šablona, do které se snažíte napasovat.

A druhá věc: Berte to jako dobrodružství – zkoušíte spolu novou věc. Ne jako úkol, který musíte splnit. To by byl totiž znovu tlak, tlak na vítězství. A jakmile jdete nad dítětem vyhrát, nejdete se domluvit. Dítě to navíc pozná, to už víte taky.

A sledujte, jak vaše dítě zareaguje. I kdyby se to hned nepovedlo dokonale a nehrnulo by se vám vyhovět, pozorujte, něco se změnilo. Tváří se jinak? Zarazilo se a poslouchá? Poprvé mlčí místo řevu? Nebo vidíte něco dalšího?

Nakonec k tomu můžete přidat i třetí krok:

Zeptejte se ho, co potřebuje ono

Podobně jako to udělala maminka Eva s Tomem, například:

„Tome, já teď potřebuju uvařit, abychom měli co k jídlu a neměli hlad. Co bys chtěl ty, aby ses mi tu nemotal?“

Je třeba říct, že tohle je krok směrem k rovnováze, o které jsme mluvili na začátku: Potřeby obou stran mají stejnou váhu, dobře má být oběma. Vede k tomu, že dítě se začne cítit slyšené, najednou cítí, že je stejně důležité jako rodič.

A když uvidí, že vás zajímá, co potřebuje, a snažíte se, abyste oba měli to svoje, brzy vám to začne vracet. Začne se taky zajímat, co potřebujete, a hledat s vámi, jak to udělat, abyste byli spokojení oba. Učí se přece nápodobou. Chce být jako máma s tátou.

(Dokonce i to starší, které vypadá, že už se s vámi vůbec nehodlá bavit, někde v koutku duše nejspíš touží být stejně skvělé jako vy. Možná to znáte z vlastního dětství, nechtěli jste to se svými rodiči zrovna tak?)

Dva krůčky pro začátek. Třetí pro život

Často už tím, že upřímně dítěti řeknete, co potřebujete vy, se celá situace od základu změní – a na třetí krok v ní možná ani nedojde, třeba jako tady:

A večer ve vaničce měl studenou vodu, manžel mu ji chtěl přihřát, a Pájin, že sprchu nedá, že je jeho. Tak mu povídám: „Pájí, máš tu vodu docela studenou a táta by ti ji rád přihřál. Na to ale potřebuje tu sprchu.“ On se na mě tak moudře podíval a tátovi tu sprchu podal :) Byl to skvělej pocit :)

– Alena

Ale přesto, nezapomeňte tenhle třetí krok, je totiž obrovsky cenný. Zní jednoduše, ale ve skutečnosti je to jeden z pokladů Nevýchovy. Narovnává vztahy a pomáhá dětem vyznat se v tom, co potřebují, a nebát se o tom mluvit (zvlášť těm starším, jestli už to stihly dřívější výchovou zapomenout).

Až budete chtít budovat doma rovnováhu, dvě rovnocenná ostří, dva parťáci, nepochybně se vám mockrát hodí.

Říct, co potřebuju, přece není žádná věda (tak proč to neděláme?)

Ještě jedna otázka se nakonec nabízí, možná vás už taky napadla: Proč je tak těžké říkat na rovinu, co potřebujeme? Proč už to dávno všichni neděláme, když je to teda s dětmi tak účinné, přece to není žádná velká věda?

A odpověď je stejně prostá:

Protože nemáme hranice.

Ne ty vnější, umělé, vyčtené z knížek, které se snažíme nastavit dětem (a ony je pak překračují, co taky jiného s umělou hranicí), ale svoje vnitřní. V chytrých knížkách se o nich záhadně mlčí, všimli jste si? Dost možná právě proto, že málokdo je skutečně má.

Jsou to hranice, které vycházejí z toho, co je pro nás osobně důležité, co nutně potřebujeme pro sebe – a přes co nemůžeme jít. Jenomže tisíckrát za den přes sebe jdeme...

Většina nás, dnešních rodičů, totiž vyrostla ještě ve starém světě.

Nikdo se nás na to, co potřebujeme, moc neptal, vzpomínáte? A s každou další větou jako Nemluv a jez, dokud to nesníš, tak nikam! nebo Fotbal, to určitě, učit se budeš! anebo taky Co tu vyvádíš, prosim tě, vždyť to nic není, nemáš se přece čeho bát! jsme důkladně potlačovali, co je důležité PRO NÁS.

A výsledek? Často se v tom ani jako velcí moc nevyznáme, nemáme to pořádně osahané – a i kdyby, schováváme svoje skutečné potřeby za nejrůznější zástěrky. Ono říkat věci na rovinu je prostě trochu tenký led. Co kdyby se na nás zase zlobili (jako tenkrát máma s tátou).

Vždyť se na to podívejte:

Nakonec bude lepší to neříct

Proč je tak těžké říct kamarádce na rovinu, že se mi k ní dneska prostě nechce, i když jsme se domluvily, jenomže teď by mi nejvíc bodlo se natáhnout? Protože by se mohla naštvat. Radši si něco vymyslíme, že odpadlo hlídání třeba.

Proč je tak nepříjemné přiznat, když někam přijdeme pozdě, že se nám to vymklo, zaspali jsme nebo jsme si potřebovali v klidu vypít ještě jedno kafe? Protože by si o nás mohli říct, že jsme nespolehliví. Tak radši řekneme, že Dé jednička byla zase ucpaná, nedalo se nic dělat.

A proč je tak složité říct u doktorky pravdu, třeba že se nám to očkování teď nezdá a rádi bychom s ním počkali až na půl roku? Protože by si mohla myslet, že jsme špatní rodiče, a mohla by na nás být nepříjemná. Tak bude lepší jí říct, že malá kašle.

Děláte to podobně?
Nemusíte samozřejmě odpovídat, ale jestli se chcete zástěrek zbavit a zažít s dětmi změnu,

zkuste odteď sledovat, jak se věci mají a kde všude vlastně mlžíte.

A už vůbec se nemusíte cítit provinile, jestli jste se při zástěrkách přistihli. Není to žádná ostuda, mámo, táto. V téhle pastičce starého světa jsme byli až na vzácné výjimky chycení všichni. Možná jen teď přišla ta pravá chvíle z ní pomalu vyrůst? Aby ji naše děti už nemusely napodobovat.

Zkuste dnešní 3 kroky a uvidíte.

A jestli jste taky ten typ, který chce všechno hned :), zkuste i kurz. Možná vám nakonec pomůže nejen s dětmi.

… Pravdami a poznatky, které v Nevýchově zaznívají, si člověk sáhne hodně hluboko do své duše. Já třeba hned v prvním týdnu kurzu zjistila, že NEUMÍM říct, co potřebuju.

U partnera jsem očekávala, že to přece musí vidět a cítit, že je to jasné... takže mi Nevýchova v první řadě pomohla touto „drobností“ ohromně posunout vztah s mým mužem.

Měli jsme ho i předtím krásný, ale teď už ve svém nitru nenarážím na problémy, které nejsou, a normálně nahlas řeknu, co potřebuju, a ptám se, co potřebuje on – jdu se domluvit, nevěštím jeho potřeby a přání a nepotlačuju ta svá.

– Selma Rocková

Tak vám na cestě ze starého světa držíme palce. Jsme na ní s vámi ;)

Vaše Nevýchova

P.S. Upřímnost je jako baterka

Jen ještě jednu věc vám musíme říct: Začít s upřímností k dětem funguje jako baterka, co vám posvítí na cestu do tmavého sklepa (skladiště starých zástěrek). Můžete se s ní vydat za dobrodružstvím partnerství. Ale nemůžete čekat, že z prvního schodu hned osvětlíte celý sklep a budete mít jedním stisknutím vypínače zase všechno pěkně pod kontrolou.

Když se rozhodnete být s dětmi parťáci, musíte počítat, že starý svět se změní, pamatujete?

Právě teď máte baterku na první tři schůdky. Teprve až po nich sestoupíte, uvidíte dál. Na jednom z nich bude taky potřeba si pořádně posvítit na ty svoje vnitřní hranice – nejde se jim totiž moc vyhnout, jestli chcete nastavit fungující hranice s dětmi a rozpoznat rozdíl mezi hranicí, poddajností a sobectvím.

Ale nevadí, jestli teď stojíte teprve na prvním schůdku. Říct poprvé svému dítěti, co opravdu potřebuju, a postavit se za to, je hodně nadějný začátek, co myslíte?

Přepíšeme ten starý svět spolu? Pošlete to dál.

Máte chuť udělat další krok?

Prohlédněte si náš kurz
Nebo si pusťte Rodičovský seriál. Je zdarma :)

Spustit seriál
Rodičovský seriál zdarma

Zjistěte hned v 1. dílu, jaký jste typ rodiče, ať si umíte se svým dítětem poradit. Všechny díly vám postupně pošleme na e-mail:

Svůj e-mail nám svěřilo už přes 320 000 rodičů.
Kdykoliv se můžete odhlásit.

Prohlédnout kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Objevili jste, která past vás drží za nohu? Napište nám to:

16 komentářů: “Blog 20170607 Cely svet se prece netoci kolem deti”

  1. Dobrý den,
    po přečtení článku jsem trochu v rozpacích… mám skoro 2letou dcerku, kurzem nevýchovy jsem prošla ještě když sotva lezla po 4. Předem chci říct, že jsem nesmírně ráda, že jsem kurzem prošla, protože ikdyž to někdy „nejde“, pořád je to určitě lepší než klasická výchova (když tu výchovu vidím u kamarádek).
    Jen mám pocit, že ty příběhy na začátku článku jsou trochu zavádějící… „dovolit – přitáhnout“ – není to i když „povolím pohádku před spaním, ale přitáhnu, že ne více než 2“ (příběh z článku)?
    Já mám konkrétní 2 situace, se kterou se stále peru, a nevím, jak jí pokaždé řešit ke štěstí nás obou… a v podstatě to taky řeším „povolit-přitáhnout“
    1) počítač – poté, co okusila skouknutí dětských videí na youtube, budí se ráno se slovy „jaja“ (jedna postavička z videa), celé dopoledne dokud PC nepustím, tak říká jaja… PC jí pustím po domluvě – (doposud jsem si říkala, že je to domluva) – pustím to, ale na 20 minut. Kdybych to neomezila, je schopná u počítače strávit opravdu dlouhou dobu…chce to raději než hřiště, knížky, hračky… PC k vlastním potřebám pouštíme až večer, tim myslím, že nejsme nepříkladnými rodiči. Nyní už naštěstí rozumí slovu „poslední“, tak už tak nešťastná není, když zavřu PC
    2) Spát by sama od sebe šla třeba až taky ve 22hod (z článku příběh Áji) – takže já to řeším podobně jako Ájina maminka – „už potřebuju mít čas pro sebe a nechci abys byla zítra unavená, tak bych potřebovala, abys šla do postýlky“ (většinou kolem 21.h)… to je vlastně taky manipulace?! je to v podstatě taky růžově nalakovaný bič?…jak to tedy vyřešit??
    Myslím, že je to hra se slovíčky… když jeden nechce ustoupit (dohoda, neboli kompromis je vždycky o ústupku z obou stran), může to ten druhý vnímat jako manipulaci…
    Vím, že je dcerka ještě malinká, zatím skoro nemluví, takže svoje potřeby dává najevo jen ukazováním prstíkem, ale rozumí hodně dobře a ne vždycky přistoupí na kompromis.

    :-?

    • Hani ahoj, zdravím Tě z Nevýchovy. Odpovím Ti jinak … zkus si představit, že jsi na místě dcerky. Že máš třeba knížku, kterou by sis moc a moc chtěla číst, ale mamka se s Tebou na tom pořád domlouvá, a Ty se snažíš jí to celé dopoledne říct, jak moc se těšíš, až si přečteš, jak to dopadne … ale mamka Ti ji nakonec dá, na 20 minut. Dočteš kapitolu a odevzdáš jí knížku. Jsi smutná a nechápeš proč to musíš odložit, ale dáš jí to. Časem už si zvykneš a jsi sice smutná, ale už to mamce nedáváš najevo slzičkama … Kdybys v té situaci byla, co bys potřebovala od mamky slyšet?

      Co se spaní týče, zkus to stejně … mamka chce, abych šla do postele, ale ona sama nejde? Jak to? Když jsme parťačky, jak to, že mamka může, kdy ona sama chce, ale já ne? Já přece mamce také neříkám, kdy si má jít lehnout … a mně se ještě spát nechce, chci vědět, co dělá mamka, když já spím … chci být jako ona, jako mamka! Je totiž skvělá!

      Hani, kompromis není nevýchovná dohoda. V kompromisu jsou ústupky, minimálně jedné straně v něm není dobře. Dohoda v Něvýchově je ale o tom, že obě strany jsou spokojené. Oběma je v tom dobře, protože obě strany si řeknou, co a jak potřebují. Ale neustupují tak, aby bylo dobře té druhé straně nebo aby už se k nějakému závěru dospělo. Protože pak to vytváří ty kompromisy, ve kterých někomu /většinou mamince/ není dobře, vzniká protivná nálada, frustrace a nakonec reakce dítěte, také frustrace.

      Hani, pokud bys to chtěla nějak víc rozebrat, zvu Tě do naší uzavřené skupiny Kurz Výchova Nevýchovou, můžeme se tam na to víc podívat, pokud bys měla zájem. Zdravím Tě a držím moc palce! Bára z Nevýchovy

      • Dobry den Baro, se stejnym problemem, konkretne s pocitacem bojujeme i my. Z vasi odpovedi mi ale neni jasne, jaka by ela byt ta dohoda, jaka by mela byt odpoved pro to dite. Ja zatim jenom vysvetluji, ze je to zdravy skodlive , koukat tolik do pocitace, ale nefunguje to. Hlavne kdyz vidi nas rodice, jak sedame taky vecer k pocitaci, neco si cist nebo pracovat. V tomhle pripade je tezke jit priklade, kdyz potrebujeme pracovat. Diky moc.

        • A teď je otázka, jestli to, že je to zdraví škodlivé, si skutečně myslíte, nebo je to jen „naučený vzorec“, nějaké převzaté a bezmyšlenkovitě opakované „moudro“ podobně jako škodlivost např. mobilů, o které se toho hrozně moc namluvilo, ale ani jedna studie to věrohodně neprokázala, naopak to většinou vyvrátily. Nejde konkrétně o to, abyste mně/sobě odpověděla na tuto otázku ohledně PC, ale obecně se zamyslet nad tím, jestli jste skutečně přesvědčená o tom, co dítěti (nejen o PC) říkáte, nebo je to jen opakování toho, co „se říká“. Jak často pracujete s mužem na počítači? A máte z toho nějaké potíže? (Pominu třeba krční páteř, záda apod. to se dá ošéfovat správnou židlí, podložkami apod.). Jen takový podnět k zamyšlení ;)

          • Jsem o tom presvedcena, neni to jenom nauceny vzorec. Deti vedu odmalinka ke zdravemu zivotnimu stylu, vcetne stravovani a celkove zivotospravy. Kdyz pominu vsechny studie o negativnich dusledcich na pohybovy aparat, vady reci, malou slovni zasobu a mohla bych dale jmenovat, a to nejsou vysledky studii, ale vidim to ve svem okoli. A kdyz svim detem rikam zdravy skodlive, myslim tim a oni to vi, hlavne zavislost, ktera vznika postupne a uplne pohlcuje vsechny lidi kolem. Staci ze se podivate kolem sebe na dospele lidi, kteri jsou vzorem deti, jak na rande, nebo na veceri v restauracich, proste vsude cumi neustale do svych mobilu nebo pocitacu, prestavaj uplne komunikovat, atd…..Deti travi mnohem mene casu venku, s kamaradama,…k tomu nepotrebuji zadnou studii, staci videt selskym rozumem. A takhle to przenetuji i svym detem.

          • Víte, my jednou v jedné diskuzi na téma závislosti (zejm,éna ty na počítači apod.) došli k tomu, že máme často stejnou zkušenost, a to tu, že když nám byly počítače ne ani tak zakazovány jako omezovány, že v dospělosti jsme to prostě potřebovali dohnat, dosytit. Naopak ti, co u toho proseděli pubertu (např. můj bratr), ten se toho nasytil dostatečně a dnes nemá potřebu nad tím nějak vysedávat.
            Druhá věc je, že někteří lidé k závislostem sklony/předpoklady mají a někteří ne a až samotné vyzkoušení to většinou postupně odhalí. To nepopírám.
            Na druhou stranu třeba moje dvouletá dcera má díky pohádkám z televize (samozřejmě nejen díky nim, začala mluvit velmi brzy v době, kdy ještě na televizi koukala výjimečně) opravdu obrovskou slovní zásobu. Používá výrazy, které zná od nás (hodně si s ní hrajeme, vymýšlí si sama příběhy resp. situace), ale také takové, o kterých vím, že je určitě od nás neslyšela a spoustu z nich vím jistě, že má z toho či onoho konkrétního pořadu/pohádky. Takže nemyslím, že by to šlo říct s obecnou platností. Asi záleží, jestli je dítě u TV/PC tzv. odloženo, nebo jestli se třeba rodič dívá s ním, zajímá se, co dělá, zapojí se do hry a podobně. Pak z toho může dítě podle mě jen těžit.
            Ale to by bylo na delší diskuzi. Pokud Vy to vnímáte takto, je to v pořádku. Pak si myslím, že je to opravdu o Vašich hranicích, které si musíte před dítětem obhájit, na tom není nic špatného a už vůbec ne nevýchovného. V Nevýchově je potřeba si svoje hranice držet.

      • „kompromis není nevýchovná dohoda. V kompromisu jsou ústupky, minimálně jedné straně v něm není dobře. Dohoda v Něvýchově je ale o tom, že obě strany jsou spokojené.“
        Nezlobte se, ale tohle přeci není pravda – pokud na začátku jeden chce jedno a druhý něco jiného, co s tím prvním není slučitelné, tak nutně musí dojít k ústupkům a kompromisu – někdo se musí vzdát alespoň částečně toho, co původně chtěl.

      • já tomu nějak nerozumím, z toho mi skoro vyplývá, že si dítě může teda chodit spát až v noci nebo já prostě musím jít s ním, a s pohádkami před spaním je to taky tak. Nikde nevidím návrh na rozumné řešení. Z tohodle důvodu jsem se u prvního videa psychicky docela složila, a skoro dva roky už jsem dál neměla sílu pokračovat v nevýchově a jen si vyčítám ty šílené peníze. Opravdu nevím, jak tohle řešit. A bez kompromisu.

    • Mám to úplně stejně jako vy. Navíc jsem dosti netrpělivá a svéhlavá. Takže vlastně používám růžový bič pořád. Snažím se uznat pocity mé dcery (19 měsíců), chápu, že si chce prozkoumávat věci na balkoně déle než já pověsím prádlo), ale nemám trpělivost a odnáším ji zpět domů…. A vůbec nevím, jak z toho ven. Mám tři malé děti (6r, 5 r, 1,5r ) a udělat opravdové dohody se všemi (a ještě s manželem) mi přijde jako sci-fi… Nevýchova je mi velmi sympatická, ale selhávám na svém vnitřním nastavení (že musí být po mém vždy, co nejrychleji a co nejlépe). Jsem z toho permanentně frustrovaná a děti to odnášejí každý den… :(

  2. Dobrý den,
    popravdě mi není jasný rozdíl mezi: přečtu třetí, čtvrtou pohádku a potřebuji se vykoupat sama v klidu a koupu se s dítětem… Také vidím, že všechny příklady u nevýchovných principů jsou krásně růžové a dítě ihned reaguje pozitivně, v pohodě si jde po svém a dělá si svoje. To je hezké. Ale jak tedy řešit situaci, kdy rodič má své hranice – potřebuje uvařit nebo se opravdu sám vykoupat a dítě chce opak? Koupat se s rodičem, motat se mu pod nohama, sedět na kuchyňské lince a strkat ruce pod nůž… tak, aby to nebylo stylem povolit a přitáhnout. V takové chvíli nevím, jak to řešit, aby oběma bylo dobře. Jeden prostě ustoupí z toho, co chce.
    Předem díky za odpověď, protože si nemyslím, že by každé dítě na vyjádření potřeby rodiče reagovalo krásně pohodově a s úsměvem si šlo hrát.

    • Také by mě to zajímalo. Také mi přijde, že příklady jsou často lakované na růžovo nebo prostě jen popis ideálního případu. Musím říct, že někdy mi dohody fungují bezvadně, ale jindy zase vůbec (a obvykle je to pochopitelně dítě, kdo je porušuje), a často nastávají situace, kdy prostě chceme neslučitelné věci, a bez ústupku a kompromisu to nejde. Tvrdit, že lze za této situace uzavřít dohodu, ve které „je oběma dobře“, aniž by alespoň částečně změnila svůj původní postoj, je prostě přehnané.

      • přesně moje řeč, a dosud mi to tu nikdo nevysvětlil . Musím do práce, syn do školy, ale nechce se strojit, radši by si hrál, to samé, když se jede někam o víkendu, na otázky obvykle nereaguje. A co třeba v případě, když chce větší dítě na diskotéku, nebo kamkoli jinam, amě se to netýká, aktuálně, ale zažila jsem kdysi, a mamka ho nechce pustit? Nikdo nechce ustoupit?

        • Ahoj Olinko, ono by to chtělo tu situaci rozebrat, kde se co děje, kde je ten zádrhel v komunikaci, kdo co komu říká a jak na to ten druhý reaguje, jaký je ten vztah … proto Tě poprosím, jestli bys mohla tenhle dotaz vzít do kurzové skupiny na Facebooku, mohly bychom se na to společně podívat. Klidně mě tam označ, pokud se rozhodneš to tam vzít, aby se mi Tvůj příspěvek zobrazil a mohla jsem na něj reagovat. Jinak v tom případě diskotéky, tady nemůžu dát odpověď, protože ten výsledek záleží na více faktorech, to řešení se primárně hledá spolu s dítětem a protože to je scénář, který zatím není reálný, tak mi tu chybí pohled toho konkrétního dítěte. Nemůžu si k tomu nic vymýšlet. Můžu jen napsat, jak bych na to šla já – řekla bych dítěti o svých pocitech, o svých myšlenkách v té konkrétní situaci, vyslechla bych jeho postoj a pak bychom spolu hledali to řešení. Ale to řešení může být úplně jiné v každé rodině, víš? Já můžu mít jiné řešení s mými dětmi, jako i Ty můžeš dojít k jinému řešení se svým dítětem, protože jsme každá jiná, máme jiné děti, jiné strachy, jiné emoce v tom … Takže zobecnit, jak postupovat sice jde, jak jsem popsala, ale řešení je v každé jednotlivé rodině. Není to o ustupování, ale v tom procesu se prostě najde takový řešení, který je v pohodě pro obě strany. A ano, někdy to chce víc trpělivosti, protože někdy jsou ty situace složitý v tom, že nám do toho vstupuje hodně velký strach o dítě, například. Ale taky to chce pracovat na vztahu s dítětem obecně, jít mu příkladem v tom respektu, navrhování řešení, ptaní se na jeho názor, aby i on nápodobou kopíroval tohle chování. Když si rodič často stojí za svým a nechce často něco dovolit, pak i dítě bude mít stejný postoj, bude si stát za svým a půjde hlavou proti zdi, nebude mít chuť se na ničem domlouvat … nebude chtít ustoupit. Protože proč by měl, ani rodič to nedělá, dítě se to takhle naučilo, právě od rodiče. Tak to spíš obecně, ale kdybys chtěla mrknout na váš konkrétní problém, tak Tě poprosím, jestli bys to přenesla do skupiny, kde se můžu doptat na další detaily k situaci a můžeme to tam spolu probrat víc dopodrobna. Děkuju a hezký den! Bára

    • Dobrý den, zdravím z Nevýchovy. No, to, co popisujete je ale poslušné dítě – já potřebuju uvařit a očekávám, že dítě si půjde bez řečí hrát, tedy „pochopí moje potřeby“. Ale tak to není, ani my „nechápeme potřeby dítěte“ tím, že ho necháme si hrát celé dny a nejdeme nakoupit, nejdeme na úřad nebo k doktorovi, nebo do práce. Taky prostě jdeme, vezmeme dítě s sebou a dítě nemůže nic dělat. Stejně tak i dítě tohle naše chování kopíruje a někdy nám prostě vyhovět nechce proto, že hraní je pro něj důležitější, než naše potřeba (jako pro nás je „důležitější“ ten úřad, lékař, pošta, nákup.) A někdy se dítě nechce dohodnout, protože nechce. Já to mám stejně – někdy se mi nechce se dohodnout, protože nechci. Jsem nemocná, nemám náladu, mám stres nebo cokoliv jiného. Pak to ale řeknu nahlas: „Kluci, dneska nemám vůbec náladu se domluvit.“ A vždycky ke mně přijde nějaká odezva od kluků a pak už se naše konverzace odvíjí od toho. Ale v té chvíli děti vědí, na čem jsou, co se děje. Pokud se potřebuju vykoupat, tak já se jdu vykoupat. Řeknu dětem: „Teď se potřebuju vykoupat, protože se cítím nepříjemně a byla bych protivná máma. Radši se nejdřív vykoupu a pak si s Tebou budu hrát, protože jinak bych celou tu dobu hraní přemýšlela nad tím, kdy už vlezu do té vany. Takhle budu čistá a užiju si to s Tebou naplno.“ Pokud mi to nevadí odložit, pak se domlouvám: „Ok, vidím, že si chceš hrát, ale já jsem si chtěla vlézt do vany. Tak co s tím?“ A zeptám se dítěte, jak by to chtělo řešit. Ano, často dítě řekne „nevím“ nebo rodiče úplně ignoruje, to bývá v případě, že rodič s partnerstvím teprve začíná. Dítě nějakou dobu vyrůstalo v jiné výchově a není schopné si hned udělat svůj názor na věc a nebát se ho říct nahlas. Nějakou dobu trvá, než si vůbec rodič zvykne na Nevýchovu a praktikuje ji doma, teprve potom ji dítě začne okoukávat, kopírovat od rodiče. Jinak nemá šanci ji pochytit. Pokud rodič sám není respektující, dítě samo od sebe nezačne, potřebuje mít ten vzor. To, jak s ním mluvíme, tak s námi dítě jedná nazpátek. Pokud to bude s respektem, budeme dostávat respekt zpátky od dítěte. A já úplně vidím na svých dětech, kdy jsem nejednala s respektem. Hned to dostanu jako bumerang nazpátek. Tak se omluvím a jedeme dál, příště to bude jinak. :-) Není to o kompromisech, jak píše Lubomir níže. Kompromis je, když jedna strana ustoupí, nebo obě, ze svých požadavků. Někdo je v kompromisu nespokojený. Někdy i obě strany, jedna víc, jedna míň. Ale dohoda v Nevýchově je, když je oběma stranám dobře, když jsou obě strany spokojené s řešením, které spolu vymyslely. A i dítě, i malé dítě, je schopné vymyslet super řešení, když je mu ponechán prostor. Ale my často chceme po dětech, aby se vyjádřily hned, hned teď, protože přece nebudeme čekat věčně, až něco vymyslí, stejně to bude nějaká kravina … a stejně to chceme podle sebe, máme nějakou představu, do které se snažíme to dítě natlačit, aby se mu líbila … těch fíglů, které rodiče používají, je celá řada, ale děti to vidí, cítí, vnímají a potom nespolupracují. Taky bych nechtěla spolupracovat, kdybych cítila tlak, dostat mě tam, kde mě chtějí mít. Nebo kdybych cítila, že nejsem parťák, že se tak na mě nedívají. Partnerství musí vycházet zevntiř. Dítě musí cítit, že to rodič myslí vážně, že mu na jeho názoru skutečně záleží. Potom nemá problém se s rodičem bavit a vymýšlet řešení. Bez vnitřního nastavení na partnerství nebudou fungovat ani sebevíc respektující věty. To řešení je vždycky mezi rodičem a dítětem, proto nemůžu odpovědět na to, co by se mělo v té které situaci stát. Někdo by se šel koupat s dítětem, pokud by to tak oba chtěli, někdo sám a dítě by si hrálo a někdo by se šel koupat později a někdo zase vařit. :-) To už je o tom, kdo má jaké potřeby a jak si to s dítětem dohodne. Dohodnout se dá na čemkoliv, mnohdy stačí jít příkladem plus popsat situaci, kterou vidím dítěti. Ale jak říkám, no, ono to není o těch jednotlivých situacích, ale o tom, jak vidím to dítě já. Pokud doma vládne respektující výchova, dítě se chytne v pohodě samo, nemusím nic dělat. Rodič musí začít u sebe. Díky za Váš čas, že nás sledujete. Ať se daří:-) Bára, Máma Nevýchovy

  3. Dobrý den, díky za Váš článek. Smutné je, že se v něm poznávám. Jsem taková ta „snaživá“ máma, a momentálně se hlavně snažím zlepšit komunikaci se synem. Jen všechny Vaše příklady jsou u mladších dětí. Synovi je téměř 9 let a stále spolu spíš bojujeme, nejvíc o to, že potřebuji svůj prostor, zejména večer, kdy odmítá jít spát sám. Já bych slibovala, vyhrožovala, žadonila, vysvětlovala… Ale nic nefunguje a v závěru usíná syn nejlépe v naší ložnici, protože „chce být s námi“. Tomu se velmi těžko vzdoruje, navíc v kombinaci s tím, že druhý syn (8 měsíců) s námi v ložnici je… Takže proč by nemohl být s námi i ten starší, že? Jde vůbec začít až v 9 letech s nevýchovou? Chci být lepší máma, abych svému synovi lépe rozuměla a našli jsme nějak společně kompromis, který bude vyhovovat nám oběma.

    • Dobrý den. Aničko, ono je to pro toho staršího s příchodem mladšího sourozence o něco těžší ještě. Věřím, že spousta těch společných bojů může vycházet právě z toho, že je tu teď mladší bráška. I když je syn už starší, je mu 9 let, tak pořád tu byl první. Ta jeho pozice je teď trochu jiná a on to pociťuje. Mrkněte tady ještě, možná v tom najdete užitečné informace pro vás dva: https://www.nevychova.cz/blog/byt-ten-druhy/ Jinak začít s Nevýchovou se dá kdykoliv, nikdy není pozdě! Máme v kurzu dědečka, který přišel zlepšit vztahy s dcerami (přes 30 let jim je) a s vnoučkem. Já mám sama dva kluky, 9 a 7 let, a vidím na tom 9 letém, že se dostáváme do jiné fáze teďka, že přichází takový přerod z dítěte do teenagera a myslela jsem si, jak to bude náročnější. Ale vůbec ne! Ano, máme každý své nálady, to je jasný:-) Někdy to prostě nedáme na první dobrou, ale jsem vděčná Nevýchově v tom, že i v tomhle nebořím ten náš vztah, že jsou to jen nějaký epizody a my oba víme, že to mezi námi pořád sílí, že ty epizody neoslabují náš vztah. A je jich tedy mimochodem i o dost méně, než by bylo bez toho mýho porozumění díky Nevýchově. Rozhodně kurz doporučuju, máme v něm i rodiče teenagerů, kteří začali ve vyšším věku dětí. Navíc máte ještě malé miminko, Vám se kurz sejde už jen pro toho malého broučka! A teda mně Nevýchova pomohla strašně moc i ve vztahu k dospělým, k mojí mamce, k ségře … změnila mi život celkově, nejen vztahy, i přátelství a dneska díky ní vedu úplně jiný život a je mi v něm hrozně dobře. (I v těch pitomých momentech, kdy se hroutím:-)). Tak moc držím palce, abyste spolu našli cestu, spaní jste vyřešili suprově, si myslím (moji kluci spí jedině u mě, oba dva:-)). Díky a mějte se krásně, Aničko! Bára

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *