3 pasti respektující výchovy, které vás připravují o respekt
Snažíte se děti respektovat, ale nevracejí vám to?
Možná jste uvízli v jedné z nich
S respektujícím přístupem v zásadě souzníte, ale s vaším dítětem to moc nejde? Nebere vás vážně? Nechce se s vámi domlouvat? Nebo vám dokonce začíná skákat po hlavě? Možná jste se chytli hned do první pasti. Jmenuje se: Dítě na koni.
Bývá docela častá a respektující rodič se v ní někdy utopí dřív, než si stačí všimnout. Děje se i rodičům v Nevýchově, zvlášť na začátku. Proto si teď na ni posvítíme. A začneme dvěma krátkými příběhy. Jeden z nich je možná ten váš?
Než se začtete, měli byste vědět, že tenhle článek se nesnaží vysvětlit respektující výchovu do všech jejích detailů. Má vám jen posvítit do míst, kam rodiče často nevidí, když říkají „my to doma zkoušíme, ale nefunguje nám to.“ A má vám taky pomoct, aby se respekt k dítěti nestal jen bičem na rodiče.
1. Dítě na koni
Příběh první: Máma měla pravdu. Je to s ním čím dál horší
Rozhodla jsem se, že nechci svoje dítě vychovávat stylem příkaz, zákaz. A když neposlechne, vlepit mu jednu výchovnou. Já nechci být policajt jako byla moje máma. Snažím se po dobrém. A respektovat ho.
Ale někdy mám strach, jestli ta moje máma nemá nakonec pravdu, když říká:
„Rozmazluješ si ho. Už teď si dělá, co chce. Jednou se budeš divit, jak ti přeroste přes hlavu.“
Protože víš, on mě fakt nikdy neposlechne.
Přitom mu to říkám hezky. Všechno vysvětluju, ptám se ho, co potřebuje…
Jenže pak jednou potřebuju něco já…
„Už potřebuju nutně domů, Péťo, chce se mi na záchod.“
„Ještě chvilku, mamííí, chci si prohlídnout ty autíčka.“
„Tak ale malou, jo? 5 minut?“
„Joo.“
...
„Prosím, teď už bych potřebovala jít, jinak se počůrám.“
„Neee, ještě neee.“
„Řekli jsme 5 minut, vážně to nevydržím.“
„Neee, nejdu! Chci koukat na autíčka!“
„Já už ale hrozně potřebuju, pojď, půjdeme prosím tě. Třeba sem přijdem zase zítra, to by šlo, ne?“
„Jsi zlá, všechno mi zkazíš!“
Kopnul do tý výlohy.
Nevím, kde se to pokazilo. Ale je to s ním čím dál horší.
Druhý příběh, ale stejný případ: Taková hodná máma, a ty na ni křičíš?
Taky jsem se snažila svoji dceru vychovávat jinak, než jsem byla vychovaná já. Jako malá jsem byla zakřiknutá a bála jsem se ceknout. Máma říkala, že když jsme někam šli, na návštěvu třeba, poslouchala jsem jako hodinky. A když jsem si náhodou dovolila pípnout, stačilo, když na mě houkla, a dala jsem pokoj. Varuju tě. Moc si mě nepřej. Opovaž se!
A tak jsem se neopovážila. Seděla jsem třeba dvě hodiny na návštěvě u stolu, zticha jako pěna, a bála se vzít si kousek bábovky, kterou mi nabízeli. Abych nenadrobila.
Tohle pro svoje děti nechci. Ať není tak uťáplá jako já, říkala jsem si, když se Dorka narodila.
Pak jí bylo pět a jely jsme na chatu s kamarádkou.
Ráno jsem jí připravila čaj.
„Tady máš čaj,“ řekla jsem.
„Je horkej!“
„Myslím, že už není, vychladila jsem ho. Zkus to.“
„Já nechci ten horkej čaj!!“ křičela na mě.
„Co na mámu takhle řveš?! Taková hodná máma, lítá kolem tebe, a ty na ni křičíš?“ vložila se do toho kamarádka.
Nejdřív se mi to nelíbilo. Co mi do toho kecá? Ale pak jsem si musela přiznat, že na mě takhle Dorka řve docela často. A že vysvětluju a vysvětluju a snažím se být trpělivá a pak… bouchnu a řvu taky.
Celá ta naše citlivá výchova se někam zvrhla. Řveme na sebe někdy fakt příšerně :( A když to moje máma vidí, říká:
„Vidíš, mělas ji vzít trochu u huby.“
Tak co? Poznáváte to? Taková hodná máma? Jenže to je ten problém
Ona totiž „hodná máma“ je někdy pro děti úplně stejné peklo jako máma-generál.
Jak to?
Protože „hodný“ rodič, a zvlášť „hodný respektující“ rodič, ve snaze nebýt „zlý“ rodič a neublížit dítěti, aby nebylo přehlížené, uťápnuté, upozaděné… často začne nevědomky přehlížet a upozaďovat sebe.
O svém dítěti přemýšlí přibližně takhle:
Budu ho respektovat.
Jeho potřeby jsou přece taky důležité.
Potřebuje mít svůj prostor.
Nemůžu ho jenom omezovat.
Má právo na svoje emoce.
A chci, aby měl taky možnost říct mi „Ne“, když něco nechce.
Nechci z něj cvičenou opičku, co dělá věci na povel.
Ať má sebevědomí.
A ne jako já…
Co? Máte to nějak podobně?
Pravděpodobně ano, když tu teď čtete tenhle článek.
A na tom všem vlastně není nic špatného.
V podstatě se na tom shodneme.
Ale máte to takhle nastavené i z druhé strany?
Bude mě respektovat.
Moje potřeby jsou přece taky důležité.
Potřebuju mít svůj prostor.
Nemůže mě jenom omezovat.
Mám právo i na svoje emoce.
A mám taky možnost říct mu „Ne“, když něco nechci.
Nejsem žádná cvičená opička, co funguje na povel...
Tak co, máte? Přemýšlíte o sobě se stejným respektem jako o svém dítěti?
A máte taky stejná práva?
Nebo je to spíš tak, že sebe většinou upozadíte, hlavně aby bylo dítě spokojené? Radši o nemalý kus ustoupíte, aby ono mělo co chce? Aby nebylo naštvané, rozmrzelé, frustrované… Zatímco svoje emoce většinou spolknete? Nebo přemalujete maskou trpělivého úsměvu?
A máte pocit, že je to u vás prima spolužití, ve kterém se většinu času máte dobře oba – nebo vás to respektování dítěte spíš pěkně vyčerpává?
Jestli vyčerpává, pak v něm dost možná chybí respekt, mámo táto. Respekt k sobě.
Dítě totiž nemůže být parťák, který vás bere vážně a bere ohled i na vaše potřeby, jestliže sami sebe moc vážně neberete a svoje potřeby stavíte převážně na poslední místo.
Chápete?
Okoukává to.
Vidí, jak se sebou zacházíte.
A všímá si:
Že ono se naplno projevit může, ale vy ne.
Ono může odmítnout (a vy se pak horlivě snažíte ho chápat nebo se s ním domluvit) – ale vy odmítnout nemůžete (protože jakmile řeknete NE, v tu ránu vyvádí).
Ono může vyžadovat, protože potřebuje svůj prostor – ale vy ne, vy se přizpůsobíte.
Cítíte tu nerovnost?
A jistě, někdy je v pořádku se přizpůsobit. Když třeba máme miminko a celou noc nás potřebuje, je samozřejmé, že jsme tu pro něj. Nebo když si chce brouček hrát stopadesátkrát na vláčky, my už bysme úplně nemuseli :), ale jemu u toho vždycky taaak svítí oči… jednoduše mu rádi vyhovíme.
Ale nesmí se z toho stát životní program. Že se vždycky přizpůsobíme a vždycky vyhovíme.
Jakmile zapadneme do módu „Hlavně ať je spokojené dítě, rodič se jen přizpůsobuje“, vychýlíme se zrovna tak z rovnováhy, jako když jedeme mocenské: „Rodič tady velí a dítě ať ani necekne“. Je to jen vychýlené na druhou stranu.
Nakonec jste to pak možná vy, kdo vždycky srazí paty a poslechne.
Zkuste si promítnout dvě tři poslední situace, kdy vám to respektování s dětmi moc nešlo. Nenajdete to tam?
Jak dopadla vaše poslední přetahovačka, jestli mu ty medvídky koupíte nebo ne? Jak dlouho jste nakonec čekali u hřiště, když jste se předem dohodli, že ještě čtvrt hoďky?
Byli jsme zvyklí poslouchat. A posloucháme dál
A víte, vlastně není moc divu, když rodič do téhle pasti spadne. Spousta současných maminek a tatínků vyrůstala ještě v přísné výchově v duchu: Nebudeme spolu diskutovat. Moc nemluv a koukej to udělat. Lehnout a spát. Nevymýšlej. Už jsem řek.
Byli zvyklí, že je někdo diriguje. Samozřejmě v dobré víře, nijak tu nestřílíme do starostlivých rodičů nás, dnešních maminek a tátů, většinou to všechno mysleli dobře. Jejich děti ale...
... nezažívaly, že to, co chtějí, má taky nějakou váhu.
Nenaučily se vyjadřovat svoje potřeby a stát si za nimi.
Spíš si nedovolily moc ceknout.
Bály se ozvat, aby nebylo zle.
Bály se něco pokazit, aby to neslízly.
Snažily se být hodné. Hodná holka. Hodný kluk.
A jedou v tom dál.
Nic na tom nemění fakt, že teď jsou oni rodiče a jsou o generaci starší. Ve skutečnosti jsou pořád „ti malí“, co si moc nedovolí ceknout a postavit se za to, co potřebují. Bojí se, aby něco nepokazili. Snaží se být hodní. Hodná maminka. Hodný táta.
Dál slyší na Moc nemluv a koukej to udělat. Jen teď jim už diktuje jejich dítě.
Samozřejmě nejde tvrdit, že je to tak vždycky. Je to jen jeden z úhlů pohledu. Ale stojí za zamyšlení.
Co říkáte?
Necítíte se tak někdy?
Poslušný rodič pod diktátem dítěte?
Pokud jste teď (byť jen malinko) přikývli, poslechněte si ještě jeden příběh:
Mamííí, ještě jednu! A ještě jednu. A ještě...
„Julča zase začala před spaním fňukat, že ještě jednu pohádku,“ vyprávěla maminka, která se už nějaký čas s dcerkou snaží o respektující přístup. „Přitom už jsme přečetly dvě, jak jsme si řekly předem. Tak ještě poslední, říkám jí. Ale když jsem dočetla třetí, chtěla další. No tak teda ale úplně poslední, přikývla jsem.
Málem jsem u ní usnula dřív než ona. A když jsem dočetla, že už teda konec, začala mě tahat za vlasy: ‚Mamíí, mamíí, nespi, já chci číst.‘
A tak je to pořád. Je to s ní fakt náročný, za celej den mě nenechá vydechnout. Snažím se jí vycházet vstříc, ale kdy začne taky respektovat ona mě?“
Ptáte se někdy stejně?
Pravda je taková, že nejspíš nezačne, mámo, táto. Nezačne vás respektovat, dokud nezačnete vy sami respektovat sebe. Budete vědět, že dvě pohádky jsou pro vás OK, ale pak už potřebujete skončit. A když potřebujete (a není to jen zástěrka – o těch si ještě dál řekneme, dokážou to totiž celé pěkně zkomplikovat), když opravdu potřebujete, tak se nepřekonáte jenom proto, abyste to neslízli. Aby byl klid. Abyste vyhověli. Abyste nebyli za zlouna.
A nebudete dál vysílat dítěti zprávu: To, co potřebuju, vlastně není tak důležité. Stačí na mě houknout, zakňourat, zaječet, a vyhovím. Když ti dvě nestačí, přidám třetí, čtvrtou, pátou… dokud neodpadnu.
Respekt je totiž skutečným respektem jen tehdy, když platí pro obě strany.
Když ho dáváme jen dítěti, ale ne sobě. Když naše „potřebuju“ nemá žádnou váhu, zatímco dětské „chci!“ má váhu vesmíru, není to oboustranné. A nefunguje to.
Dokud je totiž rodič poddajná hromádka hlíny, se kterou se dobře orá, nezbývá dítěti než být tak trochu buldozer. Není to od něj žádná bezdůvodná bezohlednost nebo rozcapenost (i když už pomalu jako rozcapenec vypadá). Jen vyrovnává nerovnováhu.
A jako by tím svým pichlavě nepřeslechnutelným „Mamííí, mamíí, ještě jednu!“ volalo:
Tak co, mámo, postavíš se za sebe?
Taky něco fakt nutně potřebuješ?
Máš svoji hranici, kterou mám respektovat?
Nebo vždycky uděláš to, co chci?
Abys mi náhodou nezkřivila vlásek?
A ukážeš mi, kde máš opravdu dost, ať tu nemusím mrčet donekonečna?
Jistě, takhle doslova dítě nepřemýšlí. Ale jak má vědět, kdy je opravdu dost, když znova a znova přidáte?
A jen aby nedošlo k omylu, nemluvíme tu teď o nějaké zbytečné tvrdosti, kdy dítě mocensky utnete, že prostě dost a basta! Ale o vašem jasném, s láskou vysloveném stanovisku: „Dost, broučku, jsem unavená, další už nechci číst.“ To není žádná krutovláda, jen vaše legitimní hranice. A respekt k ní.
Cítíte to?
A rozumíte o trochu líp, co znamená ten respekt k dítěti, o který se tolik rodičů snaží, ale nemálo z nich na začátku pohoří?
Respekt, jak ho vnímáme v Nevýchově
Respekt – tak, jak ho vnímáme v Nevýchově – to není „Jdu ti z cesty a udělám, co chceš, aby ti bylo dobře“. Respekt je především:
Vnímám tě (ale i sebe). Naslouchám ti (ale i sobě). Jdeme po cestě společně. A má nám na ní být dobře oběma. Třeba ne úplně vždycky, ale převážně ano.
Úplně vždycky to totiž nejde. Někdy musím jako rodič fungovat, i když mi není úplně fajn. Když třeba brouček stůně, má horečku a já celou noc probdím u postýlky, i když bych spala, až bych brečela.
Nebo z druhé strany, ani moje dítě nemusí být nonstop jenom spokojené. Někdy s veškerou láskou k němu udělám i věci, které se mu nelíbí. Třeba mu podám léky, i když se na ně netváří. Nebo odmítnu třetí pohádku.
Tohle je prémiový článek pro naše předplatitele
Jestli si ho chcete dočíst a otevřít si i přístup ke všemu, co pro vás v Nevýchově máme, vyberte si předplatné:
Jste předplatitel? Přihlaste se.