Proč jsou dnešní děti otravné, neochotné a drzé
...a která výchova je konečně naučí slušnosti?
Sedím s mladší holčičkou (2), zabalenou do županu, v bufetu plavecké haly. Starší (11) jde pro nás koupit občerstvení. Náš stolek je za rohem, a tak na něj není od pultu vidět. Rozhovor, který zaslechnu, mě mírně řečeno udiví. A donutí zamyslet se nad výchovou.
Otravujou: „Musíš počkat, nejsi tu sama“
„Prosím vás, třikrát ten jablečný džus,“ objednává dcerka.
Odpověď žádná. Jen dva štěbetající hlasy. Paní za pultem si povídají.
Asi po třech minutách:
„Prosím vás, já bych si chtěla koupit pití.“
„No tak počkej.“
Čeká mlčky dalších pár minut.
„Prosím vás…“
„Musíš počkat, nejsi tu sama,“ utne ji odměřená odpověď.
Vykouknu zpoza rohu. U pultu nikdo kromě mé dcery není. Prodavačka mě zahlédne.
„Jo, ty jsi chtěla ten džusík, hned to bude,“ může se přetrhnout.
„Mami, dospělý jsou fakt hrozný,“
hlásí dcera, když přijde s džusem ke stolu.
Přemýšlím, co na to říct. A vybavuje se mi další situace.
Jsou drzé: „Seďte na prdeli!“
„Mami, paní učitelka nám řekla, že máme sedět na prdeli, když tam hned se zvoněním není, a ne vyčumovat ze třídy, jestli už jde. Taky dneska řekla Pepovi, když něco vepředu vyprávěl, že tam vzadu je hovno slyšet.“
„Takhle doslova?“
„Jo. A když jí někdo řekne svůj názor, zlobí se, že je drzej a že tohle si k ní nemůžeme dovolovat. Myslíš, že učitelé nemusí dodržovat školní řád? Je tam přece napsáno, že se k sobě máme chovat slušně.“
No, má pravdu. Sahám si do svědomí. Jak často jsem po ní chtěla něco, co sama nedodržuju, a přišlo mi to normální?
A ještě ke všemu zdržujou: „No co je, dej to sem!“
„Už mě neposílej zvážit zeleninu, mami.“
„Proč, vždyť jsi říkala, že to zařídíš, že tě to baví?“
„Jo, ale ten pán u váhy je na mě zlej.“
„Jak zlej?“
„Říkal: ‚No co je, dej to sem, nezdržuj.‘ A já se bojím, co zas řekne příště. Já tam přece nezdržuju, normálně stojím ve frontě jako všichni. Dospělým jenom zváží zeleninu a nekomentuje. Jedna paní tam minule pěkně zdržovala, neměla zavázanej sáček a rozsypaly se jí rajčata. Nic jí neřek. A když jsem já na řadě, má kecy. Už tam nepůjdu. Mirka taky říkala, že už nechodí sama pro rohlíky u nich do stánku. Že ten pán má vždycky divný řeči a je neochotnej. Jenom když je tam s tátou, nic si nedovolí, najednou dělá svatouška.“
Kde se to v těch dětech vzalo?
Málem už začnu kritizovat pána u váhy se zeleninou, pak mi ale blikne a začnu dál zpytovat vlastní svědomí.
Kolik laskavosti bylo v tom, když jsem na ni tenkrát křikla, utahaná jak mula:
„Řekla jsem dost, nelítej tady, tady snad nikdy nebude klid!“
„Tancuju, mami, víš, pro tebe. Abys už nebyla unavená. Naučím tě to, chceš?“ řekla mi na to. A pevně semkla rty.
Tohle je prémiový článek pro naše předplatitele
Jestli si ho chcete dočíst a otevřít si i přístup ke všemu, co pro vás v Nevýchově máme, vyberte si předplatné:
Jste předplatitel? Přihlaste se.