Když máma selže: Chci tu být pro své dítě. Ale jsem nervní a protivná. Co teď?

Hrozně moc chci, ale prostě to nedokážu, celý den mazlit a kojit a být trpělivá, když nemá svůj den. Místo toho jsem nervní a podrážděná… asi mi přestaly fungovat „maminkovské hormony“, už nekojím tolik, tělo se po porodu vrací do normálu… a bohužel je ze mě zase ta poněkud cholerická ženská... i okolí už si toho všímá…

… už synka nedokážu celou noc hladit, když mi pláče a já vlastně ani nevím kvůli čemu (možná kvůli zoubkům). Zvlášť poslední týden se v noci dost budí a poplakává. Je mi ho strašně moc líto a moc tu pro něj chci být. Ale nejde mi to. Jsem na něj protivná, vyjíždím, a ráno mě to pak vždycky hrozně moc mrzí a je mi z toho do breku.
…

Příběh z Nevýchovného fóra. Možná stejný jako ten tvůj, jiná smutná mámo?

Taky míváš tyhle dny?

Dny, kdy se to všechno snažíš trpělivě zvládat a večer brečíš do polštáře, že ti to nejde? Cítíš se nemožná, provinilá, nesnesitelná? Chceš tu být s ním, s tím malým pokladem. Podporovat ho, mazlit, konejšit, chápat... chceš všechno to nejlepší pro něj, a přitom…

Přitom jsi možná zapomněla na sebe?

Víš co, řekni mi – když je někdy v nepohodě tvůj mrňous, mrčí, pláče, je přetaženej, nebo má zrovna těžký období, rostou mu zuby, je nevyspalej – co bys pro něj chtěla?

Tu trpělivou mamku, co ho obejme a zvládne, že je zrovna protivnej?
Tu měkkou, laskavou náruč?
Plnou pochopení?

No a nepotřebuješ teď náhodou to stejné pro sebe? Kousek laskavosti, když si zrovna připadáš děsná? Kousek něhy a měkkosti? Sama k sobě?

Já vím, tohle my mámy většinou moc neumíme, viď. A nevím, jak tátové, ale řekla bych, že to bude dost podobný. Nemáme se sebou slitování. Chceme po sobě bezchybného rodiče, co všechno vydrží a dává se na 200 %. Co?

Ale ty teď možná řekneš, že jsi přece máma (nebo táta, jestli nás teď, chlapi, taky čtete). A nemáš právo být takhle „nemožná“. Máš být ta silná, vyladěná, trpělivá…

No, v něčem máš pravdu, trpělivost rozhodně důležitá je. Ale dokázala bys jí teď kousek dát i sama sobě? Protože, hej, mámo! vždyť ty…

… vždyť ty jsi taky jenom člověk

Normální ženská se svými bolístkami, emocemi.
Se svojí energií, která je někdy na bodu mrazu, se svojí vyčerpaností, zranitelností, nedokonalostí, únavou...
A sem tam i s potřebou zachumlat se do deky a nevylézt, sníst si v posteli porci zakázaných hranolek a neuklidit po sobě talíř… co?

Normální ženská, která má ráda Miraie nebo Tatáče a stařičký Queeny (nebo koho ty?), která miluje filmy s Johnnym Deppem a knížky od Pratchetta. Na střední četla i sprosťáka Bukowskiho (no, to už je nějaký pátek :)). Ale i teď má občas chuť na něco „upadlýho“. A ráda by zase někdy zašla někam na ženský kruh nebo na fesťák... ne? Nejsi to ty?

Ta ženská, co milovala protančit páteční večer, než se jí andílek narodil, a v sobotu spát do desíti? A párkrát sis dokonce neumyla nohy, když jsi přišla nad ránem z plesu domů bosa. Rovnou jsi hupsla pod peřinu, vzpomínáš? Kdyby to tak viděla máma :D Ale ono se to jednou nezblázní, řekla sis, než jsi celá rozjařená usnula jako špalek :)

Pamatuješ si na to?

Tenkrát ti ještě nikdo neříkal MÁMO

Byla jsi prostě Bára, Káča, Monča, Hanka... a neuměla sis představit, že jednou tu bude někdo maličkej, za koho bys dýchala. A teď je tady, sladkej, dokonalej, a ta Bára, Káča, Monča, Hanka... musí pryč, viď. Musíš být stoprocentní MÁMA.

A co když je ta Bára, Káča, Monča, Hanka…, ta holka v tobě ubitá, zavřená na tisíc zámků a uplakaná, že na ni stoprocentní MÁMĚ nezbyl čas?

Jasně, že chceš být pro svého maličkého nejlepší maminka, vždyť i proto jsi teď tady a čteš si Nevýchovný články. Ale co když už nemáš kde brát, když nedáš kousek laskavosti taky sobě?

A už to úplně slyším:

To nejde! To nemůžu! Tohle já neumím!
Co?

Ale víš co, já taky ne. Taky se to pořád učím. Ale už vím, jak nezbytný to je. Ne pro mě (i když to taky samozřejmě), ale právě pro to moje mrně.

A tak tě zvu, udělej dneska první krůček. Osměl se. Pohlaď tu holku (Báru, Káču, Monču, Hanku…) v sobě. Pohlaď ji po tváři a pošeptej jí, že víš, jak moc se snaží. A zeptej se jí, stejně jako se možná ptáváš svého dítěte, co by potřebovala? Nebo co by jí udělalo dobře?

A nech ji chvíli, ať si klidně vymýšlí vzdušný zámky, že by chtěla strávit měsíc na jachtě nebo dva roky prázdnin a cestovat po světě. Nech ji se zasnít a vzpomenout si, co má ráda. Dávno už na to možná nemyslela, viď. Dávno už nemyslela na sebe. Tak teďka smí. Teďka TY smíš.

Co bys potřebovala? Co by ti udělalo dobře?

Přemýšlej. A nech si chvilku čas, než si to vymyslíš. Anebo víš co, popadni první pastelku, kterou vidíš se válet na podlaze :), a napiš si to. Nebo nakresli. Velký i úplně maličký věci, který by ti udělaly radost, kdyby sis je dopřála. Všechny si je dej na seznam přání. Počkám tu na tebe.
…

Tak co, máš?

Vzpomněla sis, co máš ráda?

„No, a co s tím,“ ptáš se?

Asi teď řekneš: „Ta se zbláznila!“ Ale já to stejně řeknu, jo.
Prostě to začni dělat.

Blbost! To nejde! napadlo tě okamžitě znova?

Máš pravdu, něco asi hned nepůjde, s tím malým andílkem u prsu. Něco z toho je zatím ve hvězdách. A něco třeba až v příštím životě :)) Ale mrkni na svůj seznam – něco z toho by šlo, ne? Něco třeba úplně nejmenšího, co by ti udělalo dobře?

Protože víš, jak máš mít pohodu a zvládat těžký situace s úsměvem, když sama sobě ji nedopřeješ?

A jenom bacha jo. Řeknu ti, co vím z vlastní zkušenosti: Nemá to být další úkol pro už tak dost vytíženou mámu. (Nebo tátu, to je jasný, taky toho máte, chlapi, na hrbu. Jen, tohle teď prostě říká máma mámě, promiňte :) A klidně čtěte dál, jestli se vás to téma taky dotýká.)

Takže…
Nemá to být jen další položka ve výčtu úkolů – ta tvoje radost, co si dopřeješ. Abys vedle toho, že musíš nakoupit a vyprat (atd.), nemusela ještě třeba do kina a povinně na kosmetiku a na cvičení… a přitom se ti chce jenom…

Co? Co se ti chce? Ať je to fakt pohoda bez úkolu?

Vím, že možná nemáš žádnou pomoc ani hlídání a musíš být s broučkem téměř 24/7. Ale vážně by nešlo něco z toho, co máš ráda, zrealizovat?

Dám ti pár tipů, ano?

Lehnout si třeba s malým po obědě, namísto vší té práce kolem? (Cos řekla tenkrát po plese, když jsi vlezla do postele s nohama jako čuně? :) Pro jednou se to nezblázní…)

Anebo aspoň… taková maličkost... dopít si svoje vytoužený kafe dřív, než ti vystydne, protože zase odběhneš někam za prckem? Nešlo by to kafe jednou za den zorganizovat tak, že je to tvoje chvilka a nic okolo nemusíš? Maličkej by ti s tím třeba pomohl, kdybys mu řekla, jak je to pro tebe důležitý a že teď potřebuješ pár minut pro sebe. Místo toho abys mu řekla no jo, zlato, už jdu a stavěla s ním další komín nebo hledala po bytě ztracenou bačkůrku. Celá nervní, že si to kafe zase nedáš.

Nechceš mu místo toho nervního – jasně, funguju, i když nemůžu – někdy ukázat, že i máma to umí, vychutnat si svůj okamžik?

Co? Neulevilo by se ti?

Nebo – zkusím teď něco odvážnějšího, jo? – nešlo by třeba maličkýho sbalit a místo do herničky jednou vyrazit s mužem nebo kámoškou na fesťák? Možná to ještě nebude na víkend, ale na jedno odpoledne? Mlíko se dá vzít přece s sebou, i plíny a klobouček. Třeba by malý pařil s tebou a pěstoval si od peřinky hudební vkus :) Co, mámo, co myslíš?

Máma se brání, viď? Nemůže. Ale co by řekla Bára, Káča, Monča, Hanka…? Nešla by do toho?

Vážně ta vzorná máma nejde s tou temperamentní holkou v tobě dohromady? (Nebo s tou romantickou, jemnou, usebranou, tvořivou, divokou holkou – prostě jakákoliv jsi ty :)

Co myslíš?

Našla bys příležitost ukázat svému dítěti, jak tvé zapomenuté Báře, Káče, Monče, Hance… svítí oči, když dělá něco, co má ráda?

Protože čím víc načerpáš energie a radosti v tom, co ti rozsvítí holčičí oči, tím víc radosti a energie budeš pravděpodobně mít i pro svoje mámování. Není to sebestřednost, k čemu tě tu zvu. Je to laskavost pro tu momentálně zoufalou, protivnou, nepoužitelnou mámu v tobě. Laskavost, kterou pak dokážeš poslat dál. Ubrečenýmu broučkovi, až mu porostou zoubky a bude po tobě šplhat celou noc.

Dává ti to smysl?

Já vím, že se asi snažíš. A zkoušíš znovu nastartovat vlídnou milující mámu. Upřímně smekám, že to nevzdáváš. Ale pro start potřebuješ palivo, mámo. Nejdřív načerpat, abys pak mohla jet bez karambolů dál.

Tohle je první pomoc na další cestu.
Držím ti na ní všechny palce a myslím na tebe (jsem taky jedna z maminek v Nevýchově, taky Bára, Káča, Monča, Hanka... jako ty).

Tak řekni, mámo (nebo táto?) – co maličkého ze seznamu přání pro sebe dneska uděláš? ♡

Pošlete článek dál: