Když máma selže: Chci tu být pro své dítě. Ale jsem nervní a protivná. Co teď?

Ahoj rodiče,
potřebuju se vám svěřit, začínám být zoufalá. Můj milovaný chlapeček minulý týden oslavil 1 rok. Moc jsem se na tohle období těšila, jak už bude víc chodit a žvatlat a budem si čím dál víc rozumět… a teď… nezvládám to.

Hrozně moc chci, ale prostě to nedokážu, celý den mazlit a kojit a být trpělivá, když nemá svůj den. Místo toho jsem nervní a podrážděná… asi mi přestaly fungovat „maminkovské hormony“, už nekojím tolik, tělo se po porodu vrací do normálu… a bohužel je ze mě zase ta poněkud cholerická ženská... i okolí už si toho všímá…

… už synka nedokážu celou noc hladit, když mi pláče a já vlastně ani nevím kvůli čemu (možná kvůli zoubkům). Zvlášť poslední týden se v noci dost budí a poplakává. Je mi ho strašně moc líto a moc tu pro něj chci být. Ale nejde mi to. Jsem na něj protivná, vyjíždím, a ráno mě to pak vždycky hrozně moc mrzí a je mi z toho do breku.

Fakt je, že v noci, když mě opakovaně budí tím, že pláče a šplhá po mně, jedu na autopilota a pořádně ani nevnímám, co říkám. Ale není to jen nocí – i když se vyspím, tak jsem kolikrát přes den schopná reagovat dost nepřiměřeně. Já vím, že syn se chce taky cítit fajn, chce se mazlit, hrát si, jít na procházku, a ne plakat a trápit mě... Ach jo :(

Tolik jsem na sebe byla hrdá, že jsem se kvůli našemu úžasnému miminku dokázala změnit, že nám Nevýchova funguje… ale teď je to zase zpátky... všechno je mi to líto… Jsem odhodlaná začít na sobě zase pracovat, držte nám prosím palce. Snad se ze mě zase stane ta super maminka, o které všichni říkali, jak je trpělivá, chápavá, tolerantní...
…

Příběh z Nevýchovného Facebooku. Možná stejný jako ten tvůj, jiná smutná mámo?

První pomoc pro zoufalou mámu

Taky máš tyhle dny, kdy se to všechno snažíš trpělivě zvládat a večer brečíš do polštáře, že ti to nejde? Cítíš se hrozně, provinilá, nesnesitelná? Chceš tu být s ním, s tím malým pokladem, být tu pro něj. Podporovat ho, mazlit, konejšit, chápat jeho pláč... chceš všechno to nejlepší pro něj, a přitom…

Přitom jsi zapomněla na sebe?

Víš co, řekni mi – co chceš pro svýho broučka maličkýho, když nemá svůj den a je protivnej? Toužíš být milující, tolerantní, laskavá náruč?
Toužíš se na něj nezlobit, když je přetaženej a neumí si pomoct?
Toužíš ho umět obejmout a podržet, když má nějaké trápení a pláče?

A kdo to teď, milá mámo, udělá pro tebe?

Řekl ti už někdo, že ty si zasloužíš právě tolik pochopení a laskavosti, kolik se snažíš dát svému dítěti?

A možná tím spíš, že se tolik snažíš. Protože víš, učí se to od tebe. Být k sobě vlídný. I když je zrovna „nepoužitelný“, nemá svůj den a vůbec nic mu nejde.

Teď možná řekneš, že ty jsi přece větší a nemáš právo být takhle „nemožná“. Máš být ta silnější, trpělivější, ta, co vydrží. No, máš pravdu, trpělivost je důležitá. Ale dokázala bys jí teď kousek dát i sama sobě? Protože, mámo, vždyť ty...

… vždyť ty jsi taky jenom člověk

Normální ženská se svými bolístkami, emocemi.
Se svojí energií, která je někdy na bodu mrazu, se svojí vyčerpaností, zranitelností, nedokonalostí, únavou...
A sem tam i s potřebou zachumlat se do deky a nevylézt, sníst si v posteli porci zakázaných hranolek a neuklidit po sobě talíř… co?

Normální ženská, která má ráda Mankáče a Jona Bon Jovi (nebo koho ty?), která miluje filmy s Nicholsonem a Sandrou Bullock a knížky od Fulghuma. Na střední četla i sprosťáka Bukowskiho (no, to už je nějaký pátek :)). Ale i teď má občas chuť na něco „upadlýho“. A ráda by zase někdy zašla někam na ženský kruh nebo na fesťák... ne? Nejsi to ty?

Ta ženská, co milovala protančit páteční večer, než se jí andílek narodil, a v sobotu spát do desíti? A jednou sis dokonce neumyla nohy, když jsi přišla nad ránem z plesu domů bosa. Rovnou jsi hupsla pod peřinu, vzpomínáš? Kdyby to tak viděla máma :D Ale ono se to jednou nezblázní, řekla sis, než jsi celá rozjařená usnula jako špalek :)

Pamatuješ si na to?

Tenkrát ti ještě nikdo neříkal MÁMO

Byla jsi prostě Bára, Káča, Monča, Hanka... a neuměla sis představit, že jednou tu bude někdo maličkej, za koho bys dýchala. A teď je tady, sladkej, dokonalej, a ta Bára, Káča, Monča, Hanka... musí pryč, viď. Musíš být stoprocentní MÁMA.

A co když je ta Bára, Káča, Monča, Hanka…, ta holka v tobě smutná, zavřená na tisíc zámků a uplakaná, že na ni stoprocentní MÁMĚ nezbyl čas?

Já vím, že chceš být pro svého maličkého nejlepší maminka, vždyť i proto jsi teď tady a čteš si po večerech Nevýchovný články. Ale co když už nemáš kde brát, když nedáš kousek laskavosti sobě?

Přijmi pozvání

Tak víš co, zvu tě, pohlaď dneska tu holku (Báru, Káču, Monču, Hanku…) v sobě. Pohlaď ji po tváři a pošeptej jí, že víš, jak moc se snaží. A zeptej se jí, stejně jako se možná ptáváš svého dítěte, co by potřebovala? Co by jí udělalo dobře?

A nech ji chvíli, ať si klidně vymýšlí vzdušný zámky, že by chtěla strávit měsíc na jachtě. Nech ji se zasnít a vzpomenout si, co má ráda. Dávno už na to nemyslela, viď. Dávno už nemyslela na sebe. Tak teďka smí. Teďka TY smíš.

Co bys potřebovala? Co by ti udělalo dobře?

Přemýšlej. A nech si chvilku čas, než si to vymyslíš. Anebo víš co, napiš si to. Popadni první pastelku, kterou na podlaze najdeš :), a napiš to všechno. Velký i úplně maličký věci, který by ti udělaly radost, kdyby sis je dopřála. Všechny si je dej na seznam. Počkám tu na tebe, jo?
…

Tak co, máš?

Vzpomněla sis, co máš ráda?

A co s tím, říkáš si?
Začni to dělat.

Blbost! To nejde! napadlo tě okamžitě?

Máš pravdu, něco třeba hned nepůjde, s tím malým andílkem u prsu. Něco z toho je zatím ve hvězdách. Ale mrkni na svůj seznam – něco z toho by šlo? Něco třeba úplně nejmenšího, co by ti udělalo dobře?

Protože víš, jak máš mít pohodu a radost a zvládat těžký situace s úsměvem, když si žádnou radost neuděláš?

Ne, neděláš to pro sebe (kdyby tě snad napadlo, že je to sobecký). Děláš to pro něj, pro andílka. Aby měl zase mámu, která ho dokáže podržet. Protože když jí bylo nejhůř a nic se jí nedařilo, podržela sebe. A dopřála sama sobě…

… co ze seznamu si dopřeješ?

Já vím, nemáš třeba žádnou pomoc ani hlídání a musíš být s broučkem téměř 24/7. Ale vážně by nešlo něco z toho, co máš ráda, zrealizovat?

Nejde to. Ale jak by to šlo?

Lehnout si třeba s malým po obědě, namísto vší té práce kolem? (Cos řekla tenkrát po plese, když jsi vlezla do postele s nohama jako čuně? :) Pro jednou se to nezblázní…)

Anebo aspoň… taková maličkost... dopít si svoje vytoužený kafe dřív, než ti vystydne, protože zase odběhneš někam za prckem? Nešlo by to kafe jednou za den zorganizovat tak, že je to tvoje chvilka a nic okolo nemusíš? Maličkej by ti s tím třeba pomohl, kdybys mu řekla, jak je to pro tebe důležitý a že teď potřebuješ pár minut pro sebe. Místo toho abys mu řekla no jo, zlato, už jdu a stavěla s ním další komín nebo hledala po bytě ztracenou bačkůrku. Celá nervní, že si to kafe zase nedáš.

Nechceš mu místo toho nervního – jasně, funguju, i když nemůžu – ukázat, že i máma to umí, vychutnat si svůj okamžik?

Neulevilo by se ti?

Nebo – zkusím teď něco odvážnějšího, jo? – nešlo by třeba maličkýho sbalit a místo do herničky jednou vyrazit s kámoškou na fesťák? Možná to ještě nebude na víkend, ale na jedno odpoledne? Mlíko se dá vzít přece s sebou, i plíny a klobouček. Třeba by malý s tebou pařil na Mankáče a pěstoval si od peřinky hudební vkus :) Co, mámo, co myslíš?

Máma se brání, viď? Nemůže. Ale co by řekla Bára, Káča, Monča, Hanka…? Nešla by do toho?

Anebo – ještě jeden příklad, nestojí žádný čas ani peníze navíc, dívej – nešlo by si vzít třeba papír, jestli jsi dřív ráda malovala, a když si brouček čárá svoje obrázky, sednout si k němu a místo koukej, takhle se kreslí sluníčko si vedle něj malovat temperama svoje zátiší? Myslíš, že by ho to neinspirovalo? Možná víc než miliontý sluníčko… však on to okouká, jak se kreslí… co?

Našla bys způsob?

Vážně ta vzorná máma nejde s tou temperamentní holkou v tobě dohromady?
Co říkáš?

Našla bys příležitost ukázat svému dítěti, jak tvé zapomenuté Báře, Káče, Monče, Hance… svítí oči, když dělá něco, co má ráda? Našla bys příležitost být s ním, a přitom sama sebou a plnit si i svoje přání?

Protože čím víc načerpáš energie a radosti v tom, co ti rozsvítí holčičí oči, tím víc radosti a energie budeš mít pro svoje mámování. Není to sebestřednost, je to laskavost pro zoufalou mámu v tobě. Laskavost, kterou pak dokážeš poslat dál. Ubrečenýmu broučkovi, až mu porostou zoubky a bude po tobě šplhat o pomoc.

Snažit se dál má smysl, ale…

Já vím, že hledáš rady, jak se zastavit, když pěníš a jsi na malého protivná. Já vím, že je ti z toho do breku a chceš na sobě dál pracovat a zkoušíš znovu nastartovat vlídnou milující mámu. To všechno má smysl, a smekám, že to nevzdáváš. Ale pro start potřebuješ palivo, mámo. Nejdřív načerpat, abys pak mohla jet bez karambolů dál.

Tohle je první pomoc, abys měla sílu na další cestu.
Držím ti na ní všechny palce a myslím na tebe (jsem taky jedna z maminek v Nevýchově, taky Bára, Káča, Monča, Hanka... jako ty).

Tak řekni prosím, co maličkého ze seznamu pro sebe, milující mámu, zítra uděláš?
<3

P.S. No a co všechny ty „úlety“, kdy jsi byla na malého protivná, co s nimi zpětně? Tak mu to pověz, jak moc je ti to líto. Nedělej před ním, že nic, nedrž to v sobě. Stejně to cítí, když jsi nesvá. A řekni mu i to, že teď jdeš udělat něco pro sebe, aby ti bylo líp a mohla ses zase rozdávat pro něj. Když bude moct, pomůže ti s tím, uvidíš. Už i ti maličcí na máminu upřímnost slyší. A taky si přejou, aby mámě bylo dobře, protože pak je přece dobře i jim :)

Jestli jsi tady poprvé, doporučuju, přečti si o tom víc, jak se dá s maličkým komunikovat, aby ti rozuměl. Tady:

Pošlete článek dál: