Jsem na mateřské. A nechci být mámou.
Aspoň dneska ne

Chrníš jako andílek, konečně. Musím ještě sklidit po večeři, roztřídit prádlo a přemáchnout ty politý punčocháče. A dneska nějak nevím, kde začít. Aspoň posbírám ty počmáraný papíry, co se tu všude válí po podlaze. Chtělas před spaním ještě nakreslit mašinku. A mně už se vůbec nechtělo.

Dělalas na mě ššš hůůů a já jsem si přála, abys byla co nejdřív v posteli, cácorko moje. Protože, víš, večer už jsem někdy fakt vyšťavená.

Z těch milionů otázek, co za celý den máš. Začínáš už docela hezky mluvit. A je to teda náročný, ti řeknu, když se mě podvacátý zeptáš Co to je?
Z malování domečků a stavění komínů.
Z lítání po parku, schovávání za lavičkou a dělání baf!

Ze všech těch věcí, co jsou strašně prima, ale tak nějak pořád dokola, že už z toho někdy šílím. A netoužím po ničem jinym, než rychle tě uložit. Chvilku vypnout. A na malou chvíli zapomenout… ani mi to nejde přes pusu, ale poslední dobou mám tuhle myšlenku docela často…

… na chvíli zapomenout, že jsem máma.

Že musím ráno vstávat v šest a udělat ti mlíko, i když mám ráda spaní do devíti.
Že první, na co po ránu myslím, není horká sprcha a dobrý kafe, ale tvoje počuraná plína. Abys v ní nebyla moc dlouho a nebyla opruzená.
A že místo Tarantina tu s tebou po večerech sjíždím Mašinku Tomáše.
A svoje kultovní kapely už jsem neslyšela, ani nepamatuju. Není kdy, když u nás celý den jede Kolo kolo mlýnský.
A když spolu uděláme bác, křupne mi v zádech. Někdy už je ani necítím, jak tě pořád nosím do schodů.

Já vím, je to všechno jen na chvíli. Rosteš mi před očima.

Jenomže někdy je to nekonečný, když večer nemůžeš zabrat a já si představím, co všechno mě tu ještě čeká a že musím být nejdýl do půlnoci v posteli, jinak to zítra nepřežiju.

Jo, někdy mám vážně pocit, že už nepřežiju další den doma s dítětem a bez pořádný vzpruhy. Masáž. Dobrej film na artu. Nebo aspoň dlouhá horká vana s pěnou. Ve který nebudou plavat tvoje gumový kačenky.

Víš, cácorko, je mi z toho strašně smutno, že o tomhle přemýšlím. Tolik jsem si tě přála.

No tak jo, půjdu na ty rozházený papíry, ať tady aspoň zmizí ten binec.
Teď by se mi hodil kousek tý tvojí energie, kterou máš vždycky večer před spaním.

Fascinuje mě, jak pokaždý ožiješ a začneš tu lítat a raduješ se, že si ještě budeme kreslit.

Vlastně je to parádní, pozorovat tě, s jakou rychlostí dokážeš počmárat prázdnej papír. A ještě si pak sama zatleskat, jak se ti to líbí. To bych chtěla taky umět. Tuhle tvoji radost z okamžiku. Nějak jsem o ni přišla. Ale ta tvoje mě dostává. Vždycky úplně zapomenu na všechny svoje blbý myšlenky a zase začnu cítit to rozechvělý teplo na prsou. Jak jsem strašně ráda, že tě mám.

Proč to tak necítím pořád?

Ach jo.

Zatímco jsem si tu ťukala na papír tyhle svoje mateřský chmury, abych se z nich vypsala, vedle v pokoji se moje cácorka probudila. Sklouzla pozadu z postýlky a rozespalá za mnou přiťapkala v tom svym sladkym růžovym pyžamku s kočkou. Oči měla jako skleněnky.

„Napít, mami.“

„Tak pojď, tady máš vodu, Kiki.“
Sedla si ke mně na klín a napila se. Sáhla jsem jí na čelíčko.
„Zlato, ty celá hoříš. Pojď sem, broučku.“

Přivinula jsem ji k sobě a slyšela, jak ztěžka dýchá.

Tulila se ke mně, úplně odevzdaně, a ani nemukla. Jindy většinou pláče, když jí není dobře, ale teď ne.

Chvilku jsem ji chovala a přemýšlela, že jí změřím teplotu a skočím do koupelny pro sirup. Ale po všech těch unavených myšlenkách jsem se nedokázala honem zvednout. A taky jsem cítila, jak silně se ke mně Kiki tiskne. A jak si teď možná obě potřebujeme ze všeho nejvíc dopřát tohle obejmutí.

Změřím ji za chvíli. A třeba usne a vyspí se z toho.

Pak ale Kiki zvedla hlavu a ty její skleněnky se na mě podívaly a úplně se do mě zapíchly.
Jako kdyby se dívaly někam hluboko a nešlo před nima nic schovat.

Broučku, díváš se na mě, jako kdybys tušila, na co tu před chvílí máma myslela. Ne, neboj, to nic není, jsem jenom trochu unavená, víš.

A najednou mi v hlavě vyskočil citát, který jsem někde četla, když jsem byla těhotná. Už ani nevím od koho. Ale měl pro mě tenkrát nějaký zvláštní kouzlo, pořád jsem na něj musela myslet:

„Až jednou zapomeneš, kdo jsi, podívej se do očí svému dítěti.“

Život je vtipnej, jak vždycky člověku nečekaně připomene tyhle zapomenutý okamžiky.
A tak jsem se podívala.
Do očí svojí cácorky.

Měla je plný horečky. A asi bude mít rýmu. Ale když jsem se dívala dýl, viděla jsem v nich ještě jiný věci.

Rozklepala se mi brada, když jsem uviděla tu obrovskou důvěru, se kterou se ke mně tulí.
Tu odevzdanou lásku.
Tu dojemnou něhu. Kterou člověk cítí až do morku kostí a úplně z ní taje.
To laskavý pohlazení, který mi ten malej človíček očima posílá. I když má chudák asi pořádnou horečku.
A tu bezednou hloubku.
Ani si nevzpomínám, kdy se na mě někdo takhle díval naposledy.
Tak bezelstně, zaujatě, opravdově.
Jako by říkala… já to vím, jak se cítíš, mami.
Rozbušilo se mi z toho v krku.

A uviděla jsem v jejích očích člověka, který mě miluje tak, že se to nedá vypovědět.

Cítila jsem její horkou hlavičku na prsou a proudem mi tekly slzy.
To tetelivý teplo hluboko uvnitř hrudníku tu bylo zas.
Jo. Jo, vždyť já ji miluju úplně stejně.
I teď, když to vůbec nedávám.
Vidím tam sebe.
Miláčku.

Je toho tolik, o čem přemýšlím, od tý doby, co jsem mámou. Tolik věcí musím řešit a tolik smíšených pocitů ve mně jede, od naprostý euforie po čirý zoufalství. Tolik emocí. Někdy si připadám jako časovaná emoční bomba. Nikdy nevím, jestli se v příští minutě nezačnu smát jako blázen nebo hystericky brečet. Protože už nemůžu.

Ale nikdy vlastně nemyslím na to, jak mě vidíš ty.
A že mě takhle bezvýhradně miluješ.

Já tebe taky, cácorko.

Nakonec usnula.
A mně došly slova. Sedím tu dojatá a bulím a znovu se z toho zkouším vypsat.
Ze vší tý lásky obrovský, která je někdy tak bolavá, že neuzvednu ruku.
Tak snad bude dneska klidná noc.
A snad už na ten tvůj pohled nezapomenu.
Být mámou je prostě…

 

P.S. Být mámou je prostě pecka. A někdy pořádná rána mezi oči, viď. Tak jestli chceš, mámo, pojď s námi všechny ty pocity sdílet taky. A nechat se podpořit, jestli potřebuješ. Třeba až zase brouček nebude moct zabrat a ty budeš na pokraji sil. Máme tu pro tebe celého Pomocníka na mateřské.

Potkáš v něm mámy jako jsi ty. Najdeš rady pro klidné uspávání. A zažiješ nečekané dobrodružství. Uvidíš sama sebe očima svého dítěte.

Tady je pro tebe
Seriál pro mámy na mateřské zdarma

V 5dílném seriálu vám pomůžeme se lépe dorozumět s miminkem a zastavit kolotoč pláče a vyčerpání. Hned v 1. dílu začneme uspáváním. Pošleme vám ho na e-mail:

Svůj e-mail nám svěřilo už přes 320 000 rodičů.
Kdykoliv se můžete odhlásit.

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál:

Máte chuť udělat další krok?

Prohlédněte si náš kurz
Nebo se pusťte do Seriálu pro mámy na mateřské. Je zdarma :)

Spustit seriál
Seriál pro mámy na mateřské zdarma

V 5dílném seriálu vám pomůžeme se lépe dorozumět s miminkem a zastavit kolotoč pláče a vyčerpání. Hned v 1. dílu začneme uspáváním. Pošleme vám ho na e-mail:

Svůj e-mail nám svěřilo už přes 320 000 rodičů.
Kdykoliv se můžete odhlásit.

Prohlédnout kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

A jaké jsou vaše pocity na mateřské? Pojďte je sdílet: