Jakou největší chybu může rodič udělat

Dobrý den, jsem u druhého dílu seriálu z Nevýchovy a každé video jsem obrečela. Úplně se v tom vidím, tolik chyb dělám, tolik věcí jsem pokazila… přepadá mě pocit bezmoci. Škoda, že jsem to všechno neviděla dřív,“

stálo smutně v mailu od Karolíny, mámy dvou kluků. Být rodič je vážně křehká práce. Ať už do toho skočíme po hlavě, nebo po dlouhém rozmýšlení, vždycky je to s kapkou naivity, s hlavou plnou představ (které nám pak každodenní realita s dětmi cupuje na kousky) a s nadějí:

Že to budeme dělat nějak správně.

Že nikdy nenecháme svoje miminko plakat. A když probrečí iks nocí, máme chuť s ním hodit do peřin a utéct, ať si řve.

Že bude odmalička spát ve svojí postýlce, ať se nerozmazlí. A pak jsme rádi, že se k nám zavrtá a nemusíme k němu 8krát za noc vstávat.

Nebo že nikdy nebude spát samo v postýlce, protože dítě patří k mámě. A pak přemýšlíme, jak to udělat, aby partner neusínal v obýváku a milování nebylo jen na Vánoce.

Taky že si nás dítě neomotá kolem prstu. Že z něj nevychováme takového rozmazlence, jaký nás obtěžoval v kavárně, kam jsme si ještě jako bezdětní přišli v klidu posedět.

Ale že rozhodně nebudeme křičet jako na nás řvali naši. Budeme jen důslední a rozumně to dítěti vysvětlíme.

Tolik ideálů a upřímných rodičovských odhodlání neudělat stejné chyby,

které vidíme všude kolem, než se nám narodí naše vlastní…

A pak je najednou tady a je to fičák. Jedna nepředvídatelná situace za druhou, pocity, které fakt naplánovat nešlo... a už se vezem.

Nevyspání, každodenní oblíkací scény, vztekání u regálu s kindervejcem, řev, že z té houpačky dolů nepůjde, kompletně zlitá koupelna kelímkem na zuby a stokrát za den rozcintané pití nás prostě dostanou.

Chytí nás pod krkem a přiškrtí nám hlas, že chytneme stejnou fistuli, jakou měla máma (která se taky jenom snažila dělat to správně) – a najednou se slyšíme štěkat ty samé věty, co nás jako děti vždycky zabolely.

Co to vyvádíš!?
Ty mi to snad děláš naschvál.
To je hrozný s tebou.
Všechno tu zničíš!
Jdi, ať tě nevidim, takovou zlobivou holčičku teda nechci.

Už nám to kolikrát ani nepřijde. Jenomže pak se jednoho dne přistihneme, co to vlastně říkáme – a hned nám v hlavě jede totéž v bledě modrém:

Měl/a jsem to udělat jinak.
Všechno jsem zkazil/a.
To je hrozný se mnou.
Tolik mu ubližuju.
Chudák moje dítě, nejradši bych se neviděl/a.

Vidíte to? Už zase hubujeme.
Tentokrát sami sobě. Ztrácíme se sebou trpělivost. Nemáme se rádi za chyby.

Co když jen proto, že za chyby neměli rádi nás?

Nepochybně nás naši rodiče nikdy milovat nepřestali. Jenom jsme to na nich moc nedokázali poznat, když se na nás zlobili. Taky si pamatujete ten pocit? Když jste něco provedli a hubovali vám?

Schválně si nějakou takovou nepříjemnou situaci vybavte. Stojíte tam a máma nebo táta se zlobí. Cítíte se provinile a nejste si jistí, co teď, jestli tu strašnou chybu půjde ještě nějak napravit? Koukáte do země, cuká vám v krku a na zlomek sekundy vás napadají věci jako: Zklamal/a jsem je. Co když mě už nemají rádi. Nebo jak vám tam je?

Cítíte se pod psa, když vás za váš „prohřešek“ hubujou? (I když to třeba myslí dobře a ten květináč jste fakt rozbili?)

Tak víte co, staří už jsme dost… pojďme už nedělat sami sobě to samé.
Nakonec to totiž nejvíc pomůže našim dětem.

Buď si můžeme dál nadávat za chyby

a trápit se, co všechno jsme „podělali“. Být nešťastní, že jsme spoustu věcí měli udělat jinak a líp. Můžeme se užírat, co jsme to na svých dětech napáchali a že ty pokažené situace už nejde vrátit. (Ale jaký je to pocit, řekněte? Cítíte, jak nás sráží a devastuje?)

Anebo můžeme svoje rodičovské úlety, přešlapy a „chyby“ využít.

Každá chyba je totiž dokonalý moment. A nezasloužíme si za ni trest, ale ocenění –

– že jsme si jí všimli.

Přijde vám to krapet přitažené za vlasy? Jasně, naučili jsme se přece, že „čtyři chyby za pět“ a „za chyby se platí“.

Jenže chyby… ve skutečnosti jsme vždycky jen dělali věci nejlíp, jak jsme uměli. Měli jsme k nim svůj důvod. Ne, nechtěli jsme svoje dítě nikdy nechat plakat, a už vůbec ne na něj zařvat. Ale v tom vedru v přeplněné tramvaji, kde se nám horkem a únavou dělaly mžitky před očima, jsme to prostě v tu chvíli jinak nedokázali. Nevěděli jsme jak.

A když teď někde najednou objevíme – aha, šlo by to i jinak – není to jedinečná příležitost?

Možná to zatím tak nevidíte. Jsme prostě naučení se leknout, jakmile někde zabliká kontrolka „chyba!“. Stáhne se nám žaludek, že je zase něco špatně a nepůjde to opravit. Špatně, zase špatně, ty jsi teda dílo, mámo Nováková, že se nestydíš! (Znáte to?)

Jenomže když například zjistíme:

 

  • Aha, já vlastně policajtuju, když Matějovi pořád říkám Nešahej na to! Přestaň! a všechny ty příkazy, a jemu se pak nechce spolupracovat, naopak mi dělá naschvály, protože stojíme proti sobě…
  • Aha, když jsme Terezce nadávali za ten binec v pokojíčku a zakázali jí tablet, nebylo to k ničemu, stejně neuklízí, akorát se víc zabejčila. A taky je na nás pak jedovatá, když není po jejím...

… zkrátka když si na něčem uvědomíme, že to, jak jsme věci řešili doteď, nám vlastně neslouží – je to výjimečná chvíle.

Právě jsme si přece všimli něčeho důležitého. Vaaau! Jsme dost dobří rodiče, ne že ne. Doteď jsme dělali věci nejlíp, jak jsme mohli. A odteď můžem jinak. Tečka. Žádný rodič, co napáchal neodpustitelné chyby, tu není, chápete? ;)

Nad každou odhalenou chybou jde totiž říct:

Fajn, tak tohle mi už nevyhovuje. Tohle nechci. Super, že už to vidím.
Zkusím to jinak.

A udělat z „chyby“ tvořivou šanci na změnu. A navíc tím naučit svoje děti, že taky:

Můžou udělat chybu a nezboří se svět

Doteď jsme byli zvyklí vnímat chyby jako selhání. Odteď můžem jinak ;) Co říkáte?

Můžeme s klidem o vlastních „chybách“ říct svému dítěti, když se při nich přistihneme. Dokonce ho můžeme pozvat, ať nám s nimi pomůže. Prostě s ním o tom nahlas promluvit, ne se doživotně v duchu užírat. Začít se dá úplně jednoduše:

„Víš, já jsem dělal/a věci, který už mi nepřipadají dobrý, a je mi z toho smutno. Ale taky mám radost, že jsem si toho všiml/a. Chci to zkusit jinak. Pomůžeš mi s tím?“

Vidíte to? Najednou i jemu namísto zprávy, že chyba = průšvih!, dáváme možnost vyjít z nepovedených situací nadějně. A učíme ho vlastním příkladem,

  • že když udělá chybu, nemusí ji schovávat. Ani se kvůli ní cítit provinilé a neschopné.
  • A že je tu máma nebo táta, který to pochopí, protože sám není bez chyb – a pomůže mu s tím.

S takovou výbavou se mu jednou půjde do světa o dost líp, třeba do školky, do školy (tam se mu tvořivý přístup k chybám obzvlášť hodí), ale i třeba do partnerství. Bez všech těch pocitů selhání, které tak často dohánějí nás. (Nebo už je to taky o fous lepší?)

A největší rodičovská chyba je…

… už tušíte? V Nevýchově nevěříme na největší chyby. (Proto jsme taky koneckonců pro vás ten Rodičovský seriál natočili :))

A víte co? Zkuste to dneska pošeptat i dětem, že nikdy nemůžou udělat chybu, kterou by si to u vás definitivně rozlily. Taky vás pak podrží, až budete potřebovat, uvidíte.

 

P. S. Milá Karolíno, díky, že jste nám pomohla napsat tenhle článek, snad vám dal odpověď.
Víte, žádná chyba není dost velká, abychom uvěřili, že nejsme dost dobří rodiče, a začali se bát chyb.
Být neomylní, připravili bychom výchovu o to nejcennější – o člověka. Který prostě chyby dělá. Přijít si na ně může být velké dobrodružství (i když to v první chvíli zabolí). Nic jste neprošvihla, nejlepší moment začít jinak je TEĎ.

Pošlete článek dál. Protože:
„Raději živé chyby než mrtvou dokonalost.“ (G. Duhamel)

Máte chuť udělat další krok?

Prohlédněte si náš kurz
Nebo si pusťte Rodičovský seriál. Je zdarma :)

Spustit seriál
Rodičovský seriál zdarma

Zjistěte hned v 1. dílu, jaký jste typ rodiče, ať si umíte se svým dítětem poradit. Všechny díly vám postupně pošleme na e-mail:

Svůj e-mail nám svěřilo už přes 320 000 rodičů.
Kdykoliv se můžete odhlásit.

Prohlédnout kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Ocenit se za chyby? Osmělte se. Zkuste to poprvé tady s námi: