Když odchody jsou horor: Jak to batole dostat z domu

Bojujete spolu o každou ponožku, než se někam vypravíte?
Pojďte to zastavit

Odcházeli jsme vždycky tak, že jsem byla naštvaná a křičela jsem, a Kubík taky.“

„A co teprve ten stres, že potřebujeme být včas u doktorky. Nebo stihnout autobus na plavání. Malá neklidná, nenechá se oblíknout, a já už nervní, takže nakonec zásek a další minuty v háji. Než nás zvládnu vypravit, jsem mokrá až na zadku a puls na dvě stě. Fakt maraton. Chjo :(“

„Náš největší problém jsou odchody. Minulý týden jsem na dceru řvala při odchodu tak, že jsem se i já sama toho lekla…“

Tohle je za trest

Máte stejnou zkušenost jako tihle rodiče? Sotva dítě začne trochu běhat, s každým odchodem ho naháníte dvě hodiny po bytě. Než se s ním někam vypravíte, smažíte se ve vlastní šťávě a pak z vás ve vzteku padají věty jako:

Drž, ti řikám, nebo ti nasekám na zadek. Už tě mám plný zuby! To nemůžeme jednou normálně odejít?! To je fakt za trest s tebou. Koukej se oblíct a mám toho dost! Přestaň řvát, ti řikám, a strč tam tu nohu, nebo tě uškrtim!

Děsí vás, co dokážete vypustit z pusy. (Možná ty stejné věty, co říkala vaše máma?) Je vám to pak hrozně líto. Ale když se den co den opakuje stejná scéna, neudržíte se. Proč s tím dítětem nejde odejít v klidu?

Pojďte se podívat na 2 nejčastější důvody. A taky na 2 změny, které vám s odchody pomůžou. (Ať nemusíte plánovat vlastní odchod do blázince :))

. důvod: Musím myslet na všechno

My rodiče, když se někam s malými dětmi chystáme, máme na hrbu ranec věcí. Znáte to, musíme myslet na všechno:

Plíny, svačinku, pití, hračku, nějakou neokoukanou, ať se zabaví, náhradní oblečení, pláštěnku, jo a dneska i klobouček… a namazat ho, padesátkou, nebo stačí kokosák?... Přebalit, starší ať se ještě radši vyčurá, byl před chvílí, tak mu to trvá… napil se dost? A nebude mu v tom zima?

S každým dalším dítětem je to samozřejmě víc zaběhané, už víme, co všechno je třeba. Jenže všech těch věcí, co se před odchodem musí, je na jednoho rodiče ažaž. MUSÍM všechno připravit a NESMÍM na nic zapomenout je prostě seznam úkolů a tak trochu nůž na krku. A zkuste s nožem na krku odcházet na pohodu.

To je přece úplná normálka, běžný provoz s malým dítětem, řeknete si. Jenomže jestli chcete odcházet v klidu, podívejte se na to takhle:

Logistik a prudič, (ne)povedená dvojka

Kámen úrazu je v tom, že když se soustředíme na provoz a organizaci, dítě tak trochu překáží. Jsou tu pak vedle sebe rodič, který se snaží všechno dobře zorganizovat, a dítě, které je potřeba rychle obstarat (a které zdržuje). Rodič-logistik a dítě-prudič. A tihle dva si těžko půjdou vstříc, stojí proti sobě, cítíte?

Zkusili jste už mockrát změnit svého malého „prudiče“ na parťáka, a výsledek žádný? Pojďte teď zkusit na parťáka změnit toho logistika. Nad tím jediným totiž máte skutečnou moc :)

. změna: Pozvat dítě k akci

Představte si, co všechno děláte, když se chystáte k odchodu. Zařizujete, připravujete, řešíte, balíte. Jste v akci. Protože jste ten, kdo to má celé na starost, je to tak?

A představte si, co dělá vaše dítě. Pobíhá? Hraje si a odchod ho nezajímá? Pláče na přebalováku a vzpouzí se? Celou akci sabotuje? Jestli jo, znamená to většinou, že ono v té akci vůbec není. Odchod je jen vaše záležitost, ne vás obou.

Říkáte si, jak to?
No snadno.

S malými dětmi totiž nejsme zvyklí mluvit, jsme naučení s nimi zacházet,

všimli jste si toho?
Vlastně trochu jako s batohem, který je potřeba naplnit, úhledně zapnout, aby z něj někde netrčely ponožky, hodit na záda a vyrazit. Stejně tak naplníme dítě (nakrmíme, napojíme), úhledně oblékneme (aby mu někde netrčely ponožky), hodíme na záda (nebo do kočáru) – a chceme vyrazit.

Jenže ono se vzteká. Nebo zdrhá. Nefunguje. Na rozdíl od batohu chce totiž s námi komunikovat.

Nechce nás nechat v režimu logistika, a tak nám rozbíjí náš dokonalý plán. Protože dívejte...

Když si vzpomenete na ten seznam, co všechno před odchodem musíte, ubrousky, svačinu, náhradní botičky… je v tom spousta konání. Ale žádné spolubytí. Potřebujete dítě vtáhnout do akce, aby chtělo spolupracovat. Začít s ním mluvit o tom, co se děje, co chcete, o co vám jde.

Mluvit s ním a mluvit ale není totéž

Možná se teď bouříte, že přece mu říkáte: „Pojď, Jení, půjdeme za tetou, musíš se oblíknout, za chvilku nám jede autobus.“ Nebo: „Obujeme botičky, Kačko, podívej, máma už má taky boty, přece nemůžeš jít bosa.“

Jenže podívejte – samé konání. Žádné spolubytí. Pořád moc nechápete? Pojďte si to na moment vyzkoušet na sobě:

Představte si, že vám partner nebo partnerka řekne: „Pojď, Jani, půjdeme za tetou, musíš se oblíknout, za chvilku nám jede autobus.“ Nevíte, proč jdete za tetou. Asi jste s tím nepočítali. Nevíte ani, proč to partner chce. Celé to vypadá, že je to jeho věc, o které vám nic moc neřekl, jen víte, že se musíte oblíknout.

A když se vám nechce, řekne třeba ještě: „Prosim tě, vždyť je tam krásně, bude se ti tam líbit. Vezmem s sebou tvoji oblíbenou knížku, jo? A tu dobrou sušenku, koukej. Hezky se oblíkni a půjdeme.“

Přetrhnete se a půjdete se honem oblíkat?
Nebo byste spíš potřebovali od partnera celou situaci nějak vysvětlit?

Dítě není dospělý!

Možná vás napadá, že to je přece rozdíl. Dítě není dospělý. Jasně, že s dospělým takhle nemluvíte, ale s dítětem je to jiné. Nemůžete mu všechno vysvětlovat, nemá z toho rozum.

Je to tak, dítě není dospělý. Je menší, méně zkušené, má svoje potřeby. Ale není mimo.
(Jako homo sapiens, člověk moudrý, se přece už narodíme, ne? :))

Potíž je právě v tom, když si rodič myslí, že dítě z toho nemá rozum. Protože pak mu spoustu věcí neřekne. Prostě ho ani nenapadne, že by mohlo rozumět. Ale co když je to celé jinak? Čím dál víc rodičů se o tom přesvědčuje, podívejte třeba na Kristýnku:

Ráno jsem pospíchala s oblékáním a obouváním botiček. Kristý (14m) občas dělá to, že si nechá obout jen jednu botičku a s druhou si chce hrát a zkouší si ji sama nazouvat. Jako dneska, když se mi to zrovna vůbec nehodilo. Přemýšlela jsem, jestli ji mám obout násilím s brekotem, anebo to zkusit jinak.

A povídám jí: „Kristý, já dneska pospíchám a potřebovala bych tě obléknout a vyrazit. Nevím, jak ti mám teď pomoci, a nechci tě rozplakat, co by ti pomohlo, abychom už mohly jít?“ Vzala si tu botičku, dopajdala se pro oblíbeného medvídka a přišla ke mně a podala mi botičku a mazlila se se svým medvídkem. V klidu jsem nazula i druhou botu a mohly jsme jít. Páni!!! Tak to bylo jednoduché :)

- Pavla

Jenže možná vás hlodá, že s ním nebudete přece diskutovat o každé botičce, nemůžete se s ním párat, vy jste rodič, vy rozhodujete.

To zní moc hezky. Jenže když se pak dítě vzteká, pláče, nemůžete ho donutit, aby si oblíklo svetřík, kdo ve skutečnosti o situaci rozhoduje? Vážně je to rodič, když tráví hodiny marným bojem?

Takže jak s ním mluvit, aby to byla společná akce?

Jako by s vámi byl homo sapiens, člověk moudrý :) Prostě mu řekněte, co se děje. Kam jdete, proč tam jdete, proč je to pro vás důležité, o co vám jde. A taky, jak vám s tím může pomoct. Třeba takhle:

„Chci zajít na nákup, už tu nemáme nic k jídlu. Připravím teď do tašky pár věcí s sebou, jo, můžeš mi podávat, připravíme to spolu, co říkáš? A pak potřebuju, abysme se oba oblíkli a vyrazili.“

A mluvte dál. Ne víc, ale k věci

Jen abychom si rozuměli, neznamená to umluvit se k smrti. Nezvýší se počet slov – vzpomeňte si, kolikrát teď musíte říct „dělej“ – ale zvýší se jejich účinek. Zkuste to:

Mluvte s dítětem o tom, co se ho týká. Dejte mu informace, ne příkazy. A jestli má být z logistika parťák, co má místo prudiče vedle sebe druhého parťáka, udělejte společnou akci z celého odcházení.

Plánujete za hodinu odchod? Řekněte mu to.
Jdete připravit věci do tašky? Řekněte mu to. A klidně ho nechte, ať vám s tím pomůže.
Jdete pro něj nachystat oblečení? Řekněte mu to.

Nekmitejte kolem něj jako rodič-robot, co všechno sám vykoná, zařídí, připraví… a pak uhnaný skočí na dítě, aby ho sbalil jako batoh. (A když to honem nejde, ze zoufalství přemlouvá, uplácí lízátkem, pak už křičí, vyhrožuje a nakonec plácne.) Místo toho dítě zapojte.

Ať od začátku ví, co se děje, a jste v tom spolu. Nakonec vám třeba pomůže i s tou nezbytnou logistikou. Vsaďte boty, že je schopnější, než zatím tušíte :) I když mu třeba byl nedávno teprve rok. Dívejte na Jášu a Tomíka:

… No a nejenom, že si Jáša (2) vzal lopatku a smetáček a že by to jen tak šolíchal, jako vždycky, když si hrál se smetáčkem a lopatkou na zametání, ale naprosto precizně každej drobeček nametl smetáčkem na lopatku a pak vysypal do koše. No, má úcta, Nevýchovo.

- Monika

… a již dnes byly patrné výsledky – daleko poklidnější vypravování do školky se spoluprací dítěte. Stačil si i pohrát a namalovat, co chtěl, a já u toho zparafrázovala písničku od Svěráka Mravenec jde v trávě a Tomášek jde do školky a taky jsem si to užila. Tomík si třeba dneska vybral, že s částí oblékání chce pomoct, aby byl rychle hotov a mohl si jít kreslit, talíř si pak po sobě uklidil sám.

- Daniela Pachmanová

Oprávněná rodičovská námitka: ale s ním jsou ty přípravy ještě horší

Někdy rodiče říkají, že ale s dítětem jsou ty přípravy jenom horší. „Motá se mi tu a pořád jenom ‚Mami, ukaž,‘ chce krámovat a trvá to s ním.“ To radši připravit všechno v klidu, bez něj…

To ale znamená, že dítě ve skutečnosti zapojené není. Pořád je to ten batoh, co kam ho postavíte, tam překáží. Máte svůj plán, jak se vypravit, a dítě se jen plete.

Protože možná s vámi nemá zatím žádnou zkušenost, že by se opravdově zapojit mohlo. Že byste s jeho pomocí počítali. Ne ho zabavit, aby dalo pokoj, ale vtáhnout do dění, které se ho týká. Třeba takhle:

„Nechci doma nic zapomenout, víš. Pomůžeš mi posbírat, co všechno potřebujeme s sebou ven? Pomohlo by mi, kdybys to dával do batůžku.“

Najednou se z „obstarat a zpacifikovat“ rodí spolupráce. Spolubytí namísto konání. Z té hromady věcí, na které je potřeba myslet, začíná být společná mise.

A příště vám třeba váš dvouleťák připomene kapesníčky, až na ně zapomenete ;) Nebo bude mít svůj pidibatůžek a kapesníčky v něm
– a k tomu na starost je vždycky sbalit. Vsaďte se, že on na ně nezapomene, až se doopravdy zapojí. (Kam se na malé děti se svou pamětí hrabeme :))

A pak taky… nejde tu jen o odchody, když jsou mu dva nebo tři. Učíte ho tím zapojovat se a spolupracovat i do budoucna. Jednou pak nebudete muset brečet, že: „S ničím mi nepomůže, pořád čeká, že to za něj někdo udělá.“ Místo otráveného puberťáka, co má doma mamahotel, budete mít vedle sebe člověka, který si všimne, že toho má mamka moc.
Můžete ho vláčet na zádech jako batoh do konce života. Nebo ho naučit být parťákem, co přijde na pomoc. To stojí za to, co říkáte?

Možná to nepůjde všechno hladce a hned, jestli jste doteď hráli na logistika a prudiče, každá změna chce svůj čas, jenže:

„Když chceme, aby děti byly moudré, musíme se k nim začít jako k moudrým chovat.“

Narodil se vám přece homo sapiens. Jestli to doteď tak nevypadá, možná se k němu jen chováte jako k jinému biologickému druhu :)

To není výčitka, každý rodič vždycky dělá nejlíp, jak umí a cítí. Jen… zkuste o tom přemýšlet prosím. Ať se vám s odchody uleví.

. důvod: Honem, honem, honička

Tohle je s dětmi klasika. A s prvním důvodem to dokonale souvisí
– my rodiče pořád něco musíme, nezdá se vám? A tak vlastně moc není čas udělat z odcházení tu vytouženou pohodu.

Spousta odchodů se změní v peklo jen proto, že je v nich honička. Nervozita. Nestíhání. Víte, jak to vypadá, když musíte k doktorce nebo třeba na kroužek. K hromadě věcí, na které nezapomenout, se přidá ještě „honem, musíme tam být včas“. To už je slušný tlak, co říkáte? Skoro jako ve škole při písemce, honem splnit všechny úkoly a odevzdat včas, jinak za pět. To se to pak v klidu píše...

A tak rodič pod tlakem začne nechtě tlačit i na dítě. I kdyby s ním mluvil sebe víc mile, v hlavě mu jede dělej, dělej, honem, honem, jinak to nestihnem.

Jenomže dítě ten tlak cítí – určitě to znáte, čím víc pospícháte, tím míň se daří a všechno s ním trvá. Brzdí. Jako by chtělo zpomalit váš rozjetý vlak. Nakonec se třeba sekne, a můžete se rozkrájet, nehnete s ním. Někdy to vypadá, že vám to dělá naschvál.

Dělá. Ale ne naschvál. Na pomoc.

Jak to?? Možná zkrátka už nechce dál jet v tom, že pořád musíte a honem honem. A nechce v tom nechat ani vás. Jeho protest může být jenom zpráva:

Uber, mami, tati, moc tě prosím.
Zastav se na chvilku.

Asi teď zakroutíte očima, ale – co kdybyste se pro jednou zkusili na jeho odcházecí záseky (i když vás tak moc vysilují a štvou) podívat jako na láskyplnou reakci? Kterou vám váš človíček moudrý vlastně pomáhá se zastavit, vydechnout a začít jinak? Vás přece to honem honem taky nebaví, nebo jo?

Když se totiž na moment zastavíte, jakmile se dítě začne bránit a vztekat, namísto toho, abyste se s ním zase prali o svetřík, možná vás překvapí a zastaví se taky.

Minimálně ale získáte čas se nadechnout, nevychrlit Už tě mám plný zuby! a normálně mu říct, o co vám jde. Například takhle:

„Hele, Verunko, už mě nebaví se s tebou přetahovat. Potřebuju být včas u doktorky, víš, jsme tam objednaní a nechci, aby na nás čekala. Potřebuju tě teď oblíknout. A potřebuju s tím od tebe pomoct.“

Zkusíte to? :)

Když se zastavíte, nepřijdete o čas. Naopak

Když ale spěcháme, vypadá to, že zastavit se nejde, přišli bychom o čas a to si nemůžeme dovolit. Fakt? Podívejte se na tenhle pokus jedné maminky. Jsou v něm dvě důležité zprávy.

S mladší dcerkou nám nešly odchody do školky. Vždycky to bylo hektické a vyvrcholilo to šíleným během na autobus. Měla jsem na ni vztek a na sebe taky. Z domova do školky to trvalo 35 minut totálního vyčerpání.

A jednou už mi došly síly. Řekla jsem si, že takhle dál ne. Prostě už nechci cestou do školky žádný stres, jsem z toho pak celý den špatná. Kašlu na všechno, i kdybychom měly přijít pozdě. Aspoň to jednou zkusím. Zapomenu na hodinky, nebudu ji popohánět a budeme si povídat, jako kdybychom šly na procházku a o nic nešlo.

A stopla jsem si to. 29 minut. Bez toho „honem, dělej, ty ještě nemáš boty?!“ jsme byly ve školce o 6 minut rychleji. S daleko lepším pocitem. Došlo mi, že ten stres z toho, že musíme rychle a že to nestihnem, vůbec nic neurychlí. Je to spíš opačně, ubírá mi energii, takže jsme nakonec pomalejší.

- Hanka

Takže první zpráva: Stres nic neurychlí. Nic převratného vlastně. Všichni to víme, ne? Ale děláme to dál. (Ten malý homo sapiens to asi ví taky. A tak nám po svém brání pokračovat v něčem, co nedává žádný smysl. Uber, mámo, táto, nechtěj mě přeprat, prosím, zkus se zastavit, jo?)

Druhá zpráva: „A budeme si povídat. Jako kdybychom šly na procházku a o nic nešlo.“ A to je vlastně i ta druhá změna, kterou jsme si slíbili:

. změna: Udělat z nepříjemné honičky příjemnou věc

Když je totiž odchod nepříjemná záležitost, pruda, která vás nebaví a na kterou se netěšíte, těžko chtít po dítěti, aby taky nejelo prudu. Má dokonalou schopnost přidat se k tomu, co jede v nás. (Všimli jste si, že když máte den blbec a nic se nedaří, děti jsou taky na zabití?)

Takže plán zní:

Co můžu udělat, aby nás odcházení bavilo?

  • Můžete si u toho zpívat?
  • Můžete začít o půl hoďky dřív, aby čas nehrál roli a stihli jste si povídat?
  • Můžete si k tomu otevřít okno a pustit hudbu?
  • Můžete spolu vybrat oblečení, které se vám příjemně obléká a dítěti se líbí?
  • Můžete si s dítětem nakreslit, jak bude váš odchod vypadat – ponožky, tričko, kalhoty, dobrá snídaně, umýt pusu, botičky, čepka… nebo co všechno je u vás potřeba – a s obrázkem to pak krůček za krůčkem zmáknout? A třeba si i spolu odškrtávat, co už máte, ať vidíte, jak vám to jde?

To jsou jen příklady.
Můžete udělat cokoliv jiného, co by vám pomohlo mít z odcházení prima společnou akci?
Vymyslete to. A pak to hlavně zkuste :) Dopřejte si odcházení zpříjemnit.

Nemusíte přece jen „muset“, už nejste ve škole, nikdo na vás netlačí, nepíšete test – v rodičovství nepotřebujete jet na výkon. Jste přece máma, co umí hladit a pochovat, když je nejhůř, nebo táta, co nezkazí žádnou prču a dokáže podržet. Tak tohle vlídné rodičovské zázemí v sobě nenechte při odchodech zhasnout. Žádný autobus stihnutý s vyplazeným jazykem za to možná nestojí…

A ještě záchranná brzda: Jak zastavit přetahování a vrátit se k tomu, o co jde

Dva důvody a dvě změny za námi. Jak se vám to zdá? (Dole to můžete napsat nám i ostatním rodičům do komentářů :))

A ještě něco...

Pojďte se nakonec podívat ještě na tuhle záchrannou brzdu, kterou využijete, když už se vlak rozjede, prostě to nezvládnete a odchod zase začne být stres. Máme na to pro vás takové jednoduché cvičení. Bude to chtít pár minut času. Ale ušetříte je pak zase při výpravách z domova ;)

Cvičení:

1) Vezměte tužku a papír nebo svůj tablet a napište si otázku:

O co mi nejvíc jde, když někam odcházíme? Co chci?

2) A napište cokoliv, co vás k tomu napadne. Vůbec se necenzurujte. Až budete mít pocit, že jste napsali všechno a už vás nic nenapadá, dejte si ještě dvě tři minuty času. A přemýšlejte dál – o co vám skutečně nejvíc jde, když někam odcházíte? Co chcete?

Rodiče obvykle nejdřív píšou věty jako: Chci odejít včas. Potřebuju to stihnout. A za chvíli přidávají: Chci, aby to bylo v pohodě. Jde mi o to, aby ten odchod byl v klidu, ne stres. Chci být nad věcí. A další věci. Uvidíte.

3) Až budete mít na papíře všechno, o co jde při odchodu vám, znovu si to projděte. A zakroužkujte 3 věci, které jsou pro vás nejdůležitější.

4) Znovu si pak ty 3 nejdůležitější věci přečtěte a vyberte z nich jednu, která je pro vás ta hlavní.

Hotovo? Teď víte, o co vám jde nejvíc. A to je zásadní věc. Když totiž přesně víte, o co vám jde, můžete to říct dítěti. Aby vám s tím mohlo pomoct.

A taky, když budete vědět, že je pro vás hlavní například to, aby byl odchod v klidu, neskočíte na špek prvnímu stresu z toho, že nestíháte. Řeknete si třeba – o nic nejde, tak to holt jednou nestihnem. A díky tomu se uvolníte a konečně to stihnete :)

Ať jste tam zase spolu

Takže jestli příště přes všechnu snahu dojde na hektický odchod, poběžíte třeba k doktorovi nebo vyzvednout doporučený dopis na poštu, kde za hodinu zavírají, vymkne se vám to, ty zatracené rukavičky nepůjdou nasadit, zip u bundičky se sekne a prcek taky, začne řvát a snažit se vám vykroutit, vzpomeňte si, o co vám jde nejvíc. A nahlas to řekněte sobě i svému dítěti:

„Víš, jde mi teď o to… (doplňte to své). Pomůžeš mi s tím prosím?“

Ať jste tam zase spolu a váš maličký homo sapiens má šanci vás podpořit.
Pozdravujte ho :)

A my vás k tomu ještě podpoříme Rodičovským seriálem, chcete? Je taky o protestech, zlobení a vzdorování dětí. Vezmeme vás v něm na dobrodružnou cestu do jejich světa.

Chvílemi to bude trochu jako akční thriller :), možná zatřeseme vším, co jste si doteď o výchově mysleli. Ale až uvidíte, že vůbec není náhoda, jak se vaše dítě chová, a že ty scény, co jste s ním doteď zažívali, už u vás nemusí být na denním pořádku, řeknete si, že to stálo za to.

Vaše Nevýchova

P.S. Není to ztracené, i když teď spolu válčíte 3 hodiny, než někam odejdete

Náš obrovský úspěch je, že jsme se s dcerou dohodli na tom, že bude jezdit s námi autem. Jen jsme se přiblížili k autosedačce, strašná panika, křik, odstrkování nohama a nebyli jsme schopný nastoupit, prostě to nešlo. Někdy to šlo jen tam a cesta zpět už nebyla možná, tak jsme i odjížděli tramvají. Dnes jezdíme s naprostou pohodou tam i zpět a už si to ani nemusíme říkat a vysvětlovat.

Dále nám Nevýchova velmi pomohla při odchodech z domu. Naše oblékání trvalo většinou 2 až 3,5h mé trpělivosti a totálního vyčerpání. Dnes jsme za 15 minut oblečený a za dveřmi. Prostě vyřešeno.

- Jindřiška

Odchody na pohodu :) Pošlete článek dál:

Máte chuť udělat další krok?

Prohlédněte si náš kurz
Nebo si pusťte Rodičovský seriál. Je zdarma :)

Spustit seriál
Rodičovský seriál zdarma

Zjistěte hned v 1. dílu, jaký jste typ rodiče, ať si umíte se svým dítětem poradit. Všechny díly vám postupně pošleme na e-mail:

Svůj e-mail nám svěřilo už přes 320 000 rodičů.
Kdykoliv se můžete odhlásit.

Prohlédnout kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Napište nám: O co vám jde nejvíc, když někam odcházíte?