Nevýchovu mají doma už 2,5 roku.
Jejich děti nezvlčily. Naopak

Rozhovor s mámou Bárou Kodetovou o nevychovávání, žlutém legu
i o tom, co u nich znamená plácnutí přes ruce. Budete koukat

Copak potřebuju nějaké návody na děti? Stačí selský rozum a hromada lásky, ne?“

„Nevýchova? Není to ta svobodná výchova bez hranic? Z dítěte vyroste akorát tak malý tyran.“

„Děti občas potřebují pevnou ruku, bez výchovy to přece nejde.“

Možná, že takhle vidí Nevýchovu zvenku spousta lidí.
Třeba je jen zmátl název :)
Anebo zatím neměli možnost do Nevýchovy nakouknout zblízka.

Každopádně, díky víc než 4 letům fungování a tisícům tátů a maminek, co už kurzem Nevýchovy prošli, to vypadá, že Nevýchova neplodí nevychovance :) Ani malé tyrany. Naopak.

A co se teda doopravdy stane, když se děti dlouho Ne-vychovávají, ptáte se?

V lednu jsme to zjišťovali u mámy Báry Kodetové (děti 5 let, 3,5 roku a 22 měsíců), kteří s Nevýchovou začali před víc než 2,5 roky.

Největší pecka? Místo „služky“ a vynervované mámy si s námi popovídala žena, která si i s dětmi umí pohlídat svoje hranice a potřeby. A její dcerky už samy navrhují dohody.

Báro, jak dlouho jste vlastně „Nevýchovní“? Víš, jestli je pro tebe Nevýchova něco, co jste najednou měli, přecvaklo vám to zničehonic, nebo ta změna výchovy přicházela po absolvování kurzu krůček po krůčku?

Kdybych popravdě měla odpovědět na otázku, jak dlouho jsme Nevýchovní, zdá se mi, že teprve tak necelý rok. Nevýchova přecházela do krve velice pozvolna, ale o to víc zakořenila.

Proč jsi do kurzu šla? Co tě nejvíc pálilo?

Do kurzu jsem nastoupila před 2,5 roky, ve chvíli, kdy druhé dceři byly 3 měsíce a starší se začala počurávat, vztekat, já byla nervózní, křičela jsem.

Myslela jsem si, že jsem selhala, že dvě děti takhle po sobě nezvládám.

Cítila jsem, že není dobré na starší pokřikovat, omezovat ji kvůli mladší sestřičce.
Ale nevěděla jsem, jak z toho ven. Koupila jsem kurz sama, bez vědomí manžela. Chtěla jsem vědět, jestli na nejstarší dcerce pozná nějakou změnu. A on po třech týdnech povídá –

„Mně se zdá, že M. je nějaká jiná. Daleko víc se ptá, pořád říká ,já mám nápad’ – co se to děje?“ Tak jsem mu řekla o kurzu.

Na videa se se mnou nedíval, někdy poslouchal, když jsem to měla puštěné, ale hodně jsme si povídali o jednotlivých situacích během dne a prohlubovala jsem jeho vrozenou schopnost být Nevýchovný táta. To vše vidím ale až teď zpětně, nebylo to nějak naplánované. Vše plynulo, jak mělo…

A zlepšilo se to? Nevyřešilo by se to samo od sebe i bez Nevýchovy? Nestačil vám „místo návodů obyčejný selský rozum a hromada lásky“, jak může někdo namítnout?

Zlepšilo se mnohé, ale zažité vzorce ve mně stále nahlodávaly tu vnitřní jistotu dělat věci jinak než moji rodiče, jinak než všechny předchozí generace.

Myslím si, že se nedají rodiče dělit na Nevýchovné rodiče a na ty, co dávají dětem hromadu lásky a používají obyčejný selský rozum. Rodič by měl být permanentně zamilovaný do svého dítěte, projevovat mu náklonnost a lásku jakýmkoli způsobem. Jedině tak přece vzniká silný a pevný vztah bez stopy strachu.

Bez Nevýchovy nevím, co by bylo. Ale dovedu si to trochu představit – byla bych vynervovaná máma, která dělá všem služku.

A nikdo jí nepomáhá. Nedovede si říct o pomoc a vrtá se v tom, co se jí nepovedlo, místo aby ocenila, co se daří.

Vzpomeneš si ještě, jak probíhaly první měsíce Nevýchovy? Jak vám ta změna doma zapadla? Tvoje holky Nevýchovu hned přijaly za svou a pochopily, o co se máma snaží? :)

Já se ukolíbala první změnou – výrazně zvýšenou aktivitou nejstarší dcery a koncem projevů žárlivosti na mladší sestřičku. Jenomže ta ještě v tu dobu nebyla ten pravý rival v boji o moji pozornost, protože byla v postýlce nebo pak na zemi, nemohla extra zasahovat do hraček své starší sestřičky.

Problémy začaly, jakmile mladší začala lézt a následně chodit. Já byla nervózní (a ve fázi 3 měsíce před porodem se třetí dcerou) a trochu na Nevýchovu zanevřela. Řekla jsem si, že to prostě nefunguje a já na to nemám. A stejně musím vymýšlet a nabízet všechno já. Musím řešit jejich spory, nebo to celé nedopadne dobře.

A když bylo nejmladší dceři 10 měsíců, nastal pro mě totální zlom. Svěřila jsem jednu svou neřešitelnou situaci Nevýchovné skupince na Facebooku.

A strhla se vlna podpory, nápadů, skvělých motivujících komentářů, které jsem mnohé četla několikrát za sebou, aby se mi to všechno poskládalo jako puzzle v hlavě. A najednou do cvaklo.

Jednu z nejdůležitějších věcí jsem si díky ostatním Nevýchovným rodičům uvědomila. Napsala mi ji tehdy Bára Hamblin (a i díky tomu začalo veliké přátelství): “No, jo, zastav se, vždyť ty na to řešení nejsi sama – jste na to čtyři!” A to byl pro mě začátek té pravé žité Nevýchovy.

Že nejsem já ta divná, které to nejde, že to mnohým nejde a všichni si hledají to své, co je může oslovit a co jim může pomoct. Projela jsem znovu všechna videa kurzu a hlavně po tmě večer jsem si pouštěla do sluchátek audia. Neuvěřitelně silné emoce mnou nepropluly jen tak, často jsem měla slzy na krajíčku, protože jsem si vybavila, že přesně ty věty jsem někdy holkám řekla.

A teď si zahraju na toho škarohlída, jo? Takže Nevýchova znamená, že si můžou vaše děti doma dělat všechno, co zrovna chtějí ony? Neskáčou vám trochu po hlavě? :)

To ani náhodou, respektujeme jejich přání a prosby, ale pokud zasahují přes hranice mé nebo mého muže, řekneme jim to.

Pro příklad – skákat na sedačce můžou, ale nosit jídlo po celém bytě a drobit všude ne. Není to ale striktní zákaz a když chtějí, vezmou si něco do obýváku, ale protože už ví, že to drobí, tak si automaticky berou talířek, abychom pak nemuseli hned vysávat a taky se líp jezdí autíčkama po koberci bez drobků než s nimi.

Prostě si navykly na určitý styl domova, kde není jen jedno dítě, ale rovnou chumel. :)

A pokud chtějí být všichni členové rodiny spokojení, každý jeden z nich se o to má nějak starat. Už to vědí i ty nejmenší…

Jejich teritorium je dětský pokojíček, který uklízíme teď už tak jednou týdně, protože víckrát to nemá smysl. I pro mě osobně je na pracovním stole inspirativní a tvůrčí chaos, tak proč ne na koberci v dětském pokoji. Chápu je.

Nevýchova není dogma. Je to respekt. A práce na sobě

Báro, pověz, jak to u vás doma teda funguje, v čem je to jiné, než ve „výchovných rodinách“? Uvedu typickou situaci: tvoje holky si třeba začaly hrát s oblíbenou hračkou a nechtějí se oblíknout, jenže za chvíli musíte jít k doktorovi. Jak to zvládnete, abys nepřišla pozdě? 

Kdybych měla řešit tuto situaci, jako že ji často řešíme, dvě oblečené, jedna si hraje apod. – tak hlavní, co jsem zjistila, že absolutně nefunguje, je přemlouvání, domlouvání a lákání na něco!

Naopak, co se osvědčilo je být naprosto v pohodě a nad věcí a popisem dané situace dělat to, co potřebuju. Potřebuju, aby mě pochopily, aby věděly, že chvátáme, protože máme přijít včas, jinak nám ujede trolejbus, paní doktorka na nás pak už nebude mít čas nebo něco jiného. Když pochopí situaci, je vyhráno. Pak tedy zbývá dostat se do jakéhosi “nehraného klidu”. A pomáhat s oblečením a netrvat na tom, že musí sama, protože už je přece velká, protože v tom případě by se zasekla a zpozdily bychom se stoprocentně.

A co ranní odchody, do školky, do školy? Co holkám ráno nejvíc pomáhá?

Uznat pocity a chodit s tatínkem. Nejhorší bylo, když jsem začala chodit do práce na dva dny v týdnu a prostřední dcera šla do miniškolky (pro děti od dvou let), nejmladší hlídal doma dědeček.

Řvala každé ráno, které jsem ji tam vodila asi deset dní, stupňovalo se to, nemluvila, neřekla nic, jen řvala. Na celou ulici, už ráno od probuzení. Ve školce pak ale celý den usměvavá, aktivní a v pohodě. Pak mě osvítilo a jednoho ráno jsem se jí zeptala:

„Ty jsi na mě naštvaná, viď?“ A to její srdceryvné : „Jo!!“ a dupnutí nožičkou slyším doteď.

Řekla jsem jí, že ji chápu, že se mi od ní taky jde těžko, ale že jdu do práce, která mě taky baví a po svačince pro ni přijdu. Od toho dne byla ráno v klidu. Potřebovala na mě zařvat. Tolik smutku a nepochopení měla v sobě. Jakmile tomu porozuměla, bylo dobře.

A pomáhají rituály. Nakreslila jsem s holkama plán na ráno. A dodržujeme to. Do ničeho je nehoníme, vědí, co následuje, zvykly si. O víkendu snídají v pyžamu a dost si to užívají.

Jak u vás probíhá ukládání? Musí to být pěkný mazec, se třemi dětmi, že? :) Pomáhá vám Nevýchova i večer?

Mazec to byl. A někdy, když jsou unavené, je, ale umíme s tím už pracovat a nebereme si to osobně. Zlatá věta, že “děti vždycky mají důvod, proč něco dělají”, platí u usínání dvojnásob.

Zase krásně fungují rituály. Nejdříve jde spát nejmladší dcera. Někdy jí čte manžel pohádku, někdy jsem s ní jen tak potichu ve tmě vedle postýlky, dýchám zhluboka a ona v klidu usne. Manžel nebo já tou dobou se staršími holkami hraje kvarteto v obýváku nebo si čteme nebo dělají, co chtějí – skládají mozaiku, puzzle, atd.

S prostřední dcerou máme domluveno, že plácne na ruku, a to znamená, že chce jít spát. Už se jí v tu chvíli totiž ani nechce mluvit.

Řekneme pohádku a usne. Nejstarší si ten večerní čas užívá hodně a chce být co nejdéle vzhůru. Když ale začíná být vláčná a unavená, sama si řekne, že chce jít spát a jde – většinou s manželem – na pohádku. A u té usne. Takže vlastně spí všechny v jednom pokoji, ale každá má tu chvilinku před spaním rodiče pro sebe. A funguje to prima. Vstávají brzy ráno – kolem 6 hodiny a večer je většinou kolem osmé, půl deváté klid.

S čím děti doma nejradši pomáhají? Mají nějakou oblíbenou domácí práci? A uklízejí rády?

Nejvíc je baví umývat nádobí – nejstarší a prostřední. Ale většinou se to zvrtne do míchání těsta, protože nutně potřebují i trochu mouky :). Zabaví se dobře a mají radost.

Báro, a co pro tebe osobně znamená Nevýchova?

Práce na sobě. Neuvěřitelná. Dlouhá a hluboká. Transformace starých zajetých vzorců a přijetí a odpuštění starých křivd, často zapomenutých. Nevýchova je respekt, obnova a svoboda. A navíc ještě dimenze krásných přátelských vztahů, díky kterým vznikají i uskutečněné životní sny.

Navíc se mi Nevýchova zažrala pod kůži a využívám ji i v práci – v ordinaci takové uznání pocitů působí jako všelék!

V čem jste udělali za ty roky největší pokrok? Nad čím bys u holek slzela dojetím?

V důvěře. Absolutně nejdůležitější je pro mě, že mi řeknou holky všechno a kdykoli se můžou jít přitulit a pochovat, když se cítí špatně nebo naopak chtějí projevit lásku.

Prostě ta důvěra mezi námi jako rodiči a i mezi dětmi navzájem je úplně hmatatelná. Když nejmladší dcera jde pohladit svoje starší sestřičky, které se právě pohádaly o jednu žlutou kostičku z lega, je to krásné sledovat, protože ony hned roztají a začnou se tomu všemu smát. A jak rostou, prohlubuje se jejich i naše vzájemné porozumění víc a víc.

Co na to okolí - babičky a tak, jsou všichni kolem taky „Nevýchovní“?

Něco se jim líbí, něco mi přijde, že nepochopí nikdy. Něco začali praktikovat sami, protože vidí, že to funguje krásně (například popsat prvně, co se bude dít, a pak to jít udělat). Já myslím, že Nevýchova je nepředatelná, je to něco, k čemu si postupem času člověk buď najde, nebo nenajde cestu. Mně se ohromně líbí, jak Nevýchovná podstata rezonuje s psychosomatickou medicínou, jak se dá i pro mě najít velikánská spojitost mezi mou prací a prací sama na sobě.

Máš nějakou WOW historku, která okolí ohromí, když ji vyprávíš - že jste třeba zvládly úplně v klidu nějakou extra náročnou situaci? Vzpomeneš si na něco?

Wow historky píšu občas do skupinky na Facebooku, ale extra náročné situace sem tam přijdou i tak. Nemyslím si, že bych se zklidnila do podoby naprosto vyrovnané ženy, která srší optimismem a je pořád v pohodě, ať se děje, co se děje.

Co se změnilo ale naprosto diametrálně je, že jsem o hodně víc klidnější, pevně si umím držet své hranice.

A když už vyletím jako čertík z krabičky, dovedu se jít omluvit a řeknu, co mě k tomu vedlo. Často to vysvětlí mnohé.

A bonusová otázka pro superšťouraly! Nevýchova vám musí zabírat spoustu času - všechno to vymýšlení rozvrhů, dohod - je to tak, nebo ne? Zbude ti nějaký čas pro sebe? :)

Tak to je u nás nějak naopak. Získala jsem spoustu času pro sebe a všechno jde tak nějak snáz.

Jasně, někdy se až moc o něčem možná domlouváme, ale podruhé je to v té samé situaci vyřešeno mnohem rychleji.

A tudíž v průměru je to akorát. A Nevýchova mi naopak poskytla čas pro sebe – absolutně jsem věřila tomu, že bych se tak brzy se třemi dětmi vrátila do zaměstnání, a jde to!

Když se chce a zařídí všechno okolo tak, abych byla spokojená nejen já, ale i manžel a děti, dají se plnit i životní sny a plány. A čas pro sebe je základ. Bez něj bych nebyla dneska tam, kde jsem.

Barbora Kodetová je maminka 3 dětí a lékařka, která se pomalu vrací do práce z rodičovské dovolené. Momentálně se ráda dělí o zjištění, že člověk splněním vlastního snu může plnit i sny ostatních. Podílela se na vydání knihy Flandil ve školce, která pomáhá malým předškoláčkům i jejich rodičům Nevýchovně zvládat nástup do mateřské školky i řešit běžné denní starosti.

A co dál? Říkáte si možná: „Ty jo, tuhle pohodu chci taky“

A proč by ne. Nevýchova není žádná raketová věda ani nadlidská dřina, zvládnete to taky. Ať už takhle pozvolna, anebo jako „rodiče-rychlíci“, kteří ten největší převrat prožili hned v prvních týdnech. A od té doby mají doma pohodu, ze které se jim občas mlží oči dojetím.

Chcete-li ji taky, nejrychlejší cesta k porozumění, domácímu klidu a parťáctví s dětmi vede přes náš pětitýdenní kurz. Vyřešíte v něm svoje problémy s dětmi, včetně vztekání, úklidu nebo sourozeneckých tahanic.

Koukněte, zda objevíte ten svůj
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Sdílejte rozhovor, třeba pomůže i dalším mámám a tátům:

Napište nám: máte doma s dětmi ráno nebo večer rituály, co jsou “jenom vaše” ? :)