Jakou autoritu dítě potřebuje,
aby vás chtělo poslouchat

Má Nevýchovný rodič u dětí autoritu? A opravdu může být dítě rovnocenným partnerem? Neuškodí mu to? Nebude mít problémy ve škole?
Tady najdete odpovědi

Všude dneska slyšíte o Nevýchově. Něco vám na tom ladí, něco ne, a přemýšlíte, jak vlastně ty parťácké děti dopadnou? Budou nezvladatelné a budou mít jednou problémy ve škole? Nebo se z nich stanou předčasně dospělí, když je rodič bere jako sobě rovné? A je to vůbec reálné?

Rozhodně nejste jediní, kdo si tyhle otázky pokládá, milí rodiče. Tak ať vám tenhle rozhovor s Katkou Královou přinese odpovědi a pomůže vám se rozhodnout, jestli je Nevýchovné parťáctví vhodné i pro vás a vaši rodinu. Na konci najdete i ukázku partnerského přístupu ve 3 konkrétních situacích s dětmi a sami ucítíte, jestli tohle je cesta, kterou se chcete se svým dítětem vydat.

Teď už první otázka na Katku:

Název Nevýchova může vzbudit dojem, že jde o liberální výchovu bez jakýchkoli hranic a pravidel. Je to tak?

Ne, není. Nevýchova není liberální výchova, ale partnerská. V případě liberální výchovy se svět často nekriticky točí kolem dětí. Děti můžou všechno, nikdo by je neměl příliš omezovat. Co se ale často nebere příliš v potaz, jsou potřeby a hranice rodiče. Takže je tu nakonec nezvladatelné dítě, které má spoustu vrtochů, a rodič vůbec neví, co s nimi. Partnerská výchova naproti tomu neříká jen A – respektujte dítě, ale přináší i B, tzn. respekt k sobě jako rodiči.

Úplně jednoduše by se dalo říct, že nejde o to, aby bylo spokojené jen dítě a rodič tiše skřípal zubama. Pokud jsou máma, táta a děti parťáci, mají být spokojení všichni. Možná ne v každé situaci, ale tak nějak celkově ano. Je to něco, co je v českém prostředí revoluční myšlenka: myslet i na sebe a komunikovat, co potřebuju. My to rodiče učíme a myslím, že je to právě jeden z důvodů tak velké oblíbenosti Nevýchovy u současných rodičů.

Můžete stručně popsat princip Nevýchovy?

To je jako, kdybyste se mě zeptala, jestli můžu stručně popsat evoluci lidstva :D Můžu, ale bude to jen spousta prázdných slov, z nichž si čtenáři nebudou moct nic vzít. Protože žádný teoretický popis vám nezařídí prožitek toho, jak Nevýchova funguje. Řeknu vám raději příběh, jak to vypadá, když se Nevýchova v rodině opravdu žije:

Žehlím v kuchyni a kluci (8r a 3r) si skvěle hrají ve zbytku bytu. Najednou se ozve rána a starší začíná natahovat. V těchto chvílích začínal často velký problém. Už jsem tam chtěla naběhnout, když slyším, jak mladší říká: „Plomiň, já se tobě omlouvám, to nebylo schválně.“ A starší na to: „Já tě chápu, ale bolí to, víš.“ A za chvíli zase veselé pobíhání po celém bytě.

- Zuzana Sopuchová Šimíková

Opravdu může být dítě rovnocenným partnerem rodiče, když nemá tolik zkušeností a teprve se učí, co je správné a co ne? Nedělá se tak z dítěte předčasně dospělý?

Chápu, že se rodiče bojí, jestli toho na dítě není moc, když je odteď můj parťák a já mu říkám mnohem víc než do téhle chvíle a zvu ho k řešení společných problémů. Je ale potřeba vědět dvě věci. První je, že děti stejně cítí to, co prožíváme a řešíme, bez ohledu na to, jestli jim to říkáme nebo ne.

Určitě si taky pamatujete, když jste byla malá, maminka utírala oči do kapesníku, vypadalo to, že pláče, a když jste se jí zeptala, řekla jen: „Ne, broučku, nic mi není, jen mi něco vlítlo do oka, běž si hrát, utíkej.“ Děti jsou s námi tak svázané, že si nejde myslet, že nevnímají, co prožíváme. A protože se kolem mnoha věcí dělají zbytečné tajnosti, bojí se často mnohem víc, než kdybychom jim otevřeně řekli, co se děje a co potřebujeme.

No a druhá věc, partnerství vůbec neznamená, že tě zahltím přemrštěnou zodpovědností a úkoly. Proto je to partnerství. Citlivě vnímám, co už svedeš, kde už mě nepotřebuješ, a pořád tě zvu, aby ses do toho pustil sám. A když řekneš: „Ne, ještě to nedokážu, mami,“ je to úplně v pořádku, třeba příště. Mám skvělou kamarádku, jejíž 4letá holčička si umí říct, co zvládne a co ještě ne. A když doroste do toho, že už má odvahu, přijde a řekne mámě: „Mami, tady už tě nepotřebuju, tohle už zvládnu sama.“ Prostě nádhera. Jen je potřeba dát dítěti důvěru, že umí vnímat samo sebe.

No a co se týká toho, že rodič má víc zkušeností a dítě mu tím pádem nemůže být parťák. To podle mě neplatí. Partnerství není o stejnosti, ale o respektu a rovnocennosti. Rodič samozřejmě má víc zkušeností, ví, jak to ve světě chodí, dítě se od něj učí. Na druhou stranu dítě má mnohem víc citlivosti, empatie, spontánnosti, je otevřenější. A i my dospělí se od něj můžeme spoustu věcí naučit, pokud se budeme dobře dívat. Partnerství se nepoměřuje stejnou silou, stejným věkem nebo stejnými zkušenostmi.

Je to stejné, jako kdybyste řekla, že nemůžu mít rovnocenný, partnerský vztah s babičkou, protože už je na vozíku a nevyzná se ve světě moderních technologií. Jasně, nevyzná, ale to neznamená, že ji nemůžu respektovat, učit se od ní, naslouchat jejím potřebám a vyjadřovat ty svoje, a třeba naslouchat její životní moudrosti, která mně zatím chybí.

Partnerství je přístup k člověku, založený na vzájemné úctě, důvěře, naslouchání, učení se jeden od druhého. Není to snaha narvat dítě předčasně do dospěláckého světa. Vlastně je to naopak, je to obrovská příležitost porozumět světu dítěte.

Má v Nevýchově, resp. partnerské výchově rodič autoritu?

Ano. Řekla bych, že tu nejlepší, jakou si může osvícený rodič přát. Tu přirozenou. Vynucená, vyřvaná, vymlácená autorita totiž není autorita, ale pouhý strach. Strach, že se máma bude zlobit, že bude táta smutný, že mě nebudou mít rádi, že dostanu na zadek, že mě nepustí ven. Dítě se bojí, a proto dělá to, co rodič chce.

Jenže strachem nejde vybudovat zdravé sebevědomí, kritické myšlení, citlivost k druhému, prostě zdravou dětskou osobnost. My v Nevýchově vnímáme autoritu mnohem šířeji. Ne tak, že dítě poslechne, nebude odmlouvat a bude se +/- chovat, jak si rodiče přejí. Chápeme ji jako rodičovskou zralost, kdy rodič zná svoje potřeby, svoje hranice a umí je komunikovat otevřeně, pevně, ale i laskavě. A to bych podtrhla :) Skutečná autorita nehrozí a nevynucuje si poslušnost, nepotřebuje to. Dítě ji z nás cítí a přirozeně ji následuje.

Takže by se dalo říct, že pokud rodič autoritu nemá, je to práce především pro něj :) Stát se člověkem, kterému stojí za to naslouchat. Nevýchovní rodiče z toho těží především v pubertě, kdy už jednoduše nejde zařvat a čekat, že se dítě lekne a svěsí uši.

Takže ano, v partnerském přístupu hraje autorita velikou roli. A je krásné sledovat rodiče a děti, kteří ji k sobě opravdově cítí, jak se k sobě navzájem chovají.

A nemají děti z Nevýchovy problémy ve škole, kde s nimi nikdo nebude dlouze diskutovat?

S Nevýchovnými dětmi nikdo dlouze nediskutuje. To je jen zkreslená představa lidí, kteří v partnerství nežijí, že těmhle dětem musíte všechno do bezvědomí vysvětlovat a neustále s nimi o všem diskutovat. Vůbec ne. Naopak. Z vlastního pozorování bych řekla, že klasická výchova tráví dohadováním a řešením vzniklých výchovných problémů mnohonásobně víc času než výchova partnerská. Chvíli to samozřejmě trvá, než si rodiče a děti na nový styl komunikace zvyknou, pak už to ale jde fik, fik a žádné sáhodlouhé debaty se nekonají.

Ale ta otázka asi mířila spíš k tomu, jestli můžou mít Nevýchovné děti ve škole problémy. Samozřejmě můžou. Stejně jako jiné děti, které přicházejí z různých rodin s různými hodnotami a přístupy. Často jsou to hodnoty téměř neslučitelné s českým školstvím. Takže myslím, že kdybychom se teď mohli zeptat všech maminek a tatínků, co rozhovor čtou, jestli měly jejich děti někdy ve škole problémy, většina by řekla, že ano. A to tipuju, že většina z nich nejsou Nevýchovní rodiče.

Nicméně největší problém, který můžou Nevýchovné děti ve škole mít, je ten, že se nebojí ozvat. Chtějí vědět proč, chtějí rozumět, chtějí se podílet, umí diskutovat. A pak je to na zralosti učitele, jestli bude mít potřebu jejich chování označit jako nežádoucí a zatrhnout ho, nebo jim pomůže dál růst a rozvíjet se.

Jen víte, a teď se prosím neurazte, tahle otázka mi vlastně přijde trochu postavená na hlavu. Protože přece skutečnost, že je moje dítě zralejší, otevřenější, víc přemýšlející a diskutující, než jakékoli školství potřebuje a umí přijmout, tahle skutečnost přece nemůže být důvodem, abych ho raději víc sekala, nenechala ho ptát se a říkala mu: „Hele, nediskutuj, tvůj názor nikoho nezajímá, prostě to udělej a hotovo.“

Školství má dětem pomoct rozkvést v citlivého dospělého člověka s vlastním názorem. A asi každý z nás si musí položit otázku, jestli to opravdu dělá. Bojím se, že v odpovědi je zakopaný pes celé téhle obavy, aby dítě nemělo ve škole problémy.

Dá se partnerské domlouvání uplatnit opravdu ve všech situacích? Co např. když dítě letí do silnice?

Když jde dítěti o zdraví nebo o život, je hloupost mu něco valit do hlavy a čekat, jestli zareaguje. Některým situacím je prostě potřeba zabránit. O tom není pochyb. A až později, když je nebezpečí zažehnáno, se k tomu spolu můžeme vrátit.

Rozdíl je ale především v jedné věci. Nevýchovný rodič v takové situaci totiž nezačne nadávat, křičet, vyhrožovat v duchu: „Říkala jsem ti, že k tý silnici nesmíš, ještě jednou a dostaneš na zadek.“ Zastaví dítě a pak mu řekne, co se děje, čeho se bál a co potřebuje. Celou dobu je s ním na jedné lodi, ne proti němu, a dítě to z něj cítí.

A tak se pak dějí takové vtipné věci, že desítky rodičů vypráví, jak po příchodu do Nevýchovy přestalo být jejich dítě sebevražedné kamikaze, přestalo běhat do silnice a lézt na desetimetrové stožáry, přestalo jim utíkat a všemožně si ubližovat.

Zrovna nedávno jsem četla krásný příběh od jedné maminky, který s tím souvisí:

Doma jsem měla takového „sebevraha“ a už už jsem ho strkala do škatulky hyperaktivní... Po extrémně klidné a vnímavé první dceři přišel tenhle objevitel, který nechápal, že něco nesmí, nemůže, pořád byl někde na stole, na polici, na parapetu, pastelky v zástrčce. V průměru 4x, 5x (vůbec nepřeháním) do týdne jsem prala zakrvácené oblečení, většinou maličkost, ale na pohodě to nepřidá, a byl to pro mě každodenní stres mu utírat krev z rozbité pusy... Bez milosti jsem tehdy ze zoufalství najela na Nevýchovu a zírala jsem na výsledky.

Pochopila jsem, co chce, o co mu jde, že svět vnímá úplně jinak než jeho klidná ségra, asi bude fyzik nebo automechanik, možná i nějaký adrenalinový sportovec. Časem jsem mu dokázala vysvětlit, proč něco nesmí, a on to kupodivu pochopil třeba napoprvé nebo napodruhé, to bylo zhruba v 1,5 roce. Děkuji Nevýchově, já jsem se do toho mého kluka tehdy totiž znova úplně zamilovala, když jsem začala chápat ten jeho pohled na svět :) A z hyperaktiva je najednou úžasný, chápavý, vnímavý dvouleťák.

- Kateřina

Musím říct, že tohle mě vždycky dojme, jak se vám dítě změní před očima :)

Je Nevýchova vhodná pro všechny? Není třeba problém v početných rodinách, kde bude těžší, ne-li nemožné, aby se všichni dohodli?

Partnerství a respekt není otázka počtu členů domácnosti, spíš jde o to, že rodiče musí chtít se do partnerství opravdu položit, hledat, ladit, neskončit s prvním pokusem a neříct si „u nás to stejně nepůjde“. Partnerství s dětmi je nádherná cesta na celý život, ne modrá pilulka, co vám všechno vyřeší do dvou dnů a hotovo.

Máme v Nevýchově rodiny s jedináčky, ale třeba i se čtyřmi dětmi. Dokonce si pamatuju rodinu se sedmi dětičkami. O tom to fakt není. I když ano, samozřejmě, může to být ze začátku náročnější. Na druhou stranu, jsem si jistá, že každý rodič, který se do Nevýchovy opravdově pustí, nebude nikdy litovat. Ať už má jedno, nebo sedm dětí. A pokud bude chtít, budeme ho na té cestě krůček po krůčku provázet.

Může Nevýchovu uplatňovat jen jeden rodič, například v případě střídavé péče?

Je to náročnější, pro rodiče i pro dítě, ale může. Na druhou stranu právě v případě střídavé péče je velmi důležité, aby měli rodič a dítě blízký, důvěrný vztah a dítě mohlo bezpečně vyjadřovat všechny svoje bolístky, strachy a frustrace. Ona to totiž není žádná prča, když se musíte každý týden někam stěhovat a měnit lidi, se kterými jste, i prostředí. No a právě bezpečný vztah s dítětem, kde je přítomna otevřená komunikace a důvěra, je to, čemu dáváme v Nevýchově velkou péči a důležitost.

Takže přesto, že zavést Nevýchovu v případě střídavé péče může být na začátku o něco komplikovanější, na konci z toho především dítě obrovsky vytěží. Vedle bezpečného, otevřeného rodiče, kterému se může kdykoliv svěřit a hledat spolu s ním řešení toho, co ho trápí, se dokáže s celou situací daleko líp vyrovnat.

Taková nejčastější komplikace, která mě napadá, může vznikat třeba, když se spolu rodiče moc nebaví a druhý rodič stylu výchovy Nevýchovného rodiče nerozumí. Bývá k němu pak ostražitý. Ale i to se dá zvládnout. Vzpomínám si na jednu maminku s nádhernou sebevědomou holčičkou, která říkala: „Maminka je domlouvací, tatínek ne. Ale to nevadí, já ho to naučím.“ :)

Jste proti odměnám a trestům – jak ale děti motivovat?

Děti nepotřebují nijak motivovat. Podívejte se na ně. Dělají všechno s takovou radostí a zaujetím. Dokážou hodiny běhat po parku, a když my už chceme jít domů, zeptají se udiveně: „Už? A proč?“ Kdybychom my dospělí měli jenom půlku jejich zaujetí, žilo by se nám o moc lehčeji.

To my potřebujeme děti motivovat, aby dělaly, co chceme. Aby poslouchaly, snažily se ve škole, když je to zrovna nebaví, aby se jednoduše chovaly podle našich představ. A u toho zapomínáme, že největší tvůrčí silou není motivace vnější, která dítě ve skutečnosti odvádí od toho, co dělá rádo, ale ta vnitřní. Kdy se pro něco rozhodnu, cítím u toho hlubší smysl, nadšení pro věc, a pak už to prostě jenom dělám.

Vím, že rodiče často namítají: „No jo, ale kam bysme to došli, vždyť by si pak jenom hrály. Dítě přece nemůže dělat jen to, co ho baví. Musí dělat i ty nepopulární, ale důležité věci.“ A jasně, mají pravdu. Konečně já jsem toho zářný příklad. Mám svoji firmu, kde jednoduše nejde dělat jen to, co mám ráda. Někdy je to spíš naopak a připadám si jako holka pro všechno :) Jenže mám svoji vnitřní motivaci, proč to celé dělám. Miluju děti. Věřím v rodiče. A chci, aby si rozuměli.

A tenhle můj vnitřní motor, vnitřní touha, mě žene dopředu. A pak je prostě mnohem snazší dělat i věci, u kterých mi nezáří oči, protože chápu, že jsou jednoduše potřeba. A kdyby za mnou někdo chodil a odměňoval mě za to, že dělám věci, co mě nebaví, myslela bych si, že je blázen a dělá si ze mě srandu :)

Takže to důležité je, nesebrat dětem jejich vnitřní motivaci a radost z toho, co dělají (což se bohužel v tradiční výchově zhusta děje). Pak je nikdo zvenku motivovat nemusí.

A jak se díváte na pochvaly? Stále častěji teď slyšíme, že nemáme děti chválit.

Miluju tuhle otázku, i přes to, že odpovědí na ni většinou naštvu kde koho. Ale víte, na ni neexistuje odpověď na deset řádků. Vydala by minimálně na celý další rozhovor. Takže navrhuju, mrkněte k nám na blog. Teď zrovna u nás vyšel celý dlouhý článek o nebezpečnosti pochval, kde je odpověď komplexnější. Určitě tam najdete, co vás zajímá.

Jak funguje váš kurz – dostanu konkrétní návody na konkrétní situace?

Ne, nedostanete. To bych vás strašně okradla. Určitě jste si jako maminka všimla, že na internetu je tisíce rad na tisíce problémů s dětmi. Na některé problémy dokonce tisíce různých rad :D A to už je teda supermaglajs, že? Je to dané tím, že na světě jsou miliardy lidí a každý z nich je jiný. Každé dítě je jiné a jedinečné. Každému funguje něco jiného.

Takže si prostě nejde myslet, že když vám dám radu A na situaci B, zabere vám stejně jako paní Vomáčkové z vedlejšího vchodu. Nezabere, ani nemůže. Paní Vomáčková má totiž klidnou, rozvážnou holčičku, co se každého bojí, zatímco vaše dcerka je malý drak a je jí všude plno. Hrozně by mě potěšilo, kdyby to české maminky a tátové k sobě konečně pustili, že rady, jak na dítě, prostě nefungují. Co hůř, často celou situaci jenom zhoršují, protože se snažíte aplikovat cizí návod, který vůbec nebere v potaz, kdo jste vy a kdo je vaše dítě.

To, co vás ale můžeme a umíme v kurzu naučit, je, jak s dítětem komunikovat, abyste si spolu rozuměli. Jak si vzájemně naslouchat, aby mezi vámi rostla důvěra. Jak být citlivá k dítěti a tím ho učit, aby ono bylo citlivé k vám. Jak si vybudovat a držet vlastní hranice, které dítě nepřekračuje.

To všechno se jde naučit jako principy a vy si to u vás doma použijete s ohledem na jedinečnost vás a vašeho dítěte. Nemáte pak jednu radu na jednu situaci, máte takovou výbavu, že si dokážete poradit s každou situací. A tohle nakonec rodiče vždycky nejvíc oceňují. Že se postaví na vlastní rodičovské nohy, jak to nedávno nazvala jedna maminka :) Že prostě všechny ty rady a návody přestanou potřebovat.

Lze s Nevýchovou začít kdykoli? Třeba s dítětem v pubertě?

Bývá to náročnější, ale jde to. Po lásce a přijetí totiž touží každý. I dospívající, který bude do bezvědomí tvrdit, že má mámu s tátou „u zadku“. Nemá. To důležité ale je, aby se do Nevýchovy a tím pádem do partnerství s dětmi, rodič pustil opravdu upřímně a naplno. Aby to nebral jen jako jiný způsob, jak to svoje dítě dotlačit, aby se konečně chovalo normálně a sekalo latinu. To potom fungovat opravdu nebude.

Možná jste si toho všimli, že dospívající jako by měli speciální anténky citlivé na přetvářku, lež a manipulaci. A pokud ji z rodiče ucítí, skončil. Moje zkušenost je, že v tomhle jsou velmi přímočaří a tvrdí. Na druhou stranu ale umí dát šanci, pokud je naše snaha myšlena vážně.

Konečně my máme doma taky dospívající slečnu a upřímně, neznám laskavější a ochotnější bytost, než je ona. Pokud se k ní tedy chovám stejně. Pokud ne, umí mě sejmout jednou ranou.

Jak dlouho Nevýchova už funguje a kolik lidí ji vyzkoušelo, resp. doma praktikuje?

Nevýchova jako firma funguje 5 let. Moje zkušenosti s dětmi jsou mnohem delší, zhruba dvacetileté :) A kolik lidí už Nevýchovu vyzkoušelo? To bych upřímně taky ráda věděla. Někdy, když přijdu do společnosti, mám dojem, že už je úplně všude. Každý druhý mi hlásí: „Já vás sleduju, díky za všechno.“ Moc si těchhle reakcí vážím. I toho, že máme rodiče už po celém světě. Většinou jsou to Češi, co se odstěhovali za svými partnery a teď žijí a šíří Nevýchovu ve svém novém domově. V kanceláři nám dokonce visí pohled od jedné maminky z Kambodže :)

Abych ale odpověděla na vaši otázku. Těch rodin, rodičů a dětí, kteří nám naslouchají, už jsou stovky tisíc. Nevidím do jejich domovů, jak moc žijí to, co my učíme, ale každopádně je jich obrovské množství. Někdy mě ten závazek skoro děsí. Dobře si uvědomuju, že s Nevýchovou ovlivňujeme životy statisíců lidí a lidiček po celém světě.

Ale vždycky, když mě tenhle pocit zasáhne, uvědomím si, že ryzí láska, přijetí a porozumění nemůže nikomu škodit. A tak každý den vstávám, jdu znovu do práce a dělám, co mi dává smysl. A vítám u nás každého rodiče, který se rozhodne k Nevýchovné lavině přidat. Vážím si důvěry každého z nich.

A víte, v konečném důsledku vůbec nejde o to, praktikovat Nevýchovu, ale mít se s dětmi dobře, rozumět si a mít z výchovy radost, ne nervy v háji. Nevýchova je přímá cesta, jak toho dosáhnout.

Můžete ještě odpovědět na 3 konkrétní situace? Co by rodičům poradila Nevýchova?

Můžu :) Které to jsou?

1. Dítě na hřišti: Jak na to, aby to neskončilo hysterákem?

Dostat dceru z hřiště je vždy nadlidský úkon. Když máme odejít, začne se schovávat a lítat po hřišti. Nakonec ji musím za jejího hysterického řevu odtáhnout.

S tímhle za námi často rodiče přichází, jak to udělat, aby to šlo bez křiku. Máme zkušenost, že většinou se to děje proto, že se to dítě dozví jako hotovou věc ve chvíli, kdy je potřeba odejít. Rodič zahlásí: „Tak půjdeme, už musíme domů na večeři,“ a čeká, že dítě hned poslechne.

Ale zkuste si představit, jak to může být těžké, odejít od něčeho, co vás baví a co je příjemné. Třeba když sedíte s kamarádkou na kafi a najednou by vám zavolal manžel, že se rozhodl vás cestou z práce vyzvednout a stojí před kavárnou na zákazu stání, tak ať se rychle rozloučíte, že už se na vás těší a chce večeři. Jak by vám bylo?

Mně nic moc, rozpovídáno s kamarádkou, rychle zaplatit, ještě na WC… a venku netrpělivý manžel „No kde jsi?!“... Příště bych uvítala, kdyby mi muž v předstihu zavolal, aby se se mnou domluvil, jak to uděláme.

A dítě je na tom stejně. Spoustě nepříjemných pocitů a scén se dá předejít tím, že ho nezaskočíte a domluvíte se s ním dopředu. Aby vědělo, že po hřišti potřebujete třeba jít domů na večeři. A pak nějakou dobu před odchodem, třeba tak čtvrt půl hodinky, podle věku dítěte, s ním promluvte o tom, co ještě potřebuje před odchodem zvládnout. Chce si dostavět na písku silnici? Nebo jít ještě na klouzačku? Tak ať má prostor si to dokončit. Stejně jako vy si chcete v kavárně dopít svoje kafe a neodcházet na povel :)

Ideálně si nechte i nějakou časovou rezervu, ať nejste v presu a nemusíte zarytě trvat na tom, že odchod je za 10 minut, zatímco dítě by potřebovalo o 5 minut víc. Děti se nám ve spoustě věcí přizpůsobují, i když si to často možná ani neuvědomujeme, a tak vyjít jim vstříc tam, kde to jde, může hodně pomoct. Daleko ochotněji nám pak taky vyjdou vstříc.

Někdy se ale odchod nepodaří v klidu, ani když se rodiče s dítětem domluví. Pro dítě je prostě příliš těžké odejít od milovaných bábovek, a tak pláče. Ale i tak s ním můžu zůstat na jedné lodi. Nebrat to jako, že už zase dělá scény, ale tak, že to pro něj není jednoduché. A jestli to potřebuje vyplakat, můžu tam být pro něj a nezatěžovat tu situaci ještě vlastním naštváním. Žádná věta jako „tak příště nikam, když neumíš poslechnout, a okamžitě pojď sem, nebo ti dám na zadek“ ještě nikomu v klidu odejít nepomohla.

Když tam ale budete s porozuměním a řeknete třeba – já vím, že je to pro tebe těžký, vlastně to chápu, že pláčeš – může se vám stát, že se vypláče daleko rychleji, než když s ním začnete bojovat. A navíc oba z toho budete mít lepší pocit.

Další pohled na tuhle odcházecí situaci můžete najít i v našem článku Moje bábovičky jsou taky důležitý, mami. Je to taková sonda do dětského prožívání a hodně vám napoví.

2. Dítě lže: Slíbí, že už to neudělá, a zalže znova. Co teď?

Syn nám lže, vymýšlí si a několik dní chodil i za školu. Když jsme na to přišli, dušoval se, že už bude hodný, absenci jsme mu omluvili, ale nedávno opět lhal, že byl u kamaráda – a chodil bůhvíkde.

No, tohle bývá časté, když rodiče řeší s dětmi průšvihy tím, že jim domlouvají, vysvětlují jim, jak je tohle chování špatné, a chtějí po dětech, aby slíbily, že už to víckrát neudělají. Jenže se zapomínají ptát po důvodech. Víte, je to stejné jako hasit požár a nevšimnout si, že je někde zkrat a ze zásuvky šlehají jiskry. Když ten „zkrat“ neobjevíme, brzy bude hořet znovu. Znovu bude lhát, znovu půjde za školu.

Takže se potřebujete syna ptát, co ho k jeho chování vede. Ale ne způsobem „můžeš mi laskavě vysvětlit, proč nám lžeš??“ Když jste parťáci, chcete druhému porozumět, ne ho sprdnout. Ptejte se s upřímným zájmem, bez odsuzujících komentářů typu „tos mě teda zklamal, tohle se nedělá“, a víc naslouchejte, než mluvte. Naslouchejte mu jako dobrému příteli, který má problém, a potřebuje s ním pomoct. Jinak nemáte šanci, že se skutečně dozvíte, co se děje, a vyřešíte to.

Vždyť si vzpomeňte na sebe, když jste chodili do školy a něco před vašima tajili. Proč jste to dělali? Báli jste se, co bude? Že vás nepochopí, že vám budou kázat nebo vás seřvou? Váš syn potřebuje cítit, že jste tu s ním a že ho chcete pochopit, aby se vám svěřil. Možná ho štve spolužák? Možná měl konflikt s matikářem a snaží se mu vyhýbat? Možná se mu na těláku smáli? A možná se na to všechno cítí sám? Buďte ten, kdo ho vyslechne, ne ten, kdo ho odsoudí.

A potom hledejte spolu, jak tu situaci se lhaním a záškoláctvím vyřešit. Můžete mu říct, jak to vidíte vy, jaké řešení navrhujete, co je pro vás důležité, ale ptejte se i jeho, jak to vidí a jak by to řešil. Ať nevedete žádný sáhodlouhý výchovný monolog, při kterém se zase zavře do sebe, ale otevřený rozhovor.

Krom toho, že ho tím učíte spolupracovat, postavit se k průšvihu čelem a hledat vlastní řešení, což je výborná investice do života, budujete tím taky důvěru mezi vámi. Důvěra je naprostý základ, když chcete, aby vám dítě nelhalo.

A jinak, o lhaní jsme psali třeba tady: Proč dítě lže. Bolavé tajnosti, které vám děti neřeknou

3. Dospívající dcera s námi nemluví. Jak to změnit?

Dcera (17) s námi vůbec nekomunikuje. Domácí práce, které má na starosti, udělá, do školy se připravuje, ale o tom, jak tráví volný čas, nám nic neřekne. A když jde někam za zábavou, přijde si, v kolik chce, nezavolá ani nenapíše SMS.

Těžká věc. Tohle je totiž většinou důsledek veškeré dřívější komunikace s dítětem. Možná to teď bude znít tvrdě, ale v čase dospívání vlastně jenom sklízíme, co jsme zaseli. A to vůbec neznamená, že jsme se dítěti nevěnovali a nedělali pro něj první poslední.

Ale možná jsme se zapomněli zajímat o jeho pohled na svět. Zapomněli jsme se ptát, jak se cítí, a místo toho jsme mu mockrát řekli „nebul mi tu, neřvi, nepředváděj se, nikdo tu na tebe není zvědavej“. Zapomněli jsme naslouchat jeho snům a občas jsme je nechtíc shodili větou jako „hele, nevymýšlej blbosti“. A tak se dítě naučilo žít ve svém světě a nepouštět nás do něj.

Ale moje zkušenost je, že nikdy to není úplně ztracené, ten zárodek dobrého vztahu tam většinou je, a možná vaše dcera jenom čeká, až na něj ťuknete. Až ji přestanete vychovávat v klasickém slova smyslu, přestanete jí říkat věci jako „to se nemůžeš ozvat? upadla by ti ruka, kdybys napsala aspoň smsku? ty se někde bavíš a já tu trnu hrůzou“ a místo toho ji mezi dveřmi obejmete a řeknete – moc nám to teď spolu nefunguje, viď, ale moc mi na tobě záleží.

To může být první krůček, jak spolu obnovit spojení. A jasně, možná se to nepovede hned, když jste spolu nějakých šestnáct sedmnáct let komunikovali jinak, možná vás dokonce dcera odstrčí, protože ji vaše změna chování zaskočí. Ale ucítí ji.

Vzpomeňte si, že někde v koutku duše stojí o porozumění stejně jako vy, a nevzdejte to s prvním neúspěchem, nikdy není příliš pozdě najít si k sobě cestu. V kurzu jsme už měli mnohé „ztracené“ případy, dokonce i rodiče dospělých dětí, a šlo to. Jen se to neobešlo bez otevřeného srdce a kouska práce na sobě :)

Všem vám ze srdce přeju, aby se to povedlo. A kdybyste s tím potřebovali pomoct, náš kurz je tu i pro vás.

Rozhovor vznikl pro týdeník Květy, kde jeho část právě vychází jako součást velkého článku o výchově.

Více o kurzu
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

k103-v1-katkaOdpovídala pro vás Katka Králová

Téměř 20 let se věnuje rodičům a dětem. Jako speciální pedagožka, bývalá šéfka zlínské pobočky Fondu ohrožených dětí, učitelka nadaných dětí a macecha dvou parťáků (10 a 16). V roce 2013 přišla s Nevýchovou a rozčeřila rodičovské vody. Ale nemohla si pomoct :) Nejvíc na světě ji totiž těší rozsvícené dětské oči.

Líbil se vám rozhovor? Pošlete ho dál:

Máte chuť udělat další krok?

Prohlédněte si náš kurz
Nebo si pusťte Rodičovský seriál. Je zdarma :)

Spustit seriál
Rodičovský seriál zdarma

Zjistěte hned v 1. dílu, jaký jste typ rodiče, ať si umíte se svým dítětem poradit. Všechny díly vám postupně pošleme na e-mail:

Svůj e-mail nám svěřilo už přes 320 000 rodičů.
Kdykoliv se můžete odhlásit.

Prohlédnout kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Jak vám partnerský přístup k dětem sedí?