Proč dítě lže

„Sedím v čekárně oddělení diabetologie. Dneska tu ale nejsou ženské s bříškem, co musely na test kvůli těhotenské cukrovce – ty berou ve středu. Čekárna je plná smutných obličejů. Zdánlivě tenhle příběh není o dětech...

„Tak já už jsem na řadě, asi?“ ptá se paní v bleděmodrém kabátě.
„No jo, teď jdete vy. Do jámy lvové, že jo.“
„Noo. To zase bude. Mě seřve jako malou.“

Vzduch ještě trochu zhoustne.

„Radši jí ani neřeknu, že jsem si dva dny nezapisovala hodnoty. To by byl voheň na střeše. Řeknu, že jsem zapomněla zápisník doma. Přece jí nemůžu říct, že jsem měla dort. Ségra měla narozeniny, neudržela jsem se.“

„Paní Poláčková,“ rozletí se dveře, „tak pojďte dál.“

Obličeje v čekárně ztuhnou.
Ve vzduchu je teď dusno, že by se dalo krájet.
Visí tu strach.

Paní s jako zapomenutým zápisníkem významně mrkne na pacientku vedle sebe a vykročí. Do jámy lvové.

Jak s malým blbcem. Člověk tu musí lhát

Nemají tu ty vypolstrované dveře jako u naší pediatry.
A tak se z jámy ozývá:

„Tak na váhu, paní Poláčková. Dvě kila nahoře? … Dietu dodržujete? … Nemáte zápisník??“

Za chvíli se dveře otevřou znovu. Paní Poláčková vychází s tváří zmuchlanou jako papír.

„No ta mi dala,“ utírá z čela pot.
„Fakt jak malej blbec, člověk tu musí lhát, a stejně ho seřvou. Já sem tak nerada chodím.“