Jak správně vychovávat?
Falešný respekt k dítěti podráží rodičům nohy

Velký rozhovor o (Ne)výchově.
Pomůže vám se vyvarovat častých výchovných chyb

Je rozdíl mezi skutečným respektem a pseudorespektem, který se v moderní výchově rozbujel a hází rodičům klacky pod nohy. Hranice jsou důležité, ale nemůžou to být jen slova. Úkolem rodiče je stát se takovým člověkem, kterému dítě touží naslouchat,

říká Katka Králová, autorka Nevýchovy, v rozhovoru, který otevírá klíčová témata rodičovství. Možná se taky občas ptáte, co je vlastně ve výchově správně. Jak to udělat, abyste měli s dítětem hezký vztah, ale taky abyste u něj měli nějakou autoritu. Nejlíp tu přirozenou, kdy na něj nemusíte křičet.

Nebo se možná snažíte o respekt k dítěti, považujete to za důležité, ale při nejlepší vůli se vám nedaří s vaším synkem nebo dcerkou vyjít. Nerespektuje vás, zkouší vaše hranice… Kde může být problém? Přečtěte si inspirativní rozhovor, na mnohé z toho vám odpoví.

(Rozhovor vznikl pro portál ahojmama.sk, kde také původně vyšel.)

Jak s dětmi dobře vycházet? Časté chyby v komunikaci

Proč se váš přístup jmenuje Nevýchova, když v něm přece jen jde o výchovu?

Je to jednoduché, výrazné, i lehce provokativní, takže ten název už nezapomenete :) Hlavně ale jde o to, že je to výstižné. V Nevýchově sice jde o výchovu, nenabádáme rodiče, aby děti nechali růst jako dříví v lese. Ale je to úplně jiný přístup než klasická výchova, kdy spolu rodiče a děti většinou bojují. Jde o to začít se respektovat, naslouchat si a porozumět potřebám toho druhého.

Takže název se nám líbil hned od začátku a i zpětně si myslím, že při hlubším pohledu dobře vystihuje to, co děláme.

Není špatné dítě ani neschopný rodič, problém je v komunikaci – to je jeden z hlavních principů Nevýchovy. Jaké komunikační chyby dělají rodiče při výchově nejčastěji?

Jedna z nejčastějších věcí například je, že rodiče neumí nakládat s dětskými emocemi. Řeší je buď zlehčováním v duchu „neplakej, to nic není, to bude dobrý“, nebo utínáním: „dost už, přestaň se vztekat“, případně ignorováním – to je to klasické „nevšímám si ho a počkám, až ho to přejde.“ Nic z toho ale dítě nenaučí s emocemi zacházet a všechno to jen nahrává čím dál častějším emočním scénám.

Možná to rodiče znají, že se jim doma opakují plačtivé nebo vzteklé scénky pořád dokola a s čím dál větší intenzitou. To je vždycky dobrý signál, že to chce v komunikaci něco změnit. Když to řeknu velmi jednoduše, je potřeba se v těch emočních situacích naučit zastavit a podívat se na ně i z pohledu dítěte. A říkám schválně „i z pohledu dítěte“, protože na druhou stranu, dítě je v té situaci důležité, ale není v ní jediné.

Abych vám ale to „z pohledu dítěte“ víc přiblížila, vezměme třeba jednoduchý příklad:

Dítě si omylem rozšlápne svoji oblíbenou hračku a brečí. Z našeho pohledu se možná zas tak moc nestalo, má přece dost dalších hraček. Takže mu buď začneme říkat: Neplakej, to nevadí, podívej, máš ještě medvídka a pandu a autíčko… nebo naopak „výchovně“ prohlásíme: Říkám ti to pořád, že si máš na ty věci dávat pozor, tak teď nebul.

No, a teď si představte, že si rozbijete svůj oblíbený hrnek, je vám to líto, a někdo vám řekne: „Nebreč, koukej, kolik máš ještě v polici jiných hrnků. A víš co, měla sis na něj dávat pozor.“

Celkem nepříjemné, že? Nechcete mnohem radši slyšet něco jako: „Je ti to líto? Mělas ho ráda, viď.“

A tím chci říct, že děti od nás potřebují to stejné vcítění, jaké bychom si od druhých přáli my sami, když máme těžkou chvilku. A jistěže hrnek nebo hračka je banalita, ale takových situací, ve kterých nám vcítění chybí, s námi děti zažívají stovky. Nejenom, když jde o emoce.

Jiný příklad je, když dítě dělá něco z našeho pohledu nežádoucího. Často rodiče reagují stylem: „Ne. Nedělej to. To nemůžeš. Nesahej na to.“ Jednoduše ho utnou. Málokdy se ale ptají po důvodech: proč to vlastně to dítě dělá, co ho na tom zajímá nebo o co mu jde? Chce třeba uklízet věci jako maminka, když se sápe na myčku a pořád mačká ty zakázané čudlíky? Nebo si chce věci prohlídnout, když pořád sahá na to, na co nemá?

A samozřejmě, že vy mu nemusíte dovolit, aby dělalo všechno, co si zamane. Ale je rozdíl, když na něj vyhrknete: „Nesahej na to!“ a třeba ho i plácnete přes ruku, nebo když mu s pochopením řeknete: „Chceš si prohlídnout můj mobil? Ten ti ale nechci půjčit do ruky, víš. Promiň, bojím se o něj.“

Nejenže to je citlivější, ale především od vás dítě tenhle způsob komunikace okoukává. Takže se pak nemusíte dočkat, že někoho majzne na hřišti lopatkou, když mu nebude chtít půjčit svoji hračku, a místo toho třeba řekne: „Neci půjčit, plomiň.“ To je mimochodem reálná historka, máme takových příběhů od rodičů v Nevýchově spousty, a vždycky mám velkou radost, když rodiče změnou komunikace najednou zjistí, že jejich dítě je prima citlivý člověk, a ne divoké, nezvladatelné zlobidlo.

Jak se můžeme těchhle chybných komunikačních návyků zbavit? Na co máme klást důraz, abychom s dětmi dobře vycházeli?

Těch věcí je celá řada a nejde je zjednodušit na pár rychlých tipů: „Co udělat, aby to s dětmi klapalo,“ pokud nemá být ta odpověď povrchní. Zpravidla je potřeba změnit komunikaci od základů, když cítíte, že s dětmi nevycházíte, že vás třeba zlobí, neposlouchají, ignorují nebo ty starší se před vámi zavírají v pokoji a kroutí očima, když jim něco řeknete. To všechno jsou časté známky toho, že v komunikaci něco drhne a dítě svým „nevhodným“ chováním vlastně jen volá po změně přístupu.

Kdybych měla ale přece jen doporučit jednu věc, která je výborná pro začátek, tak tuhle:

Když řešíte s dítětem jakoukoliv situaci, tak než něco řeknete nebo uděláte, nejdřív se na moment zastavte. Samozřejmě pokud nejde o život a dítě třeba neletí do silnice, to je asi jasné. Rychlá rodičovská řešení ale bývají plná emocí a naučených automatismů, kdy na dítě něco vyhrkneme nebo mu bez rozmyslu řekneme nějaké „výchovné“ věty, a přitom kdybychom se nad nimi zamysleli, možná bychom je v životě nevypustili z pusy.

Možná bychom si i vzpomněli, jak ty stejné věty, které dětem opakujeme, nás samotné v dětství štvaly nebo bolely. A není žádný důvod si myslet, že naše dítě neštvou nebo nebolí úplně stejně.

Proto to první důležité vodítko, jak začít svoji komunikaci měnit a zlepšit s dětmi vztah, je nechrlit na ně automaticky výchovné fráze, ale dopřát si ten moment zastavení. Chvíli třeba jen mlčet, stačí pár sekund, než řeknete něco, co by pak vás i dítě mrzelo.

A vím, že je to těžké, často jsme v rodičovství bohužel naučení jet na autopilota, zvlášť když s námi cloumají emoce. Chce to určitý trénink, v našem kurzu je to třeba jedno z hlavních témat, jak zvládat svoje emoce, protože rodiče s tím často mívají problém.

Ale když se vám ten moment zastavení povede a představíte si, že by to stejné, co jste právě chtěli říct svému dítěti, řekl někdo vám, tak možná nakonec řeknete něco úplně jiného. Nebo třeba jen změníte tón, z naštvaného na lidštější. A už tím se může mezi vámi a dítětem rozeběhnout nenápadná, ale důležitá změna. Zvlášť když se vám to takhle podaří opakovaně. Doporučuju vyzkoušet.

Respekt: Zaklínadlo současné výchovy. Proč to rodičům nefunguje?

Nevýchova stojí na vícerých konkrétních principech. Můžete o nich říct víc?

Můžu, ale obávám se, že to bude jen spousta prázdných slov, z nichž si čtenáři nebudou moct nic vzít. Protože žádný teoretický popis vám nezařídí prožitek toho, jak ty principy fungují. Skoro každý rodič už například někde slyšel, že je ve výchově důležitý respekt k dítěti. A stalo se z toho takové novodobé výchovné klišé, o kterém každý mluví, ale málokdo si na to doopravdy sáhl.

Takže se pak rodičům děje, že ve snaze o respekt kolem dítěte skáčou, ustupují mu, nechají si všechno líbit a tichým hlasem mu stokrát dokola opakují: „Tobíšku, já už potřebuju, abysme šli,“ zatímco Tobíšek je úplně ignoruje. A tihle rodiče to samozřejmě myslí moc dobře, cítí, že klasická výchova, kdy rodič vládne tvrdou rukou, kterou často zažili sami na sobě, není ta cesta, po které chtějí se svým dítětem jít. Ale sklouzli bohužel do druhého extrému, kdy začne dítě vládnout jim.

V Nevýchově je respekt velmi důležitý – a tím se dostávám zpátky k těm principům, na které se mě ptáte, protože respekt je hlavní pilíř, na kterém všechny další principy stojí a padají. Skutečný respekt je ale vždycky oboustranný, a to bych ráda podtrhla. Nemůžu opravdově respektovat dítě, když současně nerespektuju i sama sebe. To pak není respekt, ale oběť, a z té se naše dítě do života neučí nic dobrého.

Vedle toho skutečný respekt taky znamená otevřenost. Otevřenou a upřímnou komunikaci. Žádné manipulace a emoční hry, jak dostrkat dítě tam, kam potřebuju. Třeba tím, že mu řeknu: „To jsem teda smutná, když mě tak zlobíš. Hele, autíčko pláče, když s ním takhle házíš.“ To ne. Otevřenost a pravdivost rodiče je v Nevýchově další klíčová věc.

Abych vám to zase víc přiblížila na příkladu:

Z našeho pohledu například není žádný respekt nechat dítě jít do školky v pyžamu, když si umane, že se neoblíkne, protože já ho přece respektuju a nechám ho si zažít důsledky – přitom u toho skřípu zubama, jak moc je mi to proti srsti, cítím se v tom s prominutím jako blbec, že vedu dítě v pyžamu, ale v duchu pouček respektující výchovy to udělám. V tom ale není žádná otevřená komunikace, natož nějaký respekt k sobě, cítíte to?

Otevřené by naopak bylo dítěti na rovinu říct: „Dívej, já rozumím, že se ti nechce oblíkat, ale já potřebuju, abychom to spolu nějak zvládli, nechci tě nechat jít v pyžamu. Jak to spolu můžeme vymyslet? Nebo co by ti pomohlo?“

A teď mě prosím vás neberte za slovo a neudělejte z těch vět, které jsem uvedla jako příklad, nějakou šablonu, která vždycky zabere, a když ne, tak je celá Nevýchova naprd. Chci vám na nich jen naznačit ten rozdíl mezi skutečným respektem a pseudorespektem, který se v moderní výchově rozbujel a hází rodičům klacky pod nohy.

Ten skutečný respekt jsme bohužel v naší generaci na sobě málokdo zažili, nevíme, jak to doopravdy vypadá, jen o tom pořád někde čteme. Většinou je ale potřeba si ho nejdřív prožít a pořádně osahat, abychom ho v sobě našli a mohlo nám to respektování s dětmi fungovat.

Proto třeba v Nevýchově děláme kurz pro rodiče prožitkový, teorie mají už většinou načtené dost, ale v praxi s dětmi jim to pak nejde použít. A my se je právě snažíme vtáhnout do praxe. Zprostředkovat jim vlastní prožitek. Nechat je si zažít respekt k dítěti, ale i k sobě samým. A tím jim pomoct to začít přirozeně žít, aby jim to s dětmi konečně začalo fungovat.

Mnoho výchovných směrů klade důraz právě na respekt k dítěti. Vy říkáte, že je stejně důležité, aby dítě respektovalo rodiče. Což je ale v dnešní době problém, spousta dětí skáče rodičům takříkajíc po hlavě. Jak si rodič může vybudovat u dítěte zdravý respekt?

Zčásti už jsem na to odpověděla v minulé otázce. Tak jenom doplním, že vybudovat si u dítěte zdravý respekt znamená začít u sebe. A to někdy moc nechceme slyšet, protože ten problém je přece dítě, když mě nerespektuje :)

Jenomže mým úkolem jako rodiče především je stát se takovým člověkem, kterému dítě touží naslouchat. A to v kostce znamená naučit se znát svoje potřeby, svoje hranice, umět je otevřeně komunikovat, pevně, ale i laskavě. Bez toho, že bych na dítě musela řvát „už ti to říkám podesátý, tak mě laskavě respektuj, nebo už si mě nepřej!“

To je pak jenom vynucená, vyřvaná autorita, postavená na hrozbách a strachu. Dítě se bojí, že se máma bude zlobit, že bude táta naštvaný, že dostane na zadek, že ho nepustí ven. A proto udělá to, co rodič chce. A někdy to vypadá jako vítězství – hurá, dítě mě poslouchá, mám u něj respekt.

Jenže tohle není respekt, jen strach. A strachem nejde vybudovat zdravé sebevědomí, kritické myšlení, citlivost k druhému, prostě zdravou dětskou osobnost. Zato se můžeme těšit na scény v pubertě, kdy nám tu vyřvanou autoritu začne dítě vracet stejným metrem, nebo se naopak před námi zavře do pokoje a odstřihne nás, protože už to jednoduše nechce dál poslouchat.

Nic z toho se ale nemusí stát, když ten zdravý respekt spolu nastartujete včas. A znovu, můžete začít tím, že si uvědomíte, jak s dítětem jednáte. Jestli tak, jak byste si přáli, aby ono jednalo s vámi. Jestli když dělá něco, co se vám nelíbí, tak ho sprdnete a srovnáte, nebo máte snahu mu i porozumět. Jestli ve vaší konverzaci převažují příkazy, zákazy a všelijaká divadýlka typu „Tak když teda nejdeš, tak já tě tu nechám. Nekřič, nebo se paní doktorka bude zlobit,“ nebo jestli je v ní otevřenost, vcítění, laskavost. No a když zjistíte, že moc ne, máte na čem pracovat :)

Ale nebojte se, nemusíte to všechno změnit mávnutím proutku, to zpravidla ani nejde, když máte něco roky najeté, a není potřeba se z toho hroutit. Důležité je začít.

Pokud byste chtěli začít v Nevýchově, tak doporučuju náš bezplatný rodičovský seriál, který vám mnohé z toho, co jsem řekla, víc osvětlí.

Hranice a pravidla: Co když je dítě nerespektuje?

Respekt dítěte k rodiči závisí i na tom, jestli dítěti vybudujeme funkční hranice a pravidla. Aby nemělo pocit, že ho nesmyslně omezujeme, a zároveň bylo ochotné nastavená pravidla dodržovat. Jak ale takové hranice nastavit? To je taky pro rodiče často problém.

To máte pravdu, to je častý problém. A je to dost komplexní téma, nestačí vědět, že mám dítěti nastavit hranice a mám být důsledná. Protože to často sklouzne k tomu, že na něčem trvám, dítě to nedodržuje, já to musím pořád hlídat, kontrolovat ho a usměrňovat, a dobře v tom nakonec není ani mně, ani jemu. To jsou ty takzvané vnější hranice, které rodičům tak často nefungují.

Pokud mají být hranice funkční, je potřeba, aby vycházely z vás, z vašich konkrétních potřeb a potřeb vašeho konkrétního dítěte. To jsou hranice vnitřní, které uplatňujeme v Nevýchově.

Není na to ale instantní návod typu „řekněte tohle, udělejte tohle“. Je to proces, ve kterém nejdřív rodič své skutečné hranice objevuje a upevňuje se v tom, co je pro něj důležité, co chce, nebo co naopak nechce, jaké hodnoty jsou pro něj v životě klíčové. Tenhle krok je nezbytný hlavně proto, aby měl v sobě nějak základně jasno, dřív než začne nastavovat jakékoli hranice s dětmi.

Děti totiž velmi dobře vnímají, když stavíme hranice, o kterých sami nejsme úplně přesvědčení, a děláme to třeba jenom proto, že si myslíme, že tak se to má, nebo že nám to někdo poradil: „Hele, tohle mu musíš zatrhnout, nebo ti za chvíli bude skákat po hlavě. Tohle si nezaváděj, dítě musí spát v postýlce, nebo z toho budeš jednou nešťastná,“ a podobně.

Takové hranice jsou pak umělé, nejisté, rodič se v nich sám moc nevyzná, necítí nebo o nich pochybuje, a dítě z něj logicky tu nejistotu vnímá a nespolupracuje. Vaše rodičovská jistota je důležitá, aby se o ni mohlo dítě opřít a nemuselo vás pořád zkoušet. Ale nejde ji vybudovat na tom, že něco dítěti řeknete a pak na tom byť laskavě trváte. Nemůžou to být jen slova, musí vycházet zevnitř, z vás.

Proto my se v Nevýchově hranicím podrobně věnujeme v kurzu, kde mají rodiče prostor si svoje vnitřní hranice najít, osahat, ujistit se o nich. Teprve pak může následovat druhý krok: naučit se svoje hranice jasně vyjadřovat. Což znamená především:

Přestat s moralizováním v duchu „tohle se nedělá, tohle se nesmí“ a přikazováním jako „nekřič tu, na tohle nesahej, neskákej mi do řeči, musíš si mýt ruce, budeš si po sobě uklízet, musíš nosit bačkory“ apod. A místo toho začít otevřeně říkat, o co mi skutečně jde.

Může to pak znít třeba takhle: „Jsem nervózní z toho, jak tu šavluješ tím klackem mezi dětmi, Matěji. Bojím se, že někoho zraníš, a to nechci. Potřebuju, abys s tím přestal.“

Ale zase, je to jen příklad. Vůbec tady nejde o to, že změníte pár vět, řeknete to dítěti hezky a ono se chytne. To ne. Je to hlubší cesta do sebe, do své rodičovské sebejistoty a pevnosti, aby to skutečně fungovalo. Je kouzelná a objevná a vždycky se vám v dobrém vrátí, ale chce to jít v tématu hranic opravdu do hloubky.

Jak se má rodič zachovat, když se mu nedaří, aby dítě nastavené hranice, dohody či pravidla dodržovalo?

To velmi záleží na situaci. Každá situace, ve které s dítětem jste, je jedinečná, stejně jako je jedinečné vaše dítě a zrovna tak i vy, nejste stejná máma jako paní Vomáčková odvedle :) Proto já nerada dávám rodičům zkratky typu „zachovejte se takhle, tak je to správně“.

Protože správně je to tehdy, když to řešení vyhovuje vám, vašemu dítěti a vaší konkrétní situaci. Samozřejmě taky s respektem k okolí, nežijeme ve vzduchoprázdnu, takže určitě není správně nechat například dítě skákat v autobuse po lidech, protože vám to oběma vyhovuje. To je zase jen pseudorespekt, dovedený do absurdity.

Každopádně když dítě vaše pravidla a hranice nerespektuje a nebere vás vážně, je to většinou zpráva o tom, že buď ty vaše hranice ve skutečnosti nejsou vaše, jenom se snažíte něco uplatňovat bez vnitřní jistoty. Anebo, to je taky časté, vám z těch hranic „vypadlo“ dítě. Jednoduše řečeno, neberete ho vážně, proto ani ono nebere vážně vás.

Vnitřní hranice jsou totiž vždycky hranice společné. To znamená, že vycházejí z toho, co chcete a potřebujete vy jako rodič, ale počítají s tím, co chce a potřebuje vaše dítě. Proto Nevýchovného rodiče neuslyšíte říkat – takhle to bude, protože já to tak chci. Sice jasně říká: Tohle je pro mě důležité, tady je moje hranice, přes kterou nepůjdu. Ale taky se ptá dítěte: Co je v tom důležité pro tebe?

Ukazuje mu tak vlastním příkladem: tohle je náš společný prostor, a i když nemůže být vždycky po tvém, na každém z nás tu záleží. A na to děti slyší. Vždycky chtějí cítit, že i na jejich názoru a pocitu záleží, dokonce už i ty maličké.

Sebejistý pevný rodič. Jste to vy?

Proč dnes tolik rodičů ve výchově tápe? Jasně, odmítli jsme výchovu minulosti, ale proč je pro nás tak těžké najít nový funkční přístup ve výchově? Co v nás samotných nám v tom brání? Může za to například i doba, ve které žijeme?

Já bych to neházela na dobu, ona každá doba má svoje úskalí. Myslím, že ta hlavní potíž je v tom, že rodiče to sice chtějí dělat jinak, dobře vnímají, kde ta „stará dobrá výchova“ drhne, ale nikde moc kolem sebe nemají oporu a příklady dobré praxe. Okolí je často zrazuje a znejišťuje: „Jednu mu lupni a nemaž se s ním. Počkej, jak ti přeroste přes hlavu.“ A ti stejně naladění rodiče kolem nich, kteří se to snaží s dětmi dělat jinak, taky většinou tápou, něco zkouší, nejsou si jistí. Prostě zatím není kde okoukat ten zdravý, funkční přístup, který je laskavý a zároveň pevný.

No a pak, dnešní rodiče většinou zažili přísnou výchovu a cítí, že je obrala o sebevědomí. Bojí se, aby svému dítěti neudělali to samé, a tak mu neumí zdravě říct: „Ne. To už je pro mě moc,“ a nechávají sebou vláčet v dobré víře, že dítěti umožňují svobodněji dýchat. Jenomže dítě vedle svobody vedle sebe potřebuje i zralou sebejistou osobnost rodiče, aby se mělo o co opřít a nestalo se neřízenou střelou bez hranic.

A jsme zase zpátky u toho – kde se v nás měla ta sebejistota vzít, když jsme vyrostli tak, jak jsme vyrostli, a sebejisté nás nikdo moc nechtěl, jen hlavně poslušné.

A tím se vůbec nechci opírat do výchovy našich rodičů, dělali to nejlepší, co uměli. Jenom nám to zkrátka moc nepomohlo k tomu, abychom byli osobnostmi, co dokáží sami za sebe rozhodnout, kudy se ve výchově vydat, protože tak mi to sedí a dává smysl.

Zkrátka, čeká nás dnešní dospěláky ještě kus práce na sobě :), ale vidím to nadějně. Čím dál víc rodičů to svoje přirozené sebevědomí zpětně nachází a rostou spolu se svými dětmi. V Nevýchově jsem toho svědkem dnes a denně a je kouzelné to sledovat.

Rodiče si někdy myslí, že na každé dítě bude platit to stejné. Stačí ho vychovávat tak, jak se to dělalo vždycky. Případně si něco načíst v knihách o výchově a pak to důsledně uplatňovat. Jenomže jak už jste řekla, děti ani rodiče nejsou stejní...

Ano, je to tak, spousta rodičů pohoří na tom, že se snaží na dítě uplatňovat nějaké metody a návody, ale nevidí za tou metodou svoje skutečné dítě s jeho jedinečnou individualitou. Ale bez toho sebelepší výchovná rada nebo metoda nezabírá. Použiju takový zjednodušený, ale celkem trefný příměr: stejně jako v matematice nikdy nemůžete dobře vyřešit příklad, kterému nerozumíte, tak nemůžete „vyřešit“ svoje dítě, pokud mu nejdřív neporozumíte.

V Nevýchově proto nedáváme rodičům návody, ale učíme je, jak svému dítěti naslouchat, jak vnímat svět i z jeho pohledu a jak najít řešení na jakoukoli situaci nebo problém spolu s ním.

Někdy se taky rodičům děje, že se snaží uplatňovat nějakou metodu, která jim připadá správná, ale ve skutečnosti jim úplně nesedí, necítí se v ní dobře. A to taky nemůže z dlouhodobého hlediska fungovat. Nemůžete se „našroubovat“ do něčeho, co vám někdo moudrý poradí, potlačit sami sebe a myslet si, že vychováte šťastné, spokojené, zdravě sebevědomé dítě.

Děti se totiž učí jen málo z toho, co jim říkáme, ale velkou část z toho, co sami děláme. A vnímají i to, jak se u toho cítíme, co prožíváme. A co se asi můžou naučit, když nám samotným není v tom, co děláme, dobře.

Jak svému dítěti porozumět? První krok

Nepotřebujete návody, potřebujete dítě pochopit, tvrdíte v Nevýchově. Jak můžeme svým dětem líp porozumět?

Je to zase celý soubor krůčků, které udělat, nebo spíš které začít dělat, protože je to vždycky proces a nejde si myslet, že se to stane přes noc nějakým kouzelným fíglem – a to je právě častý rodičovský problém, že chceme věci vyřešit rychle, rychlými fígly, nebo chytrými větičkami, které okamžitě zaberou, nejlépe hned teď :) Ale tím nám uniká spousta důležitých momentů s dítětem, ze kterých se právě to porozumění rodí. A mimo jiné nám uniká i spousta blízkosti, vztahu a dětské důvěry.

Takže moje doporučení do začátku zní, se trochu ztišit. Přestat tolik „okamžitě řešit“ a tolik mluvit, a místo toho se začít víc dívat a ptát. Zkuste třeba dítě chvilinku jen sledovat, když se děje něco, co byste jindy honem řešili. Jednoduchý příklad:

Dítě třeba upadne a pláče, běží k vám. Co mu v takové chvíli běžně říkáte? Zkuste si to vybavit.

No, a to kouzlo je v tom, že tentokrát neřeknete nic, tedy ne hned. Jasně, že mu nabídnete náruč, pokud potřebuje. Ale nezačnete na něj chrlit obvyklý proud slov, který vám ve skutečnosti brání s ním v té situaci doopravdy být. A pak, když si dopřejete ten moment zastavení, se můžete místo „ukaž, broučku, já ti to pofoukám“ dítěte například jen zeptat: „Chceš to pofoukat? Pomohlo by to?“

Je to zdánlivě malá změna, ale začít se dítěte ptát je kvalitativně obrovský rozdíl. Protože najednou má šanci začít vám říkat, jak se doopravdy má, co doopravdy potřebuje. Možná to neudělá hned, zvlášť pokud je maličké nebo zvyklé, že se ho doteď na jeho pohled nikdo moc neptal. Ale začne se s vámi cítit jinak. Víc slyšené, než řešené. A to je zpravidla ten první důležitý krůček k většímu porozumění mezi vámi.

To mě přivádí k myšlence, jak můžeme líp porozumět sami sobě? Jak říkáte, lepší poznání sebe samých může pomoct, abychom se i v našem výchovném působení cítili lépe a sebevědoměji.

Je to tak, je třeba začít u sebe. Pokud se jako rodiče cítíme nejistí, nevyznáme se ani sami v sobě, tak jak se pak chceme vyznat ve svém dítěti. Ale to není nutné si nějak vyčítat, že se ještě ani ve třiceti kolikrát sami v sobě nevyznáme. Je to nakonec často taky důsledek té klasické výchovy, které je tak trochu jedno, kdo jsme a jak se cítíme, hlavně aby to zařezávalo. A naše dítě je vlastně, trochu poeticky řečeno, naše druhá šance zjistit, kdo opravdu jsem, a vyrůst z té dětské nejistoty :)

Proto vždycky, když si nevíme se svým dítětem rady nebo nás jeho chování nějak trápí, štve, znejišťuje, je dobré, nebo spíš nezbytné otočit pozornost i k sobě. Začít líp poznávat svoje motivy, svoje potřeby, svoje pocity.

A to je častý problém výchovných metod, že řeší většinou právě jen to dítě. Říkají, jak k němu přistupovat, co dělat a nedělat, nebo vysvětlují jeho chování, ale na rodiče zapomínají. V Nevýchově je oproti tomu rodič stejně důležitý jako dítě a i v kurzu mu věnujeme stejnou pozornost. Někdy nám pak rodiče píšou: „To jsem si nemyslela, že se v kurzu o dětech naučím i tolik o sobě.“ A mají radost z toho, že se jim to pak pozitivně odráží i v jiných vztazích, než jen s dětmi.

Je samozřejmě na každém z nás, jakou cestu si k tomu lepšímu poznání sebe sama zvolí, to důležité ale je si uvědomit, že je to přirozenou součástí výchovy – to, kdo já jsem a jak se v životě mám.

Proč je ve výchově tak důležitá nápodoba rodiče? Je její vliv opravdu tak silný, jak se uvádí? A není potom všechno to vědomé výchovné snažení tak trochu zbytečné, když dítě stejně přebírá naše (často nevědomé) vzorce chování?

Nápodoba hraje ve výchově skutečně důležitou roli, které si bohužel často nejsme vědomí, nebo si ji přinejmenším špatně vysvětlujeme. Říkáme třeba „no tohle ale nemá po mně, to já nedělám“, když je dítě hrubé na sourozence. Ale už si nevšimneme, že my ho taky jdeme pěkně zhurta sprdnout, když mu jdeme říct, že tohle se teda bráchovi fakt nedělá. I my v tu chvíli řešíme věci silou nebo útokem, zatímco na dítěti nám pak podobné chování vadí.

Takových situací je spousta, kdy dítě dělá něco, co se nám nelíbí, a přitom my v jiné situaci, aniž si to uvědomujeme, děláme to stejné. Třeba nám vadí, že je netrpělivé a rozčiluje se, když mu něco nejde, ale pak něco nejde nám a vztekáme se u toho jak malí na písku :) A takhle bych mohla pokračovat. Rodiče v kurzu jsou vždycky překvapení, když začnou do těch situací vidět a najednou se chytají za hlavu: „No jo vlastně, dyť jo, dyť to je úplně jasný, že se naše Alenka takhle chová…“ A v momentě, kdy si to uvědomí, můžou s tím taky něco udělat.

A jistěže nápodoba neovlivňuje dítě definitivně, naštěstí, jinak by tu mohly chodit jen samé kopie našich vlastních nedostatků :) Ale ten vliv je významný, proto ve výchově bez výjimky platí: Chovej se tak, jak chceš, aby se jednou chovalo tvoje dítě – samo k sobě, k druhým lidem, k tobě.

Ne vždycky se nám to samozřejmě povede, nejsme dokonalí, a ani to není cílem, snažit se být za každou cenu rodič „správňák”, co nikdy nechybuje. Nakonec i chyby mají přece v životě svůj důležitý smysl, učí nás a posouvají dál. Jenom je fajn být si toho vědomí, že dítě naše životní strategie okoukává a že naše vlastní chování ho učí víc, než všechny moudré rodičovské věty světa.

Když rodič s dítětem bojuje, klasická výchova nepomůže

Jak vůbec Nevýchova vznikla? Z čeho vycházíte?

Posledních 20 let se věnuju rodičům a dětem. Vedla jsem pobočku Fondu ohrožených dětí, sbírala jsem zkušenosti v rodinách jako terénní sociální pracovník. Učila jsem nadané děti, věnovala jsem se dětem s ADHD, Aspergerovým syndromem či Downovým syndromem, pracovala s dětmi s postižením, dětmi v terminální fázi nemoci, ale i s dětmi úplně zdravými a takzvaně „normálními“. A ze všech těchhle zkušeností před osmi lety Nevýchova vznikla.

Nesčetněkrát jsem během své praxe viděla, jak se rodiče a děti spolu trápí a nemůžou najít společnou řeč, a jak i malá změna v jejich komunikaci prolomí ledy a najednou k sobě dokážou najít cestu. A to i ve zdánlivě neřešitelných situacích. Chtěla jsem i dalším rodičům a dětem pomoct tohle zažít. Online svět nabízel možnost, abych se o svoje zkušenosti podělila s velkým množstvím rodičů. Proto jsem si nakonec stoupla před kameru a začala točit první videa a webináře pro rodiče.

Prostě jsem chtěla, aby tu radost ze vzájemného porozumění zažil každý, kdo o to má zájem :) A kdo má odvahu něco doma změnit.

A dneska snad můžu říct, že se nám to postupně daří. V Nevýchově v současné době pracuje 24 kolegů, kteří se starají o rodiče v kurzu i o ty, kteří na naše stránky přicházejí úplně poprvé. A jsme moc rádi, že už si nás našlo přes půl milionu rodičů v Česku i na Slovensku. Snad cítí, jak moc si jich vážíme a jak máme tu svoji práci rádi.

Jaké byly začátky? Věřila jste, že Nevýchova uspěje?

Kdybych nevěřila, tak ani nezačnu :) Začátky ale byly těžké, štvala jsem kdekoho, mnozí na mě ukazovali prstem, mnozí mě zrazovali, že si natluču pusu, že v něčem tak „zatuhlém“ jako je česká výchova, nejde prorazit.

Ale už jsem nemohla jinak. Chtěla jsem rodičům, kteří budou ochotní naslouchat, ukázat, že stačí málo a můžou si s dětmi začít rozumět. A že když spolu bojují, klasická výchova jim z toho nepomůže, protože děti na ni zpravidla reagují ještě větším vzdorem, zlobením a zatvrzelostí.

Ten, kdo vašemu dítěti rozumí nejlíp, jste vy. Nevýchova vás to umí naučit

Nevýchovu už absolvovalo velké množství rodičů. Jaké hlavní poznatky si z ní podle vaší zkušenosti odnášejí?

Nejde ani tak o poznatky, i když ty si samozřejmě rodiče odnesou taky. Ale to hlavní, co si z kurzu Nevýchovy odnášejí, vedle informací a prožitků, je podle mě sebejistota, že jsou to oni, kdo svému dítěti dokáže rozumět a kdo si s ním ví rady. Naučí se, jak mu naslouchat i jak naslouchat sami sobě – což je neméně důležité – a jak řešit konkrétní situace u nich doma. A přestanou být bezradní a závislí na radách zvenčí.

Velmi hezky to vystihla jedna naše absolventka, když řekla: „S Nevýchovou jsem se postavila na vlastní rodičovské nohy. Nejsem v napětí, protože se už nebojím reakcí svého dítěte a protože vím, že pokud nastane i nějaká náročná situace, tak ji spolu zvládneme.“

Pokud cítíte, že byste to chtěli stejně, toužíte na vašem vztahu s dětmi zapracovat, smazat zbytečná nedorozumění, nastavit zdravé hranice a cítit se jako rodič dobře, náš kurz je tu i pro vás. Víc o něm najdete tady

Odpovídala pro vás Katka Králová

Autorka Nevýchovy, speciální pedagožka, která se přes 20 let věnuje dětem a rodičům. Taky pusa nevymáchaná :), rozbíječka nefunkčních výchovných stereotypů a laskavá ženská, které tepe srdce pro to, co dělá. V roce 2013 popsala principy Nevýchovného přístupu k dětem, který dnes pomáhá ve stovkách tisíc rodin, a spolu s kolegy spustila první online kurz o rodičovství v Česku.

Líbil se vám rozhovor? Pošlete ho dál:

Vyšel nový kurz Nevýchovy

Je v něm 2x tolik unikátního obsahu než ve starém kurzu. Je plný technických vychytávek, nových funkcí a neocenitelných zkušeností, informací a zážitků, které nikde jinde nezazněly a v takhle ucelené podobě ani nezazní.

Umí pomoct se vztekáním, zlobením a neposlušností, stejně jako se sourozeneckými vztahy nebo nezvladatelnými dětskými i rodičovskými emocemi.

Přidali jsme možnost rozložit si ho do malých splátek bez navýšení, po necelé pětistovce měsíčně. Chceme vás tím podpořit, protože víme, že toho máte letos s dětmi nad hlavu. Řešili jste karanténu, ponorku, domácí výuku, možná i domácí rozpočet, a není to jednoduché.

A možná právě teď toužíte něco doma změnit a začít s dětmi jinak, aby to všechno bylo u vás víc v klidu a bylo vám spolu dobře.

Podívejte se, jak nový kurz funguje a s čím může pomoct právě vám a vašim dětem:

Prohlédnout kurz

Co je ve výchově klíčové pro vás? Podělte se: