Tichý vrah dětského sebevědomí: Nálepka.
Myslíte, že vaše dítě ji nemá?

Chceme dítě odvážné, šikovné, bystré. Hlavně ať nemá nízké sebevědomí. Ať v životě uspěje. A víte, čím ho o sebevědomí denně okrádáme?

Sedíme s Janičkou na koberci a prohlížíme si knížku o lvím králi. „Víš, ona je pořád taková zakřiknutá, hrozně jí trvá, než se někde rozkouká,“ vypráví do toho Zdenka. Janičky máma, kterou trápí, že je malá tak nesmělá.

„Nejradši by se mi pořád schovávala za kabát. Viď, ty šmudlo máminej,“ obrátí se na Janičku.

Janička nepromluví, jen otočí stránku v knížce.

„Tchyně mi vyčítá, že je to rozmazlenej mamánek. Vždycky když k nám přijde, trvá to dobu, než s ní Janinka začne normálně mluvit. Nejdřív jí ani pořádně neřekne ahoj. To je vždycky babi dotčená. Jenomže já nevim, jak ji mám přinutit, když je to takovej stydlín.“

Před tím, než jsme se všechny tři uvelebily u nás na koberci, seděla Janička asi hodinu mámě na klíně a sledovala, jak pijeme kafe. Nechtěla šťávu, jablíčko ani koláč. A když u nás prve se Zdenkou zazvonily, stála plaše ve dveřích a držela se mámy jako klíště. Nepozdravila, jen na mě koukala velikýma hnědýma očima.

Připomněla mi daňčího kolouška z obory, kde jsme na podzim byli krmit zvěř. Postával opodál a pozoroval, jak si k nám dospělí daňci chodí pro kaštany, ale neosmělil se.

„Když někam přijdem, nedostanu z ní slovo,“ posteskne si Zdenka.
„Ani u doktorky. To jsem na ni zvědavá ve školce.“
„Víš, já bych chtěla, aby byla trochu suverén. Bojím se, že to pak v kolektivu nedá.“

Pojďme teď na chvíli zastavit příběh (zveřejněný s laskavým svolením Zdenky a Janičky) a podívat se, jak to vlastně s tou dětskou nesmělostí je. A co na Janičku prozradily její kolouščí oči.

Víte, nejde vlastně vůbec o stydlivost. Ale o rodičovské nálepky.

Téma snad staré jako rodičovství samo, a přitom tolik přehlížené. Zaslouží si ale naši nejvyšší pozornost. Tyhle nálepky totiž zachází s křehkým pokladem. Sebedůvěrou našich dětí.

Co děti nasávají, když mluví dospělí

Všimli jste si, kolik nálepek za tu kratičkou chvíli maminka přilípla na Janičku?

Vyprávěla před ní cizí tetě o jejích chybách, jako by se nechumelilo. Pěkně vylíčila, jaká ta Janička je. Samozřejmě aniž by jí chtěla ublížit, naopak. Chce jí přece pomoct.

Ale Janička klopila daňčí očka, a zatímco jsme se Zdenkou srkaly kafe, ona nasávala maminčino hodnocení. Dobře slyšela, že:

Je zakřiknutá.
Rozmazlenej mamánek.
Stydlín.
V kolektivu to nedá.

Au, mamko.
Budu se tě teď radši držet za rukáv pevněji, když to ve školce nedám, jo?
A asi ze mě nejsi moc šťastná, viď, když jsem taková…
Taková jiná, než jakou mě chceš.
Řeklas to přece tetě:

„Chtěla bych, aby byla trochu suverén.“

Nevím, co je to suverén. Asi něco, co se ti moc líbí, viď.
Ne jako já.

Chtěli byste tam sedět v Janiččině kůži?

A proč si to k dětem troufneme?

Přemýšleli jste někdy, proč je vlastně úplně normální vykládat takhle před dětmi o dětech, jako by tam nebyly? Chovali bychom se stejně, kdyby s námi na návštěvu místo Janičky přišla Jana, nějaká naše dospělá kamarádka?

„Víš, s tou Janou je to hrozný, vždycky na poradě mlčí jak zařezaná. Neřekne, že se jí něco nelíbí, a v kanceláři pak brblá. A není v kolektivu ani trochu průbojná, nedostaneš z ní pořádně její názor. Taková šedá myška. Myslím, že to u nás ve firmě dlouho nedá. Co, Jani?“

Ne, to bychom rozhodně neřekli. A proč?

Protože je to neslušné? Hrubé? Necitlivé?
Tak jak to, že před dětmi to s klidným srdcem říkáme?

Bordelář, kašpar, patlal. Koho máte doma vy?

Možná si řeknete, že to od Zdenky nebylo zvlášť ohleduplné a že byste to před Janičkou neříkali. Ale víte, zkuste se chvíli zaposlouchat, když jdete s dětmi někam na návštěvu a mluví se o nich. Nebo když se zastavíte na kus řeči s kamarádkou a broučka u toho držíte za ruku.

  • No jo, dneska byl zas ráno protivnej, málem jsme se do tý školky nevyhrabali.
  • Všechno mu trvá.
  • Jak někde jsme, tak se hned předvádí, je to takovej kašpar. Viď, Jášo.
  • To já Adama nepřinutím, aby si po sobě hračky uklidil. Je děsnej bordelář.
  • Už zase bulí, hysterka naše malá. Pocem, Naty, co je prosim tě?
  • Je to s ní těžký.
  • Naše Terka je na sporty levá. Celá já.
  • To už Áňa takhle hezky kreslí? To náš Kuba ne, ten zatím jenom patlá barvy. Žádnej umělec z něj asi nebude.
  • Jé, vy už sedíte, náš Jiřík ještě ani neleze, je nějakej pozadu. Bude asi trochu dřevo po mně.

Vážně nic z toho vaše dítě nikdy neslyšelo?

Nálepky se na děti přichytí jako smůla

Všechny ty věci o dětech někdy řekneme jen tak, abychom si popovídali. Kolikrát dokonce v dobrém rozmaru – viď, ty hysterko naše. Nic špatného tím nemyslíme.

A někdy je zase říkáme, abychom si postěžovali. Možná se i zeptali, jak to mají jinde, třeba nám na toho našeho pomalíka, patlala, bordeláře něco poradí.

Ani nás nenapadne, že tím svoje dítě nálepkujeme.
Jenže dívejte.
Už to není jen Jiřík. Je to dřevo. Patlal. Vztekloun. Stydlín. Bordelář.

Ale jak víš, mamko, táto, že tě bedlivě neposlouchám a neberu si s sebou tvoji nálepku do života?
Jsi totiž můj první člověk, kterému naslouchám a věřím, víš?
Aha, já jsem dřevo? Dokonce po tobě?
Tak jo.

Velká Jana, nový příběh. Ale ne tak docela

„Víš, já jsem na střední do tanečních nechodila. Byla jsem odmalička dřevo, naši ze mě rostli. Říkala jsem si, že je to marný, že já se stejně tancovat nenaučím. Že tam akorát každýho pošlapu,“ vypráví pak jiná Jana. Loni jí bylo čtyřicet.

„No a když jsme se loni s mužem hecli a přihlásili do tanečních pro dospělý, dělala jsem si prču, že si tam se mnou užijou. A taky jo :) Ale víš co, bylo to nakonec super, i já dřevo jsem v klidu zvládla základy. Není to se mnou tak hrozný. A letos si poprvé užíváme plesovou sezonu.“

Možná si řeknete – no jo, ale co když Jana byla fakt dřevo od přírody? Bez ohledu na to, co o ní někdy řekli rodiče? Jasně, každý máme svoje dispozice, něco nám jde hůř, něco líp a něco třeba vůbec.

Ale nešlo by se Janě bez nálepky dřevo do tanečních líp? S větší sebedůvěrou a bez pocitu, že ona to stejně nikdy nedá? Nemůžou si i dřeva tanec užívat, i když nemíří do ligy tanečních mistrů?

A nemůže si malý Kuba (prve o něm byla řeč) užívat malování, i když jeho výtvory nejsou zrovna na nástěnku a vlastně jen patlá barvy? Máme právo mu říct: „Takhle domeček nevypadá, to je nějaká čmáranice,“ a přilepit na něj nálepku patlal? Co když z něj jednou bude ten nejšikovnější malíř pokojů?

A kdo jste vy?

Mimochodem vzpomenete si ještě, jakou nálepku jste v dětství dostali vy? Jste taky dřevo? Opozdilec? Introvert? Stydlín? Bordelář? Nějaká další kategorie?

A co když ne?

Co když si někdy jenom netroufáme být tím, kým jsme, protože prostě nejsme podle něčích představ? Jako třeba Petra (volně přepsáno):

„Já jsem si celý život myslela, že jsem strašná bordelářka, a bojovala jsem s tím. Marně :) Až mi konečně došlo, že mně ten chaos vyhovuje. Nepotřebuju mít věci vyskládané do komínků, přijdu si v tom sterilně uklizeném bytě děsně svázaná,“ vypráví.

Petra má zajímavé tvůrčí povolání. Je módní návrhářka. Má ráda neuspořádanost a otiskuje ji do svých kolekcí. Už za ně získala pár ocenění. Jen sama se nikdy ocenit nedokázala. Aby taky jo, bordelářka jedna.

Setřást ze sebe nálepku, které jsme uvěřili, někdy není úplně jednoduchá práce.
Možná s tím taky máte zkušenost?

Přitom naše nálepka může být někdy až fatální chybou úsudku.

„Opožděného“ Tondu málem poslali do zvláštní školy. Dneska je z něj dospělý chlap, táta 3 dětí a absolvent vysoké školy, kterou dokončil jako jeden z mála v jeho ročníku. Když chodil do školky, jednou měli za úkol nakreslit maminku. Celou postavu samozřejmě, v jeho věku už to podle vývojových tabulek musel umět.

Jenže Tonda na to zrovna nebyl nastavený. „Potřeboval jsem si ještě hrát,“ vyprávěl nám. A tak nakreslil jen velkou hlavu a brýle. Vlastně to, co viděl každý večer, když se k němu maminka skláněla nad postelí, aby mu dala dobrou noc.

A co na to naše dospělácké hodnocení?
„Pořád kreslí hlavonožce. Jako tříleté děti. Přitom už je předškolák. Je opožděný.“

Plác. Nálepka jako hrom.

Klobouk dolů před dětmi, které podobné nálepky nezlomí.

Zpátky ke stydlivé Janičce. Co s ní?

Víte, na Janičce nebylo nic vidět, když to všechno o sobě poslouchala. Kdo ví, jak v ní mamčiny nálepky pracovaly. Co bylo ale evidentní – nepomáhaly ničemu. Holčička byla takhle stydlivá už dlouho a maminka ji ne a ne „dokopat“, aby se změnila.

Přitom jí pořád domlouvala:

„Ale jdi ty, to se nesmíš pořád takhle stydět. Koukej ostatní děti, taky se nestydí. Buď trochu odvážná, no!“

Jemně postrkovala:

„No řekni tetě ahoj, no neboj se. Hele pojď, půjč si tady hračky, koukej, takový doma nemáš. Nemusíš mi tu celou dobu sedět na klíně. Pak půjdeme domů a bude ti to líto, že sis ani nepohrála. No tak běž.“

A snažila se přijít na to, čím to je:

„Já nevim, co s ní mám dělat. Jak jí mám pomoct, aby se trochu otrkala. Jestli to je povahou nebo co?“

Dobrý rodičovský úmysl nestačí

Myslela to dobře, jako většina rodičů. I ti naši koneckonců.

Jenže tím vším nechtíc vysílala Janičce zprávu:

Nejsi podle mých představ.
Chci tě jinou. Víc průbojnou. Míň stydlivou. Lepší.
Takhle, jak jsi, jsi špatně.
Změň se, miláčku.

Když se z dítěte stane problém

A Janička?
Stal se z ní problém, který mamka musí řešit. Děvčátko plné chyb. O kterých slyšela tolikrát, že jí přirostly k tělu. A nejistoty v ní přibývalo. Aspoň podle maminčiných slov.

Přijde vám to přehnané?

Ale člověka to nakonec dostane, když jsou s ním ostatní tolik nespokojení, ne?
A když pořád poslouchá:

… špatně, zase špatně, musíš jinak, musíš se snažit, musíš se změnit, ach jo, s tebou je to těžký, no prosim tě, nebuď taková…

nemá chuť nakonec zalézt někam do kouta – se sebevědomím na bodě mrazu – a radši ani nebýt vidět? Anebo naopak, vypláznout jazyk a just být takovej?

Janička byla ten první případ.

A z nálepky se stane pravda

Než dokončíme příběh a řekneme si, co Janičce a její mamce nakonec pomohlo, pojďte si všimnout ještě jedné záludnosti nálepek. Taková nenápadná každodennost, která nás – ani nevíme jak – od našich dětí pomalu vzdaluje, až nakonec nevíme, kdo jsou.

Jakmile si totiž uděláme úsudek, že máme doma bordeláře, stydlína, dřevo (dosaďte cokoli), začneme se na děj dívat jako na dřevo, stydlína, bordeláře... Přijmeme tu nálepku taky.

On je takovej, začneme si myslet.

A možná pak už nikdy nezjistíme, že není takovej. Přestaneme ho totiž skutečně vidět, když se na něj začneme dívat skrz nálepku. Nálepky zkreslují, bohužel.

Podobnou věc zažila nedávno Danka s malým Stáňou. Možná maličkost, ale Dance tahle událost otevřela oči:

U nás ve školce naplánovali pro děti akci přes noc, se spinkáním. A já jsem Stáňu nepřihlásila, protože on je takovej máminej mazel a domácí typ, spinkání někde moc nemusí. Ale pak mi to nějak nedalo a ptám se ho:

„Stáni, zítra bude ve školce spinkání, děti tam zůstanou s paní učitelkou přes noc, ty bys tam asi nechtěl spát, viď?“

„Chtěl, mami. To jsem ještě nezažil.“

Byla jsem si jistá, že řekne NE, že on na tyhle věci není. Strašně mě překvapil. Nevěřila jsem, že to dá, fakt ne. Ale ve školce spal pak v pohodě, užil si to. A já jsem si uvědomila, jak mám tendence ho nějak vidět a předvídat jeho reakce. Už prostě vím, jakej je. A vlastně mu moc nedávám šanci, aby byl jinej.

- Danka H.

Možná se vám to taky stalo, když jste byli malí?

Že si o vás všichni mysleli, že jste takoví nebo makoví, a už vám nedali šanci?
A nikdo vás nakonec doopravdy neznal?

Možná netušili, že ten rozjívený šašek ve vás je uvnitř smutnej kluk?
Nebo že ta zakřiknutá holka, kterou jste navenek, má bohatý vnitřní svět a touží se stát herečkou?
Nebo o vás nevěděli, že umíte zpívat, když nikdo neposlouchá?
Anebo že když se ve škole nehlásíte, nemáte to na háku, jen jste ztratili sebedůvěru a chuť pořád poslouchat: „Ne, špatně, Nováková. Tak kdo nám řekne, jak je to správně?“

Jo, už je to za námi. Ale trochu to bolí dodneška, že?
Tak proč to samé dělat svým dětem?

Jestli chcete svoje dítě doopravdy znát

Víte, těžká věc, jsme tu na to všichni tak nějak zvyklí, pořád se soustředíme hlavně na nálepky, na problémy, na chyby. Ale…

Zkuste mu chvíli neříkat, co je na něm špatně.
Zkuste to, jak se vaše dítě projevuje, nevnímat jako problém, jen jako projev. Teď dělá tohle, ale není takovej.
Zkuste mu tu nálepku nedat.

Zkrátka přestaňte hledat, jaké to dítě je. Není to nakonec k ničemu dobré, když mu dáte rodičovské vysvědčení: výborný, chvalitebný, nedostatečný.

Začněte místo toho hledat, co potřebuje.

A to je nakonec i řešení Zdenky a Janičky (zdravíme, holky :)). Dneska je z Janičky odvážná školačka, chodí už do třetí třídy a letos se umístila druhá v matematické soutěži. Kdo by to do ní řekl, když ještě ve 4 letech neodpovídala babičce na pozdrav.

A jak to teda bylo dál?

Řešení: Pryč s nálepkou. Není stydlivá. Jen potřebuje čas

Se Zdenkou jsme si potom chvíli povídali. O něco později si ještě pustila náš Nevýchovný seriál o rodičích a dětech. A pak udělala 2 věci:

Zkusila sundat z Janičky nálepku stydlín. Přestala se trápit, že se to nikdy nezmění.

Místo toho chvíli sledovala, co Janička vlastně potřebuje, když se začne „stydět“.

A příště jí na návštěvě řekla:

„Vím, že potřebuješ být chvilku u mě. To je v pořádku, Jani. Taky se vlastně vždycky na návštěvě potřebuju trochu rozkoukat. Až budeš chtít, řekni, a půjčíme si od tety nějaký hračky, jo?“

Vidíte tu změnu?

Jsi v pořádku, Jani.
Nejsi stydlín, jen potřebuješ čas.

Divíte se, že se Janičce ulevilo? A mamce taky, najednou měla o problém míň.

Nejsi špatně, jsi to ty

A co ostatní děti, když přestaneme hledat, jaké jsou, a začneme se dívat, co potřebují?

Nejsi patlal, Kubí. Jen kreslíš jinak. Potřebuješ si to asi zkoušet s barvami?
Nejsi dřevo, Jiříčku. Jen máš své tempo. Potřebuješ víc času než jiné děti?
Nejsi hysterka, Naty. Jen tě asi něco rozplakalo? Potřebuješ mě teď?

Je to jiné, bez nálepek, že?
Najednou nemáme doma problém, jen holčičku a kluka, kteří jsou, jací jsou. A možná potřebují jen, abychom je tak brali? A k tomu kapku času, aby mohli rozkvést. Pod nánosem nálepek.

Jen… každá rostlinka kvete ve svůj čas.
Tak jim ten čas dejme.
Dětem.
Co říkáte?

Ať pro nás zůstanou báječnými dětmi a nestanou se otravnou nálepkou.

 

P.S. Ne, nejste hrozná máma nebo táta, co svoje dítě nálepkuje. Jen to možná potřebujete zkusit jinak ;) A jestli úplně nevíte jak, Nevýchovný seriál je tu i pro vás. Tak si ho pusťte a nechte se svými dětmi překvapit.

Tady je 1. díl
Rodičovský seriál zdarma

Zjistěte hned v 1. dílu, jaký jste typ rodiče, ať si umíte se svým dítětem poradit. Všechny díly vám postupně pošleme na e-mail:

Svůj e-mail nám svěřilo už přes 320 000 rodičů.
Kdykoliv se můžete odhlásit.

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál:

Máte chuť udělat další krok?

Prohlédněte si náš kurz
Nebo si pusťte Rodičovský seriál. Je zdarma :)

Spustit seriál
Rodičovský seriál zdarma

Zjistěte hned v 1. dílu, jaký jste typ rodiče, ať si umíte se svým dítětem poradit. Všechny díly vám postupně pošleme na e-mail:

Svůj e-mail nám svěřilo už přes 320 000 rodičů.
Kdykoliv se můžete odhlásit.

Prohlédnout kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Vzpomněli jste si na nějakou svoji nálepku? Podělte se: