Tichý vrah dětského sebevědomí: Nálepka.
Myslíte, že vaše dítě ji nemá?

Sedíme s Janičkou na koberci a prohlížíme si knížku o lvím králi. „Víš, ona je pořád taková zakřiknutá, hrozně jí trvá, než se někde rozkouká,“ vypráví do toho Zdenka. Janičky máma, kterou trápí, že je malá tak nesmělá.

„Nejradši by se mi pořád schovávala za kabát. Viď, ty šmudlo máminej,“ obrátí se na Janičku. Janička nepromluví, jen otočí stránku v knížce.

„Tchyně mi vyčítá, že je to rozmazlenej mamánek. Vždycky když k nám přijde, trvá to dobu, než s ní Janinka začne normálně mluvit. Nejdřív jí ani pořádně neřekne ahoj. To je vždycky babi dotčená. Jenomže já nevim, jak ji mám přinutit, když je to takovej stydlín.“

Před tím, než jsme se všechny tři uvelebily u nás na koberci, seděla Janička asi hodinu mámě na klíně a sledovala, jak pijeme kafe. Nechtěla šťávu, jablíčko ani koláč. A když u nás prve se Zdenkou zazvonily, stála plaše ve dveřích a držela se mámy jako klíště. Nepozdravila, jen na mě koukala velikýma hnědýma očima.

Připomněla mi daňčího kolouška z obory, kde jsme na podzim byli krmit zvěř. Postával opodál a pozoroval, jak si k nám dospělí daňci chodí pro kaštany, ale neosmělil se.

„Když někam přijdem, nedostanu z ní slovo,“ posteskne si Zdenka.
„Ani u doktorky. To jsem na ni zvědavá ve školce.“
„Víš, já bych chtěla, aby byla trochu suverén. Bojím se, že to pak v kolektivu nedá.“
…

Pojďme teď na chvíli zastavit příběh (zveřejněný s laskavým svolením Zdenky a Janičky) a podívat se, jak to s tou dětskou nesmělostí může taky někdy být. A co na Janičku prozradily její kolouščí oči.

Víte, nejde vlastně vůbec o stydlivost. Ale o rodičovské nálepky.

Téma snad staré jako rodičovství samo, a přitom často přehlížené. Zaslouží si ale naši nejvyšší pozornost. Tyhle nálepky totiž zachází s křehkým pokladem. Sebedůvěrou našich dětí.

Co děti nasávají, když mluví dospělí

Všimli jste si, kolik nálepek za tu kratičkou chvíli maminka přilípla na Janičku?

Vyprávěla před ní cizí tetě o jejích chybách, jako by se nechumelilo. Pěkně vylíčila, jaká ta Janička je. Samozřejmě aniž by jí chtěla ublížit, naopak. Chce jí přece pomoct.

Ale Janička klopila daňčí očka, a zatímco jsme se Zdenkou srkaly kafe, ona nasávala maminčino hodnocení. Dobře slyšela, že:

Je zakřiknutá.
Rozmazlenej mamánek.
Stydlín.
V kolektivu to nedá.

Au, mamko.
Budu se tě teď radši držet za rukáv pevněji, když to ve školce nedám, jo?
A asi ze mě nejsi moc šťastná, viď, když jsem taková…
Taková jiná, než jakou mě chceš.
Řeklas to přece tetě:

„Chtěla bych, aby byla trochu suverén.“

Nevím, co je to suverén. Asi něco, co se ti moc líbí, viď.
Ne jako já.
…

Chtěli byste tam sedět v Janiččině kůži?

A proč si to k dětem troufneme?

Přemýšleli jste někdy, proč je vlastně úplně normální vykládat takhle před dětmi o dětech, jako by tam nebyly? Chovali bychom se stejně, kdyby s námi na návštěvu místo Janičky přišla Jana, nějaká naše dospělá kamarádka?

„Víš, s tou Janou je to hrozný, vždycky na poradě mlčí jak zařezaná. Neřekne, že se jí něco nelíbí, a v kanceláři pak brblá. A není v kolektivu ani trochu průbojná, nedostaneš z ní pořádně její názor. Taková šedá myška. Myslím, že to u nás ve firmě dlouho nedá. Co, Jani?“

Ne, to bychom rozhodně neřekli. A proč?

Protože je to neslušné? Hrubé? Necitlivé?