Tichý vrah dětského sebevědomí: Nálepka.
Myslíte, že vaše dítě ji nemá?

Sedíme s Janičkou na koberci a prohlížíme si knížku o lvím králi. „Víš, ona je pořád taková zakřiknutá, hrozně jí trvá, než se někde rozkouká,“ vypráví do toho Zdenka. Janičky máma, kterou trápí, že je malá tak nesmělá.

„Nejradši by se mi pořád schovávala za kabát. Viď, ty šmudlo máminej,“ obrátí se na Janičku. Janička nepromluví, jen otočí stránku v knížce.

„Tchyně mi vyčítá, že je to rozmazlenej mamánek. Vždycky když k nám přijde, trvá to dobu, než s ní Janinka začne normálně mluvit. Nejdřív jí ani pořádně neřekne ahoj. To je vždycky babi dotčená. Jenomže já nevim, jak ji mám přinutit, když je to takovej stydlín.“

Před tím, než jsme se všechny tři uvelebily u nás na koberci, seděla Janička asi hodinu mámě na klíně a sledovala, jak pijeme kafe. Nechtěla šťávu, jablíčko ani koláč. A když u nás prve se Zdenkou zazvonily, stála plaše ve dveřích a držela se mámy jako klíště. Nepozdravila, jen na mě koukala velikýma hnědýma očima.

Připomněla mi daňčího kolouška z obory, kde jsme na podzim byli krmit zvěř. Postával opodál a pozoroval, jak si k nám dospělí daňci chodí pro kaštany, ale neosmělil se.

„Když někam přijdem, nedostanu z ní slovo,“ posteskne si Zdenka.
„Ani u doktorky. To jsem na ni zvědavá ve školce.“
„Víš, já bych chtěla, aby byla trochu suverén. Bojím se, že to pak v kolektivu nedá.“