7 situací, kdy děti prudí:
Chcete po nich, aby se chovaly správně?

1. situace: Spěcháme a zase prudím. Ty ne?

„Zapomněly jsme doma tu sponku, mamí.“
„No jo, tak ji vezmem zítra, Eli.“
„Ne, teď. Já ji počebuju.“
„Ale ukaž, nepotřebuješ, sluší ti to i bez ní. Pojď honem, spěcháme.“
„Nééé,“ pláču. Zase prudím, viď.
A ty bys neprudila, mami? No tak na to koukni takhle:

„Zapomněla jsem doma mobil, Eli.“
„No jo, tak ho vezmem zítra, mami.“
„Ne, teď. Já ho potřebuju.“
„Ale nepotřebuješ, zvládneš to i bez něj.“

Zvládneš, mamí?
Nebo budeš prudit a poběžíš pro něj zpátky, i když už nemáme čas?
…

Já vím, mami, mobil je důležitější než sponka. Ale proč?

2. situace: Jsem lakomec. Nechci půjčit autíčko. Ty jo?

„No tak půjč chlapečkovi svoje autíčko přece.“
Zase ta klasická scénka na písku.
„Nééé,“ protestuju. Je moje oblíbený, nechci ho pustit.
„Teda ty seš ale lakomej. Tak příště sem asi nepůjdeme, když se s dětma neumíš rozdělit.“

Hmmm, škoda. A co takhle, táto:

No tak půjč pánovi svoje auto.
„Nééé,“ protestuješ a ťukáš si na hlavu? Svý auto pánovi??
Záleží ti na něm, viď. Nechceš ty klíčky pustit. Teda ale, táto, ty seš taky pěkně lakomej.
…

Víš, nemám moc ponětí, o kolik dražší bylo tvoje auto. Ale úplně přesně znám ten pocit, když ho musíš dát z ruky.

3. situace: Skáču ti do řeči. Děkuju, že mi to neděláš

„Neskákej mi do řeči, když mluvím s babičkou, Joli,“ říkáš mi, mamko.
A jindy zas: „Počkej chvíli, když mluvím s tetou.“
A tak si jdu hrát s Adélkou.

„Tady máte šťávu, holky, napijte se,“ přijdeš zničehonic do pokojíčku a skočíš nám do hry.
„Není vám zima? Vemte si radši tu mikinu. Šup!“ vybafneš na nás, když sedíme na písku a povídáme si, co vaříme.

Neskákej mi do řeči, když mluvím s Adélkou, mami.
Počkej přece chvíli, když mluvím s kámoškou.
…

Já vím, že to není stejný, mamko, velký můžou, řeší důležitý věci. To my maličký jsme otravný…

4. situace: Neudělám malá, neřeknu promiň, zlobím se. Co ty?

„No tak ale, to se nedělá, udělej holčičce malá!“
Nechci, mamko, fakt mě naštvala. Odstrčil jsem ji, protože mi dupla na bábovku. Vidělas to?
„Slyšíš? Udělej holčičce malá! Neuděláš? Teda ty jsi ale ostuda.“
Hm, neviděla.

Neudělám jí malá, mamko. Mám na ni vztek.
A teď to vypadá, že jsem nevychovanej kluk a ani se neumím omluvit, viď.
Ale takhle jednoduchý to není, dívej:

Omluv se pánovi, že do něj strkáš, mami. Udělej mu malá, no šup!
No co se tak tváříš, mamko?
Strčilas do něj, protože ti dupnul na nohu a ani se neomluvil?
To je úplně jedno.
Koukej honem rozdýchat tu bolavou nohu i ten vztek a řekni hezky pánovi promiň. Ať všichni v autobuse vidí, že jsi slušně vychovaná.
...

Nejde to tak rychle, co? Nedokážeš se na toho neurvalýho pána honem usmát, natož ho pohladit. Vztek je potvora. A taky ti to celý přijde kapku nespravedlivý. Jj, mami, to znám.

5. situace: Nejsem moc hrdina, promiň. A ty?

„Co se stydíš, prosim tě? Řekni Tondovi čau.“
Neřeknu, taťko. Vidím tohohle pána poprvé. A trochu se ho bojím, když nám říká „Čau draci, kam razíte?“
„No tak, řekni, kam jedem, prosim tě. Tonda je kámoš.“
Mlčím a schovávám se za tebe.
„Nebuď baba!“
Cože, tati, co??

Jo aha, už vím. Tys byl taky baba, když jsme byli na divadýlku a šašek Vašek tam říkal:
„No tak, tatínci, kdo se nám přihlásí a půjde sem ke mně na pódium? Potřebuju tu dva pořádný siláky.“

Proč ses schovával v poslední řadě, tati?
Asi žes viděl šaška Vaška poprvé. Ale je to kámoš, byl už jednou u nás ve školce, fakt. Ale chápu, někdy je těžký být suverén, když se člověk v tý situaci moc necítí.
…

Víš, ten Tonda mi připadal trochu jako obr, když na nás na nádraží halekal. Přece jenom je cizí a o metr větší než já. Podržíš mě příště, taťko? To chlapi umí, držet pohromadě, říkals to.

6. situace: Ječím na tebe. Kde jsem to viděla?

„No co na mě ječíš, Kačko, co si to dovoluješ prosim tě. Kdes to viděla??“
Chceš, abychom už šly ze hřiště domů, mami.
A já protestuju: „Teď neee!“

Baví mě to na písku, víš. A tys mi před chvilkou taky řekla teď ne!, když jsem za tebou přišla, jestli mě roztočíš na kolotoči. Potřebovala sis něco doříct s tetou.
„Mamii, prosíím,“ žadonila jsem.
„Teď neee, slyšíš?!“

A za půl hoďky:

„Půjdem už domů, Kačí.“
„Teď ne,“ povídám. Potřebuju si taky něco dodělat.
„No to teda jo, je už plno hodin, musíme. Zvedej se, šup. Teta s Kájou už taky jdou.“
„Teď neeee, slyšíš?!“ zakřičím na tebe.
Jako ty prve, když jsem chtěla roztočit.
„No co na mě ječíš, Kačko, co si to dovoluješ prosim tě. Kdes to viděla??“
…

Už víš kde, mami? A proč se zlobíš? Dělám to přece úplně stejně jako ty.
Že ty ses neslyšela?

7. situace: Tvářím se jako bublina. A mrkneš do zrcadla?

„Jak to že tu nejsou, mami? Slíbilas, že tu budou!“
„Ale prosim tě, Bibi, to se musíš hned nafouknout? Kvůli kalhotám? Máš tady jiný, ty s kytkou, podívej.“
„Nechci, chtěla jsem tamty hezký!“
Chtěla jsem ty šmoulový, slíbilas, že je mám u babičky. A nejsou tu.

„No tak tu nejsou, no. Myslela jsem, že tu budou, ale spletla jsem se. To se zas budeš tvářit půl dne jako bublina? Vůbec ti to nesluší, koukni se do zrcadla.“

Ale víš, mami, já se s tím potřebuju srovnat. Počítala jsem s tím, no. Že tu ty šmoulový kalhoty budou. Přijde ti, že zase jen prudím, viď. Ale koukni na to z druhý strany:

„No jak to, že ty hračky nejsou srovnaný, Bibi? Slíbilas, že to bude.“
„Ale prosim tě, mami, to se musíš hned nafouknout? Kvůli pár hračkám? Postavila jsem ty nový puzzle, podívej.“
„Nechci! Chtěla jsem to tu mít hezký!“
„No tak to není, no. Myslela jsem, že to udělám, ale spletla jsem se, mamko. To se hned musíš tvářit jako bublina?“
…

Chtěla bys tohle slyšet ode mě, mami? A už víš, odkud to mám, že se vždycky tak naštvu?

Ale to se nedá srovnávat!

Jestli máš teď na jazyku, že to se přece nedá srovnávat… zadrž prosím. Možná nedá. Ale nejde tu o rozházený hračky ani o moje kalhoty. Jde o to, že já se od tebe každou minutu učím, mami, tati.

Sleduju tě, víš.
Pozoruju tě ve všech situacích, který spolu zažíváme.
Vidím, jak se tváříš, jak reaguješ, co říkáš.

Prosím tě, neříkej mi nic, co nechceš jednou slyšet ode mě. A koukni se někdy prosím do zrcadla, jak vypadáš, když se zlobíš.
Tváříš se, co?
(Ale ty přece nejsi žádná bublina.)

A to se mám jako zbláznit, že nejsem dokonalý rodič?

Taky tě, mamko, taťko, tahle otázka napadla?

Ale já nepotřebuju tvoji dokonalost. Jen pochopení.

Protože když si vezmeš, že jsi můj vzor, můj nejdůležitější člověk na světě, kterého mám od rána do večera na očích (minimálně první dva tři roky života), můžeš se divit, že nejsem dokonalé dítě?

A to vlastně stačí, víš.
Přestat se divit, co to zase dělám za blbosti. A jak to, že se neumím chovat.
Přestat se rozčilovat, trápit a rovnat mě a… teď to bude znít vážně jako drzost, ale jestli jsi ještě tady, určitě to dáš:

Začít u sebe.

Můžeš s tou změnou hned začít, mami, tati. Chceš? Pomůžu ti. Brzy začnu měnit svoje chování po tobě, slibuju. Ale nezacpávej si uši, jo? Možná ti bude úzko, až uslyšíš, co musím poslouchat já. Znám to. Ale neboj, spolu to zvládnem, změníme to. Jen otevři srdce a poslouchej:

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál: