Období vzdoru: Už dorazilo? Moje dítě
se vzteká desetkrát za den!
Objevte jiný pohled na období vzdoru, který vám může doma ulevit.
Zkušenost mámy se „vzteklým“ dvouleťákem
Synovi byly minulý měsíc dva roky. Tohle je zatím výsledek mého pozorování:
Je to nejvášnivější dítě, co znám. Všechno prožívá celým tělem. Když mu něco nejde, naštve se, že by nejradši do něčeho bacil. Všechno chce zvládnout sám, někdy je to až absurdní, protože ty dvouleté ručičky jsou přece jen trochu malinké. A hrozně ho štve, když mu nerozumím. Naštěstí už se celkem vyznám, ale přijít na to, že „čičiny“ nejsou v jeho mluvě kočky, ale hasiči, byl dost oříšek. Někdy to bere, že mi trvá, než ho pochopím, ale jak je nevyspalej nebo přetaženej, peklíčko.
Vedle toho jsem ale přišla v mateřství na pár věcí i o sobě:
Jsem asi nejvášnivější dospělák, co znám. Všechno děsně prožívám. Když mi něco nejde, někoho bych přizabila. Někdy je až absurdní, co všechno potřebuju zvládnout sama, přitom nechat si pomoct by v tu chvíli bylo o dost užitečnější. A taky mě příšerně štve, když mi někdo nerozumí, nechápe, co myslím, když mu to přece vysvětluju jasně!! Cholerik no, někdy jsem asi pěkně na zabití, zvlášť teď, jak se moc nevyspím…
Nemůžu si pomoct, ale jestli má období vzdoru moje dítě, něco je špatně, protože já ho mám kolem třicítky taky.
Pravda, některé věci jsou jinak než před rokem...
Je fakt, že se teď vzteká víc než dřív.
Protože mu nejde zavázat tkaničky.
Kamarád mu bere věci z ruky.
A vajíčko se omalováním nestává čokoládovým.
Jenže před rokem tyhle věci ještě vůbec neřešil – zajímalo ho běhání a jaké je oko na omak, děti a tkaničky mu byly upřímně fuk. A čokoládu neznal.
Takže máme teď období vzdoru, nebo ne?
vrtalo mi hlavou.
Nechci to obracet do extra filozofického „Záleží, jak se na to díváte.“ Ale pro sebe jsem si nakonec řekla, že na období vzdoru nehraju. Kdybych totiž hrála, znám se, určitě už bych se děsila. Každé synovo „Ne!“ by pro mě znamenalo „Hele, už je to tady! A teď to bude jenom horší!“
A kdyby se třeba po ránu zaseknul, že nechce oblíkat, že chce koukat na pohádku, před očima by mi vyskočila varovná cedule: „VZDOR!“ a už bych se hrnula ho zpracovat.
No jo, ale jak vlastně?
Hlavně neustupovat, ať mi nepřeroste přes hlavu! (říkala máma). Nebo ho naopak nechat a jenom počkat, až ho to přejde? Přece jen je ještě maličkej a je v tom období (šeptal hlásek uvnitř mě). Ignorovat! říkala rozhodně Helga, co má už děti starší. Prostě si ho nevšímej, když nebude mít diváky, přestane ho to bavit. Ale Eva, máma dvojčat, co se známe z porodnice, prohlásila: Vzdor je přirozený, mají to všechny děti a musí z toho vyrůst.
Hm, tak fajn, že má na to každý názor. Ale já stejně pořád nějak nevěřím, že se dítě úderem druhých narozenin změní v nezvladatelný uzlík vzteku, se kterým nepůjde příští tři roky vyjít.
A jak tak syna sleduju, on je to z jeho strany kolikrát houby vzdor. Jen už holt není žížala, které stačí být u mě v náručí a žužlat si ruce. Najednou má vlastní zájmy, oblíbený jídla, kamarády, svoji představu o tom, co chce dělat, a trička, co vyloženě nesnáší. (Stejně jako já.) A nemá zatím dost rozvinutou slovní zásobu na to, aby vyjádřil slovy všechno, co potřebuje.
Tak mě napadá:
Není to období vzdoru vlastně jen první velké nepochopení generací?
Není to náhodou tak, že děti v tomhle věku už prostě chtějí dělat to, co my, jejich velcí rodiče? Takže když punťa vidí, jak 2x denně mačkám myčku, chce taky? A když pro jeho vášnivé mačkání nemám pochopení a výhrůžně nad ním udělám „tytyty“, rozčílí se? A pak se vzteká. Celkem logicky.
A není to taky tak, že jak ti mrňousové rostou, začnou mít některé potřeby podobné těm našim, dospěláckým? Najednou mají potřebu se vyjadřovat, ovlivňovat věci kolem sebe… ale my rodiče na to nejsme připravení a pořád s nimi jednáme jako s miminy?
Možná jsou prostě v lecčems stejní jako my, jen menší? Ale my s nimi v tomhle věku ještě moc nepočítáme, a proto se durdí.
Tahle myšlenka mě uklidnila.
Protože dokud jsem všude četla, že období vzdoru je nezralost dítěte zvládat konfliktní situace a nevyvinutá schopnost snášet psychické napětí (nebo tak nějak), dost mě to lekalo. Chápu, je to nějaké vývojové období.
Ale když se mi dítě vztekne desetkrát za den, znamená to, že je desetkrát za den v konfliktní situaci? Nebo v psychickém napětí?
Hm, hustý. A nerozporuju, co o tom období říkají odborné příručky, ale…
… ale jo, ono to nakonec vlastně docela zapadá.
Možná by teda stačilo tolik napětí nevytvářet?
Přemýšlela jsem o tom. Pozorovala dál syna. A tou dobou taky začala sledovat Nevýchovu. A pak jsem si v nevýchovných příbězích přečetla zkušenost jedné maminky, která mi to všechno pomohla víc pochopit. Byla to tahle:
Ríša má rok a 4 měsíce. Když dojde k situaci, že není zcela po jeho, začíná se vztekat.
Dnes jsem ho nesla v náručí přes kuchyň do pokojíčku. U mikrovlnky se začal natahovat po čudlících. Mě v tu samou chvíli bodlo u lopatky a i přes to, že mám krční límec jsem cítila, že ho neudržím. Postavila jsem ho na podlahu se slovy: "Ríšo, vím, že ses chtěl podívat na mikrovlnku, ale už tě neudržím." Začal se po mě sápat a nadskakoval na místě. Vzápětí se položil na podlahu a začal o ni bouchat pěstmi.
Svezla jsem se podél linky na podlahu a posadila se vedle něj. Chvili jsem mlčela a pak jsem mu řekla, že vím, že se chtěl podívat na mikrovlnku, ale že teď jsem nemocná a neudržím ho tak dlouho jako tatínek a že mě zrovna moc bodlo v zádech a nechtěla jsem ho pustit na podlahu. V tu chvíli úplně přestal brečet, bouchat a kopat do podlahy.
Vstal a svými nejistými krůčky docupital ke mě, objal mě a dal mi pusu. Připadá mi, že ve tváři a v očích měl napsáno: "Promiň mami, nechci, ať tě něco bolí. Mám tě rád." Tak jsme tam tak chvíli v objetí sedeli a pak jsme si šli hrát do pokojíčku.
Byl to neuvěřitelný pocit vidět v něm všechny ty emoce. :-)
- Eliška
Cože?? byla moje první reakce.
Takže to dítě možná potřebuje jen rozumět situaci a trochu času a může to dopadnout jinak než scénou hodnou Oscara?
Jasně, teď zjednodušuju, ale stejně…
No a pak jsem zažila to samé.
Drama na tramvajové zastávce: „To je mojeee!“
Někam jsme se synem jeli a já měla příšerný hlad. On měl svůj oblíbený rohlík a já si na cestu vzala croissant s marmeládou, na který se on ještě nedávno šklebil a nechtěl ani ochutnat. Teď mi ho ale vzal z ruky a nadšeně se do něj pustil.
„Broučku,“ povídám mu, „já nevěděla, že bys chtěl taky. Promiň, to mě nenapadlo. Ale já mám příšernej hlad a potřebuju to sníst.“
Syn se na mě podíval a tvářička se mu celá zkřivila. „Nééé, mojeee!“ zakvílel. Nekonečnou minutu plakal a po tvářích se mu koulely veliké slzy. Bylo brzo ráno, ještě mi moc nefungoval mozek – a tak jsem nic neřekla. Jen jsem mu dala pusu do vlasů. Vím, jaký to je, že ne všechno, co na světě chci, je moje. Je to na nic.
Chvíli jsme tam tak stáli, on plakal, já koukala. A pak jsem řekla: „Vím, že bys to chtěl. Ale já ti to teď nemůžu dát. Mám pro tebe s sebou ten rohlík. Chceš?“ Najednou přestal, jako když utne, a napřáhl ke mně ruku s croissantem tak prudce, až mi oplácl marmeládu o nos:
„Na, mami!“ povídá. Byla v tom všechna něha světa.
Zůstala jsem na něj zírat. Ta jeho obrovská emoce plná vzteku a slz, a vzápětí tohle. Bylo pro mě silné pozorovat, co všechno se mu zračilo v očích.
Není žádný hamoun, co všechno chce. Ani nezvladatelná koule vzteku, kterou musím rychle zpacifikovat. Jen si tím potřeboval projít. Možná lítostí, že to nemůže mít. Možná zklamáním. Možná jen překvapením. Nevím. Ale cítila jsem, že je to důležitý.
A pak mě postupně nakrmil celým tím croissantem (a sám si taky jednou kousnul, aby to bylo fér :)).
Dík za to mlčení. Pomohlo mi vidět
Kdybych se ale zrovna špatně vyspala, nebo kdyby to bylo někde přes den za běhu, možná by to dopadlo celé jinak. Možná bych na něj spustila něco o tom, že „hele, hele, všechno nemůže být tvoje…“ a snadno bych ten okamžik zabila.
Ten vzácný okamžik, ve kterém jsem dokázala jenom mlčet a dívat se. A který mi ukázal sílu synova prožitku, když něco chce a nemůže to mít. Ale taky mě naučil, že když tohle prožívá, není to nic proti mně. A že když se mu do toho hned nenavezu přinaštvanými mateřskými hláškami, ale normálně mu lidsky řeknu, co a jak, jeho to uklidní.
Třeba ne okamžitě. Ale tak nějak celkově.
No a upřímně, dala bych to já? Když mě něco nakrkne? Okamžitě se uklidnit? Těžko.
Je holt v lecčems jako já, mrňous. Neříkám ve všem! Ale možná by teda pomohlo ho tak brát? A možná, oproti všem radám „nevšímej si ho“, by naopak pomohlo začít si víc všímat?
Myslím, že jo.
Všímat si, co se fakt odehrává
bude nakonec stokrát užitečnější, než číhat na vzdor a každou situaci, kdy se prcek rozčílí, honem označit nálepkou „období“.
Protože třeba si teď potřebuje jenom něco prožít? Není vztekloun, jen prožívá silný emoce. A nepotřebuje k tomu moje chytrý hlášky.
Třeba jen potřebuje čas?
Nebo třeba mi chce něco říct? Nevzdoruje, jen se potřebuje vyjádřit. A já mu teď možná jenom nerozumím?
Tohle si uvědomit mi dost obrátilo vesmír. A pak jsem koukala, že rodiče z Nevýchovy jdou na to asi stejně. Tady je ještě jeden příběh, co mě chytil za srdce (a taky za flígr, abych zbytečně nevyváděla a nevytvářela napětí):
... Šla jsem loupat okurku a přišel Bruník (15m), viděl, že krájím okurku, a odběhl, za chvilku začal "rabovat" skříňku a na podlahu pokládat misky ze skříně (máme doma psy - takže o chlupy na zemi není nouze). Říkám: “Bruní, prosím nedávej ty misky na zem, víš, že jsme se už o tom bavili, že jsou pak špinavé, a já pořád dokola musím něco mýt a uklízet.” Bruník nic a vyndával dál, naštvalo mě to, tak jsem mu řekla: “Tohle ti, Bruní, nemůžu dovolit,” všechno jsem vzala, dala do skříně a jeho odnesla.
Začal plakat a chtěl zpět ke skříňce a ve mně to už vřelo, znovu jsem ho odnesla od skříňky a bylo to ještě horší, tak moc plakal… a já jsem mu řekla: “Vůbec ti teď nerozumím,” a položila jsem ho na zem.
Rozběhl se ke skříňce a vyndal mističku úplně zezadu. Tu mističku, do které vždycky dávám tu oloupanou okurku, a podal mi ji, nic víc – žádný vztek, pláč a ani nepořádek dělat nechtěl. Vlétly mi slzy do očí. A říkám si, kde se ve mně najednou vzala ta obrovská míra nepochopení…
- B.
WTF?? vypadlo ze mě tentokrát.
Chtějí být jako my. Dělat to, co my. Tenhle pohled je mi mnohem bližší. A to moje dítě hned mnohem sympatičtější. Když na něj nemusím koukat jako na batole ve vzdoru, co mi kdykoliv nevyzpytatelně zavaří.
Tak si říkám, jestli by tomu období neslušel spíš třeba název:
Období spolu?
Ještě jeden příběh nakonec, jo? Taky mě dostal. Je totiž přesně o tom:
Všude se mluví o období vzdoru. Že by mělo být někdy mezi 1,5. a 3. rokem života a v jeho průběhu by dítě mělo začínat používat zájmeno JÁ.
Od dnešního rána jsem jak na trní. Jdeme na narozeninovou oslavu mého tatínka, kde bude celá rodina, a já mám strach. Jak to zvládnem? Kdo mě zase za co bude kritizovat? Dokážu to tentokrát ustát bez výbuchu? Takže vrčím, kopu kolem sebe a jsem sama sobě protivná.
Řekla jsem to klukům hned ráno, jak jsme se probudili. Že mi je líto, že na ně štěkám, co se mi děje a jak moc mě to mrzí. A že prostě nevím, jak to udělat, aby mi bylo zase dobře. Tolik ohledů, objímání a hlazení za jedno dopoledne... a po jednom mém výbuchu ležíme s mrňousem na posteli, tulíme se – a najednou se ozve: „Já jsem já. Já jsem Pájík.“
Není tu žádné programově vzteklé batole. Není tu žádné bezdůvodné vzdorování. Je tu prostor k tomu velikému objevu. Je tu malý, 2 roky a 3 měsíce starý človíček a jeho úžasné JÁ. No a žádná programově protivná máma, žádná fúrie, která mu chce dělat ze života peklo. Jen jedna snaživá máma, která se někdy taky bojí.
Jsem tak hrozně ráda, že mám tu možnost sledovat v přímém přenosu, jak se to nové úžasné JÁ probouzí, a nestát mu v cestě, ale jen ho provázet. Jak nám doma roste a objevuje samo sebe :) Díky za to :)
- Alena
Dočetly jste a máte pocit, že je vám pohled téhle mámy taky blízký?
Jestli ano, pojďte s námi ještě o kousek dál. V Nevýchově pro vás máme vztekacího průvodce, který vám poradí, jak v tomhle „období spolu“ :) zvládat dětské hysteráky, pokud přijdou. A současně vám ukáže, jak ještě jde na období vzdoru koukat, aby vás s prckem oba nesemlelo, ale mohli jste jím společně dobře projít: