Moje dítě se vzteká desetkrát za den!

Dorazilo k nám období vzdoru?

Mít doma mimino, to je v pohodě. Počkej si na období vzdoru, to je teprve peklo,“ strašili mě. Ze všech stran. Tak jsem si na to dávala pozor a vyhlížela, kdy to udeří.

Filimu byly v prosinci dva roky. Tohle je zatím výsledek mého pozorování:

Je to nejvášnivější dítě, co znám. Všechno prožívá celým tělem. Když mu něco nejde, naštve se, že by nejradši něco rozkousal. Všechno chce zvládnout sám, někdy je to až absurdní. A hrozně ho štve, když mu nerozumím nebo když si nemůže vzpomenout na slovo.

Vedle toho jsem přišla v tom mateřství na pár věcí i o sobě:

Jsem asi nejvášnivější dospělák, co znám. Všechno děsně prožívám. Když mi něco nejde, někoho bych přizabila. Někdy je až absurdní, co všechno potřebuju zvládnout sama nebo dělat po svém. A příšerně mě štve, když mi někdo nerozumí nebo se neumím vyjádřit tak, jak potřebuju.

Nemůžu si pomoct, ale jestli má období vzdoru moje dítě, něco je špatně, protože já ho mám kolem třicítky taky.

Pravda, některé věci jsou jinak než před rokem...

Je fakt, že se vzteká víc než dřív.

Protože mu nejde zavázat si tkaničky.
Kamarád mu bere věci z ruky.
A vajíčko se omalováním nestává čokoládovým.

Jenže před rokem tyhle věci ještě vůbec neřešil – zajímalo ho běhání a jaké je oko na omak, děti a tkaničky mu byly upřímně fuk. A čokoládu neznal.

Stačilo by období vzdoru nevyhlížet?

Nechci to obracet do extra filozofického „Záleží, jak se na to díváte.“ Ale něco na tom je.

Kdybych „hrála“ na období vzdoru, určitě už bych se děsila. Každé jeho „Ne!“ by pro mě znamenalo „No jo, už je to tady! A teď to bude jenom horší…“ Neslyšela bych, co mi opravdu říká, co potřebuje. A neviděla bych, že spoustu věcí dělá třeba proto, že je viděl u mě.

Když se Fili ráno zasekne, že nechce do školky, ale chce se dívat na pohádku –

před očima by mi vyskočila varovná cedule „Vzdor!“ a už bych se hrnula ho zpracovat.

Hlavně nepovolit, ať mi nepřeroste přes hlavu! Nebo mu naopak jít z cesty a počkat, až ho to přejde? (Je to přece jenom období, tak to musí někdy přejít, no ne?)

Jenže on je to z jeho strany houby vzdor. Už to holt není žížala, které stačí být u mě v náručí a občas má hlad. Najednou má vlastní zájmy, kamarády, svoji představu o tom, co chce dělat. A nemá zatím dost rozvinutou slovní zásobu na to, aby vyjádřil slovy všechno, co potřebuje.

Ale dá se s ním domluvit vlastně pořád líp. A nejen s ním. Vzpomněla jsem si, co o dětech v období vzdoru psaly ostatní mámy v kurzu Nevýchovy:

Syn (2,5 roku) miluje YouTube na telefonu. Sám si prochází a pouští pohádky a písničky. Dokáže u toho sedět hodiny několikrát denně… teda do nedávna. Čím víc koukal, tím míň se mi to líbilo. Téměř vždy to končilo jeho vztekem… ať už jsme nedovolili, nebo dovolili „na chvíli“. Co nám pomohlo? Inspirovalo mě Katčino video o odpovědnosti.

Jednou jsem mu navrhla: máš rád videa a mně vadí, že na ně koukáš pořád a neumíme se domluvit na ukončení. Takže na lednici dáme každý den 2 magnetky. Každý je na jedno koukání a ty sám si můžeš zvolit, kdy a jak dlouho budeš koukat, souhlasíš? Z jeho strany velké nadšení :) Z mé trošku obava, že prokouká celý den...

A výsledek? U videí tráví cca 15–20 minut 2x denně, sám je bez problému vypne a přinese mi telefon. No fakt to úžasně funguje :)

- Zuzana Vojáčková

A co třeba tahle maminka, jejíž kluk se po tom, co se s ním začali Nevýchovně domlouvat, najednou z období vzdoru „vyléčil“:

Šla jsem pro synka (téměř 3r) do školky a potkala jeho paní učitelku. Ani jsem nestihla pořádně pozdravit a ona na mě vybafla:

„Prosím tě, co jste s tím vaším Vendelínkem udělali? Za poslední měsíc se tak strašně změnil! Chodí sám čůrat, uklízí si po sobě hračky, začal se konečně zapojovat do kolektivních her a dnes si poprvé řekl, že chce jít kakat. A když se mu něco nelíbí, tak mi vždycky řekne, co nejdřív musí udělat, a pak v klídku udělá to, co po něm chceme my. Žádné vztekací scény jako jiné děti. Neskutečná změna!“

A já se dmula pýchou a v rychlosti jí vysvětlila, o co jde. Ten pocit, že tu snahu vidí i jiní lidé než vy doma, je úžasný... :)

- Verča Cupalová

Hodně mi to vrtalo hlavou: takže když se s dětmi v tomhle období začnou rodiče na rovinu domlouvat, vzdor se nekoná? Nebo jak to teda je?

A vybavil se mi ještě jeden příběh – o těch příšerných scénách v obchodě, ze kterých máme my rodiče z dobrých důvodů hrůzu.

Démon období vzdoru: záchvaty vzteku

Dnešní zážitek z obchodu: babička, maminka a zhruba dvouletá dcerka nakupují boty, babička drží řvoucí holčičku sedící na chladicím boxu na maso a maminka se jí na nohu snaží narvat botičku, holčička vříská na celý obchoďák a babička s maminkou: „Co to tady vyvádíš, prosím tě? Co vřískáš? To snad nemyslíš vážně.“ Nedaly holčičce nejmenší šanci jakkoli se vyjádřit.

Chtělo se mi brečet za tu holčičku a zároveň jsem cítila krásný pocit, že takhle to doma nemáme!

Koupila jsem synovi (3r) sandálky na zahradu a doma jsem po něm chtěla, ať si je zkusí. Odmítl, že si je zkoušet nebude. Řekla jsem mu, že mu je tady nechám ležet, a až bude mít chuť si je zkusit, ať si je zkusí. Asi za minutu si je zkusil sám a ještě z toho měl radost! :)

Potřeboval jen trochu času a prostoru, to stejné by nejspíš potřebovala i holčička… stačilo tak málo!

- Hanka

Aha, takže ta stejná situace šla najednou hladce, když dítě dostalo trochu prostoru pro vlastní rozhodování?

Není to období vzdoru vlastně jenom první velké nepochopení generací?

Vím, že je to dost odvážná myšlenka, ale není to náhodou tak, že děti v tomhle věku začínají mít potřeby mnohem podobnější těm našim, ale my rodiče na to nejsme připravení a pořád s nimi jednáme jako s maličkými miminy? Možná jsme si jen někde mezi slintáním a žvatláním nevšimli, že vyrostly.

Že už jim nestačí žužlat náš palec a koukat se na barevný kolotoč nad postýlkou. Že mají najednou (jako my) taky svoje oblíbené oblečení, hry nebo třeba pohádky v televizi. A když je do rozhodování nikdo moc nepočítá, pochopitelně je to i – stejně jako nás – štve.

Možná jste taky četli, že období vzdoru je nezralost dítěte zvládat konfliktní situace, že ještě nemá dost vyvinutou odolnost proti psychickému napětí. Mě to nejdřív uklidnilo – OK, patří to k věci. Jenže pak jsem se lekla: Když k tomu patří, že se vzteká desetkrát za den, znamená to, že je desetkrát za den v konfliktní situaci? Není toho napětí nějak moc?

A nakonec mě napadlo: A nestačilo by to napětí prostě nevytvářet?

Nelehký život batolete?

Tolikrát si říkáme: „Kdyby mě tak někdo vozil v kočárku a vařil mi a obskakoval mě, to by se mi líbilo! A ještě by mě pak po obědě utulil k spánku, no ty děti mají ráj na zemi!“

No, něco na tom je. Já bych třeba snesla povinné spaní po obědě :) Má to ale i druhou stránku:

Představte si, že žijete s někým, kdo vám každý den vybírá, co si vezmete na sebe, co budete kdy jíst, kdy kam půjdete a kdy si budete moct dělat svoje věci.

Je na vás moc a moc hodný, ale v rozhodování s vámi vůbec nepočítá.

A vy se s ním neumíte domluvit. A on je o tolik silnější, že to prostě nemůžete udělat po svém.

Vem si na sebe tohle, vždyť je to jedno a já to teď nehodlám řešit, že se ti jiný tričko líbí víc. Jen si dej brokoličku, je zdravá. A jdeme ven, nemůžeme přece sedět doma. A teď spát, hned, doděláš si to zítra.

Vím, že děláme pro svoje děti to nejlepší, protože nám na nich záleží. Ale stejně jsem osobně fakt šťastná, že už jsem dospělá a můžu si věci dělat, jak potřebuju!

A jde to teda vůbec jinak, když jsme na tohle všechno tak zvyklí, až nám to přijde „normální“? Co se stane, když si sundáme ty brýle s nápisem „období vzdoru“?

Drama na tramvajové zastávce: „To je mojeee!“

Někam jsme s Filim jeli a já měla příšerný hlad. On měl svůj oblíbený rohlík a já si na cestu vzala croissant s marmeládou, který on ještě nedávno nechtěl ani ochutnat. Teď mi ho ale vzal z ruky a nadšeně se do něj pustil.

„Broučku,“ povídám mu, „já nevěděla, že bys chtěl taky. Promiň, to mě nenapadlo. Ale já mám příšernej hlad a potřebuju to sníst.“

Fili se na mě podíval a tvářička se mu celá zkřivila. „Nééé, mojeee!“ zakvílel. Nekonečné dvě minuty plakal a po tvářích se mu koulely veliké slzy. Bylo brzo ráno, takže mi ještě nefungoval mozek – a tak jsem nic neřekla. Jen jsem mu dala pusu do vlasů. Vím, jaký to je, že ne všechno, co na světě chci, je moje. Je to na nic.

Chvíli jsme tam tak stáli, on plakal, já koukala. A pak najednou přestal, jako když utne, a napřáhl ke mně ruku s croissantem tak prudce, až mi oplácl marmeládu o nos:

„Dej si, maminko!“ povídá.

Zůstala jsem na něj zírat. Ta jeho obrovská emoce se vůbec netýkala toho, jestli mi „dovolí“ to sníst nebo ne.

Jen si tím potřeboval projít. Jak moc je mu to líto. A pak mě postupně nakrmil celým tím croissantem (a sám si taky jednou kousnul, aby to bylo fér :)).

Není to hamoun. Ani nezvladatelná koule vzteku a vzdoru,

kterou musím rychle zpacifikovat, aby mi nezačal skákat po hlavě. Jenom jsou ty emoce teď tak veliké, že ho často přejedou jako parní válec. A on tím projde, oklepe se a jde dál.

Možná to chce jen dobře nastavit kapesní slovník

Kdybych se ale zrovna špatně vyspala nebo za sebou měla těžký den, snadno bych za tím jeho pláčem slyšela:

„Ne, nedám, moje, všechno na světě je jenom moje a teď ti budu dělat ze života peklo, dokud mi nedáš úúúplně všechno, co kdy budu chtít!“

Snadno se to stane. Když je mi mizerně, jsem přetažená nebo mám z něčeho nervy, vykládám si ty jeho neúplné věty jinak: mnohem spíš za nimi vidím vzdor, sobectví, zlý úmysl nebo snahu mě naštvat. A reaguju podle toho.

Ale když jsem pak víc v klidu, vidím třeba, že jeho věta „To je moje!“ (a to je pořádně dráždivá věta, taky ve vás spouští červený alarm?) znamená podle situace:

  • „To je moje, koukej, jakou z toho mám radost!“
  • „Mohl bych si to prosím půjčit?“
  • „Podala bys mi to, prosím? Já na to nedosáhnu.“
  • „Těšil jsem se na to a teď je mi to moc líto, že se toho musím vzdát, počkej prosím chvilku, než to přejde. Pak ti to moc rád dám.“
  • „Můžu se na to podívat?“
  • „To se mi líbí!“

… a spoustu dalších věcí. Vesměs pochopitelných a nesmírně milých.

A tak si říkám… jestli to období vzdoru náhodou nevytváříme uměle my rodiče tím,

jak si nastavíme vnitřní překladač. Protože pak slyšíme vlastně něco jiného, než ti naši broučci chtějí říct. A oni nám jsou pak mnohem méně sympatičtí a cítíme se od nich daleko dál. Víc řvou. Víc nás štvou. A víc nás to vyčerpává. A celé je to obrovská škoda.

A protože i další Nevýchovní rodiče si všimli, že když na období vzdoru zapomenou, žádné se nekoná, dost možná na tom něco bude: prostě si ty brýle sundat. Dívat se, co v tu chvíli opravdu říká. Rozhodně to stojí za zkoušku.

Ono třeba ani to pověstné „sebeuvědomění“, se kterým „období vzdoru“ souvisí, nemusí být žádné drama:

Všude se mluví o období vzdoru. Že by mělo být někdy mezi 1,5. a 3. rokem života a v jeho průběhu by dítě mělo začínat používat zájmeno JÁ.

Od dnešního rána jsem jak na trní. Jdeme na narozeninovou oslavu mého tatínka, kde bude celá rodina, a já mám strach. Jak to zvládnem? Kdo mě zase za co bude kritizovat? Dokážu to tentokrát ustát bez výbuchu? Takže vrčím, kopu kolem sebe a jsem sama sobě protivná.

Řekla jsem to klukům hned ráno, jak jsme se probudili. Že mi je líto, že na ně štěkám, co se mi děje a jak moc mě to mrzí. A že prostě nevím, jak to udělat, aby mi bylo zase dobře. Tolik ohledů, objímání a hlazení za jedno dopoledne... a po jednom mém výbuchu ležíme s mrňousem na posteli, tulíme se – a najednou se ozve: „Já jsem já. Já jsem Pájík.“

Není tu žádné programově vzteklé batole. Není tu žádné bezdůvodné vzdorování. Je tu prostor k tomu velikému objevu. Je tu malý, 2 roky a 3 měsíce starý človíček a jeho úžasné JÁ. No a žádná programově protivná máma, žádná fúrie, která mu chce dělat ze života peklo. Jen jedna hodná snaživá máma, která se někdy taky bojí.

Jsem tak hrozně ráda, že mám tu možnost sledovat v přímém přenosu, jak se to nové úžasné JÁ probouzí, a nestát mu v cestě, ale jen ho provázet. Jak nám doma roste a objevuje samo sebe :) Díky za to :)

- Alena

P.S. Tak si to po sobě čtu a koukám, že pořád tvrdím, že se s nimi dá domluvit, ale nepíšu jak. Ono se to sem dost dobře nevejde. Protože naučit se spolu domlouvat je celá cesta, ne jeden trik, co by se dal napsat do jednoho odstavce. I já se to pořád učím. Jak to udělat, aby nám bylo dobře oběma. Ale cesta je to krásná a dává mi smysl. A začíná třeba tady v Rodičovském seriálu zdarma.

Brýle s nápisem „období vzdoru“ nosí kdekdo. Pomozte i dalším rodičům je sundat:

O autorce
Aneta Boučková, Nevýchovná máma, absolventka kurzu Výchova Nevýchovou, maminka dvouletého Filiho. Vystudovala anglistiku, píše a překládá. Miluje tanec, Tolkiena a letní bouřky.

„Mámou jsem se stala nečekaně a zpočátku mi vůbec nešlo si to užívat. Fili se mnou ale naštěstí má trpělivost, takže nás to spolu už nějakou chvíli sakra baví.“

Máte chuť udělat další krok?

Využijte možnost vyzkoušet si na 14 dní kurz Nevýchovy
Nebo začněte s novým Rodičovským seriálem

Spustit seriál

Otestujte si v 1. dílu, jestli vaše výchova vede tam, kam chcete. Víte, jakou reakci můžete od svých dětí čekat?

Svůj email nám svěřilo už přes 190.000 rodičů.
Kdykoliv se můžete jedním kliknutím odhlásit :)

Prolistovat kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

A jak probíhá to velké „období vzdoru“ u vás?