Synovi byly v prosinci dva roky. Tohle je zatím výsledek mého pozorování:

Je to nejvášnivější dítě, co znám. Všechno prožívá celým tělem. Když mu něco nejde, naštve se, že by nejradši něco rozkousal. Všechno chce zvládnout sám, někdy je to až absurdní. A hrozně ho štve, když mu nerozumím nebo když si nemůže vzpomenout na slovo.

Vedle toho jsem přišla v tom mateřství na pár věcí i o sobě:

Jsem asi nejvášnivější dospělák, co znám. Všechno děsně prožívám. Když mi něco nejde, někoho bych přizabila. Někdy je až absurdní, co všechno potřebuju zvládnout sama nebo dělat po svém. A příšerně mě štve, když mi někdo nerozumí nebo se neumím vyjádřit tak, jak potřebuju.

Nemůžu si pomoct, ale jestli má období vzdoru moje dítě, něco je špatně, protože já ho mám kolem třicítky taky.

Pravda, některé věci jsou jinak než před rokem...

Je fakt, že se vzteká víc než dřív.

Protože mu nejde zavázat si tkaničky.
Kamarád mu bere věci z ruky.
A vajíčko se omalováním nestává čokoládovým.

Jenže před rokem tyhle věci ještě vůbec neřešil – zajímalo ho běhání a jaké je oko na omak, děti a tkaničky mu byly upřímně fuk. A čokoládu neznal.

Stačilo by období vzdoru nevyhlížet?

Nechci to obracet do extra filozofického „Záleží, jak se na to díváte.“ Ale něco na tom je.

Kdybych „hrála“ na období vzdoru, určitě už bych se děsila. Každé jeho „Ne!“ by pro mě znamenalo „No jo, už je to tady! A teď to bude jenom horší…“ Neslyšela bych, co mi opravdu říká, co potřebuje. A neviděla bych, že spoustu věcí dělá třeba proto, že je viděl u mě.

Když se ráno zasekne, že nechce do školky, ale chce se dívat na pohádku –

před očima by mi vyskočila varovná cedule „Vzdor!“ a už bych se hrnula ho zpracovat.

Hlavně nepovolit, ať mi nepřeroste přes hlavu! Nebo mu naopak jít z cesty a počkat, až ho to přejde? (Je to přece jenom období, tak to musí někdy přejít, no ne?)

Jenže on je to z jeho strany houby vzdor. Už to holt není žížala, které stačí být u mě v náručí a občas má hlad. Najednou má vlastní zájmy, kamarády, svoji představu o tom, co chce dělat. A nemá zatím dost rozvinutou slovní zásobu na to, aby vyjádřil slovy všechno, co potřebuje.

Ale dá se s ním domluvit vlastně pořád líp. A nejen s ním. Vzpomněla jsem si, co o dětech v období vzdoru psaly ostatní mámy v kurzu Nevýchovy:

A co třeba tahle maminka, jejíž kluk se po tom, co se s ním začali Nevýchovně domlouvat, najednou z období vzdoru „vyléčil“:

Hodně mi to vrtalo hlavou: takže když se s dětmi v tomhle období začnou rodiče na rovinu domlouvat, vzdor se nekoná? Nebo jak to teda je?

A vybavil se mi ještě jeden příběh – o těch příšerných scénách v obchodě, ze kterých máme my rodiče z dobrých důvodů hrůzu.

Démon období vzdoru: záchvaty vzteku

Aha, takže ta stejná situace šla najednou hladce, když dítě dostalo trochu prostoru pro vlastní rozhodování?

Není to období vzdoru vlastně jenom první velké nepochopení generací?

Vím, že je to dost odvážná myšlenka, ale není to náhodou tak, že děti v tomhle věku začínají mít potřeby mnohem podobnější těm našim, ale my rodiče na to nejsme připravení a pořád s nimi jednáme jako s maličkými miminy? Možná jsme si jen někde mezi slintáním a žvatláním nevšimli, že vyrostly.

Že už jim nestačí žužlat náš palec a koukat se na barevný kolotoč nad postýlkou. Že mají najednou (jako my) taky svoje oblíbené oblečení, hry nebo třeba pohádky v televizi. A když je do rozhodování nikdo moc nepočítá, pochopitelně je to i – stejně jako nás – štve.

Možná jste taky četli, že období vzdoru je nezralost dítěte zvládat konfliktní situace, že ještě nemá dost vyvinutou odolnost proti psychickému napětí. Mě to nejdřív uklidnilo – OK, patří to k věci. Jenže pak jsem se lekla: Když k tomu patří, že se vzteká desetkrát za den, znamená to, že je desetkrát za den v konfliktní situaci? Není toho napětí nějak moc?

A nakonec mě napadlo: A nestačilo by to napětí prostě nevytvářet?

Nelehký život batolete?

Tolikrát si říkáme: „Kdyby mě tak někdo vozil v kočárku a vařil mi a obskakoval mě, to by se mi líbilo! A ještě by mě pak po obědě utulil k spánku, no ty děti mají ráj na zemi!“

No, něco na tom je. Já bych třeba snesla povinné spaní po obědě :) Má to ale i druhou stránku:

Představte si, že žijete s někým, kdo vám každý den vybírá, co si vezmete na sebe, co budete kdy jíst, kdy kam půjdete a kdy si budete moct dělat svoje věci.

Je na vás moc a moc hodný, ale v rozhodování s vámi vůbec nepočítá.

A vy se s ním neumíte domluvit. A on je o tolik silnější, že to prostě nemůžete udělat po svém.

Vem si na sebe tohle, vždyť je to jedno a já to teď nehodlám řešit, že se ti jiný tričko líbí víc. Jen si dej brokoličku, je zdravá. A jdeme ven, nemůžeme přece sedět doma. A teď spát, hned, doděláš si to zítra.

Vím, že děláme pro svoje děti to nejlepší, protože nám na nich záleží. Ale stejně jsem osobně fakt šťastná, že už jsem dospělá a můžu si věci dělat, jak potřebuju!

A jde to teda vůbec jinak, když jsme na tohle všechno tak zvyklí, až nám to přijde „normální“? Co se stane, když si sundáme ty brýle s nápisem „období vzdoru“?

Drama na tramvajové zastávce: „To je mojeee!“

Někam jsme spolu jeli a já měla příšerný hlad. On měl svůj oblíbený rohlík a já si na cestu vzala croissant s marmeládou, který on ještě nedávno nechtěl ani ochutnat. Teď mi ho ale vzal z ruky a nadšeně se do něj pustil.

„Broučku,“ povídám mu, „já nevěděla, že bys chtěl taky. Promiň, to mě nenapadlo. Ale já mám příšernej hlad a potřebuju to sníst.“

On se na mě podíval a tvářička se mu celá zkřivila. „Nééé, mojeee!“ zakvílel. Nekonečné dvě minuty plakal a po tvářích se mu koulely veliké slzy. Bylo brzo ráno, takže mi ještě nefungoval mozek – a tak jsem nic neřekla. Jen jsem mu dala pusu do vlasů. Vím, jaký to je, že ne všechno, co na světě chci, je moje. Je to na nic.

Chvíli jsme tam tak stáli, on plakal, já koukala. A pak najednou přestal, jako když utne, a napřáhl ke mně ruku s croissantem tak prudce, až mi oplácl marmeládu o nos:

„Dej si, maminko!“ povídá.

Zůstala jsem na něj zírat. Ta jeho obrovská emoce se vůbec netýkala toho, jestli mi „dovolí“ to sníst nebo ne.

Jen si tím potřeboval projít. Jak moc je mu to líto. A pak mě postupně nakrmil celým tím croissantem (a sám si taky jednou kousnul, aby to bylo fér :)).

Není to hamoun. Ani nezvladatelná koule vzteku a vzdoru,

kterou musím rychle zpacifikovat, aby mi nezačal skákat po hlavě. Jenom jsou ty emoce teď tak veliké, že ho často přejedou jako parní válec. A on tím projde, oklepe se a jde dál.

Možná to chce jen dobře nastavit kapesní slovník

Kdybych se ale zrovna špatně vyspala nebo za sebou měla těžký den, snadno bych za tím jeho pláčem slyšela:

„Ne, nedám, moje, všechno na světě je jenom moje a teď ti budu dělat ze života peklo, dokud mi nedáš úúúplně všechno, co kdy budu chtít!“

Snadno se to stane. Když je mi mizerně, jsem přetažená nebo mám z něčeho nervy, vykládám si ty jeho neúplné věty jinak: mnohem spíš za nimi vidím vzdor, sobectví, zlý úmysl nebo snahu mě naštvat. A reaguju podle toho.

Ale když jsem pak víc v klidu, vidím třeba, že jeho věta „To je moje!“ (a to je pořádně dráždivá věta, taky ve vás spouští červený alarm?) znamená podle situace:

• „To je moje, koukej, jakou z toho mám radost!“
• „Mohl bych si to prosím půjčit?“
• „Podala bys mi to, prosím? Já na to nedosáhnu.“
• „Těšil jsem se na to a teď je mi to moc líto, že se toho musím vzdát, počkej prosím chvilku, než to přejde. Pak ti to moc rád dám.“
• „Můžu se na to podívat?“
• „To se mi líbí!“

… a spoustu dalších věcí. Vesměs pochopitelných a nesmírně milých.

A tak si říkám… jestli to období vzdoru náhodou nevytváříme uměle my rodiče tím,

jak si nastavíme vnitřní překladač. Protože pak slyšíme vlastně něco jiného, než ti naši broučci chtějí říct. A oni nám jsou pak mnohem méně sympatičtí a cítíme se od nich daleko dál. Víc řvou. Víc nás štvou. A víc nás to vyčerpává. A celé je to obrovská škoda.

A protože i další Nevýchovní rodiče si všimli, že když na období vzdoru zapomenou, žádné se nekoná, dost možná na tom něco bude: prostě si ty brýle sundat. Dívat se, co v tu chvíli opravdu říká. Rozhodně to stojí za zkoušku.

Ono třeba ani to pověstné „sebeuvědomění“, se kterým „období vzdoru“ souvisí, nemusí být žádné drama:

P.S. Tak si to po sobě čtu a koukám, že pořád tvrdím, že se s nimi dá domluvit, ale nepíšu jak. Ono se to sem dost dobře nevejde. Protože naučit se spolu domlouvat je celá cesta, ne jeden trik, co by se dal napsat do jednoho odstavce. I já se to pořád učím. Jak to udělat, aby nám bylo dobře oběma. Ale cesta je to krásná a dává mi smysl. A začíná třeba tady v Rodičovském seriálu zdarma.

Brýle s nápisem „období vzdoru“ nosí kdekdo. Pomozte i dalším rodičům je sundat: