No jak se říká, neumíš pozdravit?
O kouzelných slovech, bonsajích, usměvavých sousedkách…
a jak dítě naučit „děkuju“
„ Jak se říká? Neslyšela jsem kouzelný slovíčko!“
„Tak pozdrav přece. Šup!“
„Ty po mně něco chceš? Neslyšim…?“
To jsou nervy, když dítě nezdraví, neprosí a neděkuje, co?
Těch přísných pohledů, těch zamračených zavrtění hlavou: „Takovej hezkej kluk a nepozdraví, to je teda ostuda!“
A rodič se kroutí – to je trapas! Moje dítě neumí ani pozdravit.
„Ale jindy zdraví, fakt! On ví, že se to dělá, jenom se teď asi stydí,“ snaží se to zachránit.
Ty pohoršené pohledy jsou namířené na dítě, ale ve skutečnosti patří spíš mámě nebo tátovi. To jsme něco asi dost nezvládli, že to naše dítě ani nepozdraví, když přijde k paní doktorce!
Jsou to opravdu kouzelná slovíčka. Začarovaná
Děti od nás spolehlivě odkoukají, jak se jí banán, že boty patří na nohy a telefon se drží u ucha. Taky že „rohlík“ je ta dobrá věc, co máma kupuje v pekárně na rohu, a že „Ne!“ patří k tomu, když se mi něco nelíbí a nechci to.
Nějak víme, že se naše děti všechna slova naučí, a nestresuje nás to. Proč jsou „prosím“, „děkuju“ a „dobrý den“ tak začarovaná, že sledujeme, jestli teda už? Bojíte se stejně hodně, když ve třech letech neřeknou „To je slon“?
To musíte doleva, doprava, pak ještě dvakrát doleva…
Všimli jste si někdy, jak moc jsou ta naše zavedená pravidla spletitá a matoucí? Na malém městě nebo vesnici budeme zdravit skoro každého, ve velkoměstě skoro nikoho. Někdo pozdraví, když vstoupí do výtahu. Někdo ne. V tramvaji nezdraví dneska už nikdo. V čekárně u doktora všichni. A víme, proč vlastně?
I když se na chvíli připojujeme k dalším lidem, se kterými budeme dočasně sdílet prostor, hodně záleží na tom, jaký prostor to je. A dokonce i dospělí v tom mají zmatek a často zdraví radši jen tak trochu, sobě pod vousy. Jak se v tom pak mají vyznat děti, co zrovna začaly skloňovat autobus?
A tak je rodič dloubne do zad, vždycky když nastane ta vhodná chvíle. Jako taková jevištní nápověda. Akorát že když jste na jevišti a zapomenete text, nehrozí vám, že od napovídajícího kolegy dostanete vynadáno.
Někdy to vypadá, jako by se dobří rodiče poznali podle toho, že jejich děti pozdraví, poprosí a poděkujou. Neklade se na těch pár slušných slov u dětí až přehnaný důraz? Fakt na tom stojí svět? Určitě z nich rostou hulváti, když rodič nezasáhne včas?
Dospělí by měli, děti MUSÍ!
V poslední době si hodně všímám, jak je v tomhle na menší děti upřená pozornost. Někam vejdeme, menší krámek nebo u pokladny, řeknu Dobrý den, dcerka (4r) většinou taky zdraví, prodavačka pozdraví, vše OK. Ale jakmile dcerka nepozdraví, vidím, jak na ni prodavačky (nebo doktorka, kdokoli) koukají a zvedají obočí. Totéž při děkuju nebo loučení.
Když ale minutu nato přijde třeba manželský pár ve středním věku a sotva nebo vůbec nepozdraví, nikdo po nich nehází „no jak se říká“ výrazem.
Já se těm dětem ani moc nedivím, že pokaždé pozdravit nechtějí, protože tohle zakoušet, že by na mě takhle byla upřená pozornost hromady cizích dospělých, kteří mě chtějí podle toho zhodnotit nebo cepovat, tak se v tom asi zrovna dobře necítím.
– Eliška , maminka z kurzu Nevýchovy
Schválně zkuste přijít do pekařství a nepozdravit. Otočí se na vás všechny tři prodavačky a začnou se na vás přehnaně mračit a hartusit?
„Co že jste nepozdravil, to neumíte mluvit? Takovej hezkej pán, dokonce v kabátě, a takovou pěknou tašku máte, to asi jdete do práce, že jo? A co v práci, tam taky nezdravíte? Hm?“
Děje se vám to někdy? A je to proto, že zdravíte vždycky a pořádně a nahlas? Nebo je na nás dospěláky z nějakého důvodu mnohem menší tlak než na děti?
Z nějakého důvodu to důsledné zdravení nahlas v jednu chvíli přestane být tak důležité, stejně jako třeba krásný rukopis. Nejdřív jsme přísně známkovaní za to, jak moc se naše W podobá tomu na obrázku, ale kdyby dospělák psal jako prvňáček na jedničku, koukali bychom se na něj asi hodně udiveně.
Řekněte dvacetkrát za den „písčitá pláž”! Jinak se budu zlobit
Dobrý den, prosím, děkuju, na shledanou. Vědí děti určitě, proč se ta slova vlastně říkají? Vědí, proč je po nich vlastně chceme?
Můj Fili třeba dlouho říkal „děkuju“, když mi něco podával. Věděl, že když si od něj něco vezmu, to slovíčko řeknu. Netušil, že je to vyjádření vděčnosti, radosti nebo ocenění.
Začíná se jednoduchými slovy. Jo, ne, máma, ňam, táta, babi. Když je tohle jasný, jde se na složitější tvary: maminko, moje, pohádku, pejsek. A tady někde začneme my rodiče tlačit: „No jak se říká?“ a „Pozdrav, no šup!“
A přitom vděčnost, ocenění a interakce s cizími lidmi jsou věci o dost pokročilejší než „pejsek“ a „haf haf“!
Tohle je prémiový článek pro naše předplatitele
Jestli si ho chcete dočíst a otevřít si i přístup ke všemu, co pro vás v Nevýchově máme, vyberte si předplatné:
Jste předplatitel? Přihlaste se.