No jak se říká, neumíš pozdravit?

O kouzelných slovech, bonsajích, usměvavých sousedkách…
a jak dítě naučit „děkuju“

„ Jak se říká? Neslyšela jsem kouzelný slovíčko!“
„Tak pozdrav přece. Šup!“
„Ty po mně něco chceš? Neslyšim…?“
To jsou nervy, když dítě nezdraví, neprosí a neděkuje, co?

Těch přísných pohledů, těch zamračených zavrtění hlavou: „Takovej hezkej kluk a nepozdraví, to je teda ostuda!“

A rodič se kroutí – to je trapas! Moje dítě neumí ani pozdravit.
„Ale jindy zdraví, fakt! On ví, že se to dělá, jenom se teď asi stydí,“ snaží se to zachránit.
Ty pohoršené pohledy jsou namířené na dítě, ale ve skutečnosti patří spíš mámě nebo tátovi. To jsme něco asi dost nezvládli, že to naše dítě ani nepozdraví, když přijde k paní doktorce!

Jsou to opravdu kouzelná slovíčka. Začarovaná

Děti od nás spolehlivě odkoukají, jak se jí banán, že boty patří na nohy a telefon se drží u ucha. Taky že „rohlík“ je ta dobrá věc, co máma kupuje v pekárně na rohu, a že „Ne!“ patří k tomu, když se mi něco nelíbí a nechci to.

Nějak víme, že se naše děti všechna slova naučí, a nestresuje nás to. Proč jsou „prosím“, „děkuju“ a „dobrý den“ tak začarovaná, že sledujeme, jestli teda už? Bojíte se stejně hodně, když ve třech letech neřeknou „To je slon“?

To musíte doleva, doprava, pak ještě dvakrát doleva…

Všimli jste si někdy, jak moc jsou ta naše zavedená pravidla spletitá a matoucí? Na malém městě nebo vesnici budeme zdravit skoro každého, ve velkoměstě skoro nikoho. Někdo pozdraví, když vstoupí do výtahu. Někdo ne. V tramvaji nezdraví dneska už nikdo. V čekárně u doktora všichni. A víme, proč vlastně?

I když se na chvíli připojujeme k dalším lidem, se kterými budeme dočasně sdílet prostor, hodně záleží na tom, jaký prostor to je. A dokonce i dospělí v tom mají zmatek a často zdraví radši jen tak trochu, sobě pod vousy. Jak se v tom pak mají vyznat děti, co zrovna začaly skloňovat autobus?

A tak je rodič dloubne do zad, vždycky když nastane ta vhodná chvíle. Jako taková jevištní nápověda. Akorát že když jste na jevišti a zapomenete text, nehrozí vám, že od napovídajícího kolegy dostanete vynadáno.

Někdy to vypadá, jako by se dobří rodiče poznali podle toho, že jejich děti pozdraví, poprosí a poděkujou. Neklade se na těch pár slušných slov u dětí až přehnaný důraz? Fakt na tom stojí svět? Určitě z nich rostou hulváti, když rodič nezasáhne včas?

Dospělí by měli, děti MUSÍ!

V poslední době si hodně všímám, jak je v tomhle na menší děti upřená pozornost. Někam vejdeme, menší krámek nebo u pokladny, řeknu Dobrý den, dcerka (4r) většinou taky zdraví, prodavačka pozdraví, vše OK. Ale jakmile dcerka nepozdraví, vidím, jak na ni prodavačky (nebo doktorka, kdokoli) koukají a zvedají obočí. Totéž při děkuju nebo loučení.
Když ale minutu nato přijde třeba manželský pár ve středním věku a sotva nebo vůbec nepozdraví, nikdo po nich nehází „no jak se říká“ výrazem.

Já se těm dětem ani moc nedivím, že pokaždé pozdravit nechtějí, protože tohle zakoušet, že by na mě takhle byla upřená pozornost hromady cizích dospělých, kteří mě chtějí podle toho zhodnotit nebo cepovat, tak se v tom asi zrovna dobře necítím.

– Eliška Mázl Chánová, maminka z kurzu Výchova Nevýchovou

Schválně zkuste přijít do pekařství a nepozdravit. Otočí se na vás všechny tři prodavačky a začnou se na vás přehnaně mračit a hartusit?

„Co že jste nepozdravil, to neumíte mluvit? Takovej hezkej pán, dokonce v kabátě, a takovou pěknou tašku máte, to asi jdete do práce, že jo? A co v práci, tam tady nezdravíte? Hm?“

Děje se vám to někdy? A je to proto, že zdravíte vždycky a pořádně a nahlas? Nebo je na nás dospěláky z nějakého důvodu mnohem menší tlak než na děti?

Z nějakého důvodu to důsledné zdravení nahlas v jednu chvíli přestane být tak důležité, stejně jako třeba krásný rukopis. Nejdřív jsme přísně známkovaní za to, jak moc se naše W podobá tomu na obrázku, ale kdyby dospělák psal jako prvňáček na jedničku, koukali bychom se na něj asi hodně udiveně.

Řekněte dvacetkrát za den „písčitá pláž”! Jinak se budu zlobit

Dobrý den, prosím, děkuju, na shledanou. Vědí děti určitě, proč se ta slova vlastně říkají? Vědí, proč je po nich vlastně chceme?

Můj Fili třeba dlouho říkal „děkuju“, když mi něco podával. Věděl, že když si od něj něco vezmu, to slovíčko řeknu. Netušil, že je to vyjádření vděčnosti, radosti nebo ocenění.

Začíná se jednoduchými slovy. Jo, ne, máma, ňam, táta, babi. Když je tohle jasný, jde se na složitější tvary: maminko, moje, pohádku, pejsek. A tady někde začneme my rodiče tlačit: „No jak se říká?“ a „Pozdrav, no šup!“

A přitom vděčnost, ocenění a interakce s cizími lidmi jsou věci o dost pokročilejší než „pejsek“ a „haf haf“!

A tak dětem nezbývá než se naučit, ve kterých situacích po nich máma nebo táta chce, aby řekly to či ono. A jak moc se u toho mračí. A k tomu to protivné dloubnutí do zad. Vede ale jenom k tomu, že si děti tyhle situace spojí s nepříjemným pocitem tlaku (a někdy se pak i zaseknou)
– nezpůsobí, že začnou zjišťovat, proč se cizí lidi zdraví, nebo

děkovat opravdu ze srdce.

Co teda vlastně po svých dětech chceme? Aby se naučily říct ten správný shluk hlásek v situaci, která jim přijde podobná té, kdy jsme je dloubli do zad naposledy?

Není to trochu, jako kdyby po vás někdo chtěl, abyste pokaždé, než si dojdete na záchod, řekli „písečná pláž“, nebo každé zavrtění hlavy doprovodili slovem „bumbác“? Říkali byste to mechanicky, ze zvyku. Nic byste tím nemysleli. Stejně prázdné pak je i děkování dětí, které se naučily děkovat jen podle dloubání do zad a syčeného „Jak se říká?“

A co kdyby vás pořád někdo postrkoval, abyste to určitě vždycky řekli? A všichni kolem by se na chvíli zastavili a koukali na vás, dokud byste to neřekli? Neštvalo by vás to? Říkali byste to rádi a dobrovolně? I když byste netušili proč? Prostě písečná pláž a bumbác. No šup!

Dcera už mi včera večer říkala „Babička po mně zase bude chtít to slovíčko.“
Tak jsem se ptala jaký, a ona že „Prosím“.
„Tak proč jí ho neřekneš?“ Ptám se. Žádná odpověď, tak se ptám:
„Protože to po tobě tolik chce?“
„Jo!“

– Eliška, maminka z kurzu Výchova Nevýchovou

Možná vám přijde mechanická slušnost lepší než žádná. Může být. Jen se může stát, že když si děti nedojdou k respektu k druhým lidem samy, nepustí v tramvaji babičku sednout, pokud nebude kolem nějaká autorita, která by jim to připomněla. A zdravit budou jen tak šeptem, aby se neřeklo. Já bych to „bumbác“ taky radši neříkala moc nahlas :)

Mami, já se s tou sousedkou ale bavit nechci

I děti dobře vědí, že zdravení má následky :) To takhle řeknete sousedce nevinné „dobrý den“ nebo „papa“ a už to jede:

„No ty rosteš jako z vody! A jakou máš krásnou čepičku, tu ti pletla maminka? A kampak jedete, do školky? Jak se ti tam líbí? Máš tam hodně kamarádů?“

Určitě to myslí dobře. Úplně nejlíp! Ale nám se taky nechce se na potkání bavit s každým, kdo jde kolem. Někdy možná i předstíráme, že jsme toho spolužáka ze střední ani neviděli, protože nemáme náladu na lidi. Anebo zrovna na něj. A jak by nám bylo, kdyby nás naše dítko v tu chvíli zatahalo za rukáv a zahalasilo na celou tramvaj:

„No tak, to je přece Matěj, tak ho pozdrav, ne?“

Asi bychom byli červení až za ušima a pěkně naštvaní, že nás dostalo do tak nepříjemné situace. Tak jim to možná nemusíme dělat ani my, co myslíte :)

I teď po těch letech si pamatuju, jak blbě mi bylo, když jsme někam přišli, já se styděla a všichni čekali, až otevřu pusu. Chtěla jsem se schovat za rodiče, ale ti mě vystrčili před sebe a zařvali „Snad pozdravíš, ne? Dělej! Pozdrav!“

– Eva Štruncová, maminka z kurzu Výchova Nevýchovou

I úctu k druhým je potřeba okoukat

Zdravení, prošení a děkování chceme po dětech hodně brzo. Často dřív, než si umí samy dojít k tomu, co to znamená, a začít to dělat vědomě, ne jako automat. A vzniká tím takový zvláštní paradox.

Slušné chování bývá vyjádřením respektu. A jak děti naučit respektovat ostatní? Jednoduše :) Když nás napodobují ve všem ostatním (zkouší chodit v máminých botách a buší do strun kytary jako táta), co nás vede k přesvědčení, že zrovna vážit si lidí od nás neodkoukají?

A ještě takový detail – mají to od koho odkoukat? Odpovídají jim dospělí pokaždé na pozdrav? A jak moc jim vyjadřujeme respekt my? Kolikrát řekneme dítěti: „Prosím, dal bys mi na chvilku tu lžičku?“ A kolikrát opravdu počkáme, až nám ji podá, a zvládneme mu ji nevytrhnout z ruky?

Co když s námi děti mají takové zkušenosti, že se jim do toho slušného zdravení a děkování už ani moc nechce, i když jim to zpočátku přišlo jako super věc?

Syn asi jako dvouletý zdravil na potkání i ve městě kdekoho a měl velikou radost, když mu někdo odpověděl. Jenže bohužel, té odpovědi se dočkal jen výjimečně :( Takže už si dává asi pozor na to, koho pozdraví... Není to tak, že by nezdravil vůbec... Třeba ve školce nemá problém, zdraví sám od sebe, i když pravda potišeji, takže občas není slyšet.

– Lucie, maminka z kurzu Výchova Nevýchovou

Jak se do lesa volá, tak se z lesa slušně prosí?

Tolikrát na svoje děti jen houkneme: „Pojď sem!“ a „Dej mi to!“ a „Ukaž, dej to sem, počkej, nelez tam…“ nebo taky: „No tak honem, pospěš si!“ Jsme na to tak zvyklí, že nám to už ani nepřijde divné. Jenže pak se nemáme co divit, že ony na nás houkají stejně…

Ne, nerýpu do vás, jak spolu doma mluvíte :), ale mám pro nás rodiče takovou dobrodružnou výzvu. Zkusme si tři dny dávat pozor na to, jak moc zdravíme, prosíme a děkujeme my velcí – a hlavně vůči dětem! Možná nám ty jejich móresy začnou najednou dávat mnohem větší smysl ;)

„Mluv slušně!“ moc slušně nezní

To naše „Pozdrav paní učitelku!“ je vlastně takový trochu legrační protimluv. V tom, jak to dítěti říkáme, nezaznívá ani špetka respektu. Je to prostě rozkaz. Snažíme se ho naučit zdvořilost nezdvořilostí? Není to trochu jako hubovat někoho, jak nezdravě jí, a ukusovat si u toho z koblihy v každé ruce?

Dítě není bonsaj

Děláte všechno přesně tak, jak je pro člověka vašeho věku a pohlaví správné? Jak to, že nevíte? V dospělosti už se těmi tabulkami tak nezabýváme, že? Ale u dětí víme přesně, kolik by teď mělo mít zubů, kolik by mělo měřit a vážit – a co už by mělo na požádání říkat.

Nezdá se vám to ale trochu nesmyslné? Malinko jako bychom si doma pěstovali exotického obojživelníka nebo vzácný bonsaj?

Vždyť jsme každý trochu jiný, všem nám jdou různé věci různě rychle. Kdo má patent na to říct, jestli je „v pořádku“, když dítě zdraví neznámé lidi na potkání až v pěti letech, nebo má ve třech už nejvyšší čas?

Nebylo by nejlepší se na ty tabulky vykašlat a nechat to na nich
– a soustředit se na to, ať to mají kde okoukat? Než půjdou do školy, určitě to zvládnou. A kdyby ne, tak do druhé třídy to dají stoprocentně! :P

Když někdo pozdraví dceru, ona neodpoví a rozvine se konverzace na téma „Ty nezdravíš?“, tak jen řeknu, že pozdraví, až na to bude připravená. Dcera se celkově s lidmi moc nebaví, když někam přijdeme. Mám dvě děti, pětiletá je celkově stydlivá a zdraví málo, tříleťák zdraví mnohem víc a víc si i s lidmi povídá. Je to i o povaze, nejen o dobrém vychování. A i dcera začala mnohem víc zdravit, když jsem to pustila a přestala řešit a vytvářet na ni tlak.

– Alena Nepožitková, maminka z kurzu Výchova Nevýchovou

Zdraví máma, zdraví táta, zdraví pak i pimprdlátka

Stejně jako od nás odkoukají i všechno ostatní (a často i to, co nechceme
– už jste svoje předškolní dítě viděli malovat si fixou nehty?), naučí se samy od sebe i zdravit, prosit a děkovat, když to budeme s radostí dělat my. Proč taky ne?

Tak buďte v klidu a užívejte s dětmi jaro (léto, podzim, zimu) bez dloubání :) A jestli jsem vás v článku něčím nadzdvihla, promiňte prosím, děkuju, na shledanou! :)

P.S. Někdy nám to nezdravení a neděkování našich dětí nepříjemně brnká na to, že si nejsme jistí, jestli je vedeme správně. Jestli jsme něco nezanedbali, jestli bychom neměli být zásadovější, tvrdší nebo naopak mít víc pochopení… Jestli jsme vlastně teda dobří rodiče.

Kurz Výchova Nevýchovou s tím umí výborně pomoct. Mně pomohl fakt hodně: pohladí a opečuje pochroumané rodičovské sebevědomí a ukáže, jak nastolit doma rovnováhu tak, aby bylo dobře všem – dětem, ale i mámě a tátovi! Protože bez toho to prostě nejde.

Funguje to líp než čokoláda :) – koukněte:

Díky, Nevýchovo! Dřív jsem byla úplně bezradná, nejistá, měla jsem strach, že Haničku špatně vychovávám, byla jsem frustrovaná, že jsem špatná máma, a nevěděla jsem, jak na to. Teď naopak vidím, že: můžu dětem důvěřovat a nemusím všechno urvat! – a to je obrovská úleva. Najednou mám parťáka. Je v tom nádherná svoboda. A radost. Najednou si to s ní můžu fakt užívat :)

– Bára K., maminka z kurzu Výchova Nevýchovou

Chci se s vámi podělit o svůj úžas nad tím, jak se nám Nevýchova dostává pod kůži a jak to prostě fakt funguje. Nepřestává mě to udivovat. Největší zážitek poslední dobou je pro mě pozorovat, jakým způsobem se postupně mění Matějův (3 roky) způsob komunikace s okolím, jak sám automaticky začíná používat principy Nevýchovy a jak to funguje i pro něj.

Uvědomila jsem si, že od té doby, co žijeme Nevýchovu, tak Matěj úplně automaticky a nadšeně všude zdraví, poprosí, děkuje, přijde mi, že tam, kde jsem si dřív myslela, že se stydí, se najednou ochotně zapojuje do komunikace „velkých lidí“. Díky moc, že jste!

– Anna, maminka z kurzu Výchova Nevýchovou

Chci si rodičovství užívat
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Tak už žádné dloubance do zad, platí? :) Pošlete článek dál:

O autorce
Aneta Boučková, Nevýchovná máma, absolventka kurzu Výchova Nevýchovou, maminka dvouletého Filiho. Vystudovala anglistiku, píše a překládá. Radost jí udělá tanec, Tolkien nebo letní bouřka.

„Mámou jsem se stala nečekaně a chvíli to bylo celé úplně jinak, než jsem si představovala. Můj brouček se mnou ale naštěstí měl trpělivost, takže už je nám spolu fajn a rozumíme si čím dál líp.“

Jste připraveni udělat další krok?

Využijte možnost vyzkoušet si kurz na 14 dní.
Nebo začněte s novým rodičovským seriálem.

Spustit seriál

Otestujte si v 1. dílu, jestli vaše výchova vede tam, kam chcete. Víte, jakou reakci můžete od svých dětí čekat?

Svůj email nám svěřilo už přes 190.000 rodičů.
Kdykoliv se můžete jedním kliknutím odhlásit :)

Prolistovat kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Co říkáte na 3denní rodičovskou výzvu, jdete do toho?