Děkuju, mami, žes mě vychovala.
Já to ale chci dělat jinak

Já a máma jsme se ohledně výchovy nikdy moc neshodly. Dlouho mě to trápilo. Pak se stalo neštěstí a já ji najednou dokázala víc pochopit. Jen nemůžu jít a smířlivě ji obejmout. Tak píšu dopis. Pro ni i pro vás, abyste mohli jít obejmout tu svoji mámu.

Mami,

mám něco na srdci a chci, abys to věděla.

Už je to čtyři dny, co tu nejsi. Byly od rána do večera tak hektický, že si to skoro zapomínám uvědomit. Vyřídila jsem pojišťovnu, uklidila pelech králíkovi, vyzvedla věci, pro který už si nepřijdeš…

A do toho jsem pořád hlavně s Laurou.

Dneska je vlastně velký den, poprvé sama chodila. Ne těch pár krůčků ode mě k Markovi a bum na kolena. Vykračovala si jako dáma přes celý park. A pořád si u toho potichounku jako by zpívala. Jako by tu radost potřebovala pustit ven :) Já šla pyšně vedle ní a tak jsme spolu v tom odpoledním slunci zářily, až se lidi otáčeli a usmívali. Bylo to fakt krásný.

Škoda, že jsi nás nemohla vidět.

Hlavně díky Lauře zatím funguju. Držím se. Jenom občas, úplně nečekaně, se to stane.

Hledám ve skříni novou roli utěrek a tam na ramínku visí tvoje oblečení. Představím si tě, jak tu stojíš, před zrcadlem si upravuješ šátek okolo krku a říkáš: „Tak co, Gábi, dobrý?“

Pak se svezu po dveřích skříně na podlahu a brečím tak, že nejde přestat.

Ta nehoda mi zamávala se životem víc, než bych čekala. Dost na to, že mi tě vzala jen na pár týdnů. Pomohla mi totiž uvědomit si, jaký by to bylo, kdybys v pátek z té motorky letěla jen malinko jinak. Ne na nohy, ale třeba na záda. Kdybys teď místo traumatologie ležela na patologii.

Kdybych tě ztratila úplně.

Asi to zní zvláštně, ale když jsem si jen na vteřinu připustila, že bys tady už nemusela být, překvapilo mě, jak moc to bolí. Jinak, než když umřel táta.

Tys mi totiž dala mnohem víc než život. A pihy na zádech :)

Dala jsi mi radost, se kterou se dívám na východ slunce nebo poslouchám oblíbenou písničku, co náhodou hraje v rádiu. Radost z každodenních maličkostí, dohromady větších než výhra v loterii.

To po tobě jsem ženská. Křivky jsem tedy úplně nezdědila, ale stejně to v sobě mám. Nějaký holčičí šmrnc. Kouzlo, co mi přihrálo do cesty hned několik báječných chlapů. Divila by ses, že jsem si nakonec vybrala tátovu kopii?

No a teď, když mám Lauru, si moc přeju, abych po tobě byla i jako máma. Jestli mám v sobě jen zlomek toho, jak umíš pečovat – že i z plátěného stanu a umaštěného kotle nad ohněm vytvoříš „doma“ – jestli tohle ve mně je, tak mám vyhráno.

Víš, já jsem v rodičovství teprve na začátku a stejně pořád myslím na to, jak jsi to proboha zvládla ty.

V jednadvaceti. Ve starým baráku na konci světa. S tchyní za zády.

Teď už si dovedu aspoň trochu představit, jaké je čekat u okna na poslední metro, když se tvoje holčička vrací přiopilá z mejdanu. Nebo jaké je zamilovat se a nechat ho jít, abys nerozbila rodinu…

Vzpomínám si, že jednou, když jsem tě něčím hodně vytočila, jsi mi v rozrušení řekla:

„Odteď už nejsem tvoje máma. Budu ti vařit, prát, podepisovat úkoly, ale nebudu tvoje máma.“

Dlouho jsem ten podivný trest nemohla pochopit. Protože tys samozřejmě nepřestala být moje máma ani na pár vteřin, kdy jsi ta slova říkala. A já to cítila.

Přesto to pro mě byla lekce. Co jsem tehdy provedla, si vůbec nepamatuju. Ale to, jak jsi byla smutná, jak tu moji něžnou a starostlivou mámu trápilo, že si na chvíli musela nasadit masku odměřený dozorkyně, to si pamatuju moc dobře.

Možná mě tehdy taky na chvíli napadlo, že bys mi třeba mohla zmizet. O co bych přišla.

Že jsi tak skvělá, a já to beru jako samozřejmost.

A to vlastně platí pořád.

Od té chvíle, co je Laura na světě, jsi stejně skvělá i pro ni.

Tolikrát jsem si to pomyslela, když jsi jí kreslila po zádech a ona se smála jako pominutá. Ale nikdy jsem to neřekla nahlas.

Zato jsem aspoň tisíckrát řekla kousavý a vyčítavý „Prosim tě, mami“,

když jsi něco neudělala podle mých představ.

Jsou to vlastně prkotiny, o který se spolu přetahujeme – jestli bude Laura jíst na židli nebo na klíně, co si vezme na sebe, kdy půjde spát… Teď přemýšlím o každé té prkotině zvlášť a na něco jsem přišla.

Vůbec pro mě není důležitý, jestli bude mít Laura doma bačkory (když se mnou chodí bosa) nebo že ji nakrmíš (přestože umí jíst sama). Ničemu, co pro ni chci, to nevadí.

Asi mi vadí spíš to tvoje odmítání všeho, co navrhuju. Slyším v něm: Neděláš to dobře. Já vím líp, jak se to má dělat. Mám pocit, že mě kritizuješ, a to bolí. Koho by to taky nebolelo?

Přitom já tobě dělám úplně to samý.

Pokaždý, když tě poučuju, že Laura má jíst sama nebo chodit bosa. S každým „Mami, prosim tě…“

Když o tom tak přemýšlím, já jsem vlastně ráda, že to s Laurou zkoušíš i jinak.

Často zjistím, že se s tebou naučila něco nového, co nám nešlo – třeba jenom proto, že ze mě cítí nejistotu. Jindy naopak vidím, že moje dohody skutečně fungujou líp než tvoje zákazy. Nechci ale po tobě, abys dělala něco, čemu nevěříš. Ani já to přece neumím.

Asi si někdy říkáš: Ona jednou pozná, že jsem měla pravdu.

Legrační je, že já si to říkám taky :)

Ale přesto s tebou nesoutěžím. Přeju ti, aby ti do toho nočníku, kam ji neúnavně posazuješ, skutečně něco nadělila. Neraduju se škodolibě, když zůstane zase prázdný.

A ty to máš stejně, viď? Tenhle respekt k sobě navzájem, mami, to je naše výhra. Myslím, že schází jen kousíček a bude nám spolu moc dobře. Všem třem.

Ještě něco mě teď napadlo. Je pozdě v noci a já od počítače na chvilku odběhla uklidnit kňučící Lauru. A jak jsem nad tím spícím andílkem seděla a hladila ho po zádech, vzpomněla jsem si na jednu naši příhodu.

Už je to pár měsíců zpátky. Seděly jsme spolu v obýváku a vykládaly si, Laura si spokojeně hrála na koberci.

Najednou se po mě začala šplhat a říkat si o mlíčko. Já se ji chvíli snažila uchlácholit, protože jsem věděla, že to nerada vidíš, abych ji kojila před obědem. Laura mi ale ty moje řeči o tom, že omáčka bude lepší, ani za mák nevěřila. Ty jsi ji pak vzala a ona spustila takovej řev, že jsme se obě lekly.

Ještě horší pak byla ta přestřelka mezi námi:

„Nemůžeš jí teď dát, když už jsi jednou řekla ne, bude z toho akorát zmatená!“
„Přece ji takhle nenechám.“
„Ale to pak bude čím dál horší.“
„A co se vlastně děje tak hroznýho? Já vím, že jsi mě kojila tři měsíce a žiju. Ale já to prostě takhle dělat nechci!“

Když jsem pak Lauru se slzami v očích kojila, řekla jsi, už klidně:
„Víš, já jenom nechci, abys pak byla její otrok.“

Tehdy jsem v tom viděla další výčitku: No jasně, mami, myslíš si, že z ní vyroste nevychovanej spratek, co mi bude skákat po hlavě. Nahlas už jsem radši neřekla vůbec nic.

Ale teprve teď to doopravdy chápu. Kolik v tom bylo od tebe vstřícnosti a smíření.

Ty vlastně jenom chráníš svoji holčičku, aby jí nikdo neubližoval, aby nebyla nešťastná.

Zrovna tak jako já.

Víš, nemám patent na výchovu a nemyslím si, že mám pokaždé pravdu, když jde o Lauru. Jenom se snažím dělat to nejlepší, co umím. Věřit víc svému pocitu než tomu, co mi radí ostatní. Být tady pro ni.

Zrovna tak, jako jsi to dělala ty.

Miluju tě, mami.

Tvoje Gabča

...

Dopsala jsem tenhle dopis pro mámu, zabořená do jejího křesla, a všechno se mi najednou zdá jednoduchý. Prostě začneme líp – bez poučování, bez vyčítání, laskavě…

Jenže jak to doopravdy bude, až se mi za pár týdnů vrátí z nemocnice? Zůstanu v klidu, když bude Lauře zase obouvat ty bačkory? A jestli na ni zbytečně vyštěknu, dokážu pak říct:

Promiň, mami, já to tak nemyslela. Vím, že to s Laurou myslíš dobře. Jenomže my to děláme jinak...

Netuším. Jsem paličák, je to pro mě těžký. Asi mi občas ještě ujedou nervy a smířlivý slova mi nepůjdou přes pusu.

Ale to nevadí. Stačí, že budu vědět, na co jsem dneska přišla.

Že my dvě spolu nemusíme ve všem souhlasit.

Nemusíme dělat věci stejně, dokonce ani s Laurou. Každá je budeme dělat nejlíp, jak umíme.

A tak mámu nechám a nebudu se bát.

Taky se ale nebudu cítit provinile, když si Laura pocintá celé tričko špenátem, protože jsem ji nechala jist samotnou. Jsou mnohem důležitější věci než špinavé tričko.

Třeba, že bude mít Laura radost z maličkostí, tak jako babička. A pihy na zádech.

Pošlete dopis mámě dál:

Máte chuť udělat další krok?

Prohlédněte si náš kurz
Nebo si pusťte Rodičovský seriál. Je zdarma :)

Spustit seriál
Rodičovský seriál zdarma

Zjistěte hned v 1. dílu, jaký jste typ rodiče, ať si umíte se svým dítětem poradit. Všechny díly vám postupně pošleme na e-mail:

Svůj e-mail nám svěřilo už přes 320 000 rodičů.
Kdykoliv se můžete odhlásit.

Prohlédnout kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Možná taky máte něco na srdci, co nedokážete své mámě říct?