„Dám tisíc lízátek za odpočatou mámu!”

Nestačila jsem se divit. Nálada mého syna (14m) najednou vypadala asi takhle:

Nemůžu pokračovat v ničení terminálu na karty? ZÁCHVAT na celou poštu.
Nemůžu seškrábat teflon z pánve vidličkou? TRAGÉDIE.
Tvoje vysvětlování je mi úplně jedno, mámo, rozplácnu se přímo na hromadu pánví a budu řvát, až ti skoro uletí hlava. A pak se přijdu přitulit, když ty, mámo, už máš chuť mě poslat vzdáleným příbuzným a to poslední, co se ti chce, je tulit mě.

Přišla jsem si jako děsný pokrytec. Před dvěma týdny jsem tu psala, jak parádně se to dá s jednoleťákem zvládnout, a teď tohle. Co když nás teď někdo potká a bude si myslet, že takhle to u nás vypadá pořád? A pak mi to došlo.

Nějak jsem v tom všem zase zapomněla myslet na sebe. Ani jsem si nevšimla! Zato synovi neunikne nic.

Stačilo si to uvědomit a změnit pár maličkostí a je z něj zase usměvavý, spokojený kluk, pro kterého je všechno auto nebo bagr, na pánve jde s vařečkou a na poště se jen culí na blonďaté paní.

Těch pár dní mě ale vrátilo na zem. Palčivě mi to připomnělo, jak to bývalo dřív.

… A tak vám chci napsat o tom, jak to u nás všechno začalo, a proč to bez spokojené mámy prostě nejde. A jak to vlastně je s tím sobectvím.

Před rokem to u nás vypadalo úplně jinak. S uplakaným miminkem sama doma, bez babiček, muž v práci pozdě do večera. Nezkušená, nevyspalá, ze všech mých kamarádek jsem byla mámou nejdřív. No plácala jsem se v tom pořádně. Nebo spíš topila.

A cítila jsem se ještě hůř, když mi moje máma líčila, jak to bylo, když jsme byli s bráchou malí: „Byla to pohoda, nikdy jste neplakali, zvládala jsem to nádherně – nebylo ani co zvládat!“

No, potěš pánbůh. Tak to netuším, po kom to ten můj kluk má. A po kom já mám, že mi to tak strašně nejde. Cítila jsem se provinile, že si to „nejkrásnější období” vůbec neužívám.

Můj muž soucitně poslouchal moje nářky a snažil se mě podpořit: „Tak seženeme chůvu, uvidíš, trochu si odpočineš. A paní na úklid, ať mi do toho ještě nemusíš furt žehlit ty košile.“

Věděla jsem, že to myslí dobře. Ale propadala jsem se hanbou při představě, že se někdo dozví, že já (mladá, zdravá máma krásného, zdravého človíčka) jsem „tak neschopná“, že si nechávám pomoct od cizích lidí…?!!

A tak to šlo dál. Nespala jsem, vyčítala si kdeco, často jsem se za celý den nestihla ani najíst a to, že jsem si umyla vlasy, byla veliká událost. Cítila jsem se s miminkem k zbláznění osamělá a moje nálada se pomalu, ale jistě sunula směrem k depresi.

Dokonce jsem to párkrát úplně „vzdala” a v záplavě slz si přiznala, že jsem asi vážně absolutní sobec a nikdy jsem neměla být máma. Že se mi děje přesně to, čemu jsem se celý život snažila vyhnout: nedokážu tady pro svoje dítě opravdu být. Nedokážu mu dát všechno, co potřebuje. No hrůza děs.

Po mnoha těžkých debatách doma, a prvních týdnech v kurzu Nevýchovy, jsem se odvážila to zkusit. Odvahu mi dodala část kurzu o tom, jak je důležité dobíjet baterky a jak na to i při mateřské najít čas. Poslouchala jsem pozorně: nikde tam nebyla ani zmínka o tom, že kdo si dělá radost, je totální sobec a špatný rodič.

Místo toho jsem se dozvěděla, že

Že je tím naučí do života přesně to, co mně chybí a co se teď v dospělosti tak pracně učím.

A tak jsem se odhodlala. Našla jsem sympatickou studentku na občasné hlídání a začala chodit tancovat.

A světe div se! Zjistila jsem, že maličký nemá žádné trauma z toho, že je občas s někým jiným. Dokonce vypadal, že ho ta změna baví. A mně spadla z ramen ta příšerná tíha „přece to musím zvládnout sama!”

O pár měsíců později jsem došla k tomu, že potřebuju začít pracovat. Jsem z lidí, kterým dělá práce prostě dobře, a těžko se mi žije bez ní. Synovi nebyl ani rok.

Od tolika lidí jsem slyšela, že je to špatně! Že dítěti ublíží být před třetím rokem pryč od mámy. Že jsem zkrátka krkavčí máma.

V kurzu jsem se naštěstí dozvěděla i to, že nic neplatí univerzálně a že potřebujeme najít takové řešení, které vyhovuje mně a mému dítěti. A naučila jsem se s ním taková řešení hledat. A proto:

Dopadlo to tak, že pracuju na částečný úvazek, syn obě své hlídačky vítá už u dveří a při odchodu mi s úsměvem mává z kočárku. A já jsem šťastná, jako ještě nikdy v životě.

Zbožňuju svoje dva chlapy, velkého i malého, a dokonce jsem se začala těšit, až se naše smečka jednoho dne zase rozroste. A výsledkem mojí dobré nálady je totální pohoda celé rodiny.

Díky té obří změně u nás doma mi došlo ještě něco. Snad všechny mámy jsme „dobře vychované”: což zřejmě znamená myslet na ostatní víc než na sebe a postarat se o vlastní potřeby až potom, co jsou spokojení druzí. Jsme naučené, že správné vypadá takhle: na prvním místě děti, potom partner, pes, dlouho nic, rybičky, já.

Poznáváte to taky? Ale upřímně, jak nám to slouží? V touze, aby našim dětem nic nechybělo, často úplně zapomínáme, že jsme tu taky.

A když se jí dítko vyválí v louži, zakřičí na něj: „Okamžitě toho nech! Kolikrát ti to mám říkat?” protože to bude muset zase všechno prát.

Mám to přesně tak. Když po uši zabřednu do rodinných povinností, najednou je každá drobnost problém. Štvou mě drobky na zemi, chození v louži, písek za dětskýma ušima. Vadí mi to. Nechci to řešit. Mám toho i tak dost.

Zato když si dám pauzu, jdu do práce nebo tancovat, vrátím se odpočatá… drobky smetu, zablácenou bundu hodím do pračky. Když si odpočinu, celý svět je o několik kilo lehčí. :)

Já i malý každý den zažijeme něco svého a těšíme se na sebe o to víc. A já mám zase z čeho brát, abych mohla jemu i muži dávat plnými hrstmi.

Vím, že někdy to není jen tak. Ne všechny babičky chtějí hlídat a bydlí blízko, spolehlivé hlídací tety není snadné najít a do rodinného rozpočtu se nevejdou položky navíc. Začít se ale dá od úplně malých věcí:

Jednou denně si v klidu vypít kafe nebo nechat někdy uspávání na tátovi a dát si voňavou vanu. I taková maličkost dokáže vylepšit den! A hlavně, neděláš to jen pro sebe, ale i pro svoje dítě.

A neboj, nehrozí, že by Tě někdo přestal mít rád za to, že myslíš na sebe. Protože když budeš odpočatá a spokojená, Tvoje pohoda bude nakažlivá. A to mají přece všichni rádi. I kdyby měl být k večeři jen chleba s máslem. ;)

A že se blíží ten květen, lásky čas, neodkládej to na potom (ani jestli tenhle článek čteš až v červenci ;-). Navrhuju, pojďme zavést novou tradici rozzářených, spokojených rodičů, co se starají o vlastní blaho stejně, jako o radost svých dětí. Zní: Každý den jednu maličkost pro sebe <3
A jestli si ještě nejsi jistá, že to zvládneš a že je to ok, myslet na sebe, nech se tak jako já podpořit Nevýchovou - fakt to stojí za to.

Líbil se vám článek? Pošlete ho dalším rodičům: