Co platí na zlobivé dítě:
Mikuláš

Na tenhle mikulášský večer hned tak nezapomenu. A malá Andulka, co si nerada uklízí pokojíček a zlobí doma se vstáváním, ta asi taky ne.

Sešlo se u nás letos dětí, že se málem nevešly. Ještě před chvílí napjatě čekaly, kdy se konečně ozve zvonek, a teď už jedno po druhém nastupují před vousatého Mikuláše a zašmudlaného čerta.

Aby si vyslechly, co se o nich za celý ten rok píše v knize hříchů, a pak se vykoupily nějakou pěknou básničkou – a mohly dostat balíček s dobrotami. Taky s bramborou nebo kouskem uhlí samozřejmě, nějaký ten vroubek se přece vždycky najde. Tak aby si děti pamatovaly, že napřesrok nemají zlobit.

Hezká tradice, říkala jsem si. Než přišla na řadu Andulka.

Pětiletá dcerka našich sousedů, co se přistěhovali loni. Mikulášským besídkám se zatím nějak vyhýbali, prý vždycky jen punčochu za okno. Letos ale přišli taky. Ať si to Andulka s ostatními dětmi trochu užije.

A teď je na Andulce řada.

„Tak, je tu nějaká Andulka Baláková?“
„Já,“ špitla potichu Andulka.
„No tak pojď sem k nám dopředu, neboj se.“
Andulka se rozpačitě otočí na maminku.
„No tak běž, neboj, Mikuláš je hodnej,“ dodává jí mamka odvahy.
A tak se nakonec nejistě zvedne a jde.

„Tak, Andulko, to je dobře, že jsi přišla, něco tu pro tebe máme. Ale nejdřív se taky podíváme do knihy, co se tam o tobě píše. Tááák,“ listuje Mikuláš.

„Tak tady čtu, že ti moc nejde písmenko R. Hm, a nechceš ho s maminkou trénovat. Je to pravda?“

Andulka kývne a sklopí oči.

„A ráno nechceš vstávat do školky, že jo. No a ten nepořádek u tebe v pokojíčku, to taky není pěkné, viď. Co říkáš?“

Andulka už neříká vůbec nic.

„No tak co, Andulko, slíbíš nám, že se polepšíš, aby z tebe maminka měla radost?“

„Bllblbl, ta se asi nepolepší, Mikuláši,“ bleptne čert.
„Mlč, čerte, Andulka určitě není žádné zlobivé dítě, polepší se. A dostane balíček. Viď?“

Andulka stojí jako zařezaná.

„No tak povíš nám nějakou hezkou básničku?“ zkouší to vlídně Mikuláš.
Andulka se dívá do země a nervózně přešlapuje.

„Taková hezká holčička určitě nějakou umí. Nebo písničku, co?“

„No tak to asi balíček nebude, Mikuláši, aspoň na mě něco zbyde,“ zaskuhrá zase čert (aby byla nějaká legrace) a zachrastí řetězem. Jenom tak maličko, domluvili jsme si s touhle mikulášskou partou, ať u nás moc nestraší. Ať se jich děti nemusí bát.

„Pro všechny děti tu máme balíčky, čerte, i pro ty, co trochu zlobí.
Jen se pojď se mnou podívat tady do košíku, Andulko,“ udělá Mikuláš dva krůčky k holčičce a natáhne k ní ruku.

Andulka polekaně ucukne a najednou jí vlhnou punčocháče.

Tam, co stojí, se objevuje louže a pomalu se roztéká po podlaze.
Počůrala se.
Teď tam postává se sklopenou hlavou a mokrým flekem v rozkroku a tichounce pláče.
A nikdo moc neví, co říct.

„Andul,“ zvedne se maminka a jde honem za ní.
„Nebreč, zlato, to nevadí.“
„No, to se stane, čert si taky občas počůrá kalhoty, ostuda jeden,“ snaží se situaci zachránit Mikuláš.
A Andulka se přilepí k mámě, jako by se chtěla do ní zavrtat a zmizet.

„Tak tady máš balíček a neplakej. Vezměte si ho pro Andulku, maminko.“

„Mamíí, mamí, já jsem nechtěla,“ šeptá Andulka mámě do ucha.
„Nejsem zlobivá, viď.“

Mamka si bere balíček, zvedá Andulku, nese ji do koupelny, já jdu pro hadr a na řadu jde další. Davídek. Aby to hezky odsýpalo.

Nakonec to byl prima večer. Až na jedinou maličkost

Maminka s Andulkou to v koupelně nějak zvládly, vyměnily punčocháče, ostatní děti mezitím dostaly nadílku a pak se u nás spolu ještě pěkně vyřádily.

Jen Andulka už se nezapojila.
Seděla celý večer mámě na klíně, ticho jako pěna, a nehnula se od ní. Ani s legem si hrát nechtěla.

A tak tu na ni pořád myslím.
A představuju si, jaké by to asi bylo, kdyby Mikuláš s čertem pozvali na kobereček mě.

Tak maminka nám trochu zlobí

„Tady čtu, maminko, že ti moc nejde to hubnutí, co? A cvičit se ti taky moc nechce, včera jsi zase vynechala.

A ráno se ti nechce vstávat do práce, že jo. Dneska jsi zas budila děti na poslední chvíli a byla jsi na ně pěkně protivná. No co s tím uděláme, maminko?

No a ten košík s žehlením, co už týden odkládáš, to taky není pěkné, viď. Takový nepořádek. Co říkáš, slíbíš mi, že se polepšíš, aby z tebe měli doma radost?“

„Tak ta půjde se mnou rovnou do pekla, Mikuláši,“ neudržel by se asi čert.

Ale víš co, trhni si nohou, čerte. Dělám, co můžu.

Jo, je to pravda, necvičím ráda, nebaví mě to. A ty rána jsou prostě stres, nakonec vždycky na děti vyjedu, protože se oblíkají půl hodiny a já potřebuju být včas v práci. Nedělá mi to žádnou radost, že jsem takhle protivná, ale prostě to vstávání nedávám. A jo, máte s Mikulášem pravdu, to žehlení mi taky moc nejde, už se mi to tu zase hromadí.

Ale to si na mě musíte stěžovat takhle veřejně?

Díky, že ses mě zastal, Mikuláši. Ale popravdě, tím balíčkem už jsi to nezachránil. Co je pytlík dobrot proti tomu pocitu trapnosti, že jsem taková bordelářka. A všichni to teď na mě vědí.

To Petra, naše sousedka, ta je lepší, není taková ostuda jako já. Té jsi jenom řekl, že nemá tolik mlsat, nebo se jí zkazí zuby. A pochválil jsi ji za tu svíčkovou. Takovou já nikdy neuvařím, to je teda fakt, na Petru nemám. Víš, člověk si připadá hrozně, stát tam před tebou a poslouchat, co jsem letos zase udělala špatně.

Nemohl bys mít příště trochu ohleduplnosti ke zlobivé mámě? A když se ti něco nelíbí, říct mi to mezi čtyřma očima?

Ono je to totiž stejně málo platný – probrat to takhle jednou za rok a udělat na mě přede všema tytyty! Nemůžu ti slíbit, že přestanu zlobit. Prostě to vstávání ani ten binec nezačnu od zítřka zvládat levou zadní, jestli mi s tím doma trochu nepomůžou. Ale samozřejmě ti to nakonec slíbím, Mikuláši. Nechci být přece ta jediná zlobivá, která nedostane balíček.

Já vím, že to myslíš dobře a že máš pro mě nakonec tu sladkou odměnu, ale stejně.

Zkus si tam na kobereček stoupnout místo mě.

A nemít v sobě malou dušičku, co na tebe vytáhnou.

Je to taková podivná chvíle pravdy. Ve které je ale pravdy jenom půlka. Protože člověk se tu musí přede všemi přiznat k něčemu, co o něm jeho nejmilejší nahlásili do knihy hříchů, a sám si tu na nic postěžovat nemůže.

No, když tu teď tak v duchu stojím místo našich dětí, najednou mi to nepřipadá vůbec fér. A říkám si, co tím vlastně chceme zařídit?

Hezký večer pro děti a natěšené jiskřičky v očích, že se potkají s kouzelnými bytostmi a užijí si nadílku? To určitě stojí za to. Ale ten seznam hříchů je tu pak teda navíc, ne?

Nebo nám jde o to, aby děti přestaly zlobit, a spoléháme, že na ně zabere, když je napomene nějaká „vyšší moc“? Hm. A nepřiznáváme tím jenom, že sami jsme vlastně bezmocní? Když na ně musíme volat nadpřirozené posily?

A není to tak trochu srabárna, spřáhnout se za jejich zády s čertem?

Co kdyby se moje děti taky smluvily s rohatým pekelníkem a váženým Mikulášem:

Řekněte mámě, ať přestane s tím hubováním, ať se polepší!

A ať už mi nedává med do čaje. Říká, že je zdravej, ale prostě ho nesnáším. A ať pro mě chodí do školky včas. A v šatně mě pak nehoní, že pospícháme. A hlavně ať slíbí, že už nebude křičet, Mikuláši, jo?

Nebýt té nešťastné situace s Andulkou

… asi by mě dřív vůbec nenapadlo o tomhle přemýšlet. Jenže když jsem ji tam viděla bezradnou v těch mokrých punčochách... Muselo to pěkně studit. Možná ne jenom po nohách, ale i u srdíčka.

Víš co, Mikuláši, mám nápad. Až příště s čertem přijdete, nemohli byste knihu hříchů nechat v pekle? Ať si to letos uděláme hezký. Přece o to nám jde, ne?

Klidně i tu básničku řeknu, a třeba si i spolu zazpíváme. Nebo po roce probereme, co je u nás novýho. Ale nechat se veřejně tepat, promiň, to teda není vůbec žádná legrace. I když je to jenom na oko, někde uvnitř to člověka stejně zasáhne. Že není dost dobrej, víš. A že když doma zlobí, v pekle se to na něj ví. Brrr.

A taky ti musím říct, že je mi smutno za Andulku. Vždycky když si vzpomenu, jak tam počuraná stála a plakala, říkám si – za tohle žádná tradice nestojí. Co myslíš?

P.S. Řekni prosím rodičům, že když je dítě zlobí

– tak Mikuláš to nevytrhne. Přece k nám chodíš každý rok, tak to moc dobře víš. A kdyby měli pocit, že už si s dětmi nevědí rady, tak ať nezoufají a nevolají čerta – a pustí si radši Rodičovský seriál. Přijdou v něm na to, proč jsou vlastně děti zlobivé, proč se vztekají, odmlouvají a neposlouchají mámu s tátou, a jak se dají polepšit.

No i když, polepšit není to pravé slovo. Hned uvidíte:

Spustit Rodičovský seriál
Rodičovský seriál zdarma

Zjistěte hned v 1. dílu, jaký jste typ rodiče, ať si umíte se svým dítětem poradit. Všechny díly vám postupně pošleme na e-mail:

Svůj e-mail nám svěřilo už přes 320 000 rodičů.
Kdykoliv se můžete odhlásit.

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál:

Máte chuť udělat další krok?

Prohlédněte si náš kurz
Nebo si pusťte Rodičovský seriál. Je zdarma :)

Spustit seriál
Rodičovský seriál zdarma

Zjistěte hned v 1. dílu, jaký jste typ rodiče, ať si umíte se svým dítětem poradit. Všechny díly vám postupně pošleme na e-mail:

Svůj e-mail nám svěřilo už přes 320 000 rodičů.
Kdykoliv se můžete odhlásit.

Prohlédnout kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Jak oslavíte Mikuláše u vás?