Vyznání mámy

Možná se taky poznáváš? Někdy to bolí, viď...

… ohlídnout se zpátky za zpackaným ránem, kdy jste pospíchaly do školky a malá zas kňučela a zdržovala, nechtěla se nechat česat, a pak jsi ji uřvanou táhla z bytu, abyste to stihly.

… nebo jak jste se s tou starší zase pohádaly o úklid pokojíčku a z tebe vylítlo: „Fakt nevim, po kom ty seš, já ti ten věčnej bordel trpět nebudu,“ a ona pak naschvál kopla do hromady knížek.

… anebo když maličkej brečel a tys už na něj neměla nervy, kdo to taky má vydržet, a řekla jsi: „Já už tě tu fakt nechám vyřvat, v tý postýlce,“ a utekla do koupelny. Když ses pak trochu vydýchala a vrátila, byl zticha. Seděl tam, koukal na tebe těma svýma velikýma očima a pak k tobě natáhnul ruce: „Máma!“

Máma. Ach jo. Proč je to někdy s dětma tak složitý. Proč to nejde v klidu. A proč jsi kolikrát tak protivná, že na ně štěkáš. Když to chceš přece po dobrym.

Neboj, nikdy to není zpackaný tak, že by to nešlo spravit. Jestli chceš, utři si oči a pojď