„Tohle na mě nezkoušej!“

Jak malý dortík dokáže nabourat důvěru mezi rodičem a dítětem

To moje dítě se chová příšerně. Nechce se dělit. Dělá scény kvůli prkotinám. Nejradši by měl všechno pro sebe. Vychovávám ho špatně?

Stačí málo, aby se mámě nebo tátovi rozsvítila varovná kontrolka: bacha, roste z něho hamoun! Nebo vztekloun, sobec, hysterka… A přitom mnohem častěji, než že bychom měli doma malého Napoleona, se stává, že si špatně rozumíme.

Obrázek je lepší než tisíc slov – a zažít si něco na vlastní kůži je lepší než tisíc obrázků ;) Proto vás tu čekají zážitky hned dva. Pomůžou vám zjistit, jak se často pleteme a co je za tím jejich nepříjemným chováním doopravdy.

Pojďte se podívat, jak takový dortík dokáže nabourat důvěru mezi rodičem a dítětem a úplně je od sebe oddálit. A pak na to, jak to může být i jinak…

Druhý dortík: bolavý problém pro mámu i dítě

Představ si, že jsi malý človíček – ale už nejsi žádný mimino! Nedávno ti byly dva. Máš rád svoje odrážedlo, to červený tričko s autem, mámu s tátou a Škubánka. A svoje nový zelený holinky na cachtání v loužích! Jedna báječná louže je přímo u nás před domem. Vždycky do ní skočíš, když jdete ven. Cacht! Hahaa.

Dneska jste šli s mámou, tetou a její malou Lindou do cukrárny. Tak to tady voní! A těch dobrůtek za sklem! A těch hraček, co mají tam vzadu. Máš to tu hrozně rád. Máma ti svlíká bundu, ty se jí snažíš vykroutit – a dostat se co nejdřív k těm dortům! Máma se směje a jde za tebou k pultíku.

„Tak kterej chceš?“ pohladí tě po vlasech.

Všechny! Támdleten, s tou kopou šlehačky! Nebo ten s ovocem? Tyjo, ta jahoda je obří! A co ten čokoládovej? Miluju čokoládu. Ty bláho, ale támdleten má ještě třešeň. A šlehačku. A čokoládu kolem! Jak mám vybrat jenom jeden?

Jsi z toho úplně vedle. „Tak co, pověz, kterej si dáš?“ ptá se máma.

„Šup, lidi čekaj.“

No jo, čekaj, ale jak si máš tak rychle vybrat? Tenhle… ne, tamten!

„Tak kterej?“ otočí se na tebe netrpělivě prodavačka.

Aaaah… Tenhle! Ukážeš.

Paní prodavačka nandá dortík na talířek a máma ti ho odnese ke stolečku. Vyšplháš se na židli a otočíš se ke svému dortíku. Ha, no to je krása! A jak voní! Má takovou super barvu, do oranžova, skoro jako tvoje Tatrovka doma. To bude něco!

Zaboříš do něj lžičku a neseš ji k puse. Sbíhají se ti sliny, jaká to bude ňamka.

Celé sousto tam šoupneš a zavřeš pusu. Hned je ti jasný, že je něco špatně. Chutná to… no hrozně. Jo, už víš! Chutná to jako to oranžový mejdlo, co jsi oblíznul, když se nikdo nedíval. Blee!

Trochu toho spolkneš, zbytek vyplivneš na talířek. Je ti z toho celýmu nepříjemně, jak to není dobrý. Fuj! Tak to ne, to nechceš. Otočíš se k vitríně a ukážeš mámě:

„Jinej!“

Jo, chceš jinej. Tenhle ti nechutná. Začneš slejzat ze židličky, aby sis mohl jít vybrat.

„Počkej, jak jako jinej?“ slyšíš mámu. Zarazíš se. Zní naštvaně. Co se stalo? Otočíš se na ni.

„To na mě nezkoušej, poručil sis tenhle, tak si ho sněz.

Jeden ti stačí. Nemůžeš si jednou kousnout a dát si další!“

Nechápeš. Proč ne? Ta paní by vám určitě dala ještě jeden. Má jich tam takovou spoustu! Proč by sis nemohl vybrat další? Koukáš na ostatní, jak si pochutnávají na svých dobrůtkách, a je ti to hrozně líto. Proč si všichni můžou dát to, co jim chutná, a ty ne? Začneš fňukat.

„Nech toho,“ říká máma varovně. „Dostal jsi přesně to, co jsi chtěl. Jestli ho nesníš a ještě tu budeš kňourat, nebudu ti příště chtít koupit vůbec nic. Když jsi pak takovej. Netočí se všechno jenom kolem tebe.“

Pořád nechápeš. Co že se točí? Co? Nechutná ti to, tak si z tý spousty dobrot chceš vybrat jinou! Proč se na tebe máma kvůli tomu zlobí a říká ti takový věci? Je ti to líto a dostáváš trochu vztek. Proč si nemůžeš dát lepší dortík? Odstrčíš od sebe talířek, až cinkne o skleničku. Máma tě chytne za ruku, až to bolí:

„Nech toho, já tě fakt varuju,“

říká ti potichu. Má ten cizí pohled. Trochu tě z toho mrazí. A víš, že když se takhle dívá, už tě vůbec neposlouchá. A mračí se, jako bys udělal bůhvíco. Ale ty přece neděláš nic špatnýho!

Je ti z toho hrozně, taková nespravedlnost. Máma se na tebe často zlobí kvůli věcem, kterým nerozumíš. Jak tě teď drží a tak přísně se na tebe zblízka dívá, najednou je toho na tebe moc a celý to vybublá ven.

Trhneš ručičkou k sobě, aby tě pustila, a nejvíc nahlas vřískneš. Úplně se ti stáhne bříško a na chviličku nic jiného nevnímáš. Jen všechno to bolavé naštvání z toho, jak moc je to zase nefér, že ti máma vůbec nerozumí – a všechno to jde z tebe ven. Trochu to bolí v krku, jak moc křičíš, ale je to veliká úleva: to napětí v celém těle se vypouští, jako když se propíchne balonek. Fúú! Úplně tě to pohltí.

Neslyšíš, co ti máma říká. Jen přes ten obří pocit, co se z tebe dere, vnímáš, jak tě zvedá a nese tě ven. Cestou se to zlepšuje. Uf, to byla síla! Přestáváš křičet, už není proč. Ten velikej pocit vyšel ven.

Teď je ti tak trochu prázdno, přitulil by ses a bylo by to dobrý.

Máma ale nevypadá, že by se chtěla tulit. Venku před cukrárnou tě postaví na zem tak prudce, že se lekneš a zas ti začne být do pláče. Když se na ni teď podíváš, vidíš, že se strašně zlobí. Přičapne si k tobě a znovu tě chytne za ruku, až to bolí.

„Děláš si ze mě srandu? Co to mělo bejt za scénu?“ syčí naštvaně. „Já ti chci udělat hezkej den, všechno je fajn, koupím ti, co chceš, a ty pak hodíš před celou cukrárnou hysterák, protože ti nekoupím druhej? Od koho ses to proboha naučil? To seš vážně tak rozcapenej, že do všeho jenom kousneš a hned chceš něco jinýho? Nebo musíš mít všeho víc než my ostatní? Nebo co to mělo bejt?“

Stojíš tam a uvnitř tě bolí, až ti nejde se nadechnout. Máma je úplně blízko, ale vypadá jako nějaká cizí paní, co tě nemá ani trošku ráda. Drží tě moc silně, snažíš se jí vysmeknout a nabíráš na pláč. Je ti příšerně. Vůbec nevíš, kde se to celé tak zvrtlo. Měl sis dát ten čokoládovej…

Když si později hraješ s Lindou v koutku a celé už se to zapomnělo, slyšíš mámu, jak říká tetě:

„Promiň za tu hroznou scénu. Ono je to asi tím, že začal chodit do těch jeslí. Je tam jen na dvě dopoledne týdně, ale hrozně se to s ním zhoršilo. Dělit se, to ani náhodou. A zjevně už mu nestačí ani jeden dort, musí mít hned dva. Jesle, anebo to období vzdoru… fakt nevím, co s ním. Jasně, je to jenom třicet korun,

ale přece mu nemůžu kupovat všechno, co si vymyslí!

Dovedeš si představit, co by z něj vyrostlo za sobce?“

Posadíš vycpanou žirafu do autíčka, objedeš s ní jednou dokola, podruhý… a snažíš se necítit, že jsi na světě úplně, ale úplně sám.

Druhý dortík podruhé: aha, tak proto to nešlo

Zase si představ, že jsi malý človíček – ale už žádný mimino! Nedávno ti byly dva. Máš rád svoje odrážedlo, to červený tričko s autem, mámu s tátou a Škubánka. A svoje nový zelený holinky na cachtání v loužích! Jednu výbornou máte přímo před domem. Vždycky do ní skočíš, když jdete ven: CACHT! Hahaa.

Dneska jste šli s mámou, tetou a Lindou do cukrárny. Tak to tady voní! A těch dobrůtek za sklem! A taková spousta hraček vzadu. Máš to tu hrozně rád. Máma ti svlíká bundu, ty se jí snažíš vykroutit – a dostat se co nejdřív k těm dortům! Máma se směje a jde za tebou k pultíku.

„Tak kterej chceš?“ pohladí tě po vlasech.

Všechny! Támhleten, s tou kopou šlehačky! Nebo ten s ovocem? Tyjo, ta jahoda je obří! A co ten čokoládovej? Miluju čokoládu. Ty bláho, ale támdleten má ještě třešeň. A šlehačku. A čokoládu kolem! Jak mám vybrat jenom jeden?

Jsi z toho úplně vedle.

„Tak co, pověz, kterej si dáš?“ ptá se máma.

Aaaah… tyjo, já fakt nevím. Tenhle! Ukážeš. Jo, ten bude dobrej. Má takovou super barvu, do oranžova. Jako tvoje Tatrovka doma. To bude něco!

Máma ti ho odnese ke stolečku, ty vyšplháš na židli a zaboříš do něj lžičku. Ten voní, no to bude ňamka!

Jakmile si ho strčíš do pusy, hned je ti jasný, že je něco špatně.

Chutná to… no fuj. Normálně to chutná jako to oranžový mejdlo, co jsi oblíznul, když se nikdo nedíval. No to je hnus. Blee!

Trochu toho spolkneš a zbytek vyplivneš na talířek. Je ti z toho celýmu nepříjemně, jak je to hrozný. Bleh! Tak tohle ne, to fakt nechceš. Otočíš se k vitríně a nadšeně navrhneš mámě:

„Jinej!“

Jo, to pomůže. Začneš slejzat ze židličky, aby sis mohl jít vybrat. Ten čokoládovej bude rozhodně lepší.

„Počkej, co se stalo?“ říká máma. Zarazíš se a koukneš na ni. „Jinej?“ ukážeš znova.

Máma koukne na ten vyplivnutej kousek. „Není dobrej?“

„Ne,“ zavrtíš hlavou.

„Já jsem si říkala, že vypadá tak zvláštně,“ přikývne máma. „Taky se mi někdy stane, že si vyberu něco, co mi pak vůbec nejede. Ale co teď s tím? Chceš ochutnat můj?“

„Ne,“ zakňouráš.

Chceš svoji vlastní dobrůtku, jako ostatní. Ne kousek máminy.

A ten její koláč znáš a moc ti nechutná. Nerozumíš, proč to nejde snadno, proč ti máma nejde pomoct vybrat další. Bojíš se, že ti to nedovolí. Ty ale chceš, tenhle je hroznej!

„Jinej...“ ukážeš znovu a už trochu kňouráš.

„Jasně, chceš jinej. To chápu,“ kývne máma. „Jenže mně je líto dávat peníze za něco, co si pak vůbec nedáš, víš. Když koupíme tohle, tak si pak nebudeme moct koupit zas něco jinýho, jako hračku nebo jízdu na poníkovi nebo vstup do bazénu. A když si ten dortík ani neužiješ, tak je mi těch peněz líto. Nemáme jich dost na úplně všechno, víš.“

Aha, takže ta paní vám to nedává jen tak a nemůžete si koupit všechno. Peníze nejsou jenom na hraní. Tos nevěděl.

Stejně je ti to ale líto! Moc bys chtěl svoji dobrůtku. Zafňukáš. „Jinej?“ poprosíš. Neumíš to ještě říct jinak, ale doufáš, že ti máma porozumí.

Máma se rozhlídne, přemýšlí. Pak ji napadne:

„Hele, nedal by sis jenom něco malýho, třeba kornout? Ten stojí pár korun a ty jsi ho měl vždycky rád.“

„Jo!“ To je super nápad. Nevíš, kolik co stojí.

Víš ale, že mámě můžeš věřit. A kornout máš fakt rád.

„A příště vyberem dortík spolu a dáme si na to víc času, ať je to fakt ten správnej, co říkáš?“ ptá se máma, když spolu jdete k paní pro kornout.

„Jo,“ usměješ se. Máma je nejlepší. Příště se ti to určitě povede napoprvý.

 

Vzkaz mámám a tátům od kluka z druhého příběhu:

Máma mi nedovolí vždycky všechno – to vůbec!

Ale vysvětlí mi, proč to nechce, a dá se s ní domluvit. Vždycky něco vymyslíme. A jak se chce domluvit, tak to chci zkoušet i já. Dřív se na mě rovnou zlobila a já se pak hned zlobil taky. Nelíbilo se mi to, ale myslel jsem, že se to tak dělá! Ale jsem moc rád, že už se nemusíme zlobit, tohle nám funguje líp. Nekřičíme na sebe. A máme se dobře. Já i máma.

Taky vás někdy rozdělí dortík? Nebo hračka na pískovišti, kterou dítě nechce nikomu půjčit, a desátá jízda na toboganu, když jste si jich domluvili sedm? Pojďte se podívat, jak ta nedorozumění nejčastěji vznikají, ať můžou jednou provždy zmizet:

Chci mu rozumět

Pošlete článek dál, ať je míň zklamaných rodičů a osamělých dětí:

 

Máte chuť udělat další krok?

Využijte možnost vyzkoušet si na 14 dní kurz Nevýchovy
Nebo začněte s novým Rodičovským seriálem

Spustit seriál

Otestujte si v 1. dílu, jestli vaše výchova vede tam, kam chcete. Víte, jakou reakci můžete od svých dětí čekat?

Svůj email nám svěřilo už přes 190.000 rodičů.
Kdykoliv se můžete jedním kliknutím odhlásit :)

Prolistovat kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Ozve se někdy alarm „Bacha, roste z něj hamoun!“ i ve vás?