Tušíte, jak moc ve skutečnosti bolí
rozbité kolínko?

aneb Jedno nedorozumění na hřišti, ze kterého jsem se ještě dlouho oklepávala

Nebreč! Vždyť se ti nic nestalo! Nic se ti nestalo!“
Asi čtyřletá tmavovlasá holčička v růžové mikině s kočičkou sedí na jednom pražském hřišti na lavičce a pláče. Brečí. Někdo by řekl, že přímo řve jako tygr.

Nedá se to ignorovat. Podívám se na ni. Na její obličejík zkřivený pláčem, dívá se dolů do klína.

Něco se přece stalo. Přece nebrečí jen tak bez důvodu. Aha, to byla ta holčička, co se před chvilinkou vedle mého synka rozplácla u kolotoče jak žába. Bohužel měla krátké legíny a pádem si odřela kolínko.

Trochu jí teče krev.
Sedí teď vedle svojí mámy, třeští oči na to kolínko a vyděšeně brečí.
Co když má strach, jestli nebude muset k tomu panu doktorovi, u kterého se bojí a kde to tak divně smrdí? Anebo jí maminka bude na tu ránu zase lít tu hrozně pálivou vodičku?

Její pláč ještě zesílil.

„Nebul, NIC se ti neděje, proboha. Koukej, všichni se na tebe přišli podívat, jak tady vyvádíš!“

pokračuje její máma s úplně staženým obličejem a nervózně se dívá kolem. Mluví nepřirozeně nahlas a rychle se dcerku snaží utišit.

Jenže ta její slova útěchy VŮBEC NEFUNGUJOU!

Zachvěla jsem se, jako kdybych tohle už někdy slyšela. „Nebreč, to nic není!“ Asi mi to máma říkávala taky, když jsem za ní běhala s krvavými lokty a boulemi na hlavě. Komu taky ne.

Ale teď už jsem sama máma a vidím to i z druhé strany.

Dívám se na tu druhou mámu a najednou ji úplně chápu

Vypadá nervózně. Co jí asi tak běží hlavou? Zkouším se do toho vžít. Možná se za ten hrozný pláč dcerky trochu stydí? Vadí jí pohledy dětí, co se zblízka přišly podívat. Je jí trapně? Možná je nerada středem pozornosti. A tu teď celé osazenstvo hřiště věnuje jen jí a její vřeštící holčičce!

A ona by tak moc chtěla, aby její dcerka co nejdřív přestala plakat a všechno bylo zase dobré, a ona si mohla v klidu dopít kávu z kelímku a dívat se, jak malá spokojeně řádí na klouzačce, a mít vytouženou chvilku pro sebe.

Chce to zranění prostě rychle pofoukat a vymazat z reality.

Přece je to jenom natlučené koleno. Takových ještě bude…
Přesně to jí nejspíš kdysi taky říkala její maminka, když byla malá? Tyhle věty jsou v nás totiž děsně hluboko zažrané.

Navíc, možná nikdy nezažila nic jiného, neví, jaká jiná slova by měla použít, aby to zabralo. A taky třeba nechce, aby se z její dcerky stal ufňukánek, co bude bulet kvůli prkotinám. Ale ten pláč je tu pořád. A všichni se dívají.

„Jestli se budeš takhle předvádět, tak jdeme okamžitě domů!“

zkouší to ta máma ještě „po zlém“. Přece si kvůli jednomu pádu nezkazí celé dopoledne, určitě už bude holka rozumná a přestane plakat.

I já zdálky vidím, že to kolínko asi nebude nic vážného. Holčička je ale k neutišení. Tahle výhrůžka ji rozrušila ještě víc.

Rozhodně teď nechce jít pryč! Znova natahuje a zalyká se vzlyky. Bolí ji krvavé kolínko a ještě musí za trest z hřiště odejít, když se ještě ani nesklouzla na té nejvyšší zelené klouzačce?

Naběhne mi na rukou mrazivá husí kůže. Najednou mám na jazyku taky ten hořký pocit nepochopení. Vzpomínky mi vypluly na povrch a s nimi i dávná bolest natlučených loktů a ukopnutých palců.

Jsem zase malá holka s rukou od krve. A mám velký strach:

Nemám to rozbité navždycky?
Co když ta krev nepřestane téct?
A navíc to tak hrozně moc bolí!
Mám takový strach! Mamíííí!

Ta bolest z nepochopení mého dětského děsu nakonec přebíjí bolest toho zranění. Co by mi tak tenkrát pomohlo? Vzlykat v bezpečném náručí a vzpamatovat se z toho šoku?

Jo, to je ono. Tolik bych si přála, aby mi někdo místo přesvědčování, že nemám proč plakat, řekl:

„Teče ti krev, viď? Bojíš se, že to je vážný? Ukaž, pořádně to prohlédnu. Od pohledu si myslím, že je to jenom mělká odřeninka.
Bolí tě to? Pojď ke mně do náruče, můžeš se z toho vyplakat.
Plakej, jak dlouho potřebuješ.
Neboj, pohlídám to, a kdyby tam krev pořád byla, rychle to vyřešíme. Můžeš se na mě spolehnout.“

Anebo třeba jen mlčel. A klidně mě houpal v náručí a nechal mě plakat. Abych věděla, že jsem v bezpečí a že můžu svoje pocity prostě mít a nechat je odeznít.

Možná ti naši malí nešťastníčci chtějí to samé? Prosté ujištění.

A možná by tohle chtěli občas slyšet všichni – i velké mámy, co někdy spadnou z kola anebo se při krájení zeleniny říznou do prstu tak, že se bojí, že budou muset do nemocnice na šití. Nebo jsou celé špatné z té včerejší hádky s kamarádkou a mají strach, že už se to mezi nimi nespraví...

I my se někdy z bolesti prostě potřebujeme jen vyplakat. S vědomím, že nám to nikdo nebude mít za zlé. Pak si olízat rány, oklepat se a jít dál. Jenže kolikrát v životě už jsme místo toho slyšeli: „Ale prosím tě, ty s tím naděláš… nebul přece.“

Jak jsem se nechala na chvíli unést zpátky do dětství a do svých pocitů, ani jsem si nevšimla, že mamka s holčičkou odešly. Asi nepřestala řvát a musely domů. Tak na ně myslím, ať je líp. Muselo to být těžké pro obě.

A tenhle zážitek byl silný kafe i pro mě, nezúčastněného pozorovatele. Hned večer jsem musela sednout k počítači a sepsat ho sem pro vás. Protože tak nějak tuším, že v tom nejsem sama. Vsadím boty,

že i vy tu klasiku „Co vyvádíš, to nic není!“ důvěrně znáte.

Vlastně je to tak běžná věta, že na první pohled není vůbec vidět, kolik slziček z nepochopení už spustila. Tak nás všechny, co je ta věta v dětství někdy štvala, zpětně v duchu hladím a foukám.

Jestli chcete, můžete to být vy, mámo, táto, kteří tuhle štafetu neporozumění, co se předává z generace na generaci, zlomíte a zakopete někam hluboko do země. A vůbec nevadí, jestli jste tuhle větu už dětem 100x řekli, vždycky to jde změnit.

Chystáme o tom další článek. Píše ho pro vás naše Nevýchovná máma a prozradí, jak zvládat bebíčka a co teď ona místo „nebreč, nic se ti nestalo“ říká svému synkovi.

Tak bedlivě sledujte náš blog – každou středu s novým kouskem Nevýchovy :)

 

P.S. Možná se vám stejně zdá, že ať se sebevíc snažíte ho chápat, to vaše dítě prostě přehání nebo se zbytečně předvádí. Nechcete, aby kvůli každému prdu ječelo půl dne. Kdo by taky chtěl.

Tak zkuste mrknout, co se asi tak honí hlavou jemu. Ať si spolu rozumíte zas o kousek víc: Nečekaný pohled do dětských hlaviček najdete tady,
Rodičovském seriálu zdarma.

Dětský brekot už nemusí být strašák. Sdílejte článek dál:

O autorce
Jitka Holasová, copywriterka a máma dvouletého synka

„Miluju toulání po lesích, divočení se synem a svoje roztomilé pokusy s flamencem. Můj syn by teď měl asi správně mít to obávané období vzdoru, místo toho u nás zavládlo Nevýchovné období respektu :), který mi můj dvouleťák vrací plnými hrstmi.“

Jste připraveni udělat další krok?

Využijte možnost vyzkoušet si kurz na 14 dní.
Nebo začněte s novým rodičovským seriálem.

Spustit seriál

Otestujte si v 1. dílu, jestli vaše výchova vede tam, kam chcete. Víte, jakou reakci můžete od svých dětí čekat?

Svůj email nám svěřilo už přes 190.000 rodičů.
Kdykoliv se můžete jedním kliknutím odhlásit :)

Prolistovat kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Napište nám: Co zažíváte na hřištích vy?