Tušíte, jak moc ve skutečnosti bolí
rozbité kolínko?

aneb Jedno nedorozumění na hřišti, ze kterého jsem se ještě dlouho oklepávala

Nebreč! Vždyť se ti nic nestalo! Nic se ti nestalo!“
Asi čtyřletá tmavovlasá holčička v růžové mikině s kočičkou sedí na jednom pražském hřišti na lavičce a pláče. Brečí. Někdo by řekl, že přímo řve jako tygr.

Nedá se to ignorovat. Podívám se na ni. Na její obličejík zkřivený pláčem, dívá se dolů do klína.

Něco se přece stalo. Přece nebrečí jen tak bez důvodu. Aha, to byla ta holčička, co se před chvilinkou vedle mého synka rozplácla u kolotoče jak žába. Bohužel měla krátké legíny a pádem si odřela kolínko.

Trochu jí teče krev.
Sedí teď vedle svojí mámy, třeští oči na to kolínko a vyděšeně brečí.
Co když má strach, jestli nebude muset k tomu panu doktorovi, u kterého se bojí a kde to tak divně smrdí? Anebo jí maminka bude na tu ránu zase lít tu hrozně pálivou vodičku?

Její pláč ještě zesílil.

„Nebul, NIC se ti neděje, proboha. Koukej, všichni se na tebe přišli podívat, jak tady vyvádíš!“

pokračuje její máma s úplně staženým obličejem a nervózně se dívá kolem. Mluví nepřirozeně nahlas a rychle se dcerku snaží utišit.

Jenže ta její slova útěchy VŮBEC NEFUNGUJOU!

Zachvěla jsem se, jako kdybych tohle už někdy slyšela. „Nebreč, to nic není!“ Asi mi to máma říkávala taky, když jsem za ní běhala s krvavými lokty a boulemi na hlavě. Komu taky ne.

Ale teď už jsem sama máma a vidím to i z druhé strany.

Dívám se na tu druhou mámu a najednou ji úplně chápu

Vypadá nervózně. Co jí asi tak běží hlavou? Zkouším se do toho vžít. Možná se za ten hrozný pláč dcerky trochu stydí? Vadí jí pohledy dětí, co se zblízka přišly podívat. Je jí trapně? Možná je nerada středem pozornosti. A tu teď celé osazenstvo hřiště věnuje jen jí a její vřeštící holčičce!

A ona by tak moc chtěla, aby její dcerka co nejdřív přestala plakat a všechno bylo zase dobré, a ona si mohla v klidu dopít kávu z kelímku a dívat se, jak malá spokojeně řádí na klouzačce, a mít vytouženou chvilku pro sebe.

Chce to zranění prostě rychle pofoukat a vymazat z reality.

Přece je to jenom natlučené koleno. Takových ještě bude…
Přesně to jí nejspíš kdysi taky říkala její maminka, když byla malá? Tyhle věty jsou v nás totiž děsně hluboko zažrané.

Navíc, možná nikdy nezažila nic jiného, neví, jaká jiná slova by měla použít, aby to zabralo. A taky třeba nechce, aby se z její dcerky stal ufňukánek, co bude bulet kvůli prkotinám. Ale ten pláč je tu pořád. A všichni se dívají.

„Jestli se budeš takhle předvádět, tak jdeme okamžitě domů!“

zkouší to ta máma ještě „po zlém“. Přece si kvůli jednomu pádu nezkazí celé dopoledne, určitě už bude holka rozumná a přestane plakat.

I já zdálky vidím, že to kolínko asi nebude nic vážného. Holčička je ale k neutišení. Tahle výhrůžka ji rozrušila ještě víc.

Rozhodně teď nechce jít pryč! Znova natahuje a zalyká se vzlyky. Bolí ji krvavé kolínko a ještě musí za trest z hřiště odejít, když se ještě ani nesklouzla na té nejvyšší zelené klouzačce?

Naběhne mi na rukou mrazivá husí kůže. Najednou mám na jazyku taky ten hořký pocit nepochopení. Vzpomínky mi vypluly na povrch a s nimi i dávná bolest natlučených loktů a ukopnutých palců.

Jsem zase malá holka s rukou od krve. A mám velký strach:

Nemám to rozbité navždycky?
Co když ta krev nepřestane téct?
A navíc to tak hrozně moc bolí!
Mám takový strach! Mamíííí!

Ta bolest z nepochopení mého dětského děsu nakonec přebíjí bolest toho zranění. Co by mi tak tenkrát pomohlo? Vzlykat v bezpečném náručí a vzpamatovat se z toho šoku?

Jo, to je ono. Tolik bych si přála, aby mi někdo místo přesvědčování, že nemám proč plakat, řekl:

„Teče ti krev, viď? Bojíš se, že to je vážný? Ukaž, pořádně to prohlédnu. Od pohledu si myslím, že je to jenom mělká odřeninka.
Bolí tě to? Pojď ke mně do náruče, můžeš se z toho vyplakat.
Plakej, jak dlouho potřebuješ.
Neboj, pohlídám to, a kdyby tam krev pořád byla, rychle to vyřešíme. Můžeš se na mě spolehnout.“

Anebo třeba jen mlčel. A klidně mě houpal v náručí a nechal mě plakat. Abych věděla, že jsem v bezpečí a že můžu svoje pocity prostě mít a nechat je odeznít.

Možná ti naši malí nešťastníčci chtějí to samé? Prosté ujištění.

A možná by tohle chtěli občas slyšet všichni – i velké mámy, co někdy spadnou z kola anebo se při krájení zeleniny říznou do prstu tak, že se bojí, že budou muset do nemocnice na šití. Nebo jsou celé špatné z té včerejší hádky s kamarádkou a mají strach, že už se to mezi nimi nespraví...

I my se někdy z bolesti prostě potřebujeme jen vyplakat. S vědomím, že nám to nikdo nebude mít za zlé. Pak si olízat rány, oklepat se a jít dál. Jenže kolikrát v životě už jsme místo toho slyšeli: „Ale prosím tě, ty s tím naděláš… nebul přece.“

Jak jsem se nechala na chvíli unést zpátky do dětství a do svých pocitů, ani jsem si nevšimla, že mamka s holčičkou odešly. Asi nepřestala řvát a musely domů. Tak na ně myslím, ať je líp. Muselo to být těžké pro obě.

A tenhle zážitek byl silný kafe i pro mě, nezúčastněného pozorovatele. Hned večer jsem musela sednout k počítači a sepsat ho sem pro vás. Protože tak nějak tuším, že v tom nejsem sama. Vsadím boty,

že i vy tu klasiku „Co vyvádíš, to nic není!“ důvěrně znáte.

Vlastně je to tak běžná věta, že na první pohled není vůbec vidět, kolik slziček z nepochopení už spustila. Tak nás všechny, co je ta věta v dětství někdy štvala, zpětně v duchu hladím a foukám.

Jestli chcete, můžete to být vy, mámo, táto, kteří tuhle štafetu neporozumění, co se předává z generace na generaci, zlomíte a zakopete někam hluboko do země. A vůbec nevadí, jestli jste tuhle větu už dětem 100x řekli, vždycky to jde změnit.

Chystáme o tom další článek. Píše ho pro vás naše Nevýchovná máma a prozradí, jak zvládat bebíčka a co teď ona místo „nebreč, nic se ti nestalo“ říká svému synkovi.

Tak bedlivě sledujte náš blog – každou středu s novým kouskem Nevýchovy :)

 

P.S. Možná se vám stejně zdá, že ať se sebevíc snažíte ho chápat, to vaše dítě prostě přehání nebo se zbytečně předvádí. Nechcete, aby kvůli každému prdu ječelo půl dne. Kdo by taky chtěl.

Tak zkuste mrknout, co se asi tak honí hlavou jemu. Ať si spolu rozumíte zas o kousek víc: Nečekaný pohled do dětských hlaviček najdete tady,
Rodičovském seriálu zdarma.

Dětský brekot už nemusí být strašák. Sdílejte článek dál:

Máte chuť udělat další krok?

Prohlédněte si náš kurz
Nebo si pusťte Rodičovský seriál. Je zdarma :)

Spustit seriál
Rodičovský seriál zdarma

Zjistěte hned v 1. dílu, jaký jste typ rodiče, ať si umíte se svým dítětem poradit. Všechny díly vám postupně pošleme na e-mail:

Svůj e-mail nám svěřilo už přes 320 000 rodičů.
Kdykoliv se můžete odhlásit.

Prohlédnout kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Napište nám: Co zažíváte na hřištích vy?

20 komentářů: “Blog 20170412 Rozbite kolinko na hristi”

  1. Zdravím, to je opravdu aktuální téma, na hřištích i na různých akcích vidím neustále jak dítě se malinko zraní, nic to není, ono brečí a maminky říkají: Nebreč nic se ti nestalo. Nebo jé zase brečíš. A dítě tam sedí nešťastný a brečí ještě víc.

    Myslím, že maminky nejsou nervozní, že jsou středem pozornosti, ale prostě si myslí, že když budou říkat, že se nic neděje, tak se to smaže. Ale nesmaže. Já být to dítě tak se cítím nepochopeně. A je mi z toho smutno.

    U nás nejlépe funguje pofoukat, zkontrolovat, pochopit a pomazlit. Tomík když spadne, tak zabrečí, že chce „pofoukat!“, maminka pofouká a Tomášek řekne: „dobrý“ a zas si jde hrát. Když se bouchne víc a víc bolí, tak musím foukat, dokud bolí, pomazlinkovat a je za chvilku v pohodě.

    • U nás to funguje stejně a zabírá to velice rychle. Přiběhne si pro pofoukani, pusinku mazli mazli a hned je dobře a běží si zase hrát..máme 2roky.

    • Myslím si, že to záleží dítě od dítěte. Starší syn, když byl menší a měl bolístku, tak to buď přešel (bez reakce), nebo dostal záchvat vzteku (ne pláč, ale vztek – asi z toho, že to neustál). Pofoukat nic nechtěl, pohladit také ne a běda, pokud bych ho chtěla obejmout – to začal kolem sebe mlátit. Na slova (ať už útěchy, nebo jen dotaz, zda mu mohu nějak pomoct) reagoval ještě větším vztekem. Musela jsem ho nechat, aby si to prožil sám (i když mi to rvalo srdce). Dnes (bude mu 6), tak pláče. Když je to něco menšího, většinou stačí, když zkostatuju, co se stalo, a že to určitě bolí. Snese i pohlazení. On se pak docela brzy uklidní. Ale běda, když je to něco většího – co bolí víc nebo potřebuje ošetření (byť omytí vodou). To je z toho záchvat pláče a je k neutišení. A věřte mi, nezabírá nic… Možná jen trošku povídání (ale často ani to ne). Prostě to musí odeznít. Naproti tomu s mladším jsme měli našlápnuto od začátku dobře. Ať se stalo cokoliv, stačilo objemout, pohladit, aby věděl, že jsem tu pro něj a rychle se uklidnil. Teď (jsou mu tři) pláče nebo řve (míněno křičí něco jako ááá, protože nemluví) kvůli každé hlouposti. Tak nevím, zda jsem ho moc „nerozmazlila“. Protože když má človíček občas bolístku, je to normální, ale když vám řve 100x za den, je to dost náročné… Jinak slova: „neřvi, nebul,nebreč…vždyť to nic není“ bych nikdy z pusy nevypustila, už jen proto, že jsem na ně alergická i jako dospělá a kdyby mi někdo něco takového řekl, určitě bych se neuklidnila, jen bych se cítila víc ublíženě než před tím…

      • Rozmazlený určitě není, možná chce jen víc mazlit, čím má víc jistoty, tím méně to vyžaduje. Tomíkovi je dva a půl a je pravda, že taky se občas takhle rozčiluje, když mu spadne mašinka z kolejí, když se mu rozbije komín, když mu ukápne mlíčko na kalhoty, když se mu vysype puzzle jinak než chtěl… Na to jediný co funguje je fakt jen říct: Spadlo ti to tak brečíš, ano vysypalo se ti to, to je k vzteku viď? A vůbec se k němu nepřibližovat. :D :D :D Chápu že by ho to rozčílilo kdyby si s tím nemohl poradit sám. Ale to je tak jednou, dvakrát za den.
        Většinou to tak má když je unavený, podle toho poznám kdy je třeba jít spát. Záchvaty vzteku jsme zatím nezažili, ale tak každé dítě je jiné.

    • Dobrý den, Šelmo Růženko, tohle, co děláte, je partnerský přístup k dítěti a díky Vám bude Tomášek dobře emočně vybavený do života. Jste tam pro něj, foukáte a rozumíte mu. Věřím, že Vám je vděčný za to pochopení. Díky za Váš čas a krásné jaro, Bára

  2. Rád bych souhlasil milé maminky, ale pro mě jako pro chlapa to má asi ještě jiný rozměr. Rád pofoukám a pomazlím. Jenže náš starší, když mu byly asi 3,5 roku, byl hrozná fňukna. Ale strašná. Na každý ťuknutí nebo malé bouchnutí reagoval hlasitým Auuuuuu a při jen trošku větší ráně se hned rozbrečel. To jako otec dost špatně snáším a chtěl bych z něj vykovat chlapa! Chlapa z oceli, co se jen tak něčeho nelekne a nějakou ránu vydrží. Sám jsem hrál od dětství kolektivní kontaktní sporty, které mě trochu otloukly, a co se neotlouklo při sportu, dotloukl starší brácha, se kterým jsme se neustále prali. :-) Naše malé princátko, v té době ještě jedináček, pod starostlivou výchovou mojí ženy hodně zpohodlnělo a mě stálo hodně úsilí z něj udělat aspoň trochu chlapa. Teď je mu skoro 6 a půjde do školy. Myslím, že je připravený dobře, už umí nějakou tu bolístku přejít a jen říct: „To je dobrý, to nebolí, viď tati.“ A já se spokojeně usměju a řeknu, že určitě nebolí. Ale cesta pro nás vedla právě přes podobné situace popsané v článku nahoře. Nikdy mi v takových chvílích nebylo dobře, chtěl jsem ustoupit a pofoukat mu jeho bolístku, ale nechtěl jsem couvnout, když vidím, že to zranění je v podstatě prkotina a ani krev neteče. Tohle ještě může být zkreslené tím, že jsem zdravotnický záchranář a když na zemi neleží půl litru krve nebo odněkud netrčí kost, nechávají mě všechna drobnější zranění v ledovém klidu. V každém případě uvítám (a třeba nejen já) nějakou radu, jak dětská srdíčka uspokojit v touze po porozumění a pohlazení a současně z nich nedělat srdceryvné fňukny. Prostě jako v životě: Když upadnu, vstanu a jdu v klidu dál. :-)

    • no, třeba právě Vám ukazuje to, co Vám v dětství chybělo – přijetí čehokoliv… obecně si myslím, že říkat, že nebolí, když bolí, je lež jako věž :-) a vede to k nemocem a úrazům, vztekům v dospělosti…. Sama kolikrát řeším teda totéž – jestli už jako neřve moc dlouho, že už mě to nebaví; že blbli oni, tak proč chodí za mnou brečet, atd. Ale na sobě jsem jeden čas taky pozorovala, že reaguju na drobný otluky od dětí trochu přehnaně. Všimla jsem si, že je to vztek, který jsem nevyjádřila jinak a jinde. Pak už se to upravilo samo. Taky je ale možné, že syn má prostě jinou náturu než Vy. Jako když někdo uteče z „rodinného povolání“, třeba:-)) A Vaše poslední věta je super návod a začátek toho, co říci synkovi. Prostě: ano – upadl jsem, bolí, ale co se dá dělat…

    • Nas syn buli jen kdyz tece krev a to i malinko a nebo kdyz opravdu boli. Jako zdravotnik by jste mel vedet, ze narazeniny dokazi bolet vic, jak zlomeniny.
      Ale jak rikam ve zdejsim prispevku, na trosku krve staci naplast a uz pri malovani na ni nic neboli. Jinak jsme si casto hrali na to, ze nebude nic k veceri, kdyz toho kralika, co kvuli nemu upadl nechytl. Pres to, ze nastavoval na plac, nakonec byl jen smutnej, ze neprispeje k veceri tim kralikem :-D Kdyz tohle rekl prvne, tak sem se tak jsem chytla zachvat smichu, ze zacal plakat. Rekla sem mu tedy ze to nevadi, ze teda pujdem vymyslet k veceri neco jineho a bylo po placi. Nakonec byl rad, ze mi muze pomoct v kuchyni. Tam je se mnou casto a rad mi pomaha.

    • Já jsem zaznamenala obrat o 100%. Když jsem říkávala: to nic není. Tak to bylo. Teď, když prožívám jeho bolest skoro víc než on, najednou je tím chlapákem, který řekne, že to v podstatě nic není.

    • Jako chlap vám naprosto rozumím a to i přes to, že mám dvě dcery. Já to měl totiž přesně obráceně. Jako malý kluk jsem byl děsná fňukna a bylo to právě tím, že jsem s každým bolístkem mohl k mamince, která mě utěšovala a nikdy neříkala, že to nic není, naopak mě nechala se v jejím náručí láskyplně vyplakat. A víte kam tohle vedlo? Když jsem byl trochu starší, začalo mi být špatně ze sebe samotného. Najednou mi došlo, že jsem hrozný bulíček a došlo mi, že takový být nechci. Pamatuji si dodnes ten moment, který mě navždy změnil. Měl jsem spor se starší sestrou a chtěl jsem opět bulet, místo toho jsem ale vyběhl ven z baráku (pozdě večer), vyběhl na pole a tam místo sebelítostivého pláče jsem ze sebe vydal bojovný řev. Pak jsem se vrátil domu a moje starší sestra okamžitě poznala, že je něco jinak. Od té doby jsem již nikdy nebrečel a již nikdy jsem se k tomu nechtěl vracet, styděl jsem se za to a najednou jsem zjistil, že se člověk může bolesti (psychické i fyzické) postavit čelem a bojovat s ní a ne se utápět v sebelítosti.
      Takže milé dámy, děkuji, nechci. K životu bolest patří a já nebudu podporovat své děti v tom, aby fňukali pokaždé, když zakopnou o práh. Já nepoužívám fráze, že to nebolí – svým dětem nikdy nelžu. Ale taky je nenechám utápět se v sebelítosti. Prostě jím řeknu, ano bolí to, aspoň se poučíš, že máš koukat na cestu, neřvi, za chvíli ta bolest přejde. Například dnes má dcera zakopla a spadla na mladou kopřivu a udělal jsem to přesně takto – a víte co? – ono mi to funguje. Dcera pochopila, že vím, že to bolí, ale že se musí umět s bolestí vyrovnat sama, nebude u ní pořád někdo, kdo jí pofouká bolístku. A během krátké chvilky bulet přestala a zase si užívala hezký výlet s tátou.
      A ona ta fráze – to nic není, ze které tady děláte strašnou lež – co je na tom za lež? V životě jsou opravdu výrazně složitější a horší věci, než je odřené kolínko. Tenhle svět není jednoduchý a já raději vychovám bojovnici než oběť sebelítosti.

      • Dobrý den, Zbyňku, zdravím Vás. Máte svůj způsob, jak s dětmi řešit bolístky. Věřím, že Vám to funguje. Kdybych se bála brečet proto, že mě táta okřikne, taky bych s tím brzy přestala a myslela bych si své. Takhle jsem byla vychovaná i já. Nebreč, taková velká holka už přece nebrečí. Než se vdáš, tak se ti to zahojí. A já se vdala, ale nic se nezahojilo. Ty bolístky jsou pořád uvnitř. Kdybyste měl velkou firmu a jednoho dne přišel díky svému zaměstnanci o miliony, Váš byznys by byl v pytli, co byste chtěl slyšet? „Nebreč, dyť o nic nejde, čéče! To je toho, no, pár melounů!“ A nebo „Ty kráso! Tolik??? To snad není možný! Neumím si ani představit, jak ti je. Můžu pro tebe něco udělat?“ Představte si Vaši ženu, že se dělá s obědem pro 20 lidí, pro Vašeho šéfa, záleží jí na tom fakt hodně. Ale najednou se jí spálí maso v troubě a nevyklopí se jí bábovka. Oběd celý v háji! Vaše žena asi nechce slyšet: „Ježíš, neblbni, vo nic nejde! To je toho, bóže! Aspoň se poučíš, že máš sledovat troubu! A neřvi přece!“ Myslím, že by ráda dostala objetí a slova pochopení: „Tyjo, tak dlouho ses s tím dělala. Fakt ti na tom záleželo, viď? Děkuju za tu snahu. Mám tě rád!“ Myslíte, že by z Vás po krachu firmy nebo z manželky po nepodařeném obědu byla „děsná fňukna“, která bude se vším běhat za něčí náručí? Já tu zkušenost se svými dětmi nemám. Dva roky jsem mladšímu, dnes 4 letému synovi foukala bebíčka a dneska mi řekne v klidu a bez křiku od bolesti sám: „Mamko, bolelo to, ale jsem v pohodě, nepotřebuju foukat.“ Už mě k tomu víc jak půl roku nevolá a nepotřebuje. Protože získal svoji vlastní jistotu, že to sám zvládne. A tu jistotu mu dala právě ta moje náruč v prvních několika letech jeho života. Děti, pokud se s nimi jedná s respektem, samy vycítí, kdy jsou připraveny se od mámy odpoutat. Není potřeba je shazovat a utlačovat jejich negativní pocity a projevy, protože jak sám píšete, i bolest a její projev (tedy křik a pláč) k životu patří. Proto já svým dětem říkám: „Breč, jak moc potřebuješ, jsem tu s tebou.“ A jak říká ten můj 4 letý syn: „Slzy čistí oči, mamko.“ Jojo, čistí. A nejen oči, ale i duši. Krásný den, Bára

        • Ještě bych dodala jednu věc – Vy teď učíte své děti stejnému chování vůči Vám. To, co se doma v mládí naučí, tak se budou jednou jako dospělé chovat, stejně jako Vy. Až budete jednou třeba nemohoucí důchodce, upadnete na chodbě domova důchodců i s holí, dcera Vám řekne (Vašimi slovy): „Ano bolí to, aspoň se poučíš, že máš koukat na cestu, neřvi, za chvíli ta bolest přejde.“ Nebude to myslet zle, nebude za to moct, ji to táta takhle naučil … Tak já vždycky hodně přemýšlím, než něco pustím z pusy vůči dětem. Přemýšlím, jak to jednou budu chtít slyšet já. A to potom používám.

          • Děkuji za názor Báro, ale mám z Vás opravdu silný dojem demagogie. Děláte ze mě tyrana, který ponižuje své děti a prorokujete mi, jak se mi to jednoho dne krutě vrátí. Děláte, jako by ten Váš recept bylo něco objevného, co nikdo ještě nezná a porovnáváte odřené kolínko s krachem firmy. To jsou všechno naprosté extrémy.
            1) Váš recept není nic objevného. Tohle dělá spousty maminek naprosto běžně a já prostě nevidím, že by jim to tak zázračně fungovalo. V podstatě celá současná generace je mnohem více náchylná k tomu děti litovat, foukat jim na bolístky. Oproti tomu předešlá generace našich rodičů na to šla většinou jinak.
            Někomu to možná funguje, děti nejsou stejné, ale univerzální recept to podle mě není. Moje máma byla výjimka, dělala to taky a nefungovalo jí to vůbec.
            2) Jestli nevidíte rozdíl mezi rozbitým kolínkem a krachem firmy, tak tím učíte děti neschopnosti rozpoznat míru závažnosti problému. Možná proto, se někteří lidi hroutí kvůli tomu, že je zrovna dneska ráno v práci nepozdravil šéf, nebo že se jim něco nepovedlo apod. Možná je to proto, že je již v útlým dětství maminka učila, že problém je tak velký, jak to zrovna cítí.
            3) Já u svých dětí rozlišuji problémy a jejich příčiny. Pokud jsou nemocné, tak je rád pomazlím, polituji, podpořím, ležím u své dcery a hladím jí a jsem tam pro ní. Ale pokud dělají děti blbosti (což je normální, jsou to děti) a při tom si ublíží, tak musí počítat s tím, že si za to ponesou následky sami a že je nebudu podporovat v sebelítosti. A jak všude v nevýchově prosazujete a já s tím zcela souhlasím – děti nejsou hloupé a ony to chápou. Oni ten rozdíl rozpoznají velmi dobře. Takže z mých dětí nedělejte tupce. Oni dokáží rozlišit mezi tím, když někdo dělá kraviny a koleduje si o problém a mezi tím, když je někdo starý a neudrží se na holi.
            4) Moje žena je v tomhle trochu jiná než já a včera jsme měli krásnou scénku, kde bylo vidět, jak to „funguje“. Mladší dcera zlobila tu starší a při tom spadla na koleno. Zjistila, že v místnosti je i maminka a tak se začala nadechovat a připravila se na sebelítostivý pláč a šla za ní, maminka se ale tentokrát rozhodla zkusit mojí metodu. Řekla jí, že nemá blbnout a že si to musí holky vyřešit spolu. Dcerka se otočila na tu starší, začala se smát a běžela za ní. Okamžitě bylo po pláči, vlastně ani nezačal.
            5) Já si myslím, že každý extrém škodí. Nepolitovat děti za žádných okolností je extrém, ale foukat jim na každou bolístku je pro mě zase druhý extrém. Snažím se balancovat někde mezi tím. Takhle to cítím já.

          • Dobrý den, mám to hodně podobně jako Vy … ačkoli jsem žena, nejsem cíťa a rozlišuji nejen velikost (závažnost) zranění, ale především důvod, z jakého se stalo. Když se syn zraní poté, co je upozorněn, že by tu či onu věc neměl dělat, protože je to nebezpečné, až tolik pochopení pro jeho následný pláč nemám. Ano, vím a řeknu, že vím, že to bolí, ošetřím, ale zároveň upozorním, že to je zranění zbytečné … má, o co si koledoval, tak ať ty následky přiměřeně tomu také nese. Když se mu stane něco nečekaně, je má reakce měkčí, ale opět úměrná „závažnosti“ zranění. Jenže … faktem je, že včera jsem spadla neplánovaně já, podjela mi noha, nikdo to nečekal a seděla jsem. Naražená kostrč. Au, au, au … a že vydržím hodně. Nebrečela jsem, to ne, skuhrala, potřebovala se z toho vypovídat, rozhýbat to … a syn mi říká: „ty toho naděláš, hlavně že mně říkáš, že to nic není …“, já na to „no jo, ale tohle je jiné, než ty tvoje maličkosti“ … a on „a ty víš, jak mě bolí?“. A má pravdu, nevím. Místo toho hodnotím, jak které zranění prožívat – více, méně, utnout to hned v počátku … A vrátilo se mi to.
            Také se snažím balancovat někde mezitím, ale docházím k tomu, že v první řadě je třeba pochopení. Neposuzovat, nacítit se. Neříkám, že podporovat. Prostě jen být a věřit, že je to bolí a nechat je to prožít, ať už se to stalo jakkoli. Jen tak se naučí vnímat pochopení a budou ho umět i dát.

  3. To je pěkný článek ze života. Lidé z bezradnosti někdy říkají divné věci,možná by stačilo,kdyby sami sebe slyšeli. Myslela jsem si,že každý ví,že strašení a vyhrožování nefunguje,ale přesto se to opakuje stále dokola. A to se ještě občas objevuje takový nešvar,ze kterého se mi otevírá ona pomyslná kudla v kapse.
    Ráda bych se podělila o jednu zkušenost.
    Jela jsem ve vlaku a vedle seděla mladá rodina-táta,maminka a chlapeček 1,5-2 roky. Malý se zřejmě nudil,cesta mu asi připadala dlouhá. Pořád chtěl běhat po vlaku,což pro něj bylo samozřejmě nebezpečné. Říkala jsem si,vždyť jsou dva,to nedokážou dohromady zvládnout jedno dítě,já jsem cestovala většinou sama se dvěma dětmi a zvládla jsem to a to nejsem žádná supermáma. Tatínek si vedl daleko lépe než maminka,snažil se ho zabavit,ale klučík chtěl pořád běhat. Když běžel kolem mě,zachytila jsem ho a říkám mu:,,víš kulíšku.táta by potřeboval,abys ho držel ,aby nespadnul. Zkusíš to,jo?“ Mrňousek se zarazil,bylo vidět,že o tom přemýšlí a pak se vydal směrem k tátovi. Říkala jsem si,jak jsem mamince předvedla,jak se to dělá. Jenže chlapeček si to těsně před tátou rozmyslel a pokračoval dál. Naštěstí to tátovi došlo-že si to maličký štráduje směrem ke schodům a včas ho chytil. Maminka bohužel stejně nic nepochopila a povídá:,,když budeš zlobit,paní si tě vezme!“
    Přeji krásné jaro bez šrámů na těla i duši.
    P.S.Dezinfekce pro děti dnes už nemusí být pálivá.

  4. Ahoj do Nevýchovy!
    Včera jsem se svými dětmi prožila něco, s čím bych se s vámi chtěla podělit a co souvisí s dnešním tématem „bolístek“.
    Ráno jsem přišla po noční službě domů a šla si lehnout. Ve 14:20 jsem měla vyzvednout syna ze školy, protože měli ve škole zápis prvňáčků a děti tam místo do 16:15 mohly zůstat jen do 14:30. Syn se ještě před odchodem ujistil, že přijdu ve 14:20 a spokojeně odcházel do školy. Dceru jsem měla vyzvednout kolem 16h ze školky, abychom stihli na 16:30 kroužek tanečků. Dcerčina školka se zavírá v 16:30. Ty časy jsou důležité, proto je píšu ;-)
    Jak už jsem psala, manžel rozvezl ráno děti a já jsem si šla po noční službě lehnout. Budík jsem si nastavila na 12h, na 12:15 a pro jistotu na 13h. To kdybych omylem některý zacvakla.
    V 16:07 mě probudil zvonek u domu, koukla jsem na telefon a měla jsem „smrt v očích“ 16:07, 16:07…hrůza!!! Otevřela jsem okno, abych zjistila, kdo tam zvonil. Byl to kamarád od syna a ptal se, jetsli si půjde syn za ním ven hrát. Vyhrkla jsem jen, že je ještě ve škole. Cítila jsem se strašlivě…selhala jsem, spím tady a nechala jsem děti ve škole a ve školce…KATASTROFA! Volala jsem rychle do školy, tam mě ujistili, že syn je ok, že i když je zápis, tak nevadí, že tam zůstal, jen se báli, jestli se mi nic nestalo, protože syn jim řekl, že mám přijít ve 14:20. Sedla jsem do auta a doslova letěla do školy. Se strašným pocitem zklamání a viny jsem vyzvedla syna, který se na mě usmíval, nenadával, nekřičel na mě, objal mě a byl rád, že jsem tam. Neuvěřitelné. V autě jsem už pláč neudržela a byla jsem na zhroucení, že je 16:20 a školka končí v 16:30 a já se bojím, že to nestihnem. Syn mě uklidňoval, že je to ok a určitě to stihneme. Ke školce jsme přijeli v 16:26 a paní učitelka už mi volala, kde jsem. Omlouvala jsem se, že jsem už volala do školky, že mám zpoždění(když jsem přijela ke škole), ale nikdo to nebral, ale už jsem u školky a utíkám pro dceru.
    Ta mě opět objala a jásala, že jsem tam. Opět žádné výčitky, naštvanost…jen přijetí, radost, že jsme spolu.
    Na parkovišti u auta jsem to už nevydržela a plakala jak krokodýl, že jsem hrozná máma, která to dneska nezvládla a zaspala. Děti mě uklidňovaly, že jsem ta nejlepší máma na světě a dcera mě dostala, když řekla:“ Mami, to nevadí, žes spinkala, chápu to, víš, jak já ráno nerada vstávám a furt se převaluju a nechci vylézt z postele“. Neuvěřitelné. Tanečky už jsme nestíhali, ale ne kvůli času, ptala jsem se dcery, jetsli tam chce narychlo jet, nebo to necháme na příště…opět rozumně pronesla, že pojede raději příště, i když včera vybarvila poctivě obrázek a těšila se, že dostane jedničku.
    Navrhla jsem jim tedy, že pojedeme nakoupit a že si můžou vybrat nějakou dobrotu, zato, jak mi dneska moc pomohli.
    S tímto šíleným zážitkem jsem si uvědomila, jak úžasné děti mám a jak se pořád zbytečně bojím, jak si poradí, až s nimi třeba nebudu a ony mi daly Lekci jako hrom.
    Přijaly mě bez výčitek, výhružek…bezpodmínečně a s láskou…
    Syn mi ještě na rozveselení natrhal hrst pampelišek, abych nebyla smutná… ;-)
    Děkuju Nevýchově a svým dětem!
    Pěkný den a Radostné Velikonoce!
    A.

    • A., děkujeme, že jste se o svůj příběh podělila. Musím přiznat, že při čase 16:07 jsem při čtení málem přestala dýchat :) Máte skvělé děti a parádně Vás podržely!

  5. Ahoj do Nevýchovy!
    Včera jsem se svými dětmi prožila něco, s čím bych se s vámi chtěla podělit a co souvisí s dnešním tématem „bolístek“.
    Ráno jsem přišla po noční službě domů a šla si lehnout. Ve 14:20 jsem měla vyzvednout syna ze školy, protože měli ve škole zápis prvňáčků a děti tam místo do 16:15 mohly zůstat jen do 14:30. Syn se ještě před odchodem ujistil, že přijdu ve 14:20 a spokojeně odcházel do školy. Dceru jsem měla vyzvednout kolem 16h ze školky, abychom stihli na 16:30 kroužek tanečků. Dcerčina školka se zavírá v 16:30. Ty časy jsou důležité, proto je píšu ;-)
    Jak už jsem psala, manžel rozvezl ráno děti a já jsem si šla po noční službě lehnout. Budík jsem si nastavila na 12h, na 12:15 a pro jistotu na 13h. To kdybych omylem některý zacvakla.
    V 16:07 mě probudil zvonek u domu, koukla jsem na telefon a měla jsem „smrt v očích“ 16:07, 16:07…hrůza!!! Otevřela jsem okno, abych zjistila, kdo tam zvonil. Byl to kamarád od syna a ptal se, jetsli si půjde syn za ním ven hrát. Vyhrkla jsem jen, že je ještě ve škole. Cítila jsem se strašlivě…selhala jsem, spím tady a nechala jsem děti ve škole a ve školce…KATASTROFA! Volala jsem rychle do školy, tam mě ujistili, že syn je ok, že i když je zápis, tak nevadí, že tam zůstal, jen se báli, jestli se mi nic nestalo, protože syn jim řekl, že mám přijít ve 14:20. Sedla jsem do auta a doslova letěla do školy. Se strašným pocitem zklamání a viny jsem vyzvedla syna, který se na mě usmíval, nenadával, nekřičel na mě, objal mě a byl rád, že jsem tam. Neuvěřitelné. V autě jsem už pláč neudržela a byla jsem na zhroucení, že je 16:20 a školka končí v 16:30 a já se bojím, že to nestihnem. Syn mě uklidňoval, že je to ok a určitě to stihneme. Ke školce jsme přijeli v 16:26 a paní učitelka už mi volala, kde jsem. Omlouvala jsem se, že jsem už volala do školky, že mám zpoždění(když jsem přijela ke škole), ale nikdo to nebral, ale už jsem u školky a utíkám pro dceru.
    Ta mě opět objala a jásala, že jsem tam. Opět žádné výčitky, naštvanost…jen přijetí, radost, že jsme spolu.
    Na parkovišti u auta jsem to už nevydržela a plakala jak krokodýl, že jsem hrozná máma, která to dneska nezvládla a zaspala. Děti mě uklidňovaly, že jsem ta nejlepší máma na světě a dcera mě dostala, když řekla:“ Mami, to nevadí, žes spinkala, chápu to, víš, jak já ráno nerada vstávám a furt se převaluju a nechci vylézt z postele“. Neuvěřitelné. Tanečky už jsme nestíhali, ale ne kvůli času, ptala jsem se dcery, jetsli tam chce narychlo jet, nebo to necháme na příště…opět rozumně pronesla, že pojede raději příště, i když včera vybarvila poctivě obrázek a těšila se, že dostane jedničku.
    Navrhla jsem jim tedy, že pojedeme nakoupit a že si můžou vybrat nějakou dobrotu, zato, jak mi dneska moc pomohli.
    S tímto šíleným zážitkem jsem si uvědomila, jak úžasné děti mám a jak se pořád zbytečně bojím, jak si poradí, až s nimi třeba nebudu a ony mi daly Lekci jako hrom.
    Přijaly mě bez výčitek, výhružek…bezpodmínečně a s láskou…
    Syn mi ještě na rozveselení natrhal hrst pampelišek, abych nebyla smutná… ;-)
    Děkuju Nevýchově a svým dětem!
    Pěkný den a Radostné Velikonoce!
    A.

  6. Když spadnou moje holčičky,taky je hned obejmu a nechám je vyplakat. Ony se chviličku vyplacou a za pár vteřin je klid a jdou si zase hrát. Nedávno jsem se v kuchyni tak praštila do hlavy o roh dvířek skříňky, že jsem se rozplakala a přišel ke mě můj muž a objal mě, tak jsem se mu vyplakala na rameni a ta bolest se hned lépe snášela a mnohem rychleji odezněla. Úplně s těmi dětmi souznim ?

    • Díky, Lucko! Souhlasím s Vámi, i pro mě je bolest nebo smutek snesitelnější, když mám vedle sebe někoho, kdo mi vyjádří pochopení a nebo nemusí ani nic říkat. Stačí, když mě třeba obejme nebo pohladí. Vybrečím si to a zase je brzy dobře. Děti to mají stejně. Jsou to stejní lidé, jako my, dospěláci, jen jsou o poznání menší a mají méně životních zkušeností. Ale pocity a bolest prožívají stejně. Díky za Váš čas, krásné jaro, Bára

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *