Strašení a oblbování není potřeba.
S Nevýchovou k nám přišel klid

Rozhovor s Nevýchovnou mámou Eliškou (dcerka 4 roky)

První kapesné, nástup do školky nebo i tak těžké chvíle jako rozchod rodičů. Jde to vůbec zvládnout s dětmi v klidu? Eliška si tím prošla.

Eliško, kdy jsi začala s Nevýchovou?

Koketovat s Nevýchovou jsem začala v roce 2014, nejdřív jsem měla ten Seriál pro rodiče zdarma. Chytlo mě to. Bývala bych si koupila hned celý kurz, ale neměla jsem peníze. Takže jsem šetřila, šetřila, šetřila… a v březnu 2015 jsem si kurz udělala.

Proč jsi do kurzu šla? Co byl hlavní problém?

Tušila jsem, že hlavním problémem jsem já. Že mám problém sama se sebou. S partnerem, tátou mojí dcery, jsme se rozešli. Měla jsem vleklou krizi, odstěhovaly jsme se. Byla jsem z toho vykolejená. Dcerka nás dál vídala oba. Snažili jsme se, aby to nepocítila – ale dítě to pozná, i když jsou mu dva roky. Řeči, že malé děti to nevnímají, jsou kravina...

Občas, když byl s dcerkou nějaký problém, tak jsem se zasekla a v tu chvíli jsem totálně vytekla. Křičela jsem na ni.

Párkrát jsem ji i plácla přes zadek – sice lehce, ale vůbec na to nejsem pyšná. A dcerka se potom vždycky zabejčila ještě víc.

A já jsem v tu chvíli věděla, že tohle je špatně, že touhle cestou já jít nechci. Že potřebuju hodit do pohody sama sebe. A ne na ni valit svoje problémy a trápení.

Hledala jsem něco, co mi pomůže. A taky abych o tom s dcerkou dokázala na férovku mluvit, adekvátně jejímu věku.

Nevěděla jsem, jak s ní o těch věcech kolem rozchodu mluvit.

Nechtěla jsem ji štvát proti tátovi, nechtěla jsem jí manipulovat, ale taky jsem nechtěla mlžit a zamlčovat.

A pak jsem narazila na Nevýchovu. Když jsem viděla první video, tak mě to chytlo. Hned jsem věděla, že je to přesně ta cesta, které věřím – a teď se už jen naučit, jak to dělat :)

To je super. A co bylo pak? Kdy tu změnu dcerka zaregistrovala?

Reagovala na to okamžitě. Už po tom seriálu zdarma jsem viděla první změny. A já jsem se taky uklidnila. Moc.

Myslím si, že mi to tehdy pomohlo i líp mluvit s bývalým partnerem. Byla jsem těsně po rozchodu a Nevýchovný přístup mi pomohl neutápět se v pocitech viny, nevyjíždět.

Nevýchova mi převrátila život naruby. Pomohlo mi to uvědomit si spoustu věcí.

No, prošla sis docela těžkejma situacema...

To je život, všechno se děje, jak má. Vnímám to všechno „otevřeně“ a chci o tom stejně tak mluvit. Ať i ostatní rodiče, kteří třeba prožívají to samé, řeší třeba rozchod a péči o děti, vidí, že to není konec světa.

Máš dceru ve střídavé péči, jak to zvládá?

Když si ji předáváme, tak je to pro ni asi ten nejtěžší moment. Dcerka ale už ví, že na svoje pocity není sama. Když cítí, že při předání potřebuje plakat, tak jí umím udělat ten ochranný val a nechám ji si poplakat.

Není to zase nějaká hodinová srdceryvná scéna, ale když se třeba loučí se mnou a má mi říct ahoj, tak já ji klidně nechám pět minut poplakat. A hledáme, co jí pomůže. Že jí zavolám, že mi zamává z okna. Dostala moji fotku, aby mě měla u táty v pokojíčku. A její táta se snaží respektovat, že jsou věci, který jí pomáhají. Třeba to, že když je u něj, tak si voláme. Nebo ta fotka. Myslím, že tohle by každej rodič nezvládl.

Taky má u sebe malinkou krabičku, kde má nastříhaná srdíčka a pusinky.

Při loučení jí tam nafoukám lásku. A ona se do ní chodí koukat, když je jí smutno.
Myslím, že to všichni tři zvládáme.

Dcerka udělala obrovský pokroky, co...

Jsou jí 4 a už za mnou chodí: „Mami, mně by pomohlo, mami, já bych potřebovala, mami, já mám návrh, můžeme to udělat tak a tak...“ A je neskutečně empatická...

Empatická? Jak se to projevuje?

Je určitě empatická vůči mně. Třeba pozná, že jsem smutná. Já ji fakt neošálím :) A ona mi pak řekne: „Mami, chceš půjčit moje plyšáky? Pomůže ti to?“ :) A chce mi půjčit svoje nejoblíbenější mazlíky, bez kterých nedá jinak ani ránu. Nebo mi nabídne, jestli chci potulit.

Je empatická i k tátovi. Třeba před půl rokem za mnou přišla a povídala, že se jí moc nechce k tátovi, to přejíždění a tak. A povídá mi, že by chtěla být víc se mnou. Tak jí povídám – no můžeš to zkusit navrhnout tatínkovi. A to moje tehdy tříapůlletý dítě mi řeklo: „Ale já se mu to bojím říct. Kdybych mu to řekla, tak by byl táta smutnej.“

Cítila, že by mu to bylo líto, že by se ho to mohlo dotknout. Umí sama bezvadně popisovat, co ji trápí. To je podle mě určitě výsledek Nevýchovy. Naučila se svoje pocity a trápení pojmenovat. A my je pak spolu můžeme tím líp řešit.

A jak se dcerka ten Nevýchovný přístup naučila? Odkoukala to od tebe?

Odkoukala to ode mě hlavně tak, že já jí říkám, co cítím. A myslím, že se to naučila i díky tomu, že neshazuju její pocity a snažím se ji pochopit. Tak třeba když se vzteká, tak popíšu situaci a zeptám se, co se děje.
Snažím se moc nepoužívat slovíčko „proč“. Vím, že když je dcerka naštvaná, tak slovíčko proč může pro ni být útočná otázka: „Proč se vztekáš?“. Pak děti nemusí chtít odpovědět, protože pochybujou, jestli to vůbec ten rodič chce slyšet.

Takže jí spíš říkám: „Vidím, zlato, že jsi naštvaná a pláčeš, nerozumím tomu. Můžeš mi pomoct tomu rozumět? Můžu Ti s tím pomoct?“

Třeba tuhle měla problém, když jsme přišli zvenku domů. Válela se oblečená, nechtěla se svlíknout – tak jsem jí řekla: „Je mi horko, jdu si sundat bundu a jdu se napít a vrátím se za tebou a třeba už něco vymyslíme, co ti pomůže.“ Dcerka ztichla, a když jsem byla pryč, tak začala ječet znova. Vrátila jsem se, ptala jsem se jí, co se děje, a ona že je to proto, že jsem odešla. Říkám: „To chápu, možná máš pocit, že tě neposlouchám, ale bylo mi horko a měla jsem žízeň. Ale ty jsi přece plakala už předtím, a chtěla bych na to přijít, co se děje.“

A ona se rozplakala, že by chtěla, abychom spolu s tatínkem zase bydleli. Tak jsme si o tom asi půl hodiny povídaly. Zkoušíme spolu prostě přijít na tu původní příčinu pláče. Nezpochybňuju tím, co mi říká, ale zkoušíme spolu jít do hloubky, až k jádru toho problému.

Dcerce jsou čtyři roky, takže asi chodí do školky? Jakej byl nástup?

My máme trošku nestandardní školku, v práci, je tam jen pár dětí. Na začátku se s tím dcerka trochu smiřovala a plakala. Ale já jsem potřebovala, aby do školky šla. Nešlo to jinak. Byť jsem měla částečný úvazek a ona chodila do školky na tři dny a hlídala ji i babička. Postupně chodila do školky víc. A docela si zvykla.

Teď na podzim začaly být zase trochu problémy, protože jí odešli nějací kamarádi, a ráno brečela. Byla jsem tam s ní, dokud mi nedovolila odejít. Učitelkám se to nejdřív moc nelíbilo, ale já jsem se nenechala :) My to máme prostě jinak. A pak už to respektovaly. Pomohla jí i ta krabička se srdíčky. Nosí si ji teď s sebou i do školky.

To je krásný! Fakt se do tý krabičky chodí koukat? 

Jo. Vždycky ráno otevřeme krabičku a já jí tam nafoukám pusinky a lásku. Má ji tam ve svojí skříňce – a pak mi třeba odpoledne hlásí: „Mami, dneska jsem se byla podívat do krabičky jenom dvakrát!“ :)

A co si teda po těch letech Nevýchovy myslíš ty? Vyrostou z nevýchovňat malí tyrani? Z Nevýchovy může mít někdo strach, už jenom kvůli tomu názvu...

Jo, ten název je kontroverzní. Okolí možná ty Nevýchovné děti někdy jako nevychovance vnímat může :) Víš proč? Protože ty děti mají v sobě ohromnou vnitřní svobodu.

Pořád si myslím, že my Češi, ač máme svobodu slova, můžeme cestovat a tak, tak pořád nevíme, co je to svoboda. Nechci to paušalizovat, ale myslím si, že spousta lidí tady pořád tu vnitřní svobodu nevnímá plně, neumí s ní pracovat, nezná ji.

A zodpovědnost? Tu pořád vidíme jako to, jestli si děti napíšou úkoly do školy, to, že stihnou tramvaj domů a že si po sobě uklidí.

A už pro ně není zodpovědnost to, že já se vybodnu na úklid a je mi v tom dobře. A když přijde návštěva a někdo mi něco řekne, tak já řeknu: „Chápu, že se ti to nelíbí, ale nám je tady fajn a já jsem ráda, že vás vidím, tak jestli vám je tady nepříjemně, tak třeba můžem jít do kavárny, ale my to takhle chceme mít.“ To je pro mě zodpovědnost, za sebe, za svůj život, a taky svoboda, že už nemusím uklízet kvůli ostatním, ale jen kvůli sobě.

Dcerka ví, že u mě tu svobodu má. Že u mě je v bezpečí. A že má i zodpovědnost sama za sebe. A možnost ji projevit. Můžeme si pak všechno zařídit tak, aby nám to vyhovovalo oběma.

Eliško, a jak to máte s okolím? Babičky a tak?

Dcerky táta ví, že mám za sebou kurz. Nic mu nenutím, ale občas svoje názory sdílíme. I když se třeba v něčem lišíme, snažíme se vzájemně respektovat. A myslím, že od nás leccos odkoukal. Všichni se to učíme.

Moje mamka ví, že jsem v Nevýchově. Od začátku si o tom povídáme, vysvětlovala jsem jí, proč některý věci chci jinak. Ale cítila jsem z ní nejdřív skepsi… Když jsme to rozebíraly, tak jsme přišly na to, že ona byla z toho trochu smutná. Měla podvědomě pocit, že to, jak to já dělám jinak, je němá výčitka vůči tomu, jak ona vychovávala mě.

Řekla jsem jí, že vím, že nás vždycky měla moc ráda a že to dělala nejlíp, jak uměla, a já si toho vážím. Vážím si všeho, co dělá i teď – věnuje se dcerce, mají krásný vztah. Taky mě podržela v náročných chvílích. Jen já to chci dělat jinak, protože tomu věřím a měla jsem možnost ty informace dostat. A tím, že jsme si to řekly, se nám oběma ulevilo.

Začala se o Nevýchovu i sama víc zajímat. Aniž bych jí něco nutila, zkoukla teď i ten letošní nový Seriál pro rodiče. A říkala, že jí to dává smysl, že Katka (Králová) to umí pěkně vysvětlit, ale taky zjistila, jak moc těžký je to u sebe změnit.

Třeba docela dlouho nechápala, proč moje dítě dostává od malička kapesný…

Dcerka dostává kapesný? Od kolika let?

Od 2,5 roku. Moje máma to nekritizovala, nemluvila mi do toho, ale vypadlo to z ní až teď – poté, co dokoukala videa – že celou dobu si myslela, že jsem se zbláznila. Že je to kapesný úplně k ničemu.

Ale teď jí to docvaklo. Když si promítla v hlavě, jak teď její vnučka ve čtyřech letech funguje s penězi, jak se v krámě rozmýšlí, jestli si něco koupí nebo nekoupí… a že nedělá scény, když jí babička nebo já zrovna něco nekoupíme... Nebo nám chce sama ze svého prasátka přispět, to nás dojímá. Mamka vidí, že je to úplně v pohodě, a dala mi za pravdu, že to dává smysl.

To jsme zase u zodpovědnosti, viď. Super příklad, jak ji děti dokážou zvládnout… A co ještě? Co jste s babičkou zmákly?

Když jsme byly v Nevýchově krátce, byly jsme s mamkou a dcerkou v zahraničí. Mamka dcerku přes den hlídala a byla z toho docela unavená, protože dcerka už nechtěla spát po obědě. A máma by tak potřebovala mít alespoň 20 minut na odpočinek. Když jsme to řešily, tak jsem mamče navrhla, ať se s dcerou přímo domluví, ať jí řekne, co potřebuje a proč. Další den večer mi mamka spokojeně hlásila, že se domluvily a dcera ji nechala 20 minut, aby si mohla posedět v křesle a číst nebo jen tak odpočívat. A další dny to fungovalo v pohodě dál.

Nebo třeba ponožky a bačkůrky – dcera je nechce mít pořád na nohou. Byly jsme zrovna u babičky na návštěvě a ta dcerku občas hubovala, že tam chodí po linu a po dlažbě bosa. Tak jsem si s mamkou o tom promluvila. „Mami, prosím tě, já vím, že to myslíš dobře, že nechceš, aby byla zase nemocná, chceš, aby měla nohy v teple a tak, ale myslíš, že bys ji mohla jenom trošku míň hlídat? Nám to doma funguje docela dobře, že když je jí zima, tak ona si ty bačkůrky vezme nebo si vezme ponožky.“

A máma: „Ale záda a nohy musí být v teple.“ A já jí povídám: „Tuhle mi říkala kamarádka, že nohy v teple nesnáší a že díky tomu takhle svoje dítě nepopohání.“ A máma se na mě podívala a říká: „No jo, vlastně JÁ potřebuju mít nohy v teple!“

Taky jsem nechtěla, aby máma musela celý dny hlídat bačkory a být z toho ve stresu. A máma, borkyně, se opravdu na ty bačkory druhý den vybodla a dcerka si ten den vzala sama od sebe ponožky. Naprosto bez problému. Babička mi pak ještě pověděla: „Ona má asi tu termoregulaci fakt jinou, já u vás doma mívám svetr, a ona je v tílku.“

A co doma, má dcerka nějakou oblíbenou domácí práci?

Myje vanu a umyvadlo. Pořád. Já už to prakticky nemyju. A vždycky mi ještě řekne: „Maminko, já ti to tady musím vydrbat!“ :) Taky mi pomáhá starat se o kočky. A i další věci, jak má náladu.

A co tě na dcerce ještě bere, dojímá?

Někdy mě fakt dojme, když přijde a osloví mě: „Maminko Eliško“. Vidí ve mně totiž kromě mámy i tu Elišku. Mě.

Ty jo, Eliško, já brečím. To je fakt nádherný.

S Nevýchovou k nám prostě přišel klid. Už se z věcí tolik neposírám.

Nevýchova ti neslíbí, že už se tvoje dítě nikdy v životě nebude vztekat. Ale zařídí, abys ty vzteky zvládla ustát.

Protože vždycky nastanou – i když třeba s mnohem menší intenzitou a frekvencí. Emoce k životu patří. Není třeba se jich bát ;)

Co teda pro tebe osobně znamená Nevýchova především, Eliško?

Nevýchova je životní styl, filozofie. Svoboda. Práce na sobě. Cesta sebepřijetí a přijetí lidí obecně. Úplně všech. I těch, co nám vůbec nesednou :)

Taky to, že nepotřebuju dcerku strašit, oblbovat nebo manipulovat. Nelžu jí, v naší komunikaci to není potřeba. Nevýchova je láska.

Eliška Mázl Chánová

Je máma 4leté holčičky a vědecký pracovník v oblasti tkáňového inženýrství. Má ráda jízdu na kole a na koni a relaxuje při hudbě a čtení beletrie. Spolupracuje také s Nevýchovou, kde se věnuje rodičům a pomáhá jim řešit jejich starosti. Věří, že nikdy není pozdě na změnu a že Nevýchova není cíl, ale cesta.

Už jste jukli na náš Rodičovský seriál?

Jestli ne, tak vzhůru do toho. Zjistíte v něm, jaký jste typ rodiče a jestli vaše výchova vede tam, kam chcete.

A jestli už seriál máte zmáknutý, tak pojďte do našich kurzů. Pomáhají rodičům si s dětmi porozumět, ať jsou to nemluvňata, nebo školáci. Vyženou z domu vztekání a odmlouvání a nastolí doma pohodu, z níž se vám budou mlžit oči dojetím.

Líbil se vám rozhovor? Pošlete ho i dalším rodičům:

Napište nám: Jak vidíte Nevýchovu vy?