Mateřství za odměnu? Ani náhodou.
Všechno bylo jinak a já chtěla utéct

Vzkaz všem mámám, co je zpívánky a přebalování moc nebaví.
I když by si to moc přály

Trvalo skoro rok, než jsem definitivně přeřadila na nižší rychlost

Než jsem ze svého normálního zběsilého tempa dobrzdila natolik, abych si uměla užívat ty pomalu plynoucí dny rodičovství. Než jsem si přestala vyčítat, co všechno bych měla cítit, a začala být schopná jen vnímat, co se děje a jak je ten můj pidižvík fajn.

Mně vlastně nikdy nešlo zastavit se a být „tady a teď‟. Až Fili mě to naučil. 

Nepřišel žádný velký zlom, po kterém bych si řekla: „Tak a teď je to v pohodě.‟ Šlo to kousek po kousku - Fili byl čím dál větší a samostatnější a já se krok za krokem učila žít v tom novém světě. Postupně jsme se učili si porozumět a domluvit se, co zrovna potřebuju já a co on. Učili jsme se být v tom spolu, ne proti sobě.

Pamatuju si, že když mu bylo něco málo přes rok, všimla jsem si, že zažíváme mnohem víc pohodových chvil než dřív. Kolem roku a půl už bylo víc příjemně tráveného času než nepohody. A teď je čas, kdy jsme spolu, tak moc fajn, že vždycky, když s ním nejsem, se na něj těším, až se nemůžu dočkat.
Miluju ho tak, jak jsem si nikdy nedovedla ani představit. A uteklo to jako voda.

A Fili mi celou dobu šel postupně vlastním tempem naproti. Mám dojem, že je jako dělaný mně na míru. :)

Je úplně jiný, než jsem si svoje budoucí dítě v duchu malovala. Je to rozesmátý drsňák, nepotřebuje nijak zvlášť ochraňovat, tulí se rád, ale co chvíli odběhne dělat si něco svého. Sotva stíhám sledovat, jak rychle se batolí do světa.

Nejsou mu ani dva a chodí do jeslí - a každý večer se tam těší. (Nedávno tam přišel po prodlouženém víkendu, rozběhl se ke kamarádovi rovnou v botech, objal ho a říká: „Čaaaaaau!‟)

A já jsem taky jiná máma, než jsem čekala. Nebojím se o něj, když má horečku. Chráním ho jen před velkým nebezpečím, ale nechám ho si přivírat prsty do šuplíků a ťukat se hlavou do stolů tak dlouho, až se to naučí bez nehod. Sotva ho vidím, už ho pusinkuju, ale když spolu nejsme, nechybí mi tolik, že by to bolelo.

Mít děti opravdu je ta největší radost. Jen je to úplně jiné, než jsem si představovala. Oba si rádi děláme svoje věci a nepotřebujeme spolu nutně trávit veškerý čas, aby nám bylo fajn. Nejradši se přitulíme a jdeme si po svém.

Krásně se k sobě hodíme. Jen jsem si musela zvyknout, že každé mateřství je jiné, a tak jet podle šablony nemá smysl.

A proto teď, když už je líp, píšu tenhle dopis: všem, kdo by zrovna nejradši odevzdali klíče od bytu i se všemi, kdo k němu patří, a beze slova odjeli třeba kamsi do indonéské džungle. Jasně, je důležité nevzdávat to hned, když nám něco nejde, vidět ty lepší stránky a všechno tohle…

ALE… je v pořádku, že se někdy nedaří a my se cítíme pod psa. Klidně i pod dva psy!
Je v pořádku necítit pořád jen radost a nadšení. Chtít někdy jenom někam zalézt a blbě se tvářit. Nejsme dokonalí.

Děti nám to odpustí. Chápou to. Mají to totiž stejně.

Stačí, když budou vědět, že si nevyléváme vztek na ně. Že když nám zrovna není fajn, není to jejich vina. A že za tou zkroušenou a utahanou hadrovou panenkou, co ráno vstala levou nohou, se i dneska schovává pořád ta maminka, která ty malé osůbky celým srdcem miluje.
I když je zrovna dneska na programu vztek a slzy. A třebas na obou stranách.

Že mají mámu, co je v tom s nimi - a ne proti nim.

A ty mámo, co to čteš, přeju ti, aby ses v tom neplácala tak dlouho, jako já. Nejlíp vůbec

Abys pochopila mnohem dřív, že se nepotřebuješ vejít do žádné nalajnované kolonky. Že jeden dokonalý ideál mámy z magazínu je iluze. A že to vysněné „mateřství z reklamy‟ nemá jednu podobu. Ale asi tak milion. Každá můžeme žít tu svou.

VY máte tu moc, společně. Ty a tvoje dítě. Vyladit si dny i noci přesně tak, aby to vyhovovalo vám oběma. Stačí se nezaseknout na tom, jak by to „přece mělo‟ být, a vnímat, co zrovna potřebujete.

Když si dovolíš chovat se s respektem nejen k dítěti, ale i k sobě, ten drobek to vycítí. Dřív, než si myslíš.

Hm, zní to všechno hrozně pěkně, ale jak to mám jako udělat?

Netušíš, odkud s tím vším začít, aby to nebyly jen plané snahy?

Tady jsou první krůčky, které pomohly Anetě i tisícům dalších.
Každodenní pomocník mámy na mateřské zdarma, kde zjistíš:

  • co s tím, když tvoje dítě nespí a uspávání trvá věčnost
  • nebo se nechce nechat přebalit a bojuješ s ním o každou plenku
  • a jak s ním mluvit tak, abyste si spolu rozuměli už teď, i když ještě nemluví
Chci načerpat novou sílu

Sdílejte článek dál. Může hodně pomoct i ostatním mámám,
co o sobě pochybují:

Kurz Nevýchovy

Pomáhá se vztekáním, zlobením, neposlušností, stejně jako se sourozeneckými vztahy, hranicemi, nebo nezvladatelnými dětskými i rodičovskými emocemi.

Podívejte se, jak celý kurz funguje a s čím konkrétně může pomoct právě vám a vašim dětem. A jestli se vám Nevýchova líbí, využijte naši 14denní garanci a rovnou si ho vyzkoušejte:

Prohlédnout kurz

Napište nám: dotknul se vás příběh Anety?