Pomoc, nenastoupila mi mateřská láska!

Aspoň ne taková, jakou jsem si malovala

Moje máma vždycky u kafe ráda dává k dobru historku, jak se malá Jituška bála, když k nám do domu chodily návštěvy. Styděla jsem se a schovávala pod konferenční stolek v obýváku.

Radši posloucháte? Pusťte si článek jako audio :)

A návštěvy říkaly: “Kde máte Jitušku?” 

“No ona je tady pod stolem,” styděli se trochu rodiče. “No tak, pojď pozdravit!” 

Ticho.

“Není zvyklá na cizí, no to nevadí,” říkaly návštěvy, když jsem se ani po hodině “nerozkoukala”.

Teď, s třicetiletým odstupem, přesně vím, jaký byl pravý důvod mojí hry na schovku:

návštěvy mě moc nebraly. Když mi byly dva nebo tři, chtěla jsem být prostě s maminkou. Mít ji pořád jen pro sebe.

Milovala jsem mámu a tátu, kdo taky ne. A rodiče mě milovali zpátky. I s mou pověstnou leností cokoli po sobě uklidit nebo pozdějšími průšvihy ve škole. Byla to pro ně asi ta nejpřirozenější věc na světě. Měla jsem ohromné štěstí. (Děkuju mami, děkuju tati.)

Dostávala jsem každý večer obrovskou pusu na čelo před spaním. Objímala jsem je, když jsem měla radost z povedeného obrázku.
Prostě jsem byla mazel jak vyšitý.

Ty krásné scény ze svého dětství jsem si přehrávala v hlavě, když jsem před dvěma lety čekala svoje vlastní miminko.

Mého syna. Seděl v břiše jako hříbek, ani moc nekopal (“Bude hodnej po mně, vidíš?” chlubila jsem se mužovi).

Jaká budu máma, tím jsem se moc netrápila. Byla jsem si naprosto jistá, že mateřská láska sama přijde.

Příroda to zařídí. Pudy přece neošálíš. Věty, co psaly mámy na internetu, jako “Jakmile ho poprvé uvidíš, jak ti leží v náručí, už nebudeš nikdy milovat nikoho jiného víc”, mě v tom jen podpořily. 

Moje představa byla jasná jako facka: miminko bude pořád u mě. Bonding je naprostá samozřejmost, přes to nejede vlak. Hned po porodu si ho nechám na bříšku a už se od sebe nehneme. Miminkům je u mámy na bříšku nejlíp. 

A promazlíme i celé šestinedělí… On se bude jen kojit a poslouchat, jak mi tluče srdce, a já mu budu vonět k vláskům. Já se tak těším! kvíkala jsem radostí.

Bonding dopadl úplně jinak.
Tak nějak divně.

Rodila jsem víc než 27 hodin. Na konci ze mě zbylo jen robotické tělo, duše někde bloudila v bezvědomí z vyčerpání.

Navíc se nám syn trochu zakuckal - místo na moje břicho putoval hezky na vyhřívané lůžko k odsávačce. Dali mi ho zpátky asi po deseti minutách. Kvůli komplikacím jsem se dvě hodiny nemohla posadit, tak se mi miminko neobratně plazilo po břiše a hladově plakalo, zatímco já, novopečená máma, ležela jak prkno a bála se o život. O ten svůj.

Neviděla jsem na něj. Nemohla jsem ho pochovat. Natož se mu podívat do očí.
Celej bonding v háji.
Ani bych ho v tu chvíli nepoznala, kdyby ho někdo zamíchal mezi ostatní mimina.

Rozum věděl, že ten řvoucí tvor je můj. Ale slibovaná hormonální bouře štěstí a mateřské extáze nějak nepřicházela.

Radost přišla až odpoledne. Už jsme byli na pokoji. Byl samozřejmě nádherný. Sledovala jsem ho, jak mi klidně spinká na klíně. Měl rysy mého muže. I kojení nám docela šlo. 

Ale nespala jsem už tři dny a noci v kuse. Někdo mi vyměnil tělo za kus hadru a minuty radosti se střídaly s hodinami divných pocitů a paniky, jak to mám všechno kolem miminka zvládnout. Pozorovala jsem ho a pořád jsem si opakovala: wow, je to tvoje dítě!? 

Jako bych skočila do nějakého tragikomického snu. A už se z něj neprobudila.

Pátý den jsme se konečně dostali domů.

“Dám ho do zavinovačky,” říkala jsem svému muži, když jsem ho spokojeně napapkaného pokládala vedle sebe na postel.

“Hele ale on se v tom nějak divně kroutí,” řekl manžel, když začal syn v roztomilé fleecové zavinovačce s vyšitým medvídkem nespokojeně krčit čelo a pobrekávat.

“Pitomost… Všechny miminka mají nejradši, když jsou pevně zavinutý, cítí se v bezpečí jako u mámy v břiše, víš?”

vytasila jsem se se svou načtenou moudrostí.

“Spíš mi přijde, že se z tý zavinovačky snaží dostat ven,” uzemnil mě novopečený otec, když ukázal, jak náš pětidenní syn sám vybojoval svoji malou ručku ven a výhružně s ní mával.

A taky že jo. Pamatuju si, že tohle byl ten první signál, že můj syn nebude “jako všechna ostatní miminka”.

A další následovaly. Moje vysněné ležení u mamky na bříšku se nekonalo - vždycky, když jsem si ho položila na hruď, začal se nepříčetně vztekat. Stačilo ho položit vedle na pevnou matraci, to pak hned spokojeně usnul jak dudek.
U mě na břiše to prostě nesnášel. A mě to strašně mrzelo. 

Od čtyř měsíců se naučil sám pohybovat po bytě - obrátil se na bříško a couval. Dokázal se tak pozadu odplazit po parketách i dva metry. Na půl roce začal sám lézt. Jeho cíl byl jasný - co nejrychleji objevit celý svět!

A mě snad jako by odložil na vedlejší kolej.

Nejradši to měl na zemi, ne u maminky. Když byl v náručí, důkladně se prohnul vzad jako luk, zařval a nám nezbylo nic jiného, než mu vyhovět. Chtěl prostě na zem. Do roka snad u mě nevydržel na klíně déle jak 20 sekund. Místo šátku samozřejmě zbožňoval drandění v kočáru. Měl totiž perfektní výhled.

Já bych v dětství bývala vyhrála turnaj o mazlíka roku, můj syn byl pravý opak: vtělení samostatnosti a svobodné vůle

Moje nejmilovanější chvíle byly při uspávání, jediné chvíle dne, kdy se tulit opravdu chtěl. Čichala jsem mu k vláskům, dávala pusinky, hladila - ale stejně mi přišlo, že na to nereaguje nijak extra nadšeně.

I když ještě neuměl mluvit, tak jako by říkal:

“Mamí, ale já tohle tvoje pusinkování moc nepotřebuju.” 

Měl rád, když jsem mu jemně položila předloktí kolem hlavičky, pak po kojení klidně usnul. Víc ani ťuk.

Začala jsem vnímat, že nám to spolu nějak neklape. Mezi námi to bylo jinak, než jsem chtěla.

Celý rok jsem bojovala se smíšenými pocity. Moje mateřská láska jako by byla chudou příbuznou té, kterou jsem si vysnila.

Jako bych si občas musela sama sobě říct: Haló, prober se, jo, tohle je tvoje dítě! Máš ho ráda. Je tak prímovej, bezproblémovej, nádhernej a šikovnej… 

Ne, nebyla jsem jak ledová královna, bez emocí.
Cítila jsem ledacos:

  • něhu, když jsem ho ukládala čistě oblečeného a nakojeného do postele,
  • paniku, když jsem se budila uprostřed noci a kontrolovala, jestli ten malý uzlík dýchá,
  • absolutní zoufalství z nevyspání, když se nekompromisně budil každé dvě hodiny na jídlo,
  • a obrovské štěstí vždycky, když se na mě usmál.

Ale ty návaly hluboké, všeprostupující, nekonečné mateřské lásky, která extaticky vybuchuje vždy, když se na milované miminko podívám?

Ne, necítila jsem to tak.

Čekala jsem na ten krásný hluboký mateřský cit celou dobu. Že budeme jeden pro druhého to nejdůležitější na světě, že se od sebe neodtrhneme. Nepřišlo to po šestinedělí. Ani po třech měsících. Ani po půl roce.
Ta dokonalá mateřská láska prostě nedorazila. 

Začala jsem si říkat, že je se mnou fakt něco špatně. Jsem hrozná matka, když necítím tu největší lásku na světě. Ta nejhorší, co znám. Patřím asi za mříže.

Pak jsem jednou, čirou náhodou, zase vyslechla od mámy tu starou historku z mého dětství...

A úplně mě to bouchlo! Vzpomněla jsem si naprosto živě na to, jak jsem chtěla být jen s maminkou.
Byla jsem zpátky na jejím klíně a prožila jsem to znovu: pevně se k ní tisknu, ona mě hladí po vlasech… jsem v hřejivé bublině, v absolutním bezpečí… Jituška mazlíček.

Došlo mi to. Co mi v tom mateřství sakra tak chybí.  Já chtěla svého synka pusinkovat, objímat, hladit ho.
Takhle přece vypadá láska, no ne? Takhle to se mnou měli moji rodiče, naučila jsem se je milovat právě tímhle způsobem.
A já to chtěla dávat dál. Jenže on to moc nechtěl. Nebylo to pro něj to ono… to nejvíc na světě. Můj způsob lásky je jiný, než ten jeho!

On za lásku považuje plácnutí do břicha, já jsem chtěla mazlíka.

Možná jsem si podvědomě myslela, že když nechce moji náruč, že odmítá i mě samotnou. Ale nebylo to tak. I on mě zbožňuje. Jen jinak.

Jenže - i když tohle všechno vím, někdy se v tom pořád plácám.

Jsem smutná, když mi utíká z klína. Ale pro něj je naše společné čtení, řádění na hřišti nebo vymýšlení nesmyslných básniček u polívky právě TA LÁSKA. Zamilovala jsem se do ní nakonec i já.
Nemusí být přece mámě “k dispozici”, když ona si zamane ho pohladit.
Otevřel mi úplně nový obzor.

Když on pohlazení nevyžaduje, já se musím krotit. Respektovat ho.

A zjistila jsem, že spolu můžem vymyslet úplně nový vlastní způsob, jak to mezi námi bude. Aby to vyhovovalo oběma. Nemusím tu mateřskou lásku nutně kopírovat ze svého dětství, nebo se dívat, jak to vypadá u kamarádky nebo na internetu. Vymyslíme si svoji vlastní. Bez ústupků, bez výčitek. Můžu být dobrá máma, i když jsem měla bonding na prd a šátkem jsem ho spíš strašila, než konejšila.

A konečně jsem to uviděla: miluju ho. Teď už to vím. Milovala jsem ho celou dobu. Jen trochu jinak než on mě.

On potřebuje uznat svůj osobní prostor a hlavně ničím neomezovat svou touhu objevovat svět. Když mu tohle budu dávat dál, bude to pro něj ta největší porce mateřské lásky.

 

P.S. A co dál? Neusínám na vavřínech. Všechno se mění rychleji, než můj synek dokáže strhnout všechny magnety z ledničky :) Poslední týden máme novinku - nejradši usíná u mě na břiše! Ve skoro 20 měsících! Kdoví, třeba ucítil, že to mámě nějak cvaklo. Když jsem já ustoupila, on má najednou o důvod víc se tulit. A nemusí to být naše poslední proměna… Držte nám palce :)

Sdílejte článek dál. Může hodně pomoct i ostatním mámám,
co o sobě pochybují:

Kurz Nevýchovy

Pomáhá se vztekáním, zlobením, neposlušností, stejně jako se sourozeneckými vztahy, hranicemi, nebo nezvladatelnými dětskými i rodičovskými emocemi.

Podívejte se, jak celý kurz funguje a s čím konkrétně může pomoct právě vám a vašim dětem. A jestli se vám Nevýchova líbí, využijte naši 14denní garanci a rovnou si ho vyzkoušejte:

Prohlédnout kurz

Napište nám, jak to vidíte vy: