Pomoc, nenastoupila mi mateřská láska!
Aspoň ne taková, jakou jsem si malovala
Moje máma vždycky u kafe ráda dává k dobru historku, jak se malá Jituška bála, když k nám do domu chodily návštěvy. Styděla jsem se a schovávala pod konferenční stolek v obýváku.
A návštěvy říkaly: “Kde máte Jitušku?”
“No ona je tady pod stolem,” styděli se trochu rodiče. “No tak, pojď pozdravit!”
Ticho.
“Není zvyklá na cizí, no to nevadí,” říkaly návštěvy, když jsem se ani po hodině “nerozkoukala”.
Teď, s třicetiletým odstupem, přesně vím, jaký byl pravý důvod mojí hry na schovku:
návštěvy mě moc nebraly. Když mi byly dva nebo tři, chtěla jsem být prostě s maminkou. Mít ji pořád jen pro sebe.
Milovala jsem mámu a tátu, kdo taky ne. A rodiče mě milovali zpátky. I s mou pověstnou leností cokoli po sobě uklidit nebo pozdějšími průšvihy ve škole. Byla to pro ně asi ta nejpřirozenější věc na světě. Měla jsem ohromné štěstí. (Děkuju mami, děkuju tati.)
Dostávala jsem každý večer obrovskou pusu na čelo před spaním. Objímala jsem je, když jsem měla radost z povedeného obrázku.
Prostě jsem byla mazel jak vyšitý.
Ty krásné scény ze svého dětství jsem si přehrávala v hlavě, když jsem před dvěma lety čekala svoje vlastní miminko.
Mého syna. Seděl v břiše jako hříbek, ani moc nekopal (“Bude hodnej po mně, vidíš?” chlubila jsem se mužovi).
Jaká budu máma, tím jsem se moc netrápila. Byla jsem si naprosto jistá, že mateřská láska sama přijde.
...
Tohle je prémiový článek pro naše předplatitele
Jestli si ho chcete dočíst a otevřít si i přístup ke všemu, co pro vás v Nevýchově máme, vyberte si předplatné:
Jste předplatitel? Přihlaste se.