Když děti ve školce zlobí:
Zákazy a tresty nic neřeší

Opakovat dětem stokrát, jak se mají chovat a co nemají dělat,
je často jen marná snaha. Víte proč?

Tenhle text vznikl jako okénko do (Ne)výchovné komunikace pro učitele mateřských škol. Stejné strategie ale používají i rodiče. A stejně tak se s dětmi dostávají do slepé uličky věčného opakování, okřikování, zakazování… ve kterém se necítí dobře. Tak ať tu i vy najdete první vodítko, jak to změnit.

Vyšlo v časopise Poradce ředitelky mateřské školy

Jak se s dětmi domluvit (doma i ve školce)
Výchova Nevýchovou

Ondra věčně pošťuchuje ostatní. Anička pláče, sotva vkročí do šatny. Jiříkovi můžete říkat horem dolem, ať na to okno neleze, stejně to zase zkusí. A Matěj dokonce děti kouše. Když dnes a denně zažíváte ve školce tyhle situace, možná nemáte daleko k pocitu, že být s dětmi je především dřina. Sice krásná, ale nesmírně vyčerpávající. Nešlo by to s nimi jinak?

Pojďme tu naťuknout, jak podobné situace s dětmi my učitelé a rodiče nejčastěji řešíme – a k čemu to vede. A jak i malá změna v komunikaci může „udělat divy“.

Nejčastější strategie, které na děti neplatí

Když dítě nespolupracuje nebo „zlobí“, většinou se mu nejdřív snažíme domluvit. Po dobrém vysvětlit, jak se má chovat.

„Madlenko, po chodbě se neběhá. Chodíme pomalu, aby se někomu něco nestalo.“
„Tondo, nemůžeš brát klukům hračky, měli je první. Hraj si s něčím jiným.“
„U jídla nepovídáme. Zamkneme pusinky.“
„Ale nebreč prosim tě, vždyť už jsi veliká holka.“

Proč tedy děti dělají zas a znovu to samé, když jsme jim už stokrát vysvětlili, že tohle dělat nemají?

Potíž všech našich dobře míněných výchovných vět je v tom, že jimi sice říkáme, co se dělá a nedělá, ale neříkáme nic o sobě ani o dítěti – tedy o těch, kteří jsou v celé situaci nejdůležitější. A tak ve skutečnosti, byť to zní možná trochu tvrdě, jen planě moralizujeme (i když třeba velmi laskavě). Říkáme obecná poučení, a nebudujeme vztah.

Na příbězích rodičů i učitelů, kteří začali s Nevýchovným přístupem, je dokonale vidět, že děti mají doslova vrozenou touhu nám dospělým rozumět a chtějí se podílet na společném řešení. Když ale donekonečna vysvětlujeme, moralizujeme a nemluvíme o tom, co vlastně dítě a já v konkrétní situaci potřebujeme, prostor pro spolupráci necháváme zavřený.

Naše stokrát zopakovaná slova už dítě ani nevnímá a chová se dál stejně. (Anebo začne být naopak podezřele hodné a snaží se za každou cenu vyhovět, což ve skutečnosti není pro život taky žádné terno, přestože to vypadá jako dobrý výsledek výchovného snažení. Možná si sami vzpomenete na situace, ve kterých jste radši „hodná holka“, i když to ve vás vře – jen aby se šéfová nezlobila a dala vám odměnu.)

Když se vysvětlování míjí účinkem

Když moralizování nezabere, sáhneme většinou k další běžné strategii: příkazům, zákazům a trestům.

„Péťo, oblíkej se, ať nejsi zase poslední. No honem, pospěš si, nebo tu chceš zůstat ve třídě u malátek?“
„Tak Evička půjde poslední, když neumí chvilku počkat, než na ni přijde řada.“
„Fando, ke stolečku. Tak tu holt budeš sedět, když kluky pořád pošťuchuješ.“
„Zavři už tu pusu, Áďo, neslyšelas?“

Možná to pro tuhle chvíli zafunguje. Dítě přestane dělat nežádoucí věc. Problém je v tom, že z naší reakce se nenaučí pro příště nic víc, než že za přestupek je trest. Vlastně to jako problém nevypadá, za přestupek je trest, tak to na světě chodí.

Zákazy, příkazy a tresty jsou ale ve skutečnosti vždycky jen nouzové řešení.

Použijeme je obvykle, když už nevíme, jak jinak, a potřebujeme situaci rychle utnout. Ale promeškáme tím příležitost najít s dítětem funkční řešení do budoucna. Utnout dítě (byť někdy prostě nevidíme jinou možnost a musíme honem jednat) bohužel vždycky znamená zavřít vrátka ke spolupráci zas o kousek víc.

Jak místo zákazů dítě pozvat ke spolupráci

Pojďme si to ukázat na dvou příkladech absolventů kurzu Výchova Nevýchovou.

Jeden chlapec ve skupině šestiletých dětí své spolužáky často trápil (strkal je, kreslil jim do výkresů, ukusoval svačiny). Řekla jsem mu, že se v takových situacích necítím dobře, je z toho mnoho křiku, bojím se, že si ublíží, je mi líto, že řešíme šarvátky a nestihneme si hrát.

Řekla jsem taky, že nerozumím tomu, proč to dělá? A řekla jsem, že potřebuji, abychom vytvořili bezpečné prostředí, oslovovali se jménem... Zeptala jsem se ho, zda mi s tím může pomoci, abychom se cítili oba dobře.

On odpověděl, že teda kamaráda zatahá za ruku, pokud s ním bude chtít navázat kontakt. A opravdu, ze zdánlivého zlobení se vynořilo to, že nevěděl, jak navázat kontakt s kamarády. A ataky se umírnily na zatahání za ruku.

… mladší syn začal ve školce kousat jiné děti. … Já si se synem promluvila (spíš to byl monolog, ještě neumí o všem mluvit). Dost jsem před tím v sobě rozebrala chvíle, kdy kouše, a našla v tom důvod.

Na začátku mého rozhovoru s ním jsem mu řekla, že chápu, proč to dělá, a dala jsem mu pár návrhů na to, jak to dělat jinak. Těch důvodů ke kousání měl několik, třeba chtěl být první v řadě, tak kousnul kluka před ním, ať uhne. Nebo si bránil hračky. Ještě právě neumí skvěle mluvit a z obavy, že by mu děti nerozuměly a zdržoval by se zdlouhavým vysvětlováním, prostě kousnul. Bylo to pro něj rychlejší.

Naučili jsme se spolu pár větiček, které zvládne říct. Od té doby žádný problém. I ve školce mi řekli, že vidí změnu.

Klíčem je porozumění

Možná namítnete, že ve školce při 27 dětech nejde s každým všechno rozebírat, to by se z toho člověk zbláznil… a samozřejmě hraje roli i spolupráce rodičů. Ale často jen malá změna pomůže k velkým výsledkům. A hlavně k porozumění, bez kterého žádná skutečná změna není možná.

Například namísto: „Nemůžeš děti kousat!“ můžete říct:

„Nemůžu tě nechat děti kousat, Péťo, protože je to bolí. Ale chtěla bych tomu rozumět. Všimla jsem si, že koušeš, když se ti něco nelíbí. Je to tak? Podívej, takhle by to šlo jinak. Pomůžeš mi s tím?“

Dát najevo porozumění, mluvit o tom, co potřebuju, a ptát se dítěte, co potřebuje ono, zní v kostce klíč k řešení naprosté většiny problémových situací. Vnesete tím totiž do vztahu s dětmi úplně novou kvalitu, začnete vytvářet důvěru a otevřené konstruktivní prostředí, ve kterém dobré řešení existuje vždycky.

A nemusí to vůbec znamenat mluvit víc, jen jinak.

Ptát se, co by pomohlo

Tenhle přístup nakonec využijete nejen v komunikaci s dětmi, ale i v každodenních situacích s rodiči. Někdy jsou to zdánlivě banality, co s nimi řešíte. Přesto je velký rozdíl, jestli odcházíte oba otrávení, anebo s příjemným pocitem, že si rozumíte.

Pracuji jako učitelka v adaptační třídě pro děti mezi 2 a 3 roky. V první den nástupu do školky jsem u nově příchozích dětí, ale i maminek užila mnohokrát nápady z Nevýchovy.

… Řešili jsme trable se značkou na skříňce, kterou dítě chtělo a nemělo, a maminka měla obavy z toho, že nové zvířátko nezná a nedokáže vyslovit. Tak jsme se spolu bavily, jestli se dítěti líbí nová značka – že prý ano. A tak jsem se maminky ptala, co by potřebovala, co by jí pomohlo – a prý kdyby to zvíře prostě znal, měl s tím něco spojené...

Nabídla jsem mamince, jestli by třeba pomohlo, kdyby na zvířátko znal nějakou básničku, a tak by se naučil i to slovo, jestli by to pak pro ni bylo lepší. S úlevou řekla, že to by se jí líbilo, že to zkusí…

S jakým pocitem maminka odcházela, si umíte představit. Přeji nám všem, rodičům, učitelům a našim dětem, abychom se spolu cítili stejně dobře.

 

P.S. A někdy prostě jen stačí použít to, co dennodenně vštěpujeme dětem:

Andulka (3,5 roku) na plavání.
Paní učitelka: „Tak a teď, Aňo, vylez na okraj bazénu a jdeme skákat.“
Andulka: „Musíš říct prosím.“
Paní učitelka: „Já jsem tvoje učitelka, a tak nemusím říkat prosím!“
Andulka trochu zaraženě: „Ale každý přece, když se chce domluvit a být laskavý k ostatním, říká prosím.“
Paní učitelka mrk na mě a pak říká: „Aničko, prosím, vylezeš na okraj bazénu, ať můžeme jít skákat do vody?“
Andulka: „No jasně :) Ráda…“


Jestli vás Nevýchovný přístup zaujal, pojďte do něj rovnou víc proniknout, ať ho můžete s dětmi využít v každodenních situacích:

Natočili jsme pro vás celý seriál o komunikaci s dětmi. O tom, proč zlobí, vztekají se, neposlouchají a jak to změnit. Aby už věčné opakování, okřikování ani zakazování nebylo nutné. Abyste s dětmi vybudovali důvěru a spolupráci. Aby vám s nimi bylo dobře. Doma i ve školce.

Tady si ho pusťte
Rodičovský seriál zdarma

Zjistěte hned v 1. dílu, jaký jste typ rodiče, ať si umíte se svým dítětem poradit. Všechny díly vám postupně pošleme na e-mail:

Svůj e-mail nám svěřilo už přes 320 000 rodičů.
Kdykoliv se můžete odhlásit.

Článek pro vás napsala Hanka Havrilcová

Před 25 lety stála prvně před tabulí jako paní učitelka. Pracovala s dětmi, dospělými i kolegy učiteli. V Nevýchově pro vás píše, je s rodiči v kurzu a spoluvytváří Nevýchovné programy. Je maminkou dvou dcer.

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál:

Máte chuť udělat další krok?

Prohlédněte si náš kurz
Nebo si pusťte Rodičovský seriál. Je zdarma :)

Spustit seriál
Rodičovský seriál zdarma

Zjistěte hned v 1. dílu, jaký jste typ rodiče, ať si umíte se svým dítětem poradit. Všechny díly vám postupně pošleme na e-mail:

Svůj e-mail nám svěřilo už přes 320 000 rodičů.
Kdykoliv se můžete odhlásit.

Prohlédnout kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Jaká je vaše zkušenost s příkazy, zákazy a tresty?