Nástup do školky: Dát dětem na cestu
to nejdůležitější

Nějak rychle to uteklo. Nedávno to bylo vaše miminko a najednou už řešíte školku. Když máte to štěstí, můžete si i vybírat: státní MŠ, lesní, nebo montessori školka? Nebo prostě ta jediná, co je poblíž.

Radši posloucháte? Pusťte si článek jako audio :)

Doufali jste, že vás vezmou. Jenže jak se to blíží, najednou vám hlavou běží stovky otázek.

Dělám vůbec dobře?
Mezi děti potřebuje, ale co když má ještě čas?
Bojím se, jak to zvládne.
Neumím si představit ho tam jen tak dát a nazdar.
Nevím, jak to přežiju. Co když bude brečet?
Ale jinou možnost nemám.

Nejsem asi normální, takhle se strachovat, asi to moc prožívám, říkáte si. Jenže myšlenky jedou dál:

Mám z toho fakt hrozně divnej pocit.

Chce se mi až brečet, když na to myslím. Přitom už se na školku těším
– že už nebudu 24 hodin denně jenom s ním, změnu potřebuju jak sůl, i když je to moje zlatíčko. Taky už nebudu muset řešit hlídání…

Jenomže teď, jak už to máme za pár, je mi z toho smutno. A vlastně mám i trochu výčitky. Jako že se ho tím nějak zbavuju. Co když se to naše pouto nějak přetrhne?

Jasně, že je to potřeba. Nemůžeme na sobě viset. A mateřská školka není konec světa. Už jsme koupili bačkůrky. Pořád si je zkouší, těší se tam. Ale co když se tím nějak odcizíme?

A co když se nezapojí? Co když tam na něj budou protivný a neřekne mi to? Co když mu nepůjdou zavázat tkaničky? Sucháče teda zvládne. Ale ještě si neumí pořádně utřít zadek...

Všichni mi říkají: Neboj, to přežiješ

Vám taky? A taky na tohle všechno myslíte a nemůžete z toho spát? Babičky a kamarádky, co to mají za sebou, vás uklidňují: „Prosim tě neboj se, školka mu prospěje. Moc to prožíváš,“ ale ve vás se to všechno mele? A ještě ke všemu je vám trochu hloupý, že jste asi moc cíťa a tolik to řešíte?

Mají pravdu, přežijete to.

Jenomže... když máte plnou hlavu otázek a k tomu divný pocit v břiše, tohle ujištění vám teď asi moc nepomáhá, že ne?

Tak víte co? Pojďte zkusit pravý opak – nechat ty strachy vyplavat.

Co se stane, když na chvíli přestaneme dělat hrdiny a tvářit se, že jo, že to přece v pohodě dáme? (Nebojte se, do školky nakonec půjdete, jen s daleko lehčím srdcem :))

Co bulíš, prosim tě. Taková velká a bojí se?

Zdánlivě to s nástupem do školky nemá nic společného, ale pamatujete si, když jste byli malí a něčeho se báli? Třeba jít někam, kde to moc neznáte? Nebo jít k doktorce na injekci? A slyšeli jste podobné věty?

Nebreč, to zvládneš, uvidíš.
Nemáš se čeho bát.
Co bulíš, prosim tě. Taková velká a bojí se?
Vždyť to nic není.
Přece se nebudeš bát, ty jsi teda ostuda.

Je jedno, kdo je říkal, jestli táta, máma nebo třeba babička. Jde o to, že jsme se pomalu naučili tomu věřit: mít strach není v pořádku, jsem přece velká holka, velký kluk.

A tak si hrajeme na velký, i když je v nás zrovna malá dušička. Nechcem být za ostudy, no. Zlehčujeme (prosím tě, ty s tím naděláš, to přece zvládneš, to přežiješ) nebo se za svoje obavy trochu stydíme a všem se omlouváme (no já jsem taková cíťa, všechno si moc beru, budu asi bulet víc než on, hrůza se mnou, co?).

Jenže:

Jak si tam chudák zvládne oblíct ty punčocháče?

Ten strach nás hlodá dál. Prostě jsme ty malý ostudy ;), znám to. Před pár lety jsem na konci srpna zažívala to samé.

Mojí první holčičce byly tři a půl a já po operaci. Školka byla pomoc. A zároveň strašák. Byla jsem z oboru, a tak jsem na paní učitelky tenkrát pohlížela dost přísně. Aby moji malou třeba nenutily do jídla a tak.

Moje největší obava?

Co všechno jsem ji nestihla naučit.

Co když se sama neoblíkne, punčocháče jí moc nejdou. Mám strach, že bude zdržovat, budou se na ni zlobit, bude kvůli tomu pozadu a já budu za neschopnou mámu. „Prosim tě, neřeš to, tak na ni počkaj, no,“ smála se mi zkušenější kamarádka.

Jenomže ten strach nebyla jenom hra o punčocháče, ale o mámovské osvědčení. I když tenkrát jsem to neviděla.

Byla to totiž moje vizitka, jak je to dítě na školku připravené. Jestli si beze mě poradí. Jestli je dost samostatné, umí se oblíknout, utřít si zadek, jíst vidličkou, poděkovat, omluvit se, nepředbíhat ostatní děti, navázat s nimi kontakt, vyjmenovat dny v týdnu… Jestli jsem ji naučila dost.

Najednou už nešlo o punčochy naruby.

V hloubi duše jsem se vlastně strašně bála, jestli jako máma obstojím. Před paní učitelkou (nechtěla jsem být za ostudu). Ale taky před svojí holčičkou.

Jestli s tím vším, k čemu jsem ji vedla, nebude ve světě ztracená.

A nebude kvůli mně plakat v šatně, že je poslední.

A šlo mi o to obouvání, oblíkání, utírání zadečku a pláč v šatně tak moc, že jsem zapomněla dát jí na cestu to nejdůležitější.

Hlavně to ustát

Snažíme se pořád ty nejistoty a strachy nějak ustát, aby ten prďolka nic nepoznal a šel do školky jako hrdina, že jo. A vlastně pro něj chceme to samé – aby se nebál, neplakal a zmáknul to.

A tak mu říkáme:

„Neboj se, bude to tam dobrý, bude se ti tam líbit, uvidíš. Budeš tam mít kamarády, školka je prima. Nebreč. Nemáš se čeho bát. Určitě to zvládneš, už jsi naše veliká holka, jsi náš statečnej kluk.“

Stejně jako to říkali nám.

Ale nikdo nám už moc neřekl, že je v pořádku někdy se i bát. A že když to na nás přijde, není potřeba se stydět a honem ten strach spolknout, protože i velký holky a kluci se přece někdy bojí.

Možná, kdyby nám to naférovku řekli :), nepřipadali bychom si pak v pětatřiceti ve školce jako cíti a ostudy, když se nás tam dítě první den chytí kolem krku a rozpláče se – a nám z toho začne být taky do breku.

Možná bychom dokonce ani hrdinsky nezdrhli, až ho z nás paní učitelka sundá, ale úplně srabácky v tom s ním zůstali. A řekli mu třeba:

„Ty se bojíš? To nevadí, úplně tě chápu. Taky mám trochu strach a chce se mi brečet. Je to dneska poprvé, tak je to všechno takový nový, viď. Ale zmáknem to spolu. Co by ti teďka pomohlo, aby ses nebál/a?“

Protože, co když má v té šatničce najednou taky v hlavě spoustu otázek a k tomu ten divný pocit v břiše (ten stejný, jaký před nástupem do školky zažíváme my rodiče, protože přesně nevíme, jaké to bude)? A co když mu stejně jako nám moc nepomáhá dobře míněné ukecávání, že to je v pohodě a bude to dobrý, když je v něm právě malá dušička?

Bude holt cíťa po nás :)

Ale spíš jenom potřebuje s tou nejistotou trochu pomoct. A vlastně s tím ani nemusíte nervózně čekat na první školní den :) Ty nejdůležitější věci na cestu mu můžete dát už teď. Víte, které?

Seznam věcí, které bude vaše dítě ve školce potřebovat

Před nástupem do školky by mělo vaše dítě umět:

  • Pozdravit a poděkovat
  • Reagovat na své jméno a odpovědět na pozdrav
  • Samostatně jíst a pít, používat lžíci a hrneček
  • Obout se a vyzout bez pomoci
  • Poznat si svoje oblečení, pyžamko, bačkory
  • Převléknout se a poskládat si věci na hromádku
  • Umět chodit po schodech
  • Znát barvy a poznat si svoji značku
  • Smrkat a používat kapesník
  • Mýt si ruce mýdlem a po umytí použít ručník
  • Samostatně používat WC

Trochu vás ten seznam vyděsil? Mě tenkrát taky. (Ještě jsem nevěděla, že nemusím všem předvést dokonalé dítě.)

Přitom úplně běžný seznam, který snadno někde vygooglíte. Soupis věcí, které potřebuje dítě před nástupem do školky umět, často takhle nějak vypadá. A všechny tyhle dovednosti se mu určitě hodí a samostatný vstup do světa mu nepochybně ulehčí.

Ale taky vás překvapilo, že ty nejdůležitější věci na seznamu chybí? Pořád se tolik snažíme všechno je správně naučit. A to důležité nám nakonec uteče.

Nevadí, ještě to v pohodě stihnete na seznam dodat i odškrtnout :), i když už školka pomalu klepe na dveře.

Nejdůležitější výbava pro nástup do školky

Jsou to hlavně dvě věci, minimálně stejně významné jako smrkání nebo pití z hrnečku :), které naše děti před nástupem do školky ještě potřebují:

  • vědět, co se strachem a nejistotou, když na ně přijde, a
  • umět najít, co by jim pomohlo, kdyby byly v úzkých.

Pomohlo by vám s vaší nejistotou, kdyby tohle váš budoucí školkáček dovedl? A báli byste se o něj ještě o něco míň, kdybyste věděli, že ho to můžete naučit?

Tak jo, tak s tím pojďte hned začít. Uděláme první čtyři krůčky proti strachům. Ať nemáte jako já tenkrát bolení břicha, že jste ho nenaučili dost :)

  Koukněte, jestli se něčeho bojí

Když teď doma mluvíte o školce, sledujte, jestli se něčeho bojí. Jestli je nějak nesvůj a nejistý. Nemusíte to nijak pitvat, jenom se dívejte.

Možná vůbec žádný strach nemá a jen se už nemůže dočkat. A možná se ani ve školce ničeho nelekne. Ideální :)

Ale kdybyste kdykoliv někde ucítili nejistotu, nezačněte ho honem honem přesvědčovat, že školka je prima a nemá se čeho bát. (Ani vám to přece nepomáhá, pamatujete?) Místo toho radši svoje dítě

  Ujistěte, že bát se smí

Dejte mu vědět, že i bát se je v pořádku, není to v lidském světě vůbec nic divného. Možná mu to zatím nikdo neřekl? Klidně mu i můžete popravdě říct, že se taky někdy něčeho bojíte.

Přibalíte mu tím totiž na cestu do světa velkou věc. Svoje ujištění.

Bude vědět, že bát se smí, kdyby to na něj přišlo – a že i tak je pořád chlapák, není to žádná ostuda. S tímhle pocitem je pak každý strach hned o něco menší strašák.

Taky už je vám možná líp, že bát se nástupu do školky není žádná přecitlivělost? :)

A co dál? Když spolu na nějaký strach, na nějakou jeho nejistotu přijdete:

  Povídejte si o tom

Prostě to proberte. Jako byste to probrali s kamarádkou.

Možná to není od něj žádný zásek, jenom má v hlavě pár otázek, které vám nestihl dát – jestli jste se ho zatím vždycky snažili rychle uklidnit, že ve školce se mu bude líbit, tak ať se nebojí, že není čeho.

A víte, proč je to tak důležité?

Krom toho, že mu na jeho otázky dáte odpověď – a bude víc vědět, do čeho jde a co ho čeká, což mu pomůže se v novém prostředí orientovat – ukážete mu taky, že o strachu a nejistotě se dá mluvit. Že ho nemusí honem spolknout a dělat, že tu není, aby byl za hrdinu. A že to kolikrát moc pomůže, promluvit si o tom.

Možná to dokonce pak zkusí i ve školce, kdyby se něčeho bál. Prostě řekne, že se bojí, a poví čeho. Proč ne, když s mámou a tátou se naučil, že to funguje? Skvělé vybavení, krom důležitého obouvání a chození do schodů, co říkáte? :)

A když už o tom spolu budete mluvit:

  Zeptejte se, co by mu pomohlo

Kouzelná otázka. Nejsme na ni moc zvyklí, viďte. Ani mezi námi dospěláky se zatím moc nenosí. Ale určitě ji vyzkoušejte.

Dřív, než mu začnete horem dolem říkat, ale neboj, neboj, bude to dobrý, neboj…, prostě se jenom zeptejte, co by mu pomohlo. Co by potřeboval vědět, aby se nebál? Nebo co by potřeboval udělat? Nebo mít s sebou? Nebo...

Když se ho zeptáte, určitě na něco přijdete.

A navíc mu přidáte další důležitou dovednost na školkový seznam: Bude už tuhle otázku znát. Bude vědět, že může hledat, co by pomohlo, když je v úzkých. A bude mít zkušenost, že se to dá najít. I ta se mu pak ve školce náramně hodí, kdyby přišla krize a bylo mu třeba po vás chvíli smutno.

Řekne pak třeba paní učitelce: „Mně se stýská a pomohlo by mi vidět mámy fotku.“ (Odposlechnuto od dětí :) Tu fotku měly fakt s sebou, protože si to předem s mámou dohodly.)

Hotovo :) Jen 4 krůčky. To se dá do začátku školky zvládnout, ne? A kdyby to pak na vás první den v šatničce přišlo, už je budete znát a můžete je využít znovu. A říct mu třeba:

„Ty se bojíš? To nevadí, úplně tě chápu. Taky mám trochu strach a chce se mi brečet. Je to dneska poprvé, tak je to všechno takový nový, viď. Ale zmáknem to spolu. Co by ti teďka pomohlo, aby ses nebál/a?“

Kdyby šla moje dcerka do školky znova...

… už bych se první den nebála, že budeme bulet a budem ostudy. Věděla bych, že spolu všechno zvládnem a že ji můžu podržet, kdyby znejistěla.

Tak držím palce, ať to spolu taky dáte.
A kdyby na vás šly první den ve školce slzy, nezapomeňte, že jste ho naučili dost, broučka malýho, určitě nejvíc, co jste mohli… a bát se smí ;)

Líbil se vám článek? Pošlete ho na cestu do školky dalším rodičům a dětem:

O autorce:

Hanka Havrilcová, spolutvůrce Nevýchovy, lektorka, učitelka, maminka 2 dcer

Píše pro vás a spolu s Katkou Královou sedí nad kurzy. Nejradši je s dětmi na chalupě v Českém středohoří.

Máte chuť udělat další krok?

Prohlédněte si náš kurz
Nebo si pusťte Rodičovský seriál. Je zdarma :)

Spustit seriál
Rodičovský seriál zdarma

Zjistěte hned v 1. dílu, jaký jste typ rodiče, ať si umíte se svým dítětem poradit. Všechny díly vám postupně pošleme na e-mail:

Svůj e-mail nám svěřilo už přes 320 000 rodičů.
Kdykoliv se můžete odhlásit.

Prohlédnout kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Čeho se před nástupem do školky bojíte vy?

9 komentářů: “Blog 20170816 Nástup do školky”

  1. souhlasim az na ten strach… jiste ze ‚bat se‘ je prirozene, ale lepsi nez se strachu odevzdat, je ho prozkoumat a at uz rozumem ci citem se ho zbavit. strach je totiz nesmirne nebezpecny manipulacni nastroj a tak je krajne nevhodne vydat svetu sve deti nepripravene celit tomuto natroji.

    nehajim pristup: „neboj, to bude dobre, najdes si kamarady a bude to fajn“. nerikam ze mame deti ucit strach potlacovat a upozadovat – strach je take nesmirne uzitecny (at se jdou vsichni slunickari vycpat s varovanim pred xenofobii) sluha, ale take je zly pan, pokud se mu poddame a nebo dokonce v paralize prijmeme cizi „reseni“.

  2. Ach jo, až teď, po přečtení článku, jsem si uvědomil jaký jsem v uvozovkách a s prominutím idiot. Už u prvního syna když nastupoval do školky jsem to nedával a teď když nastupuje ten druhý se to vše opakuje. A ještě ke všemu strašně tlačím na Pavlínku (manželku) co se ještě musí rychle naučit, aniž bych si uvědomil že je možná ještě ve větším stresu jako já. Už se těším až si večer sedneme a společně si tento článek ještě jednou přečteme. Díky. Adam

  3. Článek je moc hezky napsaný, ale bohužel jsem nenašla zmínku o tom nejpalčivějším, co teď trápí většinu rodičů kolem mě (nás to čeká až za rok:-)) – a to že děti ve školce narazí na jiné děti, kterým se prostě nevyhnou a nejsou schopny v tak malém věku zpracovat to, že nějaké dítě je agresivní nebo manipulátor, nebo se prostě jen chová tak, že je jim to nepříjemné, a proto pak školku bojkotují, přestože o tom doma dokáží s rodiči mluvit a nějak to rozebrat…

  4. Dobrý den,vím, že nástup dětí ve dvou letech do školky je teď hodně diskutované téma,ale chtěla bych slyšet názor i od Vás..je možno to dítěti nějak ulehčit, když je v podstatě, ještě tak malé na školku….Co si o tom vy v nevýchově myslíte? Děkuji

  5. Dobrý večer, prosím o radu ostatních maminek na téma školka.
    Mám 3 roční holčičku, nastoupila do školky klasicky od 3.9.
    Školka měla adaptační program, který jsem využila abych ji pomalu zvykala.
    Dokud jsem byla přítomna ve třídě i já, do školky se těšila, hrála si, zpívala, tančila a jedla.
    Zlom nastal v okamžiku, kdy jsem se rozhodla pomalu se “vzdalovat”. (4. den) Měla jsem v plánu dovést ji tam a přijít za 2 hodiny.
    Na všem jsme se spolu doma domluvily, když ovšem došlo na odloučení, zasekla se ve dveřích a pověsila se na mě s pláčem,že chce abych šla s ní dovnitř, abychom neblokovaly vchod a protože jsem měkká ( a těhotná), šla jsem tedy a pockala až se nasnídá, poté jsem se rozloučila a na 2 hodiny odešla.
    Hlavní stres a hysterie nastaly v pátek. Již ráno říkala, že do školky nechce, po cestě se loudala a nakonec před brankou do školky se otočila, ze tam nejde.
    Podařilo se mi ji přesvědčit aby šla, nicméně stres nastal, když jsem otevřela dveře od školky, začala plakat, nechtela se převlékat a začala si sedat na zem a křičela, ze tam nechce být, no stres i pro mě, jen jsem to na sobě nenechala znát. Pláč se stupňoval až do předání paní učitelce. No zážitek strašný. Přišla jsem pro ni po obědě, načež mi paní učitelka řekla, ze nic nejedla a “skoro” celou dobu plakala.
    Jenže mě přijde, že ze školky má nějaké trauma, v pátek večer a dnes večer mi opakovaně řekla, ze ráno jít do školky nechce, ze tam nechce byt sama, dokonce se i rozplakala.
    Tak já nevím, co s tím dělat, nechci aby z toho byla neustále ve stresu a ve finále já také ne.
    Prosím napište mi vaše zkušenosti. ??????

    • Dobry den, asi jste to uz s malou nejak zmakli. Mam syna (ted uz skoro 4roky), u ktereho to probyhalo podobne a ja byla tou dobou taky tehotna. Breceli jsme oba. Tehda jsem jeste ale neznala nevychovu a i ted se ji teprve ucim. Do ted se sama se sebou peru, jestli to byl dobry napad. Dokonce jsem si jednou sedla a sepsala na papir proc ho tam opravdu davam. Zjistila jsem totiz, ze mam tendenci schhovavat pocity a potreby nejen pred svetem, ale i sama pred sebou. Jenze deti to poznaji s naprostou jistotou. (Vidim to na mladsim 4mesicnim, ktery me proste nepusti dokud mu opravdu nereknu proc chci odejit). Zkuste si to promyslet a proste ji to otevrene rict. Treba i ted zpetne at to mezi vami nehnije…

  6. Ahoj. Ja mám strach úplne zo všetkého. Môj 2,5 ročný syn doma berie všetko naľahko v ničom nie je dôsledný. A mám pocit, že je to taký malý provokater. Mám strach, že tam bude za gaunera. Ja s nim nejak nemôžem v poslednej dobe vyjsť. Nejak si prestávame rozumieť a ešte do toho škôlka. Keď bol tak o pol roka mladší, bol nejak samostatnejší a teraz všetko bojkotuje. Neviem si s ním rady.

    • Zdeni, jestli je toho u vás doma více k řešení – tak vás nasměruju na náš Rodičovský seriál. Je zdarma a můžete tam s námi kouknout na to, kde u vás doma vznikají ty trable v komunikaci. Stačí se tady přihlásit: https://www.nevychova.cz/zdarma/cz-se-rs/v1/ – a jednotlivé díly vám postupně pošleme do vaší emailové schránky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *