Kdy se děti začínají vztekat a jak na to reagovat

… abyste mezi sebou nestavěli zeď

Když musíte s dětmi k doktorce, není to kdovíjaká zábava. My se šly ale naštěstí jen na něčem domluvit a v čekárně pohoda. Dcerka (2) si hrála s tučňáky a nepotřebovala mě. A tak jsem zasněně pozorovala miminko, které mi ji připomínalo. Taky holčička. Měla bodýčko s nápisem I love You, mum (miluju tě, mami).

Právě vyšli z ordinace, maminka, táta a v mamčině náručí ta holčička. Může jí být tak 6–7 měsíců. Asi to nebylo nic vážného, malá se usmívá. Nemůžu z ní spustit oči, jak je sladká.

„Tak to máme za sebou,“ říká táta a podává ženě z přebalováku svetřík.
„Táák, jednu ručičku,“ natahuje mamka rukávek.
„No, to jsem ráda, a že tu ani nebylo moc lidí dneska. Tak se stavíme u našich? Slíbila jsem mamce ty vajíčka.“
„Ty je máš s sebou?“
„No, vzala jsem je… počkej, nemel sebou, Sabi, ták ještě druhou ručičku.“
„No tak jo, ale potřebuju ještě zajet na poštu, tak sebou musíme hodit.“
„Na poštu? Proč? … Táák hezky, a čepičku.“

Vtom ta maličká brekne.

„Ale no tak, neplakej, vždyť už to bude,“ utěšuje maminka, „máš tam balík, jo?“
„Jo, z tý Moravy, víš… ale prosim tě, copak se ti nelíbí, máma ti jenom dá čepičku.“
„Jdi ty, musíš mít čepí přece, Sabinko.“

Malá naštvaně hrabe ručičkou po čepici a pláče už na celé kolo.
Zní to dost zoufale.

„Začíná být pěkně vzteklá,“ říká tatínek. Usmívá se, nebere si to tak.
„Celej pantáta.“

Maminka je z toho ale evidentně nesvá. S miminkem už tak trochu bojuje. Snaží se Sabince nasadit pletenou čepku, ale ta se kroutí a pláče. Plaše se rozhlídne a s omluvou říká:

„Už začíná mít svoji hlavu, občas se zničehonic takhle příšerně vztekne.“

„V pohodě,“ odpovím, aby jí nebylo trapně, „možná jen potřebovala tu čepičku narovnat?“

Ručkama, nohama, tvářičkou

Nešlo si nevšimnout, že mamka tu čepici navlíkala miminku celou dobu nějak divně šejdrem. A jak přitom mluvila s taťkou, nevšimla si toho. Oblíkala holčičku tak trochu naslepo, automaticky. Spěchali. Zatímco já měla zrovna čas se dívat.

A tak jsem zachytila první signály, které miminko vyslalo mamince daleko dřív, než se vzteklo. „Dáváš mi tu čepku nakřivo, mami.“ Mluvilo ručkama a výrazem tváře dost jasně. Bohužel to maminka s tátou neviděli. Nezbylo mu než přidat na síle.

„Miminko pláče,“ zvedla od tučňáků oči moje Mája, „bolí, mami?“

Příšerná máma (ne vy, to já)

Na čele mi vyskočil pot. Když bylo mojí starší dceři zhruba tolik, co miminku s čepičkou, byli jsme s partou kamarádek na výletě. Bylo to náročné, celé noci nespala, budila se co hodinu a ráno před šestou budíček od vedle, sousední miminko vstávalo. Pak celodenní výlet pěšky. S mým mimi, co nevydrželo v kočáře ani ve vaku (možná to znáte).

Když jsem splavená dosedla na lavičku v hospůdce, do které jsme konečně dorazili, a objednala si pití, šťastná jak blecha, že si minutu vydechnu, moje holčička se rozbrečela. Myslím, že jsem tenkrát řekla něco podobného jako ta mamka s čepičkou.
„Ale no tak, nebreč, zlato. Vždyť máma si jen chvíli sedne.“

Sotva se zastavím, už se vzteká. Začíná si věci pěkně vynucovat,

projelo mi dokonce možná hlavou.

„Bodejť by nebrečela, když na ni praží slunce,“ řekla jedna z kamarádek, „a ještě má takový teplý kalhoty.”

Myslela to dobře. Vůbec jsem si v tom nevyspání a touze konečně si sednout nevšimla, že na ni svítí sluníčko. A že už mi to pár sekund svým kroucením a výrazem tváře říká. A zase jsem ji asi špatně oblíkla. Příšerná máma, fakt.

Vypadá to, že si nedá říct

Proto mi dodnes vlhnou oči, když vidím, jak si máma a miminko nerozumí. Ještě si pamatuju ten pocit.

Bolí, Májo. Holčička není vzteklá po dědovi. To ta čepička.

Dneska se mi chtělo brečet, vlastně došlo na slzy:

Šla jsem loupat okurku a přišel Bruník (15m), viděl, že krájím okurku, a odběhl, za chvilku začal „rabovat“ skříňku a na podlahu pokládat misky ze skříně (máme doma psy – takže o chlupy na zemi není nouze). Říkám: „Bruní, prosím nedávej ty misky na zem, víš, že jsme se už o tom bavili, že jsou pak špinavé a já pořád dokola musím něco mýt a uklízet…“

Bruník nic a vyndával dál, naštvalo mě to, tak jsem mu řekla: „Tohle ti, Bruní, nemůžu dovolit,“ všechno jsem vzala, dala do skříně a jeho odnesla. Začal plakat a chtěl zpět ke skříňce a ve mně to už vřelo, znovu jsem ho odnesla od skříňky a bylo to ještě horší, tak lítostivě plakal… a já jsem mu řekla: „Vůbec ti teď nerozumím,“ a položila jsem ho na zem...

Rozběhl se ke skříňce a vyndal mističku úplně zezadu. Tu mističku, do které vždycky dávám tu oloupanou okurku. A podal mi jí, nic víc – žádný vztek, pláč, a ani nepořádek dělat nechtěl…

Vlétly mi slzy do očí a říkám si, kde se ve mně najednou vzala ta obrovská míra nepochopení a potřeba manipulace…

– Bára Bálint, maminka z kurzu Výchova Nevýchovou

Bylo by tak snadné kloučka utnout. Nebo udělat rychlý závěr: začíná mít svoji hlavu, nedá si říct. Paličák. Vztekloun. Rarach. Zlobidlo. Vzteklina. Záškodník. Palice jedna. (Jak ještě dětem říkáme, vzpomenete si?)

… a nikdy se nedozvědět, že ví, co právě máma potřebuje. Misku na okurky, tu zezadu. A touží jí jenom pomoct.

I love You, mum (miluju tě, mami).

Jenže si nerozumíme

Samozřejmě, děti občas pláčou a někdy mají vztek.

Často je ale to, co považujeme za začínající vztekání (tak trochu zbytečné a „prudící“), jen jedno velké nedorozumění.

Nezachycené signály, které se nám dítě snažilo dát.

Jako když v divadle třikrát zvoní, než začnou. Když jsme zrovna na záchodě nebo máme telefon, zvonění přeslechneme. A pak začne rovnou koncert.

Jak nepřeslechnout zvonění (než přijde vztek)

Možná jste právě v téhle fázi a vaše miminko se začíná vztekat. A možná si říkáte: „No to teda brzy.“ Ale zkuste se podívat, jestli to i u vás není jenom nedorozumění. Když se vám povede ho odhalit už teď, nakonec třeba nemusí dojít ani na velké období vzdoru (i když se říká, že se mu nevyhnete).

Podívejte, tohle jsou 3 běžné rodičovské reakce – „zvyky“, které nám brání uslyšet „zvonění“ včas.

Leknu se

Vzteká se – co je? Něco je špatně. Bude se teď moje miminko takhle „předvádět“ pořád? Nemůžu to tak nechat, ať z něj není vztekloun a nepřeroste mi přes hlavu. (A přesně tyhle obavy nás nutí nevidět neslyšet.)

Znejistím

Co mám dělat? Nevšímat si toho? Nebo odvést pozornost? Mám to hned rázně utnout? Zkazili jsme něco? Nebo je to normální? Začíná to na mě zkoušet? Dělá to schválně? Nepřehání to? (A k tomu ten tlak: jsem přece jeho rodič, mám si vědět rady.)

Udělám rychlý závěr

Je vztekloun po dědovi. Patří to k věku. Tohle si nemůžu nechat líbit. Zkouší to na mě, musím hned zasáhnout. (Většinou některý z těchhle. Ale možná přidáte i další?)

A obzvlášť rychle nám tyhle „zvyky“ naskakují, když se miminko předvede na veřejnosti. Cítíme na sobě všechny ty oči a uši kolem. Teď je to na mně. Nesmím selhat. Musím něco udělat. Musím jim dokázat, že to zvládnu. A musím se za to nějak omluvit, že tu moje dítě tak řve.

Nemusíte. I když...

Sundat tu železnou košili obav a zvyků

… jde někdy těžko. Ale když už víte, že je to jen košile, a svoje staré „zvyky“ znáte, půjde to nakonec, uvidíte.

Až se příště dostanete do situace, kdy vaše miminko začne, zkuste to s ním bez rychlých závěrů. I když se všechny obavy, nejistoty a naučené věty ozvou, nechte je klidně běžet v hlavě, jako když si přehráváte svůj oblíbený film. Je prima se na něj znovu kouknout, už víte, co přijde :)

Tím získáte to nejcennější – čas.

Čas se chvíli dívat.

(Ta paní v čekárně u doktora, co na vás kouká, jak to „nezvládáte“, vás možná vůbec neodsuzuje. Možná si to sama zažila a hluboce s vámi cítí.)

A nepotřebujete mít špatný pocit z toho, že zrovna honem miminku nerozumíte.
Jenom se chvíli dívejte a sledujte, co všechno byste teď ze zvyku řekli a udělali, aby se nevztekalo.

Ale tentokrát to neuděláte.
A řeknete třeba:

„Koukám, ty máš nakřivo čepičku. Možná ti to vadí, viď. Proto pláčeš?“
„Promiň, já jsem hrozně unavená a vůbec jsem si nevšimla, že na tebe svítí sluníčko.“
„Moc ti teď nerozumím, proč se vztekáš, ale budu chvíli koukat, jo?“
„Já teď nevím, co se děje. Snažíš se mi něco asi říct? Přijdem na to spolu.“

Přijdem na to spolu.
I love You, mum, dad. Miluju tě, mami, tati.

Jak rozumět miminku

Ať si rodiče s miminkem rozumí, pošlete článek dál:

O autorce:

Hanka Havrilcová, spolutvůrce Nevýchovy, lektorka, učitelka, maminka 2 dcer

Píše pro vás a spolu s Katkou Královou sedí nad kurzy. Nejradši je s dětmi na chalupě v Českém středohoří.

Máte chuť udělat další krok?

Využijte možnost vyzkoušet si na 14 dní kurz Nevýchovy
Nebo začněte s Pomocníkem mámy na mateřské

Získat Pomocníka
Každodenní pomocník mámy na mateřské
vám pomůže vyřešit USPÁVÁNÍ, přebalování
a první nastavování hranic

Svůj e-mail nám svěřilo už přes 190.000 rodičů.
Kdykoliv se můžete jedním kliknutím odhlásit :)

Prolistovat kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Napište nám: Poznali jste svoje „staré zvyky“?