Výchova batolete:
Nonstop ho hlídat, nebo mu dát prostor?

Připadá nám prostě, že se naše miminka narodila bez pudu sebezáchovy. Jen co se naučí trochu chodit, hned vesele běhají do silnice. Padají ze židlí, laviček a prolézaček. Ženou se do studené vody. Hrabou po ostrých nožích a rozbíjejí hrníčky. A náš úkol je ochránit je (a naše drahocenné věci taky) před pádem ze schodů, stolků a klouzaček.

Taky mi to tak připadalo. Bála jsem se všech těch věcí úplně stejně. Ale jednou mi to nedalo. Začala jsem být hrozně zvědavá. Co se stane, když Sebíka nebudu nikam popohánět a nechám mu tolik času na jeho oblíbenou zábavu, kolik on bude chtít? To si fakt jako bude hrát v tom studeném bazénku až do noci?

A tak jsme si se Sebíkem (16m) udělali experiment:

Jeden den, kdy náš program bude řídit on.
A výsledek mi vyrazil dech.

Šílenství, říkáte si? Copak může takhle malé batole rozhodovat o tom, co se bude dělat? Co když neudělám žádnou práci? Co když něco rozbije, když mu dám volnou ruku? Co když se mu něco stane?

Jenže já jsem místo dne plného katastrof zjistila neuvěřitelné věci. Třeba že i 16měsíční dítě se může ke klávesnici počítače chovat opatrně.

Že rozhodně není sebevrah a ví, že má vylézt z vody, když je mu kosa. A konečně jsem taky rozluštila tu zapeklitou hádanku, která mi dlouho vrtala hlavou: proč se mi sakra POŘÁD TO DÍTĚ věší na sušák s prádlem?

Jen jsem se na to musela podívat z jiného úhlu… odspodu, dusící se pod kopou mokrých triček. Jak jsem se do ní dostala, vám hned řeknu. Ale důležitější je na tom něco jiného:

4 rodičovské strachy, co se mi zbořily

Když necháme dítě chvíli „dělat si, co chce“, máme často podvědomě strach. Asi víte, o čem mluvím: Že nás ostatní odsoudí. Že budu špatná máma. Že z dítěte vyroste nevychovanec. Anebo sobec.

A tohle byl ten den, kdy jsem si řekla: KAŠLU NA TO!

Snad se pro jednou nic nestane, když hranice toho, co se smí a nesmí, trošku oťukáme. Když se na náš společný den jednou podívám JEHO OČIMA. A zítra se zas třeba vrátíme do starých kolejí.

A tady je výsledek. Udělala jsem za ten den čtyři osobní pokroky, které mi pomohly mnohem víc porozumět tomu, že můj syn není lump, co záměrně ničí věci. Že není neřízená střela. Že mi může i takhle malé děťátko pomáhat v domácnosti – po svém, ale s upřímnými ohýnky v očích :)

A ty čtyři velké strachy, co jsme spolu zbořili? Byly to tyhle:

STRACH 1: Že si ustřihneme obrovskou ostudu

Taky máte takové to své vysněné místečko, kde je vám nejvíc blaze? Je to liduprázdná pláž při západu slunce s koktejlem ve vaší ruce? Pohádková tůňka na lesní mýtince? Sešup z alpského vrcholku? Abych vás dlouho nenapínala, Sebíkovým místem snů jsou jezdící schody.

Hned na začátek našeho dne jsem mu chtěla udělat radost a jít s ním tam, kam by šel, kdyby o tom mohl sám rozhodnout. A vyrazili jsme na nákup do blízkého centra, kde jsou v jednom obchodě krátké schody, jedny nahoru, hned vedle druhé dolu. Kdysi jsem ho po nich nechala jezdit asi 3 kolečka, než mi to před prodavačkami bylo trapné a odvedla jsem ho nespokojeného pryč.

Teď to ale bude jinak. Jakmile Sebík zahlédl schody, začal nadšeně vylézat z kočárku. Hmm, tady asi budeme celý den...

No a proč vlastně ne? Dneska přece můžeme. Spolkla jsem v krku kyselý pocit trapnosti – a došla jsem k pultu a zeptala se prodavačky, jak moc by jim vadilo, kdybychom tady jezdili po schodech. Jednoduchá prosba, bez studu a dlouhého vysvětlování.

Jak to dopadlo?

Světe, div se, nevadilo jim to ani trochu. Ještě se na Sebíka mile usmály, mrkly a věnovaly se dál svojí práci.

A jestli jsme neumřeli, tak na eskalátorech jezdíme dodnes? Ne. Představte si, moje ani ne rok a půl staré batole se mnou za ruku jezdilo nahoru a dolů asi jenom 15 minut. Pak se začalo poohlížet po obchodě a začalo ohledávat regál s ponožkami.

Nechtěla jsem, aby tady udělal čurbes a já to musela uklízet. Co s tím? Klekla jsem si k němu a došlo mi, že si chce ty barevné věci možná jen chvilku prohlížet. Ne je naschvál krámovat. Místo házení na zem jsem mu navrhla, že mi je může podávat do ruky. Rovnala jsem je pak zpátky a on mě zkoušel napodobit.

Za chvíli přišel na to, že to jsou jenom ty nudné kusy bavlny, co zná z domova. A odjeli jsme se protáhnout na hřiště.

STRACH 2: Že se zmáčí a ošklivě nastydne

Sebík si po cestě na hřiště samozřejmě vyžádal zastávku u oblíbené fontánky, kterou mu často zakazuju, když je chladno, anebo proto, že na to zrovna nemám čas (= náladu).

Dnes bylo docela příjemně, sice zamračené, ale pořád krásné teplé červencové počasí, tak jsem ho svlékla do naháčka a nechala ho zmáčet se podle libosti. V nejhorším to stopnu, až se začne klepat zimou a modrat mu pusa.

Dokáže moje batole uprostřed fascinující hry poznat, že už je mu zima?

A jak to dopadlo tentokrát?

Po 20 minutách od fontánky náš naháček odešel, přišoural se ke kočárku a řekl ňami ňami. Asi tak 5 minut po tom, co bych já normálně zasáhla a s křikem ho odtáhla, protože bych měla pocit, že už je tam dlouho. Měl chladné ručičky, ale jinak byl v pohodě, navrch dostal hlad a sám uznal, že mu u mámy bude zase chvíli líp. V naprostém klidu a spokojenosti obou jsem ho oblékla a dala mu jogurt.

Jistě, tohle záleží na okolnostech a každém dítěti, ale pro mě to byla nečekaná zkušenost.

STRACH 3: Že si ublíží a všechno rozbije

Sebíka z domácích spotřebičů asi nejvíc fascinuje myčka nádobí. Nejradši by do ní vlezl a strávil v tom nerezovém království celé odpoledne. A já nesnáším, když se mi plete pod nohy, a především, když se hrabe do špinavého nádobí, kde jsou navíc ostré nože. Ten den jsme na to ale šli jinak.

Když myčka domyla, neodehnala jsem ho, ale pozvala ho, ať se ke mně připojí.

„Rozbije skleničku? Nebude mi to vadit,“ psychicky jsem se připravovala na nejhorší. Jako první jsem vyklidila ostré nože.

No jasně, se zbytkem mi už vlastně můžeš pomoct!

Proč jsem si neuvědomila dřív, že se z našeho ležícího miminka dávno stal nápomocný člen naší domácnosti? Krásně mi podával hrníčky a i bez neustálého upozorňování si počínal s křehkým nádobím jako frajer.

Když bylo hotovo, ještě si pohrál s přihrádkou na prášek. A jakmile zjistil, že ho neodeženu, další dobrou čtvrthodinku se při prozkoumávání vnitřku té úžasné lesklé krabice tak vznášel štěstím, že jsem ještě měla trochu čas pro sebe navíc.

Tak jsem si sedla k počítači, měla jsem pro něj na bazaru rozjednané nové botky. Když se vyřádil na myčce, doběhl ke mně.

Notebook a Sebík bývá výbušná kombinace. Často do něj rád bouchá pěstmi, když si potřebuju rychle něco vyřešit a mám ho na klíně, a to mě nebetyčně rozčiluje. Tentokrát jsem ho nechala tu nedosažitenou důležitou dospěláckou věc„ osahat.

Nechtěla jsem ho nechat jen tak bouchat do klávesnice. A tak jsem mu ukázala, že může jedním prstíkem mačkat mezerník. Trefa! Poprvé v životě nezačal do klávesnice bouchat pěstí jako vždycky, ale důležitě klapal do mezerníku. Úplně jsem se nad svým úžasným batolátkem vznášela pýchou.

Možná doteď vlastně nevěděl, co za kouzla ten počítač dělá. Možná se mu mámino cvakání do klávesnice zdálky slévalo v bouchání a on mě jen napodoboval!

STRACH 4: Že mi překazí práci

Podobně jsem v rámci experimentu zkusila se Sebíkem přistoupit k věšení prádla. Normálně všechno vyprané prádlo, co pracně pověsím, hned strhává dolů. Většinou mě to hodně rozmrzí, když „maří moji práci“. Věšení prádla si vždycky nechávám, až když malý ničitel usne :) Tentokrát jsem ho ale chtěla nechat, ať koná, jak umí.

A jak do dopadlo? Sebík šel rovnou na věc. Co jsem pověsila, hned strhnul dolů. Tak jo, všechno to klidně strhneme dolů! Nechávám se zavalit mokrým oblečením, něco se mi v mozku přepíná a začínám si tuhle chvíli řádění užívat.

Smějeme se. Děláme bu-bu-bu pod mokrým tričkem (studí to, že? cítíš to?). Sebík si to užívá.

Aha, tak ona to vlastně pro něj může být hra.

A když jednou za čas povinnosti na chvíli odložím stranou, parádně se spolu vyblbneme. Pro jednou se fakt nic nestane.

Nakonec se zase moje batolátko věší ručkama na sušák. Říkám mu: „Mám pocit, že to není bezpečné, bojím se, že to na tebe spadne…“ On se na mě podívá, takovým hravým pohledem. „Aha, ty se chceš houpat?“ vyhrkla jsem ze sebe.

Tak on si myslí, že sušák je hrazdička, že je to jako na hřišti? Asi mu chybí doma něco, na co by se mohl vší silou pověsit. Zkusím zapřemýšlet, jestli mu někam v brzké budoucnosti hrazdičku nenainstalovat. Heuréka! Přišli jsme na to spolu. Porozuměla jsem mu, i když ještě nemluví. Nemohla jsem tomu uvěřit :)

A neměl by být takový vlastně každý den?

ptá se se zaujetím můj muž, když mu večer vyprávím o našem odvážném experimentu. „V něčem určitě…“ odpovídám a přemýšlím. Krůček po krůčku to můžeme zkoušet. Dohodnout se, kdy spolu budeme mít kopec srandy pod mokrým prádlem a kdy vážně spěchám a nutně potřebuju myčku sama vyklidit, nebo z toho hřiště rychle odejít. Hm, to by asi šlo…

Den v režii batolete nebyl tak šílený nápad, jak se mohlo na první pohled zdát. Navíc, zjistila jsem úžasné věci o svém synovi. Ne, není to malý sebevrah. A většinu jeho „zlobení“ doma způsobuje nuda anebo nějaký skrytý záměr, který já v tu chvíli jen neumím pochopit.

A nemůže být takový třeba každý den? Přemýšlím dál o té myšlence. Aspoň trošku? Alespoň malou kapku z té esence nadšení, kterou mi můj syn dneska daroval, bych chtěla přimíchat do každého našeho dne.

Sice jsem toho ten den moc neudělala, neuvařila a nenaklidila – ale druhý den byl taky den. Tohle za to stálo.

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál: