Je lepší šátek, nebo kočárek?

První den lítám po bytě jako v extázi. Tolik jsem toho pro něj nakoupila a nachystala – voňavá nadýchaná peřinka, tuna běloskvoucích bodýček, vše samozřejmě vyprané v mýdlových ořeších, žádná chemie!

„Jé, ty ses zase pokakal, že, broučku? Pojď sem, přebalíme.“ Už nám to spolu docela jde. I když někdy nevím, jak ho na přebalováku podebrat, abych ho otočila na pasení koníků. Je to ještě taková křehká panenka, drobek můj malej...

Malej mžourá směrem k oknu a já srším energií. Očima hladím všechny ty nachystané vatičky, lahvičky, balík bílých pampersek z výprodeje (jen do začátku, pak přejdem na látkový, jen co se trochu oklepu z porodu), a hned vedle na polici vystavený můj oblíbenec –

– perfektně nažehlený šátek. Pruhovaný krasavec v mé oblíbené decentní šedé.

Jedna strana, druhá strana, táááák, plína krásně drží, ještě trošku poprdět na bříško! Nádhera. Ale ty se ještě nesměješ, škoda. Jsi ještě takový můj hadrový panáček maličký, ještě nic nevíš o světě, viď? Však my na to brzo na všecko přijdem.

Na šátkování jsem se po porodu těšila ze všeho nejvíc

Spousta matek kolem mě šátek vynášela do nebes. Jak v něm mimina poklidně spí! A máš pak volný ruce, můžeš vařit, zametat a všecko! A hlavně – děti potřebují maminčinu blízkost, aby nebyly chudáci separovaný a nevyrostly z nich neurotický deprivanti. Vždyť lidská mláďata jsou nošenci, podívej se na přírodní národy...

Nastudovala jsem si Koncept kontinua a sjela pár šátkovacích videí na YouTube. Těšila jsem se, jak mě těmi malými pěstičkami bude tlapkat po krku. A jak budu v parku hustá se šátkem. Oba budem vrnět blahem.

Tak jdem na to! Poprvé do šátku!

A? Místo extatického mateřství přišla groteska

Unavená, nevyspalá matka v šestinedělí se motala po obýváku a mávala obrovskými křídly čtyřapůlmetrového šátku jak splašená kachna. Laurel a Hardy hadr. Kdybych tu scénu viděla dnes ve zrychleném filmu, byla by to parádní komedie a otevřela bych si k tomu popcorn.

Horní cíp se mi pletl se spodním a ta mrcha nešla vůbec dotáhnout! Zkoušela jsem ten nejobyčejnější úvaz s kapsou a křížem na zádech, ale nezvládla jsem ani to. Byla jsem naprosto neschopná!

Asi napoosmé jsem to nějak zašmodrchala a doprostřed naaranžovala dítě. Tradá. Mimino se tam ale nějak divně viklalo a legračně se mu bimbala hlava na stranu – i když jsem ji podepřela srolovanou plínou, jak mi poradila kámoška.

Jenže já se nesmála.
Tohle byla katastrofa!

Běsnila jsem jako fúrie. Vrazila jsem mužovi zpátky dítě a servala ze sebe tu decentně šedou potvoru na zem.

Jak to, že to jiný mámy zmáknou tak lehce, jako by si vázaly tkaničku?
Jsem asi úplně tupá.

„Tak to necháme až po šestinedělí, snad nám to půjde líp, až budeš o chlup větší, co?“ řekla jsem nakonec poraženě. Sebík místo odpovědi jen po té šaškarádě nespokojeně fňukal a už už natahoval na pláč.

Já nervní, dítě taky, o muži ani nemluvě. Vzdala jsem to.
Šátek jsme stopli, kapitulovali a položili dítě do kočáru. Ten Sebík miloval a vždycky v něm usnul jak Budulínek.

Sebík si totiž vždycky sám řekl – i když ještě neuměl ceknout ani slovíčko

Milá máma si to tak hezky nalajnovala – ale když malej ucítil, jak jsem s tím šátkem nervózní, hned šílel taky.

Když jsem se uklidnila, utišil se i on.

Vzala jsem tu prokletou handru na milost asi po dvou měsících. A tentokrát se zapřísahala, že ji zdoláme. A tak se to asi napodvacáté podařilo. A na třicátý pokus už jsem si byla tak jistá, že jsme šli hrdě na procházku do parku.

Ve 3 měsících jsme si dokonce troufli jet na celý víkend pryč jen se šátkem.

V 5 měsících jsme jeli stanovat do Brd zase s kočárkem. (Jak to po poli drndalo!)

V 8 měsících jsem si pořídila nosítko a přes zimu jsme jeli půl napůl.

Na dovču k moři se zas jelo na tři týdny bez kočáru. (Ha ha, ale stejně jsme si ho tam na týden za 20 euro vypůjčili! Po té promenádě se ten 11měsíčňák docela pronesl a já se ze všeho nejvíc chtěla volně rozvalit po lavičce a nasávat mořský vzduch.)

Někdo nahoře se nám hodně smál :)) Prostě:

Pořád jsme tak různě balancovali mezi mobilitou a pohodlím pro záda.

A jak začal chodit, tak zas další rok hrozně rád každé tři minuty vyskakoval a naskakoval za jízdy a nosítko letělo do kouta.

Teď jsou Sebíkovi dva a zas ho už víc nosím, než vozím. Chce být teď nějak víc u mámy na zádech a už si o to umí i říct, že chce „do kapšišky“.

Tý vado, jak na to zpětně koukám, všecko se to tak nějak poddalo a vyplynulo. A já se na začátku tak stresovala! Úplně pronic.

A co vy?

Máte kolem sebe taky pár zapřisáhlých kočárkářů anebo šátkovacích nadšenců?

Tak to jste si ovšem museli taky za tu dobu už něco vyslechnout – jako já:

„A to se jako nebojíš, že mu zkřivíš záda?“
„Děti mají ležet na rovné podložce! Radši ho tam nenechávej moc dlouho...“
„Rozmazlíš si ho a bude se chtít nosit už napořád. Budeš akorát jeho otrok… Dítě se musí učit samostatnosti od peřinky,“

myslela si jedna parta, když nás potkávali se šátkem.

„Ha ha, kočárek, jo? Kolik stál? Za to bych si pořídila aspoň 4 šátky!“
„Ty jo, to můj Honzík v kočárku hrozně brečel, v šátku je u mě jako v pokojíčku. Já ho budu nosit, dokud bude chtít.“
„To mu tam jako není smutno?!!!“

zdvihali obočí druzí, když nás potkali s naším vytuněným sporťákem.

Jako by se rodičovský svět rozpůlil na dva znepřátelené tábory, nepřijde vám? A přitom všichni možná jen

zapomněli na jedno starodávné a velmi jednoduché kouzlo: nechat to jen na sobě a na dítěti.

Nám dvěma se Sebíkem to zrovna vyhovovalo obojí na střídačku a do žádné škatulky ne a ne zapadnout.

Kašlat na škatulky! I na pohledy ostatních. A stokrát kašlat na svoje plány, pravidla a představy.

Tohle mi ulevilo, jako kdyby mě někdo zprostil viny za hrdelní zločin

Nemusela jsem se nešťastně trápit se šátkem, abych dělala to vědomé rodičovství na 100 % anebo podle nějakého návodu.

Ani ustupovat babičkám a šátkování hned zavrhnout, protože jim tyhle novoty a priori nějak nevoní.

(Protože mně přece jen nějak instinktivně vonělo. A ach – jak já jsem obdivovala rozkvetlé matky s dítětem v těch hedvábných šátcích s titěrnými výšivkami, co hrdě nosily dítě na polonahé hrudi a děti si tam navíc spokojeně cucaly mlíčko, kdy se jim zachtělo. Jenže na to už jsem neměla koule. Nechtěla jsem chodit po městě s rozcapeným výstřihem. Prostě jsem nechtěla. A přitom se mi to tak moc líbilo!)

A jak pro vás teď s malilinkou dojatou slzou v oku píšu tenhle článek…

… tak mě napadlo, že si teď trochu zahraju na mírového mluvčího, souhlasíte? Můžu mluvit vlastně jen za sebe, ale z celého srdce:

Ne, nemyslím si, že šátkováním si dítě zkazí záda.
A taky nemám pocit, že by kočár nějak extra škodil a plodil samé citově narušené jedince.

Obojí je totiž správně, když to správně cítí máma i dítě. Tohle je pro mě asi nejklíčovější věc, kterou jsem v Nevýchově objevila a která mi ulevila ze všeho nejvíc.

Nenechala jsem svého Sebíka kroutit se v šátku nešťastného, aby si tam „zvykl“ a já se mohla cítit jako ta správná šátkující máma.

A nikdy, fakt nikdy jsem to moje miminko nenechala brečet v kočáře.
Ale přesto jsem dávno přestala odsuzovat ty mámy, kterým při cestě domů dítě brekne a ony ho hned uprostřed silnice nekonejší.

Dělala jsem prostě to nejlepší pro sebe a pro něj, co jsem v tu chvíli zrovna cítila a mohla. A na stopro věřím, že to dělají i všichni ostatní rodiče.

A proto, mámy všech světů :)

ať už se pevně držíte madel svých oblíbených golfek, anebo si na břiše hladíte spokojeně chrupkajícího nošence – nebojujte proti sobě. Spojte se.

Neomlacujme si o hlavu hysterické články na internetu, nebojujme o to, kdo to rodičovství dělá líp.

A hlavně, nezapomínejme se zeptat toho nejdůležitějšího aktéra. Dítěte. Toho nejlepšího specialistu na přepravu miminek máme totiž každý doma.

I úplně titěrný novorozenec si umí říct, kdy je mu blaze a při čem trpí.

Není to pro něj žádná věda. „Mamíí, vyndej mě z toho, už se tam necítím dobře,“ dokáže říct dítě jakéhokoli věku. (No fakt. Viděla jsem to na vlastní oči, můj pětidenní Sebík uměl pěkně výhrůžně vystrčit ruku ze zavinovačky, kde se mu lautr vůbec nelíbilo. Mám svědky!)

A právě s tímhle umí Nevýchova hodně pomoct – umět si porozumět i s těmi nejmenšími miminky, jako to zvládla máma Markéta:

Když v sobě umlčíte hlasy okolí a dovolíte si s respektem sledovat jen reakce svého dítěte, řekne vám to všechno samo. Pohyby, kroucením, nelibostí nebo naopak slastným vrněním. A až to sladíte, nebesky dobře vám pak může být oběma.

A ty, nerozhodná mámo, jestli jsi jeho miminkovštinu ještě nerozluštila

Neboj a dej si čas. Nenuť se do ničeho, co je ti nepříjemné, a poslouchej hlavně svoje srdce. I když se rozpůlilo a kousek z něj ti chrupká vedle tebe v měkké peřince, můžeš mu porozumět. Neboj se, taky na to přijdete. Zítra nebo za pár měsíců. Zatím spolu zkoušejte, dobrodružně pátrejte a nikam se netlačte. Ty ani prcek.

Jestli s tou komunikací s miminky potřebuješ trochu helfnout, je tu pro tebe Pomocník mámy na mateřské s dětmi 0–3 roky

Je zdarma a poradí, jak v klidu uspat nebo přebalit dítko, co je jak z hadích ocásků. Během čtení taky napoví, jak porozumět právě tomu vašemu miminkovskému nářečí. Není to totiž žádná superschopnost, vlastně je to úplně snadné.

Zvládnout se to dá i s totální únavou za krkem a nevyspalou hlavou, zkus to taky:

Líbil se vám článek? Pošlete ho i dalším rodičům: