Je lepší šátek, nebo kočárek?

Ufffff. Ááááá jsme doma! Konečně pryč z nemocnice. Moje vlastní peřiny a žádný buzení v 6 ráno. Hurá! Zaklaply za mnou dveře od bytu. Manžel kdesi něco kutí s topením. A já v náruči právě držím našeho pětidenního syna. Obrovská chvíle!

První den lítám po bytě jako v extázi. Tolik jsem toho pro něj nakoupila a nachystala – voňavá nadýchaná peřinka, tuna běloskvoucích bodýček, vše samozřejmě vyprané v mýdlových ořeších, žádná chemie!

„Jé, ty ses zase pokakal, že, broučku? Pojď sem, přebalíme.“ Už nám to spolu docela jde. I když někdy nevím, jak ho na přebalováku podebrat, abych ho otočila na pasení koníků. Je to ještě taková křehká panenka, drobek můj malej...

Malej mžourá směrem k oknu a já srším energií. Očima hladím všechny ty nachystané vatičky, lahvičky, balík bílých pampersek z výprodeje (jen do začátku, pak přejdem na látkový, jen co se trochu oklepu z porodu), a hned vedle na polici vystavený můj oblíbenec –

– perfektně nažehlený šátek. Pruhovaný krasavec v mé oblíbené decentní šedé.

Jedna strana, druhá strana, táááák, plína krásně drží, ještě trošku poprdět na bříško! Nádhera. Ale ty se ještě nesměješ, škoda. Jsi ještě takový můj hadrový panáček maličký, ještě nic nevíš o světě, viď? Však my na to brzo na všecko přijdem.

Na šátkování jsem se po porodu těšila ze všeho nejvíc

Spousta matek kolem mě šátek vynášela do nebes. Jak v něm mimina poklidně spí! A máš pak volný ruce, můžeš vařit, zametat a všecko! A hlavně – děti potřebují maminčinu blízkost, aby nebyly chudáci separovaný a nevyrostly z nich neurotický deprivanti. Vždyť lidská mláďata jsou nošenci, podívej se na přírodní národy...

Nastudovala jsem si Koncept kontinua a sjela pár šátkovacích videí na YouTube. Těšila jsem se, jak mě těmi malými pěstičkami bude tlapkat po krku. A jak budu v parku hustá se šátkem. Oba budem vrnět blahem.

Tak jdem na to! Poprvé do šátku!

A? Místo extatického mateřství přišla groteska

Unavená, nevyspalá matka v šestinedělí se motala po obýváku a mávala obrovskými křídly čtyřapůlmetrového šátku jak splašená kachna. Laurel a Hardy hadr. Kdybych tu scénu viděla dnes ve zrychleném filmu, byla by to parádní komedie a otevřela bych si k tomu popcorn.

Horní cíp se mi pletl se spodním a ta mrcha nešla vůbec dotáhnout! Zkoušela jsem ten nejobyčejnější úvaz s kapsou a křížem na zádech, ale nezvládla jsem ani to. Byla jsem naprosto neschopná!

Asi napoosmé jsem to nějak zašmodrchala a doprostřed naaranžovala dítě. Tradá. Mimino se tam ale nějak divně viklalo a legračně se mu bimbala hlava na stranu – i když jsem ji podepřela srolovanou plínou, jak mi poradila kámoška.

Jenže já se nesmála.
Tohle byla katastrofa!

Běsnila jsem jako fúrie. Vrazila jsem mužovi zpátky dítě a servala ze sebe tu decentně šedou potvoru na zem.