Po hřištích běhají malé zagorky a hérečky
Máte je doma taky?

Mně třeba dva exempláře hérečky a zagorky pomohly konečně rozlousknout, jak v klidu s mým 2leťákem zvládnout mazání opalovacího krému, nošení kloboučku či jiné neoblíbené letní aktivity.

A doťuklo mi, jak pomoct tomu, aby se naše děti míň styděly i vztekaly. Koukněte.

Živočišný druh č. 1: Zagorka

Je další horoucí den, jsme v plné polní na pískovišti suchém jak troud, právě jsem Sebíkovi odhrabala úžasné zásobiště mokrého písku.

„Jestli chceš, můžeš si nabírat i od nás,“ prohodím k asi čtyřleté holčičce s krásnýma vlnitýma vláskama sčesanýma v kšiltovce, která sedí kus od nás a smutně prosívá suchý písek skrze hrabičky.
„Ale já chci svůj,“ špitne holčička.
„Mami? Mami, pojď mi vykopat písek,“ kníkne skoro neslyšně.

Její těhotná máma sedí daleko a baví se s kamarádkou, nemůže nás slyšet.
Za chvíli se tedy holčička zvedne a zaběhne pro mámu.
Máma je očividně z toho vedra ztahaná jako my všichni a s břichem se jí dost špatně ohýbá.

„Nabízela jsem vaší holčičce, že si může vzít mokrý písek od nás, máme dost,“ říkám povzbudivě.

„Ale já nechci,“ pípla zase holčička.

„No vidiš to, tady paní ti to dokonce nabízela,“

začala její maminka licitovat.

„Ale ty ne. Ty musíš dělat zagorku. A ani s dětma si nepohraješ, akorát se stydíš…“

Dál jsem přestala poslouchat

Protože mě něco ťuklo u srdce. A v hlavě mi to do sebe začalo zapadat.

Možná si tahle stydlivá holčička na písku v minulosti už vyslechla i věty jako:
„No tak, půjč přece bábovku, nebuď lakomá.“
A hned za chvilku opačné:
„Né, neber to chlapečkovi, to je jeho lopatka!“
Docela hlavolam, co. Nebylo by divu, že z toho má v hlavě takový maglajz, že si pak netroufne si k nám přijít nahrabat písek.

Maminka to vlastně asi s tou zagorkou myslela hrozně dobře. Chtěla dcerce dodat sebevědomí, došťouchnout ji k tomu, aby spolkla trému a zkusila si spolupráci s cizím dítětem, třeba si i našla nového kamaráda.

Aby nebyla takový stydlín a protivák.

Jenže holčička k nám nešla.
Jen zkroušeně seděla vedle načepýřené mámy a pusu měla pořád jako čárku. Možná přemýšlela: „Co to znamená ta zagorka? Asi je to někdo, kdo hodně otravuje mámu a na koho se pak zlobí? Jsem asi celá nějaká špatná...“

A mně došlo – kolikrát my sami vlastně děláme zagorku, když se nám něco nechce.

Jít ke známé domů na neplánované kafe, abychom ji přece neotravovali, i když nás přemlouvá, že je to v pohodě… Skočit v noci nahatý do rybníka, i když celá parta hecuje (jenže my se stydíme)… Anebo třeba jít odhrabat dítěti mokrý písek, když na to zrovna nemáme náladu :)

Pošťouchnutí „nedělej zagorku“ je výzva. Hozená rukavice, kterou nám chtějí ti druzí trochu zvednout sebevědomí, přibrat nás do party. Jenže když my na to nemáme chuť, jsme zrovna tak trochu bubáci, máme den blbec a něco si v sobě řešíme, pak to šťouchnutí může spíš bolet jako pořádný včelí píchanec.

Přemýšlím si dál o zagorkách, když tu se na hřišti zjevil...

Živočišný druh č. 2: Hérečka

„Na hlavičku vodu né, neci, mami, neci!“ volá z malého červeného kolotoče nejspíš čerstvý tříleťák.

„Ale no tak, Vojtíšku, copak chceš dostat úpal? Jezdíš tady na přímým slunci, když sis nechtěl vzít čepičku, tak ti musím smočit hlavu.“
„NÉÉÉÉ! Smočit néééé,“ a zběsile ujíždí mámině flašce s vodou. Jenže zapomněl, že kolotoč jezdí neúprosně dokola...

„No, tak budeš blejt a budeš celej den zavřenej doma, když nemáš rozum...“

ŠPLÁCH!
Rozčílená máma využila kolotočové setrvačnosti, a když dojel až k ní, polila Vojtíškovi vlásky vodou.

Řev.

„Teda ty seš ale hérečka!“

„To je neskutečný, viď, jak to hraje,“ obrací se máma ke svojí kámošce a obě pokývají hlavou.

Mám to všechno z první ruky, můj dvouleťák totiž sedí na kolotoči s Vojtíškem. Sebík si namočil hlavu před chvílí, taky ne zrovna s nadšením. A teď nás čeká ještě opalovací krém na nohy, a to on extra nerad. Má ho rád na záda a na břicho, když ho ten sprej hezky šimrá…

Bojuje to ve mně. Je přes třicet stupňů, těsně po poledni, slunce praží jak blázen.
„Nastříknu ti teď trochu nohy, jo,“ říkám mu, když na chvilku zastavil. Šplích.

Brek. Sakra, jak by to šlo udělat ještě víc parťácky? V těchhle zdravotních věcech teda furt občas plavu... Už se chystám to s ním probrat, jak je to s tím UV zářením a mými strachy, a navrhnout, jestli se nechce vlastně třeba stříkat sám, když jiný krémy vlastně taky miluje po sobě patlat, když tu mi Vojtíškova máma řekne:
„Taky hérečka, že jo?“

a mrkne na mě v návalu mámovské solidarity. Asi pocítila úlevu, že není jediná, co nemá „poslušné“ dítě. Že není jediná, co se trochu stydí za to, že jí dítě vyvádí, když se mu vlastně „nic neděje“.

„Ne. On mu opalovací krém fakt vadí,“ odpověděla jsem po pravdě.
Dál už jsme se spolu nebavily, měly jsme obě plné ruce práce.

Můj synek se dál vozil na kolotoči, ale všimla jsem si, že se něco stalo.

Pořád se držel madel jako klíště a točil se dál, ale jako by se schoulil, stočil hlavičku ke straně a zamračil se.

Jako by se zlobil a strašně styděl zároveň.

Došlo mi to – on nás slyšel, jak si o něm povídáme!
Slyšel, jakou dostal od té cizí mamky nálepku. Hérečka. A i když tomu slovu úplně nerozuměl, z emocí a tónu hlasu asi pochopil, že to nebylo vyznamenání. A i když jsem se za Sebíka vlastně postavila, zůstal z toho rozhovoru jak opařený.

Že se nemluvilo s ním, ale o něm.

Úplně ve mně hrklo a udělalo se mi trochu zle. Z mého parádního synka, co si ještě před půl hodinou sám u cizí paní v pekařství sebevědomě objednával „pelník!“, zbyla najednou malá dušička, co se choulila do sebe.

Zavolala jsem ho. „Chceš se jít pochovat?“
„JO!“
Vzala jsem ho dolů a sedli jsme si na travičku do stínu.

„Sebi, naštvalo tě, co o tobě říkala ta paní?“
„Jo,“ kníkl můj maličký a dál se mračil.

„Sebi, mně se to taky vůbec nelíbilo. Víš, když se ti nelíbí, co někdo říká, můžeš mu říct třeba NE! anebo si ho nevšímat. Vím, že ti to prostě fakt vadí, ten krém na kůži. Můžeš to tak mít, já taky nesnáším nějaký věci...“

Tisknul se ke mně.
„Jsi prostě skvělej, takovej, jakej jsi! Já tě rozhodně měnit nechci,“ vysypala jsem to na něj a hladila ho při tom po vláskách. Miluju ho, panebože, tak moc!

A ucítila jsem, jak to napětí najednou povolilo. Sebík se taky nějak uvolnil. Vláčné ručky už se zase zpevnily a za chvilku si zas odběhl hrát na písek.

Jako by ho to mámino přijetí úplně osvěžilo.

A já věděla, že jsme tady, v propocených tričkách na rozpáleném prašném hřišti prožili mnohem víc, než jen jednu otravnou a ne moc povedenou aplikaci opalovacího krému.

Obrovskou chvíli důvěry a přijetí, která nás zase víc stmelila a přimkla k sobě.

Hm, mimochodem, co nesnesete na svém těle napatlané vy?

Taky nejsem fanda lepivých opalovacích krémů, ale když jsou tropy, tak to překousnu.
Co ale úplně nesnáším, je, když si musím někde na veřejném WC umýt ruce takovým tím děsně smradlavým levným chemickým mýdlem, to bych se zvencla!

Jsou tedy naše děti speciální živočišný druh, který má snášet na své kůži (i na jiných částech tělíčka a dušičky) úplně všechno bez mrknutí oka a nejlíp s úsměvem na rtu?

• Lehnout si rychle na krovky, když máma potřebuje přebalit plínku
  – jinak jsou zlobidla.
• Půjčit oblíbený kyblíček úplně neznámému chlapečkovi na hřišti, i když ho vidí poprvé v životě – jinak jsou lakomci.
• Nechat si polít hlavu vodou, i když nesnáší, jak jim to pak stéká do očí
  – jinak jsou hérečky?

Ne, jsou to lidi stejně jako my. Nemají menší pocity jen proto, že mají menší těla.
(Věděli jste, že až do 80. let 20. století se věřilo, že novorozenci necítí bolest, a některé operační zákroky se jim dělaly bez analgetik?!)

Dětské obavy, strachy, nepříjemné pocity i láska k nejbližším jsou stejně obrovské jako ty naše, už od narození. Už miminka cítí všechno, co cítíme my. A naše nepřijetí, nepochopení a nedůvěra je v dušičce taky bolí úplně stejně…

A moc dobře nás slyší, když říkáme kámošce: „On je fakt hrozná hérečka, já se z něj zblázním, když kvůli všemu vyvádí jak pominutej…“

Aby ti malí nemuseli být hérečky a zagorky

Nepomohlo by jim v tom našem složitém světě plném různých krémů, které se tam patlat smí a onam nesmí, a někdy zase na příkaz musí, spíš něco jako:

„Chápu, že se ti voda na hlavě nelíbí… ale je to potřeba, protože mám o tebe prostě velký strach, abys mi z úpalu nezvracel. Ukaž, otřu ti to...“ ?

A neposílilo by té naší malinké zagorce sebevědomí víc, kdyby jí máma řekla:

„Hele, promiň, mně se nechce teď pořád ohýbat. Nezkusila by sis přece jen půjčit ten písek od chlapečka, co myslíš?“ A ještě k tomu třeba zašeptala:

„Jestli se bojíš, můžu tam jít napoprvé s tebou?“

Jestli chcete znát správnou odpověď, leží ve vašem srdci. Já jdu dát svému malému pusu na čelo.

Přeju nám všem, ať prožijeme nádherný zbytek léta, plný laskavých dnů, které bychom si každičký jeden za druhým mohli vlepit do vzpomínkového fotoalba.

Pošlete hérečky a zagorky dál do světa, ať už jich nejsou plná pískoviště: