„Pojď už, jdeme domů!“ Řev.
Nedostanete ho ze hřiště?

Jak odejít z hřiště nebo herničky bez řevu a dohadování

Broučku, pojď, už musíme jít.“
(Prosím, ať to aspoň jednou jde bez řevu.)
Dítě si dál patlá bábovičku z bláta. Zářivě se na vás usměje. Hele, jak mi to jde!
„Zlato, pojď, doma nás čeká oběd a pak se na chvilku vyspinkáš.“ Berete mu lopatičku. Nechce ji pustit a začíná natahovat.

„Pojď, doma si dáme něco dobrýho,“ lákáte ho. Ukořistili jste lopatičku a dítě se pořádně nadechne: „Nééééééé! Uááááá!“

Ani se nerozhlídnete, nechcete vidět ty pohledy ostatních rodičů. Vždycky máte pocit, že vás v duchu odsuzují do nejhlubších pekel. Tak neschopnej rodič! To dítě si všechno hned vynucuje řevem! Ti si ho museli dobře rozmazlit.

Celí červení sbíráte hračky po pískovišti a potíte se až na zádech. Zkoušíte ho přemlouvat, lákat na tu mňam palačinku, která bude k obědu… a pak vás popadne hrozný vztek. Máte tohle zapotřebí? To se fakt nedá nikdy odejít v klidu?

Proč to z hřiště nejde po dobrém ani po zlém

Existuje celá řada vyzkoušených, doporučovaných – a zcela nefunkčních strategií. Koukněte na čtyři nejčastější a zkuste sledovat, co z toho děláte taky. Není to žádná snaha nachytat vás na švestkách :), ale pomoct vám prokouknout, co nefunguje. Abyste to mohli změnit a příště odešli v klidu ;)

1. Uplácení: „Pojď, cestou koupíme lízátko!”

Nebo: „Doma máme tu dobrou zmrzlinku, po obědě si můžeš dát.“

Párkrát to zabere. Vlastně to vypadá, že to docela funguje. Jenže příště, když ho chcete z hřiště odlákat, lízátko nefunguje. Je už ohrané. „Neee, mami, neechcii.“ Co mu slíbit teď?

Možná to ještě párkrát vyjde se zmrzlinou nebo novým dílem Krtečka, který na něj doma čeká… ale je tu ještě jedno úskalí.

Dítě se pomalu naučí: Když udělám, co po mně chceš, dostanu odměnu.

A za pár měsíců na vás třeba vybafne: „A co mi za to koupíš?“
To člověka až zamrazí, že?

Nemůžeme se pak ale na něj vlastně zlobit, když najednou chce úplatky. Naučilo se, že tak to na světě funguje. Přitom jsme jen chtěli vymyslet něco, na co se může domů těšit. Aby prostě odešlo rádo, a hlavně bez řevu a scén.

Ve skutečnosti jsme si tím dost možná zadělali na další protesty a řev, až mu jednou to lízátko (hračku, mobil…) nebudeme chtít dát.

Uplácení prostě k ničemu dobrému nevede, cítíte to?

Pojďme mrknout na další častou rodičovskou strategii:

2. Vyhrožování: „Jestli budeš dělat scény, tak sem přestaneme chodit!“

Když to „po dobrém“ nevyšlo, zkusí to většinou rodič ještě „po zlém“. Vlastně i proto, že už začíná ztrácet nervy, znáte to? Nebudete ho tu přece hodinu přemlouvat.

„Jestli budeš brečet, tak příště už na hřiště nepůjdeme.“
„Jestli se budeš vztekat, tak to dneska nebude čokoládka.“
„Tak honem pojď. A nevztekej se, nebo dostaneš na zadek.“
„Přestaň brečet, nebo ti jednu plácnu, ať máš proč! Nic se ti neděje. Nemůžeme tu zůstat celej den.“

A tady se většina těch situací úplně pokazí a zasekne. Víte proč?

Dítě cítí boj a začne bojovat taky.

Rozeřve se většinou ještě víc a už s ním není žádná řeč. Ze hřiště teď nechce odejít ani za příslib osmi lízátek namočených v čokoládě. (A vy mu už taky nemáte chuť cokoliv koupit.)

Taková výhrůžka totiž vlastně není nic jiného než nátlak: Udělej hned, co chci, nebo bude zle. Jenomže nátlak okamžitě způsobí protitlak, dítě tlačí zpátky, je to jeho přirozená reakce. Jste tam najednou jako dva protivníci. Proti sobě, ne spolu.

A v tu ránu je z celkem banální situace malá světová válka se šílenými emocemi – na obou stranách (protože rodič už by tu malou vřískající potvoru někdy taky nejradši zaplácl, co si budeme nalhávat).

Když dítě nakonec přece na nátlak poslechne, tak jenom ze strachu. Dokud je malé, nevypadá to jako problém, chcete přece, aby poslechlo. Nenápadně se tím ale taky učí poslouchat toho, kdo má zrovna nejvíc síly. A co až za pár let ten silnější nebude rodič, ale třeba kápo party? Strach prostě nikdy není dobrá pohnutka.

A co třetí strategie? Podívejte, jak (ne)funguje:

3. Divadýlko: „Tak já tě tu nechám a půjdu sama, ahoj.“

Rodič už neví, jak to udělat, a nechce se s dítětem přetahovat. Jde na to tedy od lesa: předstírá, že jde pryč. Dítě se lekne, že ho tam máma nebo táta nechá, a pospíší si. Skvělá taktika, zdá se.

Většinou dokonce i funguje. Dítě se sice možná rozpláče, ale rozběhne se za rodičem. Vypadá to, že se podařilo přesně to, co máma nebo táta chtěli: Dítě více méně z vlastní vůle jde ze hřiště pryč. Trochu brečí, ale to za chvíli přejde. Vyhráli oba!

Pojďte se teď na to ale podívat z trochu jiné strany.

Vlastně tím taky vyhrožujeme, jen se to tváří o něco míň zle. Ve skutečnosti je to ale totéž: Jestli hned nenecháš toho, co děláš, a nepoběžíš za mnou, ztratíš mě.

Dítě tu nechce zůstat samo. Ztratit mámu nebo tátu je přece tak děsivá věc! Ještě horší než představa, že na hřiště přestaneme chodit. A tak vyhoví, aby o rodiče nepřišlo.

A pak jsou i děti, co na větu: „Tak já jdu, papa,“ nereagují. Buď jsou zrovna tolik zaujaté hřištěm, že je jim to pro tuhle chvíli fuk, nebo prostě cítí, že to rodič nemyslí vážně. Zvlášť jestli už tuhle větu slyšely víckrát a nic se nestalo, nikdy jste skutečně neodešli, jen popošli pár metrů a dělali, jako že nekoukáte.

Ty starší pak klidně řeknou: „Tak jdi, mami, proč nejdeš?“ A máte to.

Navíc, i když jste to vůbec nemysleli špatně,

právě jste dítěti ukázali, jak dělat věci jen „na oko“ a dosáhnout svého tím, že si vymýšlím.

A často se tím nechtěně udělá i první zářez do vzájemné důvěry. Důvěra je vůbec veliké téma, ale o ní víc někdy příště, teď pojďme na poslední, čtvrtou nefunkční strategii. Rodič ji většinou použije, když už hoří a dítě neutišitelně řve.

4. Nouzový ústup: Rychle ho odnést

„Pojď, prosím tě, to přežiješ.“
„Co už s tebou mám dělat?! Prostě jdeme a hotovo. Nemám na to nervy.“
„Tak teď prostě půjdeme, ať se ti to líbí, nebo ne.“

A už ho cpeme do kočárku. Dítě se vzpouzí, propíná do luku, nenechá se připoutat ani za nic a vříská, jako by mu šlo o život – a my už jsme doběla rozžhavení vzteky. Nemáte někdy sto chutí ho tam vážně nechat a jít si po svých? Ten řev prostě drásá nervy, a když už jste zkusili všechno a dítě stejně řve na celé kolo, kdo to má vydržet!

Co už s ním jiného – moc nemluvit, čapnout, rychle sbalit všechny ty jeho (i svoje) emoce a odejít, jak nejrychleji to jde. Ať jste aspoň pryč od všech těch lidí, co asi nemají na práci nic lepšího, než koukat, jak moc to svoje dítě nezvládáte. Znáte to?

Je úplně jasné, že chcete situaci rychle vyřešit a utnout, neroztáčet tu scénu donekonečna. Ale… nějaké „ale“ už jste tu čekali, že? :) Jde totiž o to, jestli

chcete problém rychle vyřešit jen pro teď, nebo vám jde o trvalé řešení do budoucna.

Když dítě popadnete a odvlečete pryč, protože už sami pěníte a nevidíte jinou možnost, vaše reakce vychází ze vzteku (nebo zoufalství, bezradnosti, z nepříjemných pocitů). Jeden „vztekloun“ se tu pak vlastně snaží zpacifikovat druhého vzteklouna. A z toho jen těžko může vzniknout mírové řešení, cítíte? Je to nouzové řešení pro teď.

A i když může krátkodobě zafungovat, nijak nepomáhá tomu, aby se dítě příště neseklo znovu. A navíc si z té situace možná odnáší:

na mých pocitech nezáleží, máma/táta mě neslyší, jsem na to sám.

Přitom stačí málo, abyste spolu našli řešení, které mezi vámi buduje porozumění pro teď i do budoucna – a ve kterém se oba můžete cítit dobře.

Tak jak odejít v klidu a nezavařit si?

Vyzkoušejte dva jednoduché kroky. Ale ještě než na ně dojde, pojďte se na moment podívat na celou situaci z druhé strany, protože vám to pomůže pochopit, co se tam vlastně děje. A pak to i v pohodě vyřešit.

Představte si, že máte chvilku pro sebe a rozhodnete se podívat na nový film. Je výborný. Reálné postavy, fascinující zápletka, úžasná atmosféra… Zaberete se do něj tak, že úplně zapomenete na svět kolem. Už už to vypadá, že se dozvíte…

Cvak!

Partner k vám nepozorovaně přijde a zaklapne vám notebook.
„Pojď, musíme jít, nebo přijdeme pozdě!“ houkne netrpělivě a balí si tašku.
„Kam?!“ nechápete.
„Jdeme do divadla se Simonou a Pavlem, já ti to neřek? Aha, no tak jdeme. A musíme hned vyrazit, jinak to nestihneme.“

Jak se s tím máte? A co vás napadá? Možná něco jako:

Tos to nemohl říct dřív? Naplánovala bych si večer jinak! Potřebuju ještě napsat e-mail ségře, aby věděla, jak s tím víkendem. A kdyby nic jinýho, je neskutečně neslušný někomu brát věci z ruky a nedat mu už ani chvilku!

I když děti na pískovišti budou mít v hlavě trochu jiná slova, jejich pocity jsou podobné. Bábovičky sice nevypadají tak napínavě jako film, ale děti se svou zábavou dokážou nechat absolutně pohltit. A úplně stejně jako my – když musí jít, potřebují to vědět dopředu a mít čas dodělat si to svoje.

A proto když chcete odejít v klidu, první krok je:

Řekněte mu to předem

Úplně na rovinu, přesně tak, jak to je. Bez kliček. Třeba takhle:

„Péti, za půl hodiny potřebuju jít. Budu pak mít hlad a ráda bych doma ještě něco stihla, než odjedem k babičce. Ještě ti řeknu, až se to bude blížit, jo?“

Dítě je rázem v úplně jiné situaci: ví, co se bude dít, kdy a proč.

A že děti nemají jasné pojetí o čase a „půl hodiny“ pro ně nic neznamená? To vůbec nevadí. Už jen ta informace, že za chvíli potřebujete jít, jim pomůže se orientovat.

Můžete se taky domluvit, jak moc dopředu chtějí upozornit, že už se blíží čas jít. Můžete s tím experimentovat a zkoušet, co vám spolu vyhovuje nejlíp. Potřebují si pak pohrát ještě pět minut? Patnáct?

A jestli máte teprve batole, které sotva žvatlá – řekněte mu to taky:

„Broučku, potřebuju už pomalu jít, abychom stihli v klidu oběd a všechno. Nemusíme hned teď, ale za chvilku.“

Hlavní věc je, že dítě nezaskočíte a ono má šanci se na odchod připravit. A nechte jemu i sobě dost času. Klidně s tím předem počítejte a jděte mu o odchodu říct radši o dvacet minut dřív, ať nejste v presu. Protože když už jste sami pod tlakem, těžko pak dokážete netlačit na dítě.

Když začnete odcházet včas, dokud jste ještě v klidu, zvládnete spolu i druhý krok:

Zeptejte se ho, co ještě potřebuje dodělat

Zahrňte do plánu i to, že si dítě bude chtít něco dodělat nebo si něco ještě na hřišti užít. Dostavět řadu pěti báboviček, sklouznout se naposledy na klouzačce, pohrát si chvíli v domečku. Klidně to můžete rovnou tak podat:

„Budem pomalu muset jít, co ještě potřebuješ dodělat, abys byl spokojenej a mohli jsme odejít?“

A opravdu mu ten čas dejte, aby si mohlo dodělat, co potřebuje. Ale nejde jen o čas. Zařizujete tím ještě jednu důležitou věc:

Říkáte tím svému dítěti, že to, co potřebuje ono, je pro vás stejně důležité jako to, co potřebujete vy. A otevíráte prostor pro spolupráci.

Děti jsou totiž geniální v tom, že nám vrací, co „zasejeme“. Určitě jste si toho sami tisíckrát všimli, třeba když na vás dítě vyhrklo vaši oblíbenou hlášku. A když uvidí, že vás zajímá, co potřebuje, a má to pro vás váhu, nebude pak mít problém slyšet na to, co potřebujete vy.

Naučí se totiž od vás:

Aha, mamka nebo taťka teď něco nutně potřebujou a je to stejně důležité jako moje bábovky.

Zavírali a už to vypadalo na scénu, syn nechtěl jít pryč a bránil se, nesl jsem ho pryč a on se začal zoufale sápat na bagr… projelo mi hlavou, že prostě nechce domů, a že když už ho mám v náručí, bude pro všechny nejlepší ho odnést, rychle obout a pryč, protože když si začne zase hrát, bude to stejně nekonečné a budu zase odchod muset začínat nanovo...

...ale odolal jsem a s mrazením v zádech ho v prázdné herně dal ještě k bagru, vysvětlil jsem mu ale, že už opravdu musíme jít, protože celá herna (i bagr) už jde hají... hrál si s ním asi minutu a půl a pak si to sám namířil k odchodu. Kdybych ho k bagru už nepustil, byla by z toho scéna na půl hodiny (minimálně).

– Martin Šulc, táta z kurzu Výchova Nevýchovou

Budete odcházet jako hvězda hřiště :) a poznáte to na dětech

Tenhle jednoduchý postup má řadu výhod. Nejen, že začnete odcházet z hřiště i herniček společně, v klidu, a ubyde hysterických scén. Ale když na dítě přestanete vymýšlet (byť dobře míněné) kličky a fígle, ono vám je nebude vracet. A budete čím dál víc fungovat jako dva parťáci, kterým záleží na tom, aby se i ten druhý měl dobře. To stojí za to, co říkáte?

Vůbec se teď netrapte tím, jestli jste se při čtení u pár výchovných kliček přistihli, a příště to na hřišti prostě zkuste jinak ;) Nikdy není pozdě změnit, co nefunguje.

 

P.S. Podobných nefunkčních strategií a „fíglů na děti“ máme v sobě zažraných spoustu, často z vlastní výchovy, pozorujete to taky? Někdy je používáme úplně automaticky a pořád dokolečka, i když vlastně moc nezabírají.

Pojďte je prokouknout a vyměnit za funkční komunikaci, ať už s dětmi nemusíte bojovat. Natočili jsme pro vás Rodičovský seriál zdarma
– pomůže vám s tím. Hned v prvním dílu vás možná překvapí, jaký jste typ rodiče :)

Zjistit, jaký jsem typ rodiče

Pro spoustu rodičů jsou odchody ze hřiště noční můra.
Pošlete článek dál:

Jste připraveni udělat další krok?

Využijte možnost vyzkoušet si kurz na 14 dní.
Nebo začněte s novým rodičovským seriálem.

Spustit seriál

Otestujte si v 1. dílu, jestli vaše výchova vede tam, kam chcete. Víte, jakou reakci můžete od svých dětí čekat?

Svůj email nám svěřilo už přes 190.000 rodičů.
Kdykoliv se můžete jedním kliknutím odhlásit :)

Prolistovat kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Při čem jste se přistihli? :)