DUDLÍK: Jak ho odnaučit bez slz?

Děti to vědí. Čtěte, co by vám na internetové diskuzi poradili
sami předškoláci a batolata, kdyby jen mohli :)

Tak velkej, a ještě má dudlík? Ty ostudo!“
„Když bude takhle dlouho dudlat, určitě si zkřiví zuby!“
„Děti ve školce se ti budou smát, uvidíš...“
Sbor kolemjdoucích, sousedů a širokého příbuzenstva to asi myslí dobře a chce pomoct. Ale rodič si jen říká – AU!

Tyhle věty umí rýpnout do živého. A vypustit na povrch tu největší obavu: Selhali jsme? Jsme neschopní rodiče, že jsme mu ten dudlík nedokázali vzít dřív?

Jenže jak na to teď, když z ležícího miminka už vyrostl brouček, co se o „didi“ umí sám přihlásit a přesně ví, ze kterého šuplíčku v komodě ho máma večer před spaním vytahuje?

Možná jsme se při hledání finty, jak to s dudlíkem skoulet, trochu pozapomněli zeptat toho nejdůležitějšího rádce: vlastního dítěte.

Že ještě neumí odpovědět? Nevadí.
Koukněte, jak by to asi vypadalo, kdyby si o dudlících a rodičích na supertajném internetovém fóru děti psaly tak, jako si my povídáme o nich. Budete zírat:

Máma mi bere dudlík…

Uzavřená skupina Ukecálci > Dudlání

blog-20170201-matyasMatyáš (2)
Prosím vás, jak jste se zbavili dudlíku? Máma mi ho pořád bere a já bez něj nemůžu usnout. A nejde jí vysvětlit, že ho potřebuju. Co zabralo vám? A nevíte, proč mi ho bere takhle najednou? Dělo se vám to taky?
Ještě před měsícem nikomu nevadil. Díky

12. ledna 2017 v 19.27 - Odpovědět - To se mi líbí


blog-20170201-lenaLéňa Svéhlavá (4)
Já dudlám dodnes, pomáhá mi to uklidnit se před spaním. Často mi nejde bez dudlíku usnout. Lidi mámě říkají, že mi ho má vzít, zubařka hrozí, že budu mít předkus nebo křivý zuby, babičky mi ho berou, že je to ošklivý. Netuším, proč mi ho nejdřív dávali, i když mi zpočátku nechutnal, a pak mi ho najednou zkouší zase vzít, že už jsem velká. Rodiče za mnou ale stojí a nechávají to na mně. Je to super emoticon-smile Zkus to mámě vysvětlit, že je to pro tebe důležitý! Určitě to spolu nějak vymyslíte.

12. ledna 2017 v 19.30 - Odpovědět - To se mi líbí


blog-20170201-masinfiraMašin Fíra (6)
Když mi bylo dva a půl, můj děda měl doma takovej super vláček a já ho hrozně chtěl. A on že prý mi ho dá, když mu za něj dám ten dudlík. Nepřišlo mi to úplně fér (k čemu mu bude můj dudlík? Přišlo mi, že jen používá něco, co já chci, aby mě dotlačil k něčemu, co chce on) a svůj dudl jsem miloval, ale vláček nakonec zvítězil. Večer mi to pak bylo líto, nešlo mi usnout a skoro jsem si přál, abych mu mohl ten vláček zase vrátit. Taky jsem se nakonec naučil spát bez dudlíku. Ale jak píše Adámek – zkus to mámě vysvětlit, určitě to pochopí. emoticon-win Chápu, že ve dvou letech se ti ještě špatně mluví, ale zkus to.

12. ledna 2017 v 19.39 - Odpovědět - To se mi líbí


blog-20170201-radimRadim2009
Jo, to chápu, že mohlo být nepříjemný, když ses musel najednou rozhodnout mezi dvěma věcma, co jsi fakt chtěl. Ono to dědovi přišlo asi dobrý, že ti po dudlíku třeba nebude tak smutno, když budeš místo něj mít něco jinýho. Nebo tak něco, víš co. Oni to s náma myslej vždycky dobře, i když jsou tam občas takový zvláštní nedorozumění. Já jsem si třeba sám vymyslel, že ve dvou vyměním dudlík za motorku, a byl jsem s tím úplně v pohodě, protože jsem s tím přišel sám.

Myslím, @Matyáši, že má o tebe máma strach, abys nepotřeboval dudlík ještě ve škole a děti se ti nesmály, a abys neměl špatně tvarovanou pusu a křivý zuby… Někdy se to totiž děje. emoticon-win

12. ledna 2017 v 19.49 - Odpovědět - To se mi líbí


blog-20170201-adamekAdámekkkk (2r8m)
Když mi bylo asi 2,5, tak jsem si dudlík rozkousal a vyhodil ho do koše. Bylo mi to pak pár dní líto, že dudák už není, a chtěl jsem ho vylovit. V noci mi po něm bylo hrozně smutno. Po pár dnech jsem si zvyknul bez něj. Takže jo, vím, že je to bez něj těžký, ale přežít se to dá emoticon-glasses. Určitě to ale zkus mámě vysvětlit, třeba to pochopí. Vždycky je to lepší v pohodě a bez pláče.

12. ledna 2017 v 19.50 - Odpovědět - To se mi líbí


blog-20170201-mikuldaMikulda (3)
To já jsem svůj ztratil, když mi bylo něco přes dva roky, a u nás v lékárně neměli moji značku. Máma mi koupila jinej, ale ten byl příšernej. Vůbec mi nejel. Pár dní jsem to zkoušel, jestli mi přece jenom nezachutná, ale pak jsem si nějak zvyknul bez něj a přestal jsem to řešit. Brácha byl tehdy úplný mimino, tak jsem se na dudlík vykašlal s tím, ať si dudlaj mimina, že už jsem velkej.

Jsem fakt rád, že se máma fakt snažila sehnat ten můj a netlačila na mě. Že jsem si k tomu mohl dojít sám. Přišel jsem si rázem hrozně velkej! emoticon-glasses

12. ledna 2017 v 19.57 - Odpovědět - To se mi líbí


blog-20170201-vojtisekVojtíšek (3)
V půl roce jsem svůj dudu vypliv tak, že ho máma nemohla najít. Ani další den, ani potom. Ani mě to moc netrápilo. Jsem ale moc rád, že ho máma fakt zkoušela najít. emoticon-smile Kdyby ho třeba jenom schovala a kecala mi, bylo by mi to asi fakt líto.

12. ledna 2017 v 19.59 - Odpovědět - To se mi líbí


blog-20170201-stydlinkaAnonymniMimino258 (6)
To naši prostě rozhodli, když mi byly asi dva, že stačilo a že jsem velká, a dudlík mi ustřihli. Vůbec pak nefungoval. Bylo mi to hrozně líto. A fakt jsem potřebovala na usnutí něco cumlat, tak jsem si začala cucat palec. Máma se bála, že mi to zůstane, a natírala mi to nějakým pálivým sajrajtem, ale mně fakt nešlo přestat. Dělám to tajně doteď. emoticon-sad Prý z toho můžu mít křivý zuby, ale jsou furt rovný, tak nevím.

12. ledna 2017 v 20.03 - Odpovědět - To se mi líbí


blog-20170201-honzikHonzík (3,5)
Tyjo, mně se to ZROVNA povedlo, to jsem rád, že to můžu s někým sdílet! Máma to nechávala úplně na mně. Dlouho se mi nechtělo, ale teď najednou – ani nevím proč, prostě jsem chtěl být bez dudlíku. Říkám včera večer mámě, že to chci zvládnout, usnout bez něj. Máma se ptala, jak mi může pomoct, tak říkám, že když mě bude hladit po zádech a já si budu držet lvíčka. Dudlík jsem pro jistotu taky držel v ruce. A usnul jsem, hele, ani nevím jak! Přijdu si hrozně hustej, mám takovou radost! emoticon-glassesemoticon-glassesemoticon-glasses

12. ledna 2017 v 20.15 - Odpovědět - To se mi líbí


blog-20170201-anonymnimiminkoStydlínka3
Teda to jsi fakt dobrej, já si spaní bez dudu neumím vůbec představit! :O

12. ledna 2017 v 20.16 - Odpovědět - To se mi líbí


blog-20170201-adelkaAdélka Adelee (11)
Já už si upřímně nepamatuju, jak jsem to měla s vlastním dudlíkem, ale teď to máma řeší s malým bráchou, tak to drama vidím z druhý strany – tak já ji sem pozvu, ona je fakt hrozně v pohodě – určitě bude mít nějaký nápad,
jak to s tvojí mamkou domluvit! emoticon-win Je to ok?

12. ledna 2017 v 20.17 - Odpovědět - To se mi líbí


blog-20170201-matyasMatyáš (2)
Jo jasně, budu rád za každou pomoc. Chtěl bych to už zkusit bez dudáčku, ale nevím jak… Dík emoticon-smile

12. ledna 2017 v 20.28 - Odpovědět - To se mi líbí


blog-20170201-sonaSoňa Siri Kopecká (37)
Zdravím, jsem mamka Adélky, díky za pozvání… emoticon-smile Musím říct, že mě vaše diskuze fakt zasáhla… To, co psala na začátku Léňa, mi dává odvahu nepodlehnout hlasům z okolí a stát za synem.

Můj mladší syn (2,5 roku) se teď totiž na dudlík hodně upnul, co začal chodit do jeslí, a já se opravdu bojím, aby se mu nekřivily zuby… Zubař říkal, že to u něj už začíná opravdu hrozit, tak já se s ním zkusím domluvit, jak jste radili, a dám vědět, jak to šlo.

@Matyáši, vím, že to je těžký, ale určitě to usínání zvládneš i bez dudlíku... Nepomohlo by ti, kdyby se k tobě maminka teď víc tulila, mazlila tě, držela tě za ruku?

Tak by mohla pochopit, že jí při tom odvykání hodně potřebuješ. Dej mamce najevo, že to taky chceš zkusit, usnout bez něj… zkus si jen tak položit dudáček vedle sebe, aby to máma viděla, a chyť ji třeba přitom za ruku, co myslíš?

Zkuste to spolu vymyslet, věřím, že si porozumíte! Budu na vás moc myslet. <3

12. ledna 2017 v 20.36 - Odpovědět - To se mi líbí


blog-20170201-lenaLéňa Svéhlavá (4)
Držíme palce! Dejte určitě vědět, jak to dopadlo!

12. ledna 2017 v 21.40 - Odpovědět - To se mi líbí


blog-20170201-sonaSoňa Siri Kopecká (37)
Chci vám napsat, jak jsme to zvládli…

Jsou to dva týdny a Joniš je bez dudlíku! emoticon-glasses Po tom, jsem vám sem psala naposled, jsem šla za ním a všechno mu to řekla. Normálně mu povídám: „Ty, Jonýsku, já vím, že ti ten dudlík dělá moc dobře. Jenže se bojím, že budeš mít křivý zoubky a bude tě to potom hrozně mrzet. Ale nechci ti ho jen tak vzít, je to tvůj dudlík, víš co. A tak nevím, co s tím. Pomůžeš mi, prosím?“

On nic neřekl a dlouho si dál hrál s dudlíkem v puse, až jsem si začala myslet, že mi nerozuměl a že je to zbytečný. Pak ke mně najednou přišel a dudlík mi podal. A šel si hrát bez něj. Když byl čas na spaní, začal se po něm ale zase shánět a plakal. Byla jsem rozhodnutá s ním jednat upřímně, udělat to nenásilně, tak, jak jsme se dohodli… a tak jsem mu dudlík znovu na spaní dala.

A tak to šlo pár dalších dní. On to zkoušel bez něj, ale na spaní a do jeslí ho potřeboval. Jednou mu nešlo usnout, ale dudlík nechtěl, a byl z toho celej nešťastnej a plakal. Nevěděla jsem, co mu poradit, tak jsem ho jen držela a hladila. Bylo mi ho moc líto, bylo vidět, že je to pro něj vážně těžký. A on se vyplakal, chytnul se plyšové želvy, co hraje melodie, a usnul.

Druhý den si vzal s sebou želvu do školky a od té doby se jí nechce pustit. Dudlík pro jistotu vozím ještě všude s sebou, ale neptá se po něm. Chápu, že v poslední době na něj bylo hodně změn a on se potřebuje něčeho chytnout – a hrací želva nekřiví zuby. Takže třikrát sláva! emoticon-smileemoticon-smile

Moc vám tady všem děkuju, bez vaší diskuze by to tak dobře neproběhlo. Takhle mám dobrý pocit, že jsme to zvládli fakt spolu.

27. ledna 2017 v 22.48 - Odpovědět - To se mi líbí


icon-envelope-yellow Soukromá zpráva:

Pro mámy (a táty), co teď taky řeší dudlík a jsou na vážkách...

Taky se vám při čtení až tajil dech, co všechno naše děti umí vnímat? (Třeba jak Vojtíšek poznal, že to na něj máma nehrála, a byl za to rád!) A určitě už vám taky došla jedna veliká věc: S dudlíkem jde často o víc než jen o křivé zoubky.

Jde o důvěru. Že ho v tom velkém kroku nenecháme samotného a bolavého. Důvěru, že jeho bolístky a strachy můžete vždycky řešit spolu i bez slz.
Protože my je máme taky.

Jo, i ti velcí rodičové, i když už dávno umí usínat sami, mívají zase jiné bubáky.

A jestli je to u vás doma právě teď jeho okousaný cumlík, co vás pálí (a to, jestli vám za něj doktorka na prohlídce vyhubuje) – svěřte mu to. Jako to udělala máma Soňa.

Na rovinu a jednoduchými slovy s ním promluvte o tom, proč vás jeho dudlan najednou štve. I když třeba ještě neumí tak úplně odpovědět.
Je docela možné, že ta slova vaše holčička nebo kluk nepochopí hned první den. Ani ten další. Ale co ucítí okamžitě, bude ten veliký hřejivý pocit, že rodiče nekopou proti němu. Ale že jsou v tom s ním.

A pak se, mámo, táto, možná i u vás doma za pár dní či týdnů stane velká sláva, podobná tomu, co zažili ve stovkách Nevýchovných rodin: když totiž přestanete na dítě tlačit, za pár dní dudlík odevzdá samo. A bude na sebe pyšné až do oblak :) A vy na sebe taky <3

S láskou a úctou ke všem dětem i rodičům
Vaše Nevýchova

 

Nakoukněte do hlavy i těm nejmenším, co ještě nemluví. První krůčky k opravdovému porozumění vedou přes náš Rodičovský seriál zdarma. Jestli jste ho ještě neviděli, mrkněte na první díl tady.

Taky právě oddudlíkováváte? Anebo vás pobavily hlášky dětí?
Sdílejte článek dál :)

Jak jste to měli s dudlíkem vy?