VELKÝ PRŮVODCE:

Jak zvládnout zubaře i bez krokodýlích slz a pokousané sestřičky

4+1 tipy podle skutečných příběhů rodičů, co to s dětmi zmákli.
A sblížilo je to ještě víc

Bojíte se zubaře?
Já hrozně.
Jde mi mráz po zádech, jen slyším to slovo. To drnčení, bolest, píchání, vrtání, trhání… brrr fuj!

A představa, že to moje heboučké, usměvavé, milované batole bude muset podstoupit i jenom zlomek toho?! No to je čirá hrůza.

Jenže co nadělám, zubař je potřeba. Dlouho jsem to odkládala,
ale už je to tady.

Chystáme se s dvouletým Filim na první prohlídku k „pidi zubaři“, jak mu říkáme

Nečekám, že mu něco budou dělat, ale jsem z toho nervózní – co když pusinku ani neotevře? Na mě zuby vycení jen při společném blbnutí a dovnitř si donedávna nechtěl nechat sáhnout ani od mámy, natož od nějaké cizí paní!

Mám ve zvyku být připravená na nejhorší scénáře předem, aby mě nic nepřekvapilo. A tak si to představuju:

Stojíme v bílo-kovové, sterilní ordinaci, na stole se třpytí spousta ostrých nástrojů. Svírá se mi žaludek už jen z toho místa. Fili to cítí a bojí se za mě i za sebe. Ví, že tady něco nehraje. Drží se mě jako klíště a natahuje. Zubařka se sestrou ho přesvědčují:

„No tak, takovej velkej kluk, pusť se tý maminky! Ty jsi teda pěknej mamánek. Vždyť o nic nejde, jen se ti podíváme do pusinky. No tak, udělej ááá! Koukni, krteček se tady na tebe směje. A jak ten umí otevírat pusinku!“

Fili se bojí, neví, co se bude dít. Já rudnu pod kritickými pohledy doktorky i sestry, jaké to mám nesamostatné dítě, a držím se, abych nezačala automaticky vysvětlovat: „On je normálně ale úplně v pohodě, fakt, to jen dneska, asi se špatně vyspal…“

Potím se nervozitou, v čekárně jsou další lidi, jenom tady zdržujeme.

Takhle to nechci ani za milion. Jenže co s tím?

Držet ho a nechat ho ošetřit proti jeho vůli? Nechat ho řvát a vidět tu křivdu v jeho očích?

Jde to vůbec jinak? Chtěla jsem se vybavit opravdovými zkušenostmi, ne radami z časopisu. A tak jsem udělala průzkum mezi rodiči. Jak to udělaly ostatní mámy, kterým to šlo u zubaře hladce. A vylezly mi z toho...

4 zásadní tipy, jak můžete zubaře zvládnout bez slz a násilí i vy

TIP 1: Řekněte mu předem, co se bude dít

A vůbec nejlíp si všechno rovnou vyzkoušejte:

  • posaďte dítě do křesla a vezměte si roušku jako paní doktorka (stačí i bílý nebo zelený šátek),
  • posviťte si do pusy (obyčejnou baterkou),
  • zkuste mu „jako“ rejdit zrcátkem v puse (my nacvičujeme s malou kovovou lžičkou).

Zkuste si to párkrát v uvolněné atmosféře doma a naživo to pak zvládnete daleko líp – oba budete vědět, co čekat.

A když vaše dítě kromě preventivní prohlídky čeká i zákrok? Všechno mu pravdivě vysvětlete – kreslete obrázky, bolavé zoubky si pojmenujte a povězte si jejich příběh (třeba jak zoubek ke kazu přišel a jak se vyléčil).

Třeba jako to udělala Katka Burešová se svou šestiletou Eliškou:

„Elišku začal bolet zub. Zubař řekl, že má zánět v kanálku. Dal nám na vybranou: vyčistit kanálek, nebo vytrhnout zub. Zvolila jsem trhání, ale Eli se bála tak moc, že se rozplakala. Pan zubař řekl, že to jen zkusí – ukázal jí na prstu, jak zub obejme, a že by pak jen zkusil viklat – a když bude Eli chtít, jen zvedne ruku a on přestane. Eli ji zvedla hned poté, co zub chytil. On přestal, dal jí čas, ale ona se bála víc a víc. Už byla tak vyplašená, že se bála všeho, a říkala jen, že se bojí… Domluvili jsme se tedy, že počkáme v čekárně, až se trochu uklidní.

V čekárně jsem Eli objala, řekla jí, že je v pořádku se bát, že i já se někdy bojím. Omluvila jsem se za to, že jsem rozhodla za ni, a vysvětlila jsem jí, co je to ten zánět kanálku. Nakreslila jsem jí zub, dásně, kanálek, klepala jsem na zoubek a ukazovala, jak ten nerv zlobí a jak ho zubař potřebuje uspat, aby už nezlobil. Taky jsem jí řekla, že bez ošetření bude ten zub možná bolet ještě víc a bude to bolet i zítra a celý víkend, a že když dá panu zubaři šanci, ten nerv umře a ona bude mít klid. Chvíli chtěla jenom mazlit a pak se rozhodla, že to chce zkusit.

Teď už vím, že děti se někdy bojí jen proto, že i když jim říkáme, co je čeká, neumí si to představit. Po nakreslení zubu a nervu a zobrazení toho, jak ťuká a jak nerv bude umírat, přišlo Elišce najednou všechno ‚v poho‘.“

Eliška sebrala odvahu a šla do ordinace zpátky. Jak to dopadlo? Nechala si kanálek nakonec vyčistit? Konec příběhu se dozvíte hned za chvilku. Teď ale ještě jeden megadůležitý krok:

TIP 2: Nelžete mu. Fakt ne

Ani „aby se nebál předem“. Jestli víte, že ho paní zubařka píchne nebo mu bude v puse něčím drnčet, kápněte božskou. I když se zdá zbytečné, aby se dítě bálo dopředu.

Když dětem něco zatajíme, pomůžeme jim pak bát se na tom divném bílém křesle míň?
Nemyslím si. Koukněte, jak tuhle rodičovskou „ochranu“ odnesly dvě mámy – a pamatují si to celý život:

„Vždycky jsem se cítila podvedená, když mi něco na tajňačku doktoři udělali. Ani to nemělo ten efekt, že bych se míň bála, protože jsem se pokaždé bála preventivně, co mi zas udělají!“

- máma Tereza

„Chodila jsem jako pozůstatek socialismu v první třídě k zubaři ve škole. Paní doktorka mi řekla, že se mi viklá zub a že mi ho přeměří... a byl venku. Brala jsem to jako velkou zradu a dodnes si pamatuju, jak jí, sedmiletá, říkám: ‚To jste mi mohla říct, že mi ho chcete vytrhnout, já nejsem ani malá, ani blbá.‘“

- máma Zuzana Járová

TIP 3: Nepodléhejte křivým pohledům

Rodiče musí často v těchhle situacích ustát ještě další obrovský stres navíc. Spousta doktorů je zlatých, ale přece jen se může stát i opak.

Může se stát, že sestřička obrátí oči v sloup, že nechcete svoje dítě nutit násilím. Nebo si se zubařem vymění tichý pohled „Jak moc neschopné matky na světě jsou?!“ Někdy doktor tlačí a přesvědčuje, dítě pláče, čekají další pacienti. Dost hrůza.

Není divu, že tolik maminek děti radši podrží a přestojí chvilku řevu, hlavně ať už to mají za sebou.

Já s tím třeba bojuju hrozně často. Když se na mě doktor se vší svou autoritou přísně podívá nebo na mě něco kriticky štěkne, hned se červenám, měknou mi kolena a odvaha vzdorovat mě opouští. Sestra nade mnou pohoršeně potřese hlavou a já bych se nejradši studem propadla.

Snadno začnu pochybovat, jestli celé to mámování náhodou nedělám od začátku do konce úplně blbě.

Pomohlo mi až, když jsem si všimla, že během jednoho dne slyším klidně i čtyři různé názory na svoje dítě i moje schopnosti jako mámy. Fili je tedy prosím: slušně vychovaný, klidný, neuvěřitelně samostatný, odvážný, vzteklý, zcela závislý mamánek, napřed i pozadu – a to všechno během jediného dne, když stihneme potkat dost lidí.

Víte co, ono to nemůže být všechno absolutní pravda najednou. Anebo naopak jo, od každého trochu. Protože všichni jsme takoví. Já jsem zároveň sebevědomá i ustrašená, milá a protivná – podle situace. Proč se tedy nechat zviklat tím, co si o nás říkají v ordinaci, kde jsme jednou za rok? Tamto jsou cizí lidi. Fili je můj.

Není to pro mě jednoduché a chce to odvahu, ale dělám na tom, co mi přijde nejdůležitější:

Aby Fili věděl, že máma je tam s ním. Že ho nedá. Nepůjde proti němu.

A může se na ni spolehnout.
Nervózní sestřičce zkuste třeba říct: „Promiňte, že zdržujeme, ale my to máme prostě jinak, potřebujeme oba ještě chvilku času…“

I kdybychom měli od zubaře tentokrát odejít s nepořízenou a vrátit se za týden.

A s tím souvisí další důležitá věc:

TIP 4: Dejte mu dost času

A tím myslím opravdu celou obrovitou kupu času.

Ne počkat 10 minut, načež nervy stejně rupnou („Přece tady ty lidi nenecháme čekat, koukej, jak blbě vypadáme, pojď, to vydržíš...“), a stejně ho dotlačit k tomu, co se po něm zrovna chce.

Pokud to aspoň trošku jde, vyčleňte si na návštěvu zubaře nějaký čas navíc, ať nemusíte hned potom spěchat do banky a k babičce. Ať je to opravdu na pohodu.

Nechte to na dítěti. Pusťte před sebe klidně i několik pacientů. Dítěti může trvat, než se odhodlá, ale stojí to za to – a jestli váháte, přečtěte si, jak do toho jdou jiné mámy:

O Elišce a její bezvadné mámě už jste četli výš. Tady je zbytek jejich příběhu – o tom, jak si v čekárně daly spoustu času a jak máma opravdu počkala, až bude Eliška sama připravená:

Po tom, co jsem Eli všechno vysvětlila a nechala rozhodnutí na ní, se chtěla chvíli jenom mazlit a pak se sama rozhodla zkusit čištění. Šla jsem se zeptat sestřičky, jestli to ještě půjde. Odpověď byla, že ano, ale musíme počkat, až budou hotoví objednaní pacienti. Nakonec jsme tam tedy strávily necelé dvě hodiny.

Když jsme do ordinace přišly znovu, Eli byla úplně v klidu, nechala si říct všechno, co se bude dít, a oznámila, že chce kanálek vyčistit. Pan zubař vše vysvětloval, ona se bála, ale už to zvládala.

Večer, než usnula, mi ukazovala, co se dělo s tím zoubkem, jak zlobil a ťukal, a co bylo dál. Řekla jsem jí, že překonat strach je velká věc a že jsem na ni pyšná, jak to zvládla – a ona povídá, že byla ráda, že jsme jí dali čas navíc, že se cítila milovaná.

Už nikdy nebudu rozhodovat za dítě, i když si myslím, že vím, co je pro něj nejlepší. A budu si pamatovat, že zvládnout to všechno v klidu, i když je před doktorem „trapné“ odejít, se vyplatí – dítě je na prvním místě, jsme v tom spolu a vrátit se můžeme vždycky.

- Katka Burešová

Aby se moje dítě cítilo milované při návštěvě zubaře? Boží, to přesně chci!

I kdybych kvůli tomu musela ustát deset odsuzujících pohledů.

Načas si dala i maminka Monika s malým Teem. Cvičili doma i to, co by vás možná v první chvíli ani nenapadlo. A dobře udělali :) Koukejte proč:

„Týždeň dopredu sme si každý deň nacvičovali, ako to asi bude prebiehať. Dala som si na tvár riadne rúško (z lekárne za pár centov), na hlavu som si dala čelovku, aby bolo čím svietiť, jemu som dala okolo krku šatku (ochrana pred slinami), zobrala som si kávovú lyžičku, ktorej koncom som mu na každý zúbok zaťukala, aby si vedel predstaviť ten zvonivý kovový kontakt. Samozrejme pred tým obligátny rozhovor typu: ‚Ahoj mládenec, ako sa voláš? Umývaš si zúbky každý deň? a pod.‘ Potom skontroloval Teo moje zuby.

Ráno sme tam prišli; keďže sa hanbil, nechcel ísť ani prvý, ani druhý, ani tretí, tak zubár navrhol, aby si ho niekto zobral na kolená – sedel teda na tatovi. Na otázku, ako sa volá, odpovedal, našťastie nič iné sa ho nepýtali :), len pochválili, že má zuby v poriadku.”

- máma Monika Zúbriková

Všimli jste si, co všechno měly příběhy těchto maminek společné? Sebraly odvahu a pozvaly děti, ať na náročnou návštěvu ordinace vyzrajou společně. Vymýšlely, co by jim oběma pomohlo to zvládnout líp – bez spěchu a slziček.

A to je vlastně i poslední a úplně nejdůležitější věc:

PÁTÝ, KLÍČOVÝ TIP pro všechny rodiče, co chtějí, aby zoubky sbližovaly, ne ubližovaly:

Neudolávejte ho. Buďte v tom spolu

blog-20170122-u-zubareJestli jste pozorně pročetli všechny předchozí 4 body, tak tenhle už vám půjde snadno. Sám od sebe. Protože už jste na to možná přišli sami, jak zmáknout zubaře v pohodě: Buďte v tom s ním.

Nechystejte se k zubaři s tím, že to svoje dítě musím nějak udolat, zpracovat, ošálit, aby si nechalo udělat, co bude potřeba. Protože my dospěláci přece víme, jak to s těmi zuby je, a ono tomu ještě nerozumí. A je to pak celé na nás – zodpovědnost, tíha, stres.

Je fakt, že máma s tátou ví o zubech daleko víc než jejich batole nebo předškolák. A chtějí, aby to jejich mládě mělo ty nejspokojenější zdravé perličky na světě. Ale když na něj nastoupíte silou, pak může dítě jít i silou proti vám. Může zaklapnout pusinku na zámek a nepříjemná scéna (a možná i zárodek fóbie z doktorů) je na světě.

Proto – jděte do toho spolu, jako parťáci. Tahle změna přístupu způsobí obrovskou věc: najednou v tom nejste ani jeden sám! No schválně:

  • místo vzpurného, uřvaného dítěte, které mi byl čert dlužen, je tam zničehonic malý človíček, co neví, do čeho jde, a bojí se. Že to bude nepříjemný, že to bude bolet, že se bude dít něco, co nechce, a on s tím nebude moct nic dělat.
  • a místo mámy, na které to všechno stojí a se kterou dítě bojuje, protože ho drží a nutí a je v tu chvíli vlastně „proti“ němu, je tam třeba jenom unavená máma, která zrovna neví, jak to zmáknout. A moc by chtěla.

A možná se ta máma i jen prachobyčejně bojí. Že jejímu broučkovi budou dělat něco nepříjemného a že ho to bude bolet. Anebo je nervózní z toho, že na ni budou zubař se sestřičkou přísně koukat a vrtět hlavou nad tím, co je to za neschopnou matku, když její dítě ani neotevře pusu.

Bez habaďůr zkuste spolu přijít na to, co by vám oběma z toho strachu pomohlo ven.

Abyste na konci mohli z ordinace vítězně vyjít ruku v ruce, dát si pusu a aby vám oběma zářily oči radostí, protože jste to zmákli jako králové anebo královny :)

Zkuste třeba říct:

„Ty, Fili, já teď nevím, jak to udělat dobře, a nechci tě nutit, ale je mi nepříjemný, jak na nás pan doktor se sestřičkou čekají, potřebovala bych to rychle zvládnout a jít. Pomohl bys mi?“

Rodiče dětí 0–3 se teď možná zamračili: „Hmm, vymyslet to spolu, ale co když máme doma teprve žvatlavé batole?“

Jak být parťákem i těm nejmenším? Když mi ještě neumí pořádně vyoslit, jak by to chtěl on?

Mám vyzkoušené, že nejvíc pomáhá s ním mluvit. I když vám třeba ještě neumí odpovědět. Klekněte si k němu a řekněte mu všechno na rovinu. Aby věděl, jak to máte vy.

Ukažte, že máma není nebojácný generál, ale že má třeba taky nahnáno. Na děti tohle působí jako kouzlo. I kdyby nerozuměly každému slovu, okamžitě ucítí, jak z nás čiší nehraná upřímnost. Když proti nim nejdeme silou, ani oni často nemají potřebu se silou bránit.

Já klidně řeknu jenom: „Zlatíčko, já bych to chtěla dát nějak v pohodě, a vůbec netuším, jak to udělat. Pomoc.“

A poslouchám, co on. Nebo spíš koukám, protože zatím mluví dost lámaně. Ale dorozumíme se dobře.
Někdy chce obejmout.
Někdy touží jít na chvíli ven z té místnosti plné stresu.
A jindy se jen zamyslí a už to jde.

Vždycky na něco přijdeme. On potřebuje dost času (většinou se rozhodne nebo uklidní do pěti minut, ale když jsem ve stresu, přijde mi to jako věčnost) a já potřebuju, aby na mě nekoukali lidi. A tak se ve vypjatých situacích většinou omluvíme a jdeme si na chvíli sednout někam do soukromí. A hned to jde líp.

Cítíte to taky? Ono to totiž celé není jen o zubech

Když zrovna bolí, tak se to nezdá :), ale vedle zubů jsou i další křehké a důležité věci!

Třeba jestli si to naše děťátko bude věřit, až vyroste. A jestli bude věřit nám. Jestli bude vědět, že si ho vážíme. A že respektujeme jeho pocity a obavy.

Můžeme mu totiž tisíckrát říkat, že je úžasné, báječné, milované a moudré, ale když od nás pak v ordinaci uslyší variaci na: „Nevyváděj tady, vždyť to nic není. No tááák, otevři tu pusinu. Přece se nebojíš, už jsi veliká holka.“ Co si z toho pak odnese?

Pozvěte ho radši k zodpovědnosti za svoje tělo včas. Kdy jindy by se to měl začít učit, když ne teď. Aby mu péče a zodpovědnost za zuby vrostla do těla.

Aby s tím nemusel zas bojovat od nuly, až za zády nebude mít přísný prst paní doktorky nebo hubování rodiče.

Věřte nebo ne, i péči o zoubky totiž můžou milovat i nejmenší batolata. Jako můj Fili. O tom, jak v koupelně nadšeně vykřikuje „eče čistit”, jsem se vypsala v minulém článku „Proč si děti nechtějí čistit zuby a co s tím“.

Chystají se vaši přátelé s dětmi taky k zubaři? Sdílejte jim průvodce, ať to taky dají v klidu:

O autorce

Aneta Boučková, Nevýchovná máma a absolventka kurzu Výchova Nevýchovou, maminka téměř dvouletého syna Filipa.

„Vystudovala jsem anglistiku a stala se překladatelkou. Ráda pomáhám lidem si porozumět, ať už je bariéra jazyková, nebo jiná. Špatně by se mi žilo bez tance a Tolkien a letní bouřky mi dělají radost k zbláznění.” Aneta

Napište nám: už jste byli u zubaře? Jaké to bylo?