A proč nám to posté opakuješ, mami?

aneb o zázračné síle mlčení

Maličká místnost metr krát metr.
Bez denního světla. Bez čerstvého vzduchu. Bez dekorací na zdech.
Místnost, ve které jste úplně, ale úplně sami.

Zní to jak začátek další temné severské krimi?
Ale kdepak.

Důvtipní již tuší.
Rodiče malých dětí s neochvějnou jistotou vědí.

Záchod.

Jediná místnost, kam může člověk prchnout a prožít si svých pár minut klidu.

I když klidu…

“Grétko, Marjánku,” zvedám se od snídaně, “jdu na záchod. Když mi nebudete škrábat na dveře a lomcovat s klikou, budu venku rychleji.”

Zavírám za sebou dveře a rychle v hlavě počítám.
5 minut na záchodě.
4 minuty na úklid po snídani.
3 minuty na namalování obličeje, se kterým můžu mezi lidi. Ok, budu k sobě férová. Dneska potřebuju aspoň 4 minuty.
2 minuty na čištění zubů.
1 minuta, abych na sebe hodila džíny a tričko.

20 minut na prosení Grétky (4 roky), aby zvážila vhodnost letních šatů, když je venku jinovatka. Mezi prosbami nahánění Marjánka (2,5 roku), který pro změnu přes noc zřejmě konvertoval k Adamitům, protože se nechce obléknout vůbec.

Sakryš.

Jeden nemusí být ani vítěz okresního kola Pythagoriády, aby si spočítal, že zase přijdeme pozdě.

Navíc jsem ve spěchu zapomněla zadat instrukce, že se mají obléknout, takže teď pravděpodobně realizují “bitvu poníci vs. bagři” nebo jinou z jejich kreativně-demoličních her.

Z úvah mě vytrhne škrabání na dveře a lomcování klikou.
“Marjáne! Já vím, že jsi to ty. Co bys potřeboval?”
“Já ci za maminkou,” ozve se skuhravý hlásek.
“Tak nelomcuj tou klikou. Už jdu ven.”

Vylézám ze záchoda, koukám na Marjánka a na první pohled mi něco nesedí. Jen mi to ještě nedocvaklo.
Spínač mi sepnul v pokojíčku, kde sedí na posteli Grétka.
Oblečená Grétka.
A dokonce úměrně počasí oblečená Grétka, která hned hlásí:
“Mám dlouhý rukáv, koukej, mami! A oblékla jsem i Marjánka! Dala jsem mu slipy s robotem a tričko s dinosaurem!”

Kdybych byla teenager, tak řeknu asi “No tvl!”
Jelikož jsem ale důstojná matka v letech, jenom mi spadne čelist a němě zírám.

To přeci není možné!

Tak já tady ráno co ráno dělám přednášky.

Honím je po celém bytě.
Tisíckrát se ptám, jestli už se oblékli.
Nebo naopak jen vyslovím požadavek na obléknutí a zmizím (abych se za pár minut vrátila a našla je ještě nahatější, než jsem je opustila).
Nadávám jak špaček.
Ukazuju na hodinkách čas, kdy potřebuju odejít.
Trpělivě vysvětluju, že kulich i plavky mají svůj čas.
S rychlostí asistentů módní přehlídky “Milán - světové trendy JARO/LÉTO 2016” předkládám všechny myslitelné kombinace triček s princeznami a legínek s kočičkami.

Všechno marné.
Snažit se těm dvěma sdělit cokoli ohledně oblékání a oblečení je ještě marnější než házet hrách na stěnu, protože zřejmě disponují zvláštním, lékařsky ještě nepopsaným druhem selektivní hluchoty.

Nebo jsem si to aspoň do dneška myslela.

Tak na, tady to máš, ty jedna matko, co si chvilkami myslíš, že jsi spolkla všechnu moudrost světa.

Taková lekce nejde přehlédnout.

Oni to všechno už dávno ví! Jenom to zařadili jako další ze svých kreativně-demoličních her, tentokrát pod krycím názvem “bitva maminka vs. naháči”.

Dobře, dobře, děti moje zlaté.
Beru si z té vaší skvělé lekce poučení.

Ubrat tam, kde tlačím příliš.
Ztišit se tam, kde mluvím příliš.
Neopakovat to, co jsem už řekla mnohokrát.

Možná si někdy myslíte:

  • Ale já mu to už přece říkala stokrát!
  • Já na ni mluvím, ale ona mě vůbec neposlouchá!
  • To to člověk může do zblbnutí opakovat, ale on nic!
  • Vždyť to je jak hrách na stěnu házet!

Až si najdete chvilinku klidu, zkuste si zavřít oči a odpovědět si na tyto otázky.

  • Kdy naposledy mi někdo nějakou žádost opakoval “stokrát”?
  • Na kolikátý pokus jsem žádost zaregistroval/a?
  • Pomohlo nějak další opakování této žádosti k tomu, abych ji dříve splnil/a?
  • Jak jsem se u toho cítil/a? Jak jsem reagoval/a?
  • Jak se v závislosti na opakování žádosti vyvíjela křivka chuti pustit se do plnění tohoto úkolu?
  • Jak to ovlivnilo můj vztah k osobě, která žádost opakovala?
  • A pokud jste se v dané situaci necítil/a dobře, co byste potřeboval/a, aby to bylo lepší?

Ani my dospělí někdy neumíme v dané situaci vždycky hned vyjádřit to, co cítíme. A tak sedíme, mlčíme a necháváme druhé zajít někam, kam sami nechceme. Možná je to také dávný pozůstatek z dětství, kdy jsme neměli dost odvahy říct

“DOST! Takhle to nechci, přál/a bych si to jinak.”

Tak zkusme pomoct našim dětem, aby tuhle odvahu našly. Někdy stačí jenom malinko - dát jim šanci, aby promluvily.

Až třeba příště budete z koupelny volat “Broučku, pojď se koupat, vana už je napuštěná!” a nedostane se vám žádné odpovědi, natož akce, místo opakování své výzvy dojděte za broučkem a klidným hlasem řekněte:

“Já jsem se jen chtěl/a zeptat, jestli jsi mě slyšel. Nemusíš přijít hned, ale potřeboval/a bych vědět, že si třeba dohraješ s vláčkem a pak se půjdeš vykoupat.”

Vyzkoušejte, uvidíte. Někdy i malá změna v našem přístupu ušetří spoustu cenných rodičovských sil.

A jestli vám to doma zafunguje (a já věřím, že jo!), tak nakoukněte do online kurzu Nevýchovy, který je až po strop napěchovaný tipy, jak si krůček po krůčku vystavět vztah, ve kterém budete vy i děti spokojení.

Chci se dozvědět víc tipů

Líbil se vám článek? Pošlete ho dalším rodičům:

Veronika Hurdová je maminka Gréty, Mariána a Janka. V čase, kdy se nevěnuje dětem, ráda hraje beachvolejbal, toulá se po lesích, vaří, hraje na klavír a píše knížky pro děti i o dětech. Je autorkou blogu Krkavčí matka a protože našla s Nevýchovou tolik průsečíků, že už je nebylo možné déle ignorovat, můžete si nově přečíst její nevýchovné postřehy i zde.

Napište nám: Taky vás dítě “neslyší” a musíte mu všechno dokolečka opakovat?