Komunikace s batoletem: Mám dítě za odměnu. Jak? Říkám mu pravdu

Láskyplné podvody: vařečka místo nůžek

Na svého syna jsem dřív používala různé finty: „Pojď spát, hmm no v postýlce to bude příjemný!”, „Počkej, ta knížka vůbec není zajímavá, zato tenhle kus papíru, no ten je!” a „Nůžky, to je nuda. Tu máš vařečku, s tou je srandy kopec.”

Nic zlého, jen spousta maličkých, nenápadných podvodů - chtěla jsem ho něžně postrčit mým směrem, nepřišlo mi důležité, jestli říkám pravdu, nebo ne. A pořád jsem se divila, čím to je, že z toho mateřství mám víc stresu než radosti.

Úspěch každé takové situace totiž záležel na tom, jestli mi tu maličkou lež „zbaští”, nebo ne. Až nedávno se všechno změnilo. Bylo to takhle.

Upřímnost nade vše

Fili se učí chodit a ze všeho nejradši má schody. Chytne se mě za prst a vydrží chodit nahoru a dolů klidně půl hodiny v kuse. A jednou takhle v kavárně objevil úžasnou vymoženost: točité schody! Mně se moc nechtělo, ale on na tom trval, tak jsme šli trénovat.

Po chvíli mě to přestalo bavit úplně, tak jsem ho začala lákat:

„Poslyš, Fili, pojď už nahoru. Je tam táta a hračky!”

Nic, šel dál. A já, protože mě už nic lepšího nenapadlo, jsem pro jednou vyhrkla pravdu:

„Když mě už to nebaví a chci si sednout!”

Fili se okamžitě zastavil, podíval se na mě, zahodil mou ruku a ještě na mě netrpělivě mávnul, jako by říkal „No tak šup, běž si!” - chytil se zábradlí a šel po schodech dál sám.

Zůstala jsem jak opařená. Nejen, že mi rozumí, ale ještě ví mnohem líp než já, jak to vyřešit :)

Možná ti teď zatrnulo: „To ho nechala chodit po schodech samotného? Zbláznila se?!” Říkala jsem si něco podobného, a tak jsem se plížila s nataženýma rukama za ním, abych ho když tak stihla chytit. Zvládnul ty točité schody několikrát nahoru i dolů úplně sám bez jediného škobrtnutí a bez mojí pomoci.

Začalo mi to vrtat hlavou.

Co všechno je ještě jinak, než jsem si myslela?

Že jednoleté dítě neumí chodit samo po schodech, to přece ví každý. A ono najednou úplně v pohodě umí! Tak co ty ostatní pravdy, které všichni dávno víme (a klepeme si u toho na čelo)? Co všechna ta „musí,” „nesmí,” „nejde,” „nemělo by se…” ?

Na ten jeho pohled se nedalo zapomenout. A „nehledej, jak na něj, ale jak s ním” mi pomalu začalo dávat úplně nový smysl. Rozhodla jsem se dávat větší pozor a sama si ověřovat, co jde a co ne.

Splněný sen: čas pro sebe s jednoleťákem

U schodů to neskončilo. Jakmile jsem se začala dívat pozorněji, přicházelo jedno překvapení za druhým.

Vždycky jsem si například myslela, že batole vyžaduje neustálou pozornost.

„Nemůžeme si přece dělat každý svoje,
je ještě maličký!”

Teď se tomu směju. :) Tobě možná do smíchu moc není, jestli už rok marně hledáš aspoň chvilku pro sebe. Ale věř mi, měla jsem to stejně. Poslechni si, jak se to změnilo.

Stalo se to takhle. Potřebovali jsme s mužem výjimečně o víkendu trochu pracovat - a Filimu se jako naschvál vůbec nechtělo spát. Vzpomněla jsem si na ten jeho moudrý pohled a místo obvyklého vykrucování jsem mu prostě řekla, že já i táta potřebujeme chvíli dělat něco svého a mít na to klid. A ten můj klouček zareagoval tak, že mi to vyrazilo dech.

Podíval se na mě stejně rozumně jako na schodech a šel si sám lehnout do postýlky. Chvíli tam ležel se zavřenýma očima, ale spát mu nešlo, tak vstal a šel k hračkám. Řekla jsem si - schválně zkusím, jestli mi vážně rozuměl a chce mi pomoct, nebo si to jenom namlouvám. Pustila jsem jeho oblíbené písničky a oba jsme s mužem zasedli k počítačům.

Fili si vydržel tři čtvrtě hodiny sám hrát.

Jen dvakrát nás tiše zkontroloval, co to děláme, a šel si zase po svém.

Je pro mě až neuvěřitelné, jak moc se to u nás doma změnilo za tak krátkou dobu. Když si vzpomenu, jak jsme se spolu měli jen několik týdnů zpátky... jako bychom teď žili v úplně jiném světě!

Titulky ke žvatlání nemluvněte

Často slýchám, že všechno bude snazší, až se naučí mluvit, až s ním bude řeč. Nevím, jestli to bude snazší, ale když dávám pozor, rozumět je mu už teď.

Občas ho musím nechat se slečnou na hlídání, protože babičky nemáme a muž pracuje pozdě do večera. Dřív jsem měla hrůzu z toho, aby mě neviděl odcházet, a vždycky jsem se zákeřně vyplížila ze dveří, jakmile se nedíval.

Jednou jsem si nedala pozor a Fili mě viděl. Přiběhl, chytil se mě jako klíště a kvílel. Výjimečně jsem nemusela spěchat, tak jsem si sedla na zem a objala ho. Žádná finta už mě ani nenapadla.

Nešla jsem totiž utěšovat svoje dítě, ale loučit se
se svým báječným kamarádem,

který zrovna neměl náladu na nikoho jiného než na mě. A najednou jako bych k němu měla titulky. A co si o nás pomyslí hlídačka přestalo být důležité.

„Weeeeee eeeeeeee!” křičel. (Titulky: „Nechoď pryč, nechci tady být bez tebe!”)
„Já vim,” povídám. „Ale musím k doktorovi, kam se mnou nemůžeš. Potřebovala bych, abyste se tady spolu měli dobře. Teta je moc fajn, vždyť už ji znáš.”
„Buwe weeheee…” („Nechci tu zůstat, chci být s tebou! Nebudeme se mít dobře!”) Vybavilo se mi, jak moc sama nesnáším změny a trvá mi, než se přeladím na jinou situaci.
„Mám trochu času navíc,” říkám. „Tak tu s tebou počkám, třeba se ti za chvíli bude chtít být s tetou. Já tam fakt musím jít.”
Držel se mě ještě asi minutu, pak se sám otočil a šel si hrát s hlídačkou. Byl mu rok.

Mluvím s ním teď jinak než dřív. Vím, že mi rozumí, nedělá věci naschvál a chce najít řešení, které je fajn pro nás oba. Protože je to vidět, když se dívám dost pozorně.

„To by u nás nikdy nešlo!”

Možná si říkáš, že mám jiné dítě než ty? Že ten tvůj je jak z divokých vajec a o nějaké domluvě nemůže být ani řeč? Taky jsem si to myslela, fakt. Ale u nás stačilo mu dát šanci. Ale teď konkrétně - jak na to?

Vybav si někoho, komu beze zbytku věříš: třeba nejlepší kamarádku. Nikdy by tě nenapadlo zpochybňovat, jestli tě má ráda nebo jestli si tě váží, že ne? Když chceš jít do kavárny a ona na výstavu, nemyslíš si, že ti schválně brání v tom, co by tě potěšilo. Jednoduše se domluvíte.

Teď si to představ u svého dítěte úplně stejně. Někdy se tak dlouho nedaří, že už i máma začne pochybovat, jestli jí to dítě nedělá všechno naschvál, jen aby ji naštvalo. Ale nevěř tomu! S dítětem je to ve skutečnosti úplně stejně jako s kamarádkou. (Jistě, ne ve všem, ale v tomhle jo.) Někdy s ním cloumají emoce, neumí se vyjádřit líp, převálcuje ho únava… ale to nic nemění na tom, že tě má nesmírně rádo a chce, abyste se oba měli dobře.

Možná teď říkáš, že je ještě maličké a myslí jenom na sebe? Z mojí zkušesti to není pravda. Jak je tobě, když dostaneš, co chceš, ale tvůj partner je kvůli tomu nešťastný? Není to úplně ono, viď? Dítě to má stejně.

Se šťastnou mámou je mnohem lépe než s nespokojenou.

Už jde o něco líp si představit, že svému dítěti věříš stejně jako kamarádce?

Možná ještě namítáš, že na kamarádku nemusíš pořád dávat pozor, aby si něčím neublížila?

Jo, je to kamarád, co ještě některé věci neví a neumí. A některé potenciálně nebezpečné věci musíme zatím ohlídat. Ale s kamarádkou přece taky někdy děláš věci, které ona neumí a ty jo. Třeba s tebou jde poprvé na lezeckou stěnu nebo jí dáváš babiččin recept na kachnu na pomerančích. Naštveš se, když to hned napoprvé nepochopí, nebo jí to zkusíš vysvětlit jinak? Jak je to s kamarádkou?

A jak je to s dítětem?

Jak si s dětmi rozumět - ať už mluví, nebo ne

Schválně si to doma zkus. (Mně to dost pomáhá.) Až příště nastane nějaká situace, kterou budeš chtít s mrňousem vyřešit, nejdřív si představ, že mu věříš jako kamarádce – že tě nechce štvát a nechce ti zatopit, chce se mít s tebou fajn jako ty s ním – a pak mu zkus jednoduše na rovinu říct, co potřebuješ a proč. A v čem teď potřebuješ od něj pomoct.

Když dítě ví, že máma potřebuje dojít nakoupit, a máma chápe, že dítě potřebuje dostavět hrad, hledá se řešení daleko snáz, než když ani jeden neví, co po něm ten druhý chce a proč. A když mu to neřekneš, nemůže to přece vědět! ;)

A jak poznáš, že jste našli to správné řešení? Máte se v tom oba dobře, oba jste spokojení. Ani jeden neskřípete zuby a nemáte nepříjemný pocit okolo žaludku.

Pro někoho to může být zpočátku nezvyk, hledat jiná řešení. Může se to zdát jako hodně práce. Děti na to ale reagují tak, že si zvykneš rychle a ráda, a už to nikdy nebudeš chtít dělat jinak. :) Aspoň u nás to tak bylo.

Ale jasně, něco nemusí hned běžet hladce. Maličké dítě taky nemusí být pokaždé ideálně naložené, někdy je unavené, někdy přetažené, někdy rostou zoubky, znáš to. A pro tohle je fajn mít pochopení. Ale stejně, Nevýchova mi otevřela oči, že ve spoustě případů to jde, se s malým sladit a domluvit.

Tak jestli tě to taky láká – zkusit s mrňousem upřímnost :) – prostě to zkus. Tady můžeš kouknout na další příběhy od rodičů, co se do toho pustili, ať máš víc inspirace do začátku. A jestli se ti to bude líbit a budeš chtít víc, je tu pro tebe i celý kurz.

Líbil se vám článek? Pošlete ho dalším rodičům: