Rodičovská schizofrenie
- máte to taky tak?

Byla jsem dneska hostem pořadu Teleráno v televizi Markíza a zažila jsem nečekanou věc. A říkám si, že tohle Vám musím povědět. Protože to dost možná zažíváte taky. Ne v televizi, ale s dětmi.

Schválně: Znáte ty chvíle, kdy už víte, že je to celé “blbě”, a přesto to neumíte zastavit? Probíhá dramatická situace s dítětem, Vy křičíte, případně mu jednu plácnete, a v hlavě Vám přitom jede: “Ale takhle já to nechci. Nechci křičet. Co s tím mám dělat? Neumím to vyřešit jinak...”
A když to celé skončí, díváte se na uplakané oči svého dítěte a jste nešťastní sami ze sebe.

Zažíváte to někdy? Pak byste se asi rádi z tohohle kruhu konečně vymotali. Můj dnešní příběh Vás v tom podpoří. Přesně tohle se mi totiž stalo ve chvíli, kdy bych to vůbec nečekala. V televizi. A řeknu Vám, nic moc zážitek.

Ale nebyla bych to já, kdybych nehledala, jak si z toho vzít to nejlepší. Pro sebe i pro Vás. A tady je výsledek.

Je pondělní ráno. Vstávám nezvykle brzy a jedu na Slovensko. O pár hodin později už sedím v horkém křesle živého vysílání Telerána. S moderátory Romanem Juraškem a Lenkou Šóošovou řešíme zrovna téma: Děti a dovolená aneb Jak přežít dovolenou s dětmi tak, abyste po týdnu u moře nepotřebovali týden v ozdravovně bez dětí.

Vysílání krásně plyne. Bavíme se o tom, jak zabránit katastrofě v autě nebo jak zařídit, aby dítě celou dovolenou nechodilo za rodiči s větou: “Mami, kup mi, já chci…”

V duchu si pochvaluju, jak nám ten rozhovor pěkně jde. A přesně v tom okamžiku padne otázka, která všechno změní. Vlastně by mohla být požehnáním. Ve stresu se ale stává noční můrou. Roman totiž přichází s převratným nápadem: Zahraje mi dítě. A chce vědět, jestli v roli dítěte na mě opravdu zareaguje tak, jak slibuju.

No potěš pánbu! Ve chvíli, kdy to říká, se v mé, do té doby klidné mysli začnou ozývat dva hlasy.
První říká: “Ne, ne, tohle není dobrý nápad. Dospělák, který si hraje na vzdorovité dítě, nikdy nezareaguje jako dítě, bude se vztekat i tam, kde už by dítě spolupracovalo. Mám s tím bohatou zkušenost.”

Druhý hlas je mnohem přísnější a šeptá: “No, nedá se nic dělat. Musíš ho přesvědčit. Jsi tu, abys rodičům ukázala, že to funguje. Nejsou zvědaví na to, jak to nejde.”

Než stihnu zareagovat, Romanovi se zalesknou oči a říká: “Dloubu se v nose, tak mě přesvědč, abych to nedělal.”

První hlas mi radí zůstat v klidu, nic mimořádného se přece neděje: “Potřebuju mu jen říct, jak to mám já, že by měl zvážit, jak na to bude reagovat okolí, a pozvat ho k řešení.” Zato druhý hlas už málem omývají: “Co? Zrovna takový blbý příklad, kde na tohle přišel? Co s ním? No dobře. Takže teď ho musíš zvládnout.”

Času na rozmyšlení není moc, v tomhle je živé vysílání neúprosné. Nadechuju se a začínám mluvit, i když je mi dopředu jasné, že bych potřebovala pár sekund navíc. Abych se uklidnila a byla to zase já, Káča.

Hlasy v mé hlavě bezohledně pokračují ve svém dialogu. Ten druhý, přísný říká: “Musíš mu to dobře vysvětlit, jinak to nepochopí a bude to v háji. Přestane tě poslouchat, nebude ho to zajímat.” A najednou se slyším, jak říkám něco, co jsem vůbec říkat nechtěla. “Ještě to musíš něčím zachránit!” nabádá mě hned přísný hlas.

První hlas se mezitím nestačí divit: “Co to povídám? Takhle bych to dítěti přece nikdy neříkala. Co se děje? Chtěla jsem přece udělat to, co vždycky, jako s Jeňouskem. Vždyť já vím, co s dětmi spolehlivě funguje.”

Ale to už druhý hlas začíná hodnotit: “Co to tu vymýšlíš za blbosti? A kde máš pozvání k řešení? Holka, z tebe je dokonalá moralistka! No nic, musíš to tady nějak ustát!”

První hlas se nedá: “Tobě se to lehko řekne, ale já to tak rychle v téhle umělé situaci neumím vymyslet. S dětmi by to bylo jiné, přirozené. Tady bych ale potřebovala chvíli na rozmyšlenou, nic mě teď nenapadá.”

Druhý hned oponuje: “Musíš mu přece ukázat, jak to krásně funguje. Potřebuješ zařídit, aby to pochopil, od toho jsi tady.”

“No jo, já se strašně snažím. Potřebovala bych mu říct, že tohle nefunguje,” dodává první smutně.

“Tak strašně se snažíš, že jsi ve své promluvě tak trochu zapomněla na Nevýchovu, nezdá se ti? Takhle jsi to chtěla? Je to ztracený,” říká ten přísný.

Má pravdu. Tohle jsem nechtěla. Tohle bych dítěti nikdy neřekla. Tak co tu blbnu? Proč to říkám? “Už je to v háji,” ozve se zase přísný hlas, “už tu situaci ničím nezměníš. Bojíš se, že si toho teď všimne a bude mít navrch?”

Jsem čím dál nejistější, a proto mluvím, mluvím, mluvím. Umlouvám Romana k smrti, i když jeho to už dávno nezajímá. Dělám to kvůli svému špatnému pocitu, ne proto, že bych věřila, že to ještě k něčemu bude.

Rozhovor s moderátory Lenkou a Romanem pomalu končí, loučíme se a hlasy v mé hlavě utichají. 6 minut Nevýchovného vysílacího času i celé Teleráno se blíží k závěru. Domlouvám se s produkcí, nasedám do auta a přemýšlím o tom, co se právě odehrálo.

Upřímně musím říct, není mi dobře. Sedím v autě zaražená a nechápu, jak se může stát, že ve snaze všechno mu co nejlépe vysvětlit začnu moralizovat a nemůžu najít Nevýchovná slova. S dětmi se mi tohle přece neděje. Tak proč tady?

Asi dvacet minut se na sebe zlobím, obviňuju se a pak vymýšlím výmluvy typu: “Tak úplně to nebyla moje chyba, každý by ve stresu takhle zareagoval, ujely mi nervy, no.”

A pak mi to najednou dojde. Tohle je to, o čem mi vyprávíte! Tohle je ten stav, kdy jste ve vypjaté situaci s dítětem, křičíte, moralizujete nebo se vztekáte, protože už toho prostě bylo moc, a v hlavě Vám jede hlásek: “Proč křičíš, to přece vůbec nechceš, nepřipadá Ti to správné, tak proč to děláš?”

Je to taková malá “rodičovská schizofrenie”. Přestože víme, jak na to jinak, v presu jdou někdy všechny rozumné věci stranou. A dostáváme se do režimu: “Musím to zařídit, musím to honem vyřešit. Musím mu ukázat, že…” A všechna ta “musím honem” nás tlačí, abychom říkali věci, které nechceme.

Tak co by řekla Nevýchovná Káča mamince, která by jí vyprávěla takový příběh s dětmi? No jasně: “Ale mamko, nemá cenu se tady lynčovat. Už vidíš rozpor mezi tím, jak ta situace probíhá, a jak bys ji chtěla. To je výborný směr - už to vidíš a víš, že potřebuješ něco změnit. Otázka tedy zní: Jak to příště můžeš udělat jinak?”

Z mého zoufalství se najednou rodí nová naděje. Už vím, že najdu, jak z toho ven. Rozvalím se pohodlně do sedačky a odpovídám si na vlastní otázku:

“Příště prostě musím říct, jak se cítím a co potřebuju. Musím mu říct, že tohle není dobrý formát, protože dospěláci, kteří si hrají na dítě, vzdorují tam, kde dítě už nevzdoruje. A když se nakonec přece jen pustím do hry “Já budu teď malé dítě”, musím reagovat tak, jako bych to říkala našemu Jankovi, to mi pomáhá.
No, a nakonec je třeba, abych mu vysvětlila, že u jedné věty, kterou rodič řekne jinak, nemůže zůstat, že je potřeba změnit svůj rodičovský přístup jako celek. Jedna věta, natřená “narůžovo”, totiž nic nezmění, pokud nezačneme být skuteční partneři.”

Prima, mám to. Příště už to bude snadné.

A ještě mě napadá, že zoufalé mamince, která právě řvala na svoje dítě a teď jí z toho není dobře, vždycky doporučuju: “Stejně jako s přáteli, když s dítětem přestřelíte, stačí se prostě jen omluvit a říct mu, proč se to stalo.”

A tak se omlouvám. Vám, že jsem zapomněla na Nevýchovu, a sobě, že jsem na sebe byla tak přísná. Chyby prostě nejsou. Jsou to jen momenty k zastavení a dokonalé příležitosti ke změně. A díky nim bude příští čtvrtek vysílání na téma: “Odloučení aneb Odjíždí na tábor” o moc lepší pro diváky a o moc víc v klidu pro mě :)

Těším se na Vás,
Katka

Znáte rodiče, které by článek podpořil? Pošlete jim ho: