„Ráno mi ve školce pláče a nemůže si zvyknout.“ Co by pomohlo?

Někdy stačí maličkost, aby děti školku líp zvládly
Koukněte, na co rodiče školkáčů přišli

Nechce mě pustit a já mám co dělat, abych se nerozbrečela taky. Učitelky mi říkaly, že to zbytečně protahuju, že ho tam mám prostě dát a jít, že ho to za chvíli přejde. Asi mají pravdu. Ale brečí takhle už dva týdny. Co by pomohlo?“

Podobných otázek dostáváme v září do Nevýchovy spoustu. Ze školek se po ránu ozývá pláč prťavých nováčků, kteří se zatím nerozkoukali, za dveřmi v sobě dusí slzy jejich mámy a tátové, a paní učitelky (a někdy i rodiče těch „otrkaných“) v dobré víře radí:

„Nechte ho tu a běžte, zvykne si.“

Jenže vám v tom nějak není dobře…

Tak vás a vaše školkáčky chceme dneska podpořit zkušenostmi rodičů, kteří to s dětmi zvládli. Ať taky zjistíte, co by u vás pomohlo.

Pokud je školka pro vás jediná možnost.

K čemu tahle „nahlodávací“ věta na úvod, ptáte se? Vteřinku se nad ní zamyslete, nic víc :)

Protože jestli sami o školce pochybujete, přemýšlíte, že byste svého chlapečka nebo holčičku letos ještě radši nechali doma s babičkou, nějak cítíte, že by to tak pro vás bylo nejlepší – jenom jste to chtěli ve školce zkusit – není možná žádná prohra nechat školku na příští rok?

A možná vás od vašeho rozhodnutí zrazují jen názory okolí…

Ve školce mu bude líp. Tříletý dítě už potřebuje do kolektivu. Aspoň se něco novýho naučí. Nemůže si všechno vyřvat. Musíš ho tam nechat, za rok to bude stejný.

… o kterých ve skutečnosti nejste přesvědčení?

Pak máte svoje řešení na dlani a pravděpodobně pomůže jen špetka odvahy, aby se vám ulevilo :)

Jsme zvyklí poslouchat všechny kolem, jenom sami sebe moc ne, nepřijde vám? Tak jestli už vlastně víte, co by vám nejvíc vyhovovalo a že na školku je u vás čas – jen jste si ještě netroufli to rozštípnout – držíme všechny palce.

Jestli ale máte jasno, že školka ano

… prostě ji potřebujete, jen to ranní odtrhávání a srdceryvný dětský pláč nějak nemůžete skousnout, inspirujte se, jak by to šlo jinak:

S obrázkem a novou lahvičkou

… poděkování Nevýchově za super tipy na nástup do školky. Vše jsme probrali, vyjasnili si, v čem je problém – stačilo koupit větší lahev, aby si nemusel syn chodit dolévat pití na záchod – včera večer jsme namalovali obrázek, co se bude ve školce dít, a výsledkem bylo nadšené dítě, kterému se nechtělo vůbec domů, protože si potřebovalo ještě dovařit vajíčka v kuchyňce.

- Kateřina Marešová

Jednoduchý obrázek, co spolu mamka se synem nakreslili, může na začátku hodně podpořit. Když dítě ví, co se bude dít, hned má ve školce víc jistoty. Taky přece rádi víme, co nás čeká.

A lahvička? Napadlo by vás, že to může být problém? Taková „drobnost“. Ale často jsou to právě maličkosti, co dětem pomůže cítit se ve školce dobře.

Potíž je v tom, že když se jich nezeptáme, nepřijdeme na ně.

„Dětí se tady nikdo neptá,“ pronesla nedávno malá Anetka (taky holčička z jedné školky. Jen už je mazák, žádný nováček). Co když měla pravdu? Pojďte se na to schválně podívat:

Finty, které nám nepomáhají

Když se vaše dítě nemůže od vás ráno ve školce odtrhnout, jak to řešíte?

  • Přemlouváte ho, že to tam zvládne a ať už vás teda pustí, že už vážně musíte jít?
  • Lákáte ho, že kamarádi a hračky už tam na něj čekají a že bude určitě dneska nějaká dobrůtka a že paní učitelka už se na něj těší?
  • Snažíte se mu dodat kuráž větami jako: „No ták, vždyť už jsi přece velikej kluk!“ „Ale jdi ty, podivej Verunka, taky nebrečí.“?
  • Slibujete mu, že za chvilku pro něj přijdete a po školce spolu vyrazíte na zmrzku?
  • Nebo ho tam pomalu dostrkáte, že už fakt musíte, tak ať si pěkně hraje a nevyvádí?
  • Anebo prostě rychle zdrhnete, abyste mu to ulehčili?

To jsou nejběžnější rodičovské strategie, „jak ho tam dostat“. Používáte je? A každé ráno je to stejně beznadějné?

A zeptali jste se někdy dítěte, v čem je problém?

Spousta rodičů to neudělá. Často jen proto, že je to prostě nenapadne. A někdy taky proto, že se bojí, aby si dítě nezačalo „vymýšlet“ a nebylo to s ním pak na dlouho. Chceme to rychle a bezbolestně, že jo.

Jenomže školka je velká změna

Stejně jako když jsme šli třeba poprvé do nové práce. Neznali jsme to tam. Noví kolegové ještě nebyli kamarádi, co už se tam na nás těší. Museli jsme se rozkoukat, zjistit, jak to tam chodí, a pomalu zdomácnět. A tak jsme si vzali s sebou svůj oblíbený hrnek na čaj. Nebo fotku dětí do peněženky. Citlivější nátury třeba i čtyřlístek do pouzdra s doklady :) Něco, co nám dodávalo jistotu. Protože jsme ze začátku byli taky trochu nesví. Nebo ne?

A podívejte – po dětech vlastně chceme, aby si zvykly hned. Nejlíp aby do školky hned první den zapluly šťastně jako do cukrárny, to by bylo žůžo :)

Ale i děti potřebují napřed zdomácnět. Spousta věcí je nových, cizích, musí si je postupně osahat. A některé věci jim tam možná tak úplně nevyhovují (třeba jako příliš malá lahvička) a potřebují si to nějak vyladit, by se cítily dobře.

Když se jich zeptáte, pomůžete jim to vyladit hned na začátku.

A dost možná si ušetříte další týdny ranního přemlouvání, lámání a rozpačitého zdrhání.

A je tu i

Další důvod, proč se ptát a rychle nezdrhnout

Ve skutečnosti nám rodičům přece nejde jen o to, aby si tam děti rychle zvykly.

Co je za tím „ať si tam zvykne“ doopravdy? Co si ze všeho nejvíc přejete?

Aby se mu tam líbilo? Aby se cítilo stejně dobře jako doma s mamkou a taťkou? Aby mu tam bylo prostě fajn?

Pak přece dává obrovský smysl probrat to s ním. A zeptat se ho

  • proč pláče, v čem je problém,
  • a co by mu pomohlo, aby se ve školce cítilo líp.

Jestli na to nemáte čas ráno před školkou, protože letíte do práce, klidně to udělejte v klidu doma. Podívejte, co všechno děti řeknou, když se rodiče odhodlají s nimi promluvit:

Potřeboval si o tom povídat. A ve školce chvíli chovat

Tak jsme ten dnešní nástup do školky taky zvládli. Petřík nastupoval už loni, ale protože byl často nemocný, tak si tam moc nepobyl, a sotva si zvykl, byl zase doma a vše bylo nanovo… a několikrát se stalo, že mi ho učitelky rvaly z náručí.

Bylo mi z toho nanic a věděla jsem, už to tak nechci.

Předevčírem jsem Petříkovi říkala, že budeme muset zajet koupit do školky nové bačkůrky. A když jsme se včera oblékali, že tedy jedem, tak najednou, že on nikam nejede. Že bude doma. Bylo mi to divné, protože nakupovat jezdí moc rád. A tak nebylo těžké zjistit, že vlastně jenom nechce ty bačkůrky, protože nechce do školky.

Do toho přišel manžel a zajímal se, co se děje. Petříkovi se nechtělo moc mluvit, tak jsem to řekla za něj. Potom si k Petříkovi sedl a povídali si. Začal mu vykládat, jak to měl on. V podstatě uznával jeho pocity, že to měli podobně...

Kromě toho, že pak naprosto bez problémů proběhl nákup bačkůrek, tenisek a dalších iks věcí, dneska jsme měli v pohodě i odchod do školky. A ve školce se potřeboval akorát delší dobu chovat.

Paní učitelkám jsme řekli, že potřebujeme ještě chvilku, když šly lákat Petříka do třídy, a ty to vzaly úplně v pohodě. Po pár minutách jsem Petříkovi řekla, že už bych potřebovala jít, protože táta musí do práce a Richard (mladší brácha) nemůže být doma sám.

A Petřík se zvedl, ještě jsme se pochovali, opusinkovali, ujistil se, že pro něho přijdeme, a pak prostě šel. Zvládli jsme to!

Předtím jsem si celé ráno vyháněla z hlavy ty strašné vzpomínky z loňska a říkala si, že tentokrát to tak nebude… A nebylo! Byla jsem v pohodě a Petřík taky. Je to borec :)) Nevýchovo, dík!

- Kateřina Jedličková

Domluvili jsme se s paní učitelkou a koupili mu hodinky

Jsem maminkou tříletého Matyáška a do školky jsme nastupovali v červnu. Nešlo nám to, já se snažila všemožně, ale došlo k tomu, že mi ho učitelka odtrhla a já utekla. Bylo to hrozné a oba jsme moc brečeli. Nechala jsem se úplně ukázkově přesvědčit autoritou.

Matýsek docházel do školky asi měsíc a půl (s marodícími pauzami) a o prázdninách byl přes měsíc doma. Nástup se nám blížil a moje nervozita se stupňovala. … ale rozhodnutá, že to dáme, jsme to dali :)

Zprvu tedy hlásil, že do školky nechce, probrali jsme to a pověděl mi, že tam nechce proto, že ho paní učitelka nutí do jídla a on že tam nechce jíst ani svačinku, ani oběd. Našli jsme řešení, a sice, že se domluvíme s paní učitelkou, aby Matýska do jídla nenutila.

Probrali jsme i všechny ostatní varianty – co má dělat, když... – a koupili jsme hodinky, na které jsem mu lakem na nehty vyznačila, v kolik ho vyzvednu.

V pondělí ráno jsem se mu svěřila, že jsem trochu nervózní a proč, ale že věřím, že to spolu zvládneme. To mi potvrdil a doma v chodbě (kde už vždycky plakal) mi hlásil, že se do školky těší.

Ve školce jsme se domluvili s paní učitelkou stran toho nucení do jídla, Matýsek mi dal pusu a už seděl paní učitelce na klíně a vykládali si o nových hodinkách a o prázdninách. Když jsem si ho vyzvedla, hlásil mi, že snědl svačinku i oběd (nevídáno).

Je čtvrtek, máme za sebou čtyři rána bez slziček. Úplně to ze mě spadlo. Povídáme si o školce, případné zádrhely řešíme a funguje nám to. Jsme spokojení.

Katko, máte můj obrovský dík a hluboký obdiv! To, co v Nevýchově děláte, má ohromný smysl! Za Vaší prací stojí tolik úsměvů a šťastných chvil!

- Zdeňka Böhmová

Krása, jak to Matýsek zvládnul :) Možná si ale říkáte, že to u vás nepůjde stejně hladce nebo že vám vaše dítě nic nepoví, protože je ještě moc malé. Ale neházejte předem flintu do žita :), nejdřív to zkuste.

S těmi maličkými třeba aspoň tak, že se zeptáte a pokusíte se rozumět. Spoustu věcí pak možná uvidíte, i když je neřeknou přímo. Třeba jako tady:

Nechtěla se mě pustit. Už rozumím proč

Zeptala jsem se dcerky (3 roky), co by potřebovala ve školce, protože dřív mě při mém odchodu nechtěla pustit. Říkala, že si nebude hrát a bude u tety... Nerozuměla jsem tomu. Nakonec mi došlo, že ona chce předat tetě do náruče (v naší školce to jde), a je v pohodě! Můžu hned odejít :)

- Martina Marková

Ale v naší školce to nejde

Říkají někdy rodiče. Vzpomínáte, jak jsme na začátku mluvili o odvaze? Udělat věci tak, jak vám vyhovují? Někdy to naše „nejde“ vychází jen z toho, že jsme se zatím neodvážili. Netroufáme si z obavy, co paní učitelky na to. A že budeme za „divné“. Komu by se taky chtělo vyčnívat a dělat potíže.

Ale zkuste se na to podívat takhle. Věci jsou „divné“, dokud jsou nové, nezvyklé. Co když potřebujeme jenom udělat první krůček a prostě to zkusit? A pak podruhé, potřetí… a z „divného“ se stane normální.

Nebylo by normální cítit se ve školce dobře? A i s paní učitelkou se normálně domluvit?

Nakonec, je to taky „jenom“ člověk :) (I když z těch autorit máme tak často vítr.) A i kdyby na žádné domlouvání nebyla zatím zvyklá, nepochybně se taky chce cítit ve školce dobře a mít se s dětmi fajn. Nepomůže jí v tom, když děti půjdou do školky rády a nebude je po ránu muset sundávat maminkám z krku?

A navíc... možná vás pak i paní učitelka podpoří a řekne, jak to vidí ze své strany, co ještě by děti potřebovaly.

Nebojte se s paní učitelkou domluvit

Jsem učitelka ve školce. Už mám docela velké děti, a tak se snažím neustále obnovovat pohled na svou práci skrze mé malé svěřence a jejich rodiče. Tady na Nevýchově jsem pár podnětů našla a pár tipů na lepší adaptaci mě napadlo. Zkusím to hned ve čtvrtek ;-)

Jak uvedla Katka, nebojte se s paní učitelkou domluvit, co vaše dítě potřebuje, aby se ve školce cítilo dobře. Za sebe můžu říci, že to vždy vítám. Ale na druhou stranu by bylo fajn, kdyby maminky chtěly také od paní učitelky opravdu slyšet, co jejich děti skutečně potřebují...

Tak nám všem držím palce – dětem, rodičům, učitelkám, abychom dokázali společně být těmi parťáky, kterým bude fajn.

- Irena

Být první, kdo prolomí ledy

Co říkáte, vyzkoušíte to? Třeba budete první, kdo ve vaší školce prolomí ledy. Ale nakonec to možná pomůže všem: Být parťáci a mít se spolu dobře. To rozhodně za špetku odvahy stojí, ne? Tak znovu: držíme palce :)

Ať se to povede i u vás a podobné příběhy přestanou být výjimkou:

Klidně jsme seděly v objetí

Idem sa pochváliť ;) Ráno sme išli do škôlky o pol hodinu skôr, aby Lenička mala čas sa ešte chvíľu ku mne túliť. Keď sme zo šatne po dlhšej chvíli prišli do triedy, Lenička sa mi hodila okolo krku, že chce pohladiť. Hladila som a kľudne sme sedeli v objatí.

Pani učiteľke to nejak už nešlo do hlavy, zjavne mala pocit, že som bezradná – prišla „dajte, ja ju vezmem a vy vybehnite“ :)

„Jej, veľmi pekne ďakujem, my tu však nesedíme preto, že neviem, čo robiť. Sedíme tu práve preto, že presne vieme, čo potrebujeme. Potrebujeme byt ešte spolu.

Po chvíli sme dostali ja a aj malý bráško pusu a odišli sme :)

- Katerina Pavlusová

A možná si stejně někdy popláče

I když se budete trpělivě ptát a zjišťovat, co by mu pomohlo.

Strašně si přejeme, aby děti neplakaly, ale… někdy je prostě toho nového trochu moc. Anebo je mu chvíli smutno. (Nám taky někdy bylo, když jsme se s někým milovaným loučili, třeba u vlaku.)
A vybrečet se mámě nebo tátovi v náručí může být přesně to, co zrovna nejvíc potřebuje. Vypustit slzičky při loučení do měkkého mámina svetru a ještě se chvíli potulit. To přece není vůbec mimo, nebo jo? ;)

„Potřebuješ něco?“ ptala jsem se Marjánky (3), když se rozbrečela.
„Potřebuju se vybrečet, mami.“
Chvilku brečela fakt silně a tiskla se ke mně jak klíště. Pak najednou přestala, tak se jí ptám:
„Tak co, jak se máš?“
„Dobře, mami. Tak běž.“

- Hanka

P.S. A nebojte, i okolí si brzy všimne, že to funguje :)

„Váš muž to tady s Toníčkem ráno skvěle zvládá,” překvapila mě paní učitelka

To vám prostě musím napsat… Před pár dny jsem tu psala o situaci, kterou můj muž skvěle zvládl ve školce (státní). A dnes jsem šla pro Toníčka (3) do školky a byla tam ta paní učitelka, se kterou to muž řešil. Respektive před ní.

A úplně mě překvapila: „Musím vám říct, že váš muž to tady s Toníčkem skvěle ráno zvládá.“ (Vodí ho každé ráno.) „Před divadlem tady plakal a on to s ním vyřešil s klidem, na všem se spolu domluvili… opravdu úžasný.“

Já: „Děkuju. Taky byl moc rád, že to všechno tak hezky proběhlo.“

Paní učitelka: „Já jsem si všimla, že to máte tak nějak jinak, že jo? Že u vás řešíte vždycky všechno v klidu. Tak hezky spolu mluvíte. I tu adaptaci ve školce jste tak pěkně v klidu zvládli… Že si to tak trošku děláte po svém, že jo?“

Já: „Víte, chceme, aby nám spolu bylo dobře. Snažíme se spolu mluvit o všem, a hlavně na rovinu. Toník se pak dobře orientuje a je mu fajn.“

Paní učitelka: „Jojo, to jsem si všimla. S Toníkem se dá vážně na všem v pohodě domluvit.“

- Lucie Jírová (příběh z kurzu Nevýchovy)

Mrknout i do kurzu
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Jestli vás článek podpořil, pošlete ho dál:

Jste připraveni udělat další krok?

Využijte možnost vyzkoušet si kurz na 14 dní.
Nebo začněte s novým rodičovským seriálem.

Spustit seriál

Otestujte si v 1. dílu, jestli vaše výchova vede tam, kam chcete. Víte, jakou reakci můžete od svých dětí čekat?

Svůj email nám svěřilo už přes 190.000 rodičů.
Kdykoliv se můžete jedním kliknutím odhlásit :)

Prolistovat kurz
Který věk vás zajímá?

Děti 0-3

Děti 0-3

Děti 4-18

Děti 4-18

Napište nám, jaká je vaše zkušenost s nástupem do školky?