Trable se školou: Proč děti ztrácejí chuť do učení a jak ji znovu najít

Moc jsem se těšila. Říkali jste mi, že až půjdu do školy, budu už opravdová, veliká holka. Měla jsem vedle postýlky nachystanou tu krásnou červenou sukýnku, co tak hezky vlaje, když se zatočím dokola. Nemohla jsem se dočkat, až si ji ráno vezmu na sebe.

Zároveň jsem se i trošku bála.
Bude nová paní učitelka stejně hodná jako paní učitelka Maruška ve školce? Bude se tam se mnou někdo kamarádit? Co všechno se budeme učit?

Když jsi mi pak, maminko, ráno zaplétala vlasy do dlouhého copu, hladila jsi mě a povzbudivě říkala:

Nejdřív jsem se trochu styděla, ale pak jsem si našla super kámošky Lucku a Vanesku. Moc mě bavilo, když jsme se začali učit první písmenka. Psala jsem je do písanky s vyplazeným jazykem. Div jsem si ho nepřekousla!

Jenže i když jsem se snažila sebevíc, paní učitelka mi do sešitu psala červenou tužkou opravy všude, kde jsem přetáhla linku. Lucka i Vaneska už dávno mohly psát perem. A já musela pořád jen obyčejnou tužkou. Pěkná ostuda.

Když jsem donesla tu svou pročervenalou písanku domů, měla jsem strach ji ukázat. Pamatuju si, co jsi mi tenkrát, tati, řekl:

Tak jsem se snažila. Vzpomínáš, mami, jak jsme spolu trávily každé odpoledne snad hodinu tím, že jsi mi opravovala ty moje čmáranice? Říkala jsi mi:

Bylo mi z toho smutno. Zklamala jsem paní učitelku. Zklamala jsem tátu i mámu. I se svým škrabopisem jsem se ale dostala bez potíží na druhý stupeň. Bavila mě hudebka a taky na děják jsme dostali úplně supr učitelku. Nebýt jen té pitomé matiky…

nadával jsi.
Ještě teď mě z toho mrazí, táto.

Když jsem týden nato dostala další špatnou známku, dali jste mi zaracha. Místo běhání venku s holkama jsem se musela učit. K smrti mě to nebavilo!

Jenže mně byly nějaký hloupý přijímačky úplně buřt. Matika mi lezla krkem. Štvalo mě, že jste mi kvůli ní zakázali večer televizi. Nechápala jsem, proč vám na tom tak záleží. Tak co, nepůjdu prostě na gympl. Petr z béčka, co mě po škole často doprovází domů, na něj taky nejde.

Nakonec se mi ale podařilo tu nebohou matiku vytáhnout na trojku. Jakou jste měli z toho tenkrát radost a chválili mě:

Jenže mně se nechtělo ani trošku.

Dělala jsem to, protože… Proč vlastně? Ani sama nevím. Abych nebyla ve třídě za blbce? Abych nedostala další kouli? Abyste mi dovolili dívat se na telku? Abych nemusela pořád dokolečka poslouchat, že jsem lajdák?

Na gympl mě nakonec vzali. Byla jsem třetí nad čarou. Uf.
Za přijímačky jsem od vás dostala nový mobil.

Jenže už teď mám strach. Učení mě fakt neba a všichni říkají, že tam se budu muset učit ještě mnohem víc než na základce. Dokážu si vymyslet bambilión jiných věcí, které bych dělala radši. Baví mě zpívat a tancovat. A taky ti, maminko, moc ráda pomáhám v kuchyni. Nedávno jsem přeci sama zvládla připravit tříchodový oběd pro celou rodinu, pamatuješ?
Ale nic z toho není dost dobré.

Možná mi to nebudete věřit, ale nechci skončit jako strejda Jára. Jen nevím, co dělat.

Na učení prostě nemám hlavu a vůbec mi to nejde. Nebaví mě, jak pořád kontrolujete, jestli jsem udělala všechny povinnosti. Nesnáším, jak mi dokola opakujete, že je to můj život. Ale i když je to můj život, tak stejně nakonec musí být všechno po vašem.

Mami, tati, jak já bych zase chtěla být tou malou copatou holčičkou, která se těšila na svůj první školní den.

Abych nadšeně hltala každé slovo paní učitelky. Abych už nemohla dospat a chtěla být první ve třídě. Místo strachu, co zas dneska ve škole bude a jestli nedostanu další čtyřku. Chtěla bych se zase těšit, co nového objevím. Ne mít pocit, že škola je jen ztráta času. Nechci tam chodit další 4 roky se staženým žaludkem a s pocitem, že na to nemám…

Tenhle příběh se mohl stát komukoli z nás. Možná jste ho jako malí sami zažili. A možná se vás dotkly věty, které máma s tátou říkali Tereze, protože se v nich slyšíte. A napadá vás:

Nic, samozřejmě. Všichni si přece pro svoje děti přejeme… co vlastně? Zkusíte teď tomu s námi dát minutu, mámo, táto? Možná přijdete na zajímavou věc.

A začnete bourat tu neviditelnou zeď neporozumění, která pomalu roste mezi rodiči a dětmi s každou takovou větou jako: „Musíš se pořádně učit, jinak z tebe nic nebude. Copak nechápeš, že se učíš pro sebe? Zase trojka? Já se z tebe fakt zbláznim.“

Tak jestli do toho jdete, vezměte si teď kus papíru a napište si na něj svoji odpověď na tuhle otázku:

Máte?
Ať už jste napsali cokoliv, položte si druhou otázku: Proč si to přeju?
Až budete mít napsanou odpověď, zase se zeptejte: A proč si tohle přeju?
A ptejte se tak dlouho, dokud vás budou napadat odpovědi.

Příklad:

Hotovo?
Koukněte na svůj papír.

Vidíte na něm i tuhle větu?

Nepřejeme si nakonec ze všeho nejvíc pro svoje děti právě tohle? Potíž je v tom, že štěstí se nestane, až… Začíná teď. V těch obyčejných situacích, které spolu každý den prožíváte.

Jenomže kde hledat štěstí ve chvílích, kdy se spolu trápíte nad učením a vaše dítě se tváří tak otráveně, že byste ho nejradši vzali tou matikou po hlavě… kdy místo počítání kouká z okna a vypadá, že se ho to netýká, a jediný, kdo se tu celou dobu snaží, jste vy… kdy zase odflákne písanku a celou tu stránku byste mu s chutí nechali přepsat...

Škola a štěstí nějak nejdou dohromady, všimli jste si? Zvykli jsme si, že škola rovná se povinnosti, jaképak „baví“, jsme rádi, že s ním ty úkoly každý den vůbec zvládneme napsat. Nebo ho k nim dokopat. A vůbec, jaképak štěstí, jde přece hlavně o výsledky.

Ale všimli jste si taky sami na sobě, o kolik lepší máte výsledky, když vás práce baví?

je tu jedna věc, kterou můžete začít. Spočívá ve 3 jednoduchých krocích:

Zajděte za svým školákem a s upřímným zájmem se ho zeptejte:

• Co by ti pomohlo, abys byl/a ve škole šťastný/á? Aby tě učení bavilo?
  Aby ti u psaní úkolů bylo fajn?

A berte jeho odpovědi vážně. I kdyby napoprvé odpověděl, že škola je prostě opruz a bavit ho nikdy nebude. (Protože jako většina dětí se už naučil, že štěstí je až pak, až škola skončí.)

Pak si s ním o tom povídejte:

• Co by šlo udělat, aby ho učení bavilo?

• Co by mu pomohlo mít u úkolů radost?

• Co by potřeboval?

• Co z toho jde udělat hned?

Všechno si to spolu i poznamenejte. Ať vaše dítě vidí, na kolik věcí přišlo. Některé můžou být zatím nereálné, to vůbec nevadí. Důležité na tom je hledat, jak by to šlo.

A klidně hledejte dobrodružně spolu s ním. Ať vás to baví oba. (Už tady to začíná, vidíte? Mluvíte spolu o škole a baví vás to :)) Ale nevnucujte mu svoje nápady. Hledá teď hlavně, co by pomohlo jemu, a potřebuje si na to přijít, aby mu to fungovalo. Možná řekne, že u toho potřebuje skákat, když se učí spelovat. Uvidíte.

Nakonec mu pomozte s tím začít. Ať se rozhodne:

• Z čeho má největší radost, takže s tím chce začít hned?

• Co ze seznamu chce zkusit jako první?

• Kdy to poprvé zkusí?

• Jak ho v tom můžete podpořit vy?

Dát radost a štěstí na první místo je nezvyklé, že? Ale kdy jindy začít s tím, co je v životě nejdůležitější, než teď.

Ať spolu napíšete příběh s dobrým koncem <3

Vaše Nevýchova

Pošlete tenhle dopis dalším rodičům školáků