Když miminko pláče:
Neumím ho utišit. Co s tím?

Aaaaaaa, co to bylo za divnou ránu? Hrozně moc jsem se leknul! Okamžitě otvírám očka a kontroluju, co se to děje. Ale nic nevidím! Zase je kolem mě ta černá věc. Tu nemám rád. Kde je máma?

Obracím se na bok a hmatám kolem sebe nalevo, kde máma vždycky spí. Není tam. Mám strach a navíc mám zase ten studený pocit na nožičkách. Chtěl bych ještě tolik spát, přitulit se k teplé mámině ruce a usnout. Tolik věcí je špatně… Uaaaaaaaaaaa!

Zase se vzbudil?? Vždyť je teprve devět večer!

„To mimino snad není normální,“ hudruju na chůvičku, která se divoce rozbliká a rozeřve. Jako každý večer touhle dobou. Náš skoro 9měsíční syn přes den nepláče skoro vůbec, ale v noci se budí a brečí pořád. Už několik měsíců.

Kouknu na hodinky. Je 21:13. Ukládala jsem ho kolem sedmé.

Určitě ho zase vzbudila ta klika od koupelny. Snažíme se ji zavírat co nejtišeji, ale vždycky trošku klapne. On má tak citlivý sluch, vzbudí ho i vrznutí parket, šumění varné konvice přes dvoje dveře… A pak pláče.

Už z toho pláče šílím. Jsem stahaná k smrti. Nabroušená, nervní, protivná.

A chci teď jen jedno: Utišit ho. Okamžitě

A jít spát. Spát. Spát až do rána.

Jenomže na to teďka můžu zapomenout. Na hodně dlouho. Všechno se spíš zhoršuje. Chvíli spával i čtyři hodiny v kuse. Jenže teď se budí maximálně dvě hodiny po usnutí a pak hned za další dvě hodiny a další dvě a tak to jde až do rána. Když je zrovna lepší noc.

Tohle všechno mi letí hlavou, když za ním běžím, div nezakopnu. Co nejrychleji chci být u něj, mám o něj starost, jestli se mu něco nestalo. Jestli si třeba zase nezasekl nožičku ve špryclích.

Otvírám rychle dveře a rozsvěcím noční světýlko. Je samozřejmě v pořádku, ale zase se odkopal. A odlezl pěkný kus po naší manželské posteli. Hledá mě.

„Ale broučku, proč nespíš. Ty jsi mě hledal? Víš, maminka a tatínek taky musí mít večer pro sebe. Přece nemůžeš mít hlad, kojila jsem tě před chvílí. Tak pojď, dám ti ještě…“

Rychle mu dávám napít. Pořád hrozně pláče. Rychle, rychle, už to bude… Přisaje se, párkrát si cucne a upadá do spánku.

Spíme spolu v posteli. Kojím ho. Ale mám takový pocit, že kvůli kojení se nebudí. Spíš to vím téměř jistě. Nemá hlad. Bude to něco jiného. Ale co?

Vracím se zpátky do obýváku. Našlapuju nejtišeji, jak umím. Padám do gauče. Tohle psycho se nedá dlouho vydržet. Nebo jo? Už jsme vyzkoušeli všechno. Chování, houpání ani bílý šum na něj nezabírá. Jsme spolu celý den, mazlíme se, hrajeme si, věnuju se mu… musí být mámy přece nabažený až dost.

Tak co s tím? To bude plakat a budit se do 3 let?

Jsem nevyspalá a rozbolavělá, a do mysli se přiloudala ta nejhnusnější myšlenka ze všech: co z toho mimina vlastně mám, když se ani pořádně nevyspím. Většinu dní bloumám po neuklizeném bytě a myslím jen na jedno: dlouhý, nepřerušovaný spánek. Který nemůžu mít.

A to všechna ostatní miminka kolem mě jsou tak v pohodě. Jak to, že Lucky dítě normálně spí do rozednění a moje ne? A Renaty holčička už spí osm hodin v kuse! Jasně, je o měsíc starší než náš Bobeš. Ale tohle prostě není fér.

Pěkně jste si ho rozmazlili

– odečítám ze rtů tety, co přišla druhý den k nám na návštěvu. Nepředhazuje mi to takhle naplno, ale úplně cítím, jak se ošívá, když jí vyprávím o našich nocích. „Miminko má spát v klidu, ve svojí postýlce,“ říká místo toho.

„Ale já ho chci v noci pohodlně kojit a on se rád ke mně tulí…“

„No jo, tak co naděláš. Musíš počkat, však on z toho vyroste,“ dodává smířlivě.

Tak to mi teda fakt nepomohlo. Cítím se pod psa. A taky pěkně provinile. Opravdu jsem si ho rozmazlila? Měla jsem ho od narození nechat usínat samotného? Co s tím teď?

Z internetu na mě bafou všechny ty vyřvávací metody od Estevilla, co si o nich píšou mámy v diskuzích. Mám to zkusit? Ale ježí se mi z toho chlupy hrůzou. Ne, na to fakt nemám srdce, nechat ho vyřvat. Nechat malinké dítě jen tak plakat mi prostě nepřijde ok. Nechci ho naschvál ignorovat. Nebo mu nedejbože ublížit, zlomit ho. Jenže tohle za chvíli zlomí mě…

Vzpomínám, jak jsem byla těhotná. Byla jsem plná docela růžových představ. Jak to bude všechno skvělý. A jak si to budu užívat. A když budu já v pohodě, bude v pohodě i mimi. Prostě budem spolu a všechno nějak zvládnem.

Jenže holt… Nezvládám to

A nejhorší je, že jen co se Bobeš na světě trochu rozkoukal a mně splaskly stehy, každý hned ví, co dělám blbě.

„Miminko už na půl roce může spinkat i bez buzení.“
„Moje Adélka už v sedmi měsících celou noc spala!“
„A není nějaký nemocný, když ti takhle pořád brečí?“
„Když ty všechno moc řešíš.“
„Takhle staré dítě už přece nepotřebuje v noci jíst, náš doktor to říkal.“

Blá blá blá, jděte už do háje všichni. Kdo to má furt poslouchat.

A k tomu ten bolavý, srdceryvný pláč. Který se vždycky hned snažím utišit. A dát mu všechno, co potřebuje. Jenomže já někdy vůbec netuším, co to je. Pochovat? Nakrmit? Nebo co když jsou to zuby? Tak lžičku Nurofenu? Pro jistotu? Ne, to je blbost. Ach jo. To jsem vážně tak neschopná?

Dneska jsme o rok dál: Mámovské know-how, které vám chci předat

Já i můj syn jsme to přežili (někdo by řekl díkybohu :)). A chci vám říct jednu věc, kterou bych si tenkrát před rokem asi sama přála slyšet:

Miminka pláčou. I těm nejlepším mámám na světě.

Pláčou, když se něčeho leknou. Když mají hlad. Když jim rostou zoubky. Když bolí bříško. Když jim nejde usnout. A ze spousty jiných důvodů, které není v tvých silách vždycky rozmotat. Zvlášť jestli jsi prvomáma. Máš nárok být trochu zmatená, bolavá, nevědoucí. Všechny jsme byly. No ne?

Ale chápu, i já jsem nejdřív vnímala Bobšův pláč jako svoje selhání. Neuměla jsem ho ihned utišit. Nevěděla, co ho trápí. Nedokázala jsem zařídit, aby bylo moje miminko pořád spokojené. Cítila jsem se nemožná. A moje okolí mi v tom všemi těmi moudry, jak to má být, moc nepomáhalo. Až v Nevýchově jsem našla spojence. Tak fajn, že jsi tady :)

„Pláč je často jen způsob komunikace, ne vaše selhání nebo neschopnost. A váš úkol není ho za každou cenu okamžitě utišit,“ přečetla jsem si tu tenkrát. A to byla asi první spásná myšlenka v mých nevyspalých nocích. Jo, Bobeš se ještě nějakou chvilku budil a v noci plakal. Ale už to nebyla moje vina, chápeš?

A co bylo dál?

Přestala jsem se tolik snažit ho mermomocí hned utišit. A paradoxně mě to uklidnilo. Mohla jsem chvíli jen koukat, co se vlastně děje. Ne mu honem rvát dudlík, spinkáčka, medicínku…

A ta chvilka někdy stačila, abych zjistila:

Aha, on se z toho leknutí, kdy se vyděšený probudil do tmy, prostě POTŘEBOVAL vyplakat. Aha, on mi chce asi jenom něco „říct“. No jo, má studený nohy. Nebrečí proto, že je kraken. Ani proto, že já jsem nejhorší máma pod sluncem.

No ale neboj, někdy jsem taky zjistila prd a byla ráda, že pomohl dudlík. Nejsem matka roku. Jen, naučila jsem se míň plašit a víc dívat. A to bylo první, co nám pomohlo. První střípky komunikace, kterou jsem se pak postupně začala učit. Tak ti je posílám, třeba ti taky uleví.

A kdyby tě zajímalo, jak je vůbec možné komunikovat s miminky, můžeš si o tom přečíst víc tady.

Tak klidnou noc. A klidnější mámu :)

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál: