„Kartáček mě nezajímá, mami!“

Proč si děti nechtějí čistit zuby a jak to změnit

Znáte to. Ocucá pastu, zkusí kartáčkem vyčistit záchodové prkýnko a pak ho zahodí pod vanu. A má jasno. Zubní hygiena? To není nic pro něj.

Náš Fili to chtěl mít asi rychle z krku, tak se narodil rovnou s jedním zubem. A tak jsme čištění museli začít řešit společně s tím, který konec plíny patří dozadu a jak že se to mimino drží.

„O zuby je potřeba pečovat od prvního dne,“ upozorňují příručky. No jo, ale jak, když ho to baví třikrát a dost?

Koupili jsme super barevný kartáček s dinosaury a všelijak speciálně úžasnými štětičkami, ale moje děťátko si po pár pokusech usmyslelo, že ho to neba, a pusinku aby mu jeden páčil heverem.

S pevně stisknutými rtíky uhýbal ze strany na stranu a v očích měl blesky. A když jsem nedala pokoj, rozplakal se na celé kolo.

Jednou jsem toho využila a (nerada) mu zoubky rychle přejela kartáčkem, když už na mě s řevem tu pusinku tak šikovně otevřel. Samozřejmě v tom okamžiku vstoupil do koupelny muž a vyděsil se, co ho mučím. Muselo to vypadat dost hrozně.

No co vám budu povídat, znova jsem to neudělala.

A tak měsíce ubíhaly a zoubky se čistily tak dvakrát týdně

Občas Fili chvíli žvýkal kartáček a rád jedl pastu. Ale to bylo všechno. Ze zoubků se postupně stala nepříjemnost. Cítila jsem se provinile, že nezvládám čistit svému dítěti zuby dvakrát denně, a ještě hůř, když jsem ho nutila.

„To nevadí,“ utěšovala jsem se. „Je ještě maličký, takhle brzo se mu zoubky nezkazí.“

Ostatní to ale tak optimisticky neviděli. Kolik já si vyslechla děsivých příběhů!

„Ve dvou letech měl zuby úplně černý. Fakt úplně!“
„Mně museli ve čtyřech vrtat kaz a dodnes si to pamatuju, bylo to strašlivý.“
„Když jsou zuby moc zkažený, musí se dětem i vytrhnout…“

Proboha, to já ale pro to svoje zlatíčko nechci! Vyděsila jsem se a už jsem ho honila s kartáčkem po bytě. Fili z toho měl hru na babu, kde je potřeba kartáčku co nejrychleji utéct, a ze zubní hygieny zase nic nebylo.

Tak co s tím?

Zakleknout mu ruce i nohy a čistit přes jeho řev?

Něco takového jsem udělala jen jednou v úplném zoufalství při odsávání nudlí a dodnes se mi při té vzpomínce všechno ježí hrůzou. Vší silou se bránil, takže jsem ho musela opravdu držet i nohama, a řval na celé kolo. A já mu musela pořádně silou držet i hlavičku, aby si ten nástavec nevrazil bůhví kam. Přišla jsem si jako totální sadista – hrozná máma, strašný člověk.

Dělat tohle dvakrát denně, aby měl klouček bílé perličky, to teda ani náhodou!

A to ani nemluvím o tom, jak srdečně by pak zubní kartáček nenáviděl. Jasně, nikdo si nečistí zuby zrovna rád, ale...

A pak mi to jednou došlo. Ten človíček je úplně nový, neví nic o světě. Nenarodil se s odporem k čištění zubů. Ví jen to, co za těch 16 měsíců viděl, a většinu z toho jsem mu ukázala já.

Tak jsem si to představila z jeho strany. A docvaklo mi to:

Je večer, už začínám za ten den mít všeho dost, koupu se ve vaničce, už zkušeně sedím, plácám do vody rukou a honím kačenku. Pořád mi uhýbá. Ve vodě se věci chytají hůř než jinde. Pocem, ty kachno! Ha, mám tě. Ne! Už zase! Půjde to druhou rukou líp?

Máma se najednou s unaveným povzdechem ozve: „Tak pojď, jdeme na ty zuby.“ A strká mi do pusy tu divnou chlupatou věc, co mi nutí tak často. Teď chytám kačenku, tohle mě nezajímá.

Máma to chvíli zkouší a pak povídá: „Koukej, já si jdu taky čistit zuby!“ A začne si rejdit v puse větší barevnou chlupatou věcí. Ani u ní to nevypadá jako super zábava. To třeba když se spolu koupeme ve vaně, to je prima. Máma se směje, drží mě, dělá zvuky kačenkám a cachtá se stejně ráda jako já.

Tohle čištění zubů – no nevím. Máma je z něj akorát ustaraná. Ještě před chvílí tu byla příjemná pohoda, teď je máma celá napjatá a začíná být naštvaná. Ne, to asi nebude nic moc fajn, do toho nejdu.

A měla jsem jasno.

Proč by si měl Fili čistit zuby rád, když mě samotnou to nebaví?

Omylem jsem ho naučila, že čištění zubů je otrava, která se musí a nechce.

Aby taky ne, když se sama dvakrát denně neochotně ploužím do koupelny, že jdu teda zase na to, noo, ať už to mám za sebou…

A jemu předávám ten samý přístup. Vždycky jsem mu akorát říkala, že „se to holt musí“. To je mi teda báječná motivace! :D Být jím, taky by mě to nebavilo.

Chyba nebyla v něm. Nenarodilo se mi antičistící dítě. Jen ode mě okoukal něco, co jsem vůbec nechtěla!

Pilně se ode mě učí, brouček. Takže co teď?

Ukázat mu, že čistit si zuby je prima. Stačí na to změnit pohled!

A tak jsme začali od toho. Jak jsem začala vnímat čištění zubů jinak, přirozeně jsme to začali i jinak dělat – a věřte nebo ne, dneska mě tahá do koupelny před spaním, že „eče žuby!“ a čistí a čistí. A mně se tak ulevilo!

Čištění zubů je vyřešeno – i když Filimu už byly dva roky a sem tam se na něčem hlučně neshodneme, čištění je zatím pořád v pohodě.

A tady máte 3 konkrétní věci, co nám doma zafungovaly:

1) Udělat si z „šudlání“ zubů dobrodružství
Chce to jen trochu fantazie - koupelna se může proměnit v temnou sluj, kam půjdete vyčistit zuby krokodýlovi.
Nebo je každý zub maličká příšerka, která potřebuje podrbat ze všech stran.
Anebo si můžete pustit oblíbenou písničku a tancovat.

Nejdůležitější je uvolnit se a vnímat čištění jako naprosto suprovou záležitost. A unikátní možnost si zařádit. Pro děti i pro vás :) Těšit se na čištění zubů od srdce stejně jako se těšíme na ostatní oblíbené rituály - na nedělní lívancovou snídani, svoji odpolední kávu nebo večerní čtení v posteli (dosaďte, co nejvíc milujete vy).

2) Nestát nad ním jako generál
Když jsem nad Filim stála jako učitel a opravovala ho, byl otrávený. Teď si sedám k němu, třeba na vanu nebo na malou stoličku, abych se nad ním tolik netyčila. A jsem tam v tu chvíli opravdu s ním. Nechávám ho zkoušet a zkoumat kartáček, co ústní dutina ráčí, a on se rozzáří.

A u toho třeba vrčím jako tygr, protože mě zuby už taky baví, on na mě mrká, směje se a „šmidlá“ jak o závod. :)

3) Netrápit se neúspěchem
Když se zaseknu ve stresu, nejde nám to, i kdybychom se stavěli na hlavu. Skončí to tak, že se vztekáme oba. I když třeba jen jednou za uherský rok, stává se, že někdy to prostě s úsměvem nevyjde.

Když se to jednou nepovede, jedeme dál a černé puntíky si nepíšeme. Fili to čištění pak dál vnímá v pohodě - a ne jako něco, v čem může „selhat“.

Znáte i další mámy, které vzdychají nad dětským kartáčkem? Pošlete jim tenhle článek.

O autorce

Aneta Boučková, Nevýchovná máma a absolventka kurzu Výchova Nevýchovou, maminka téměř dvouletého syna Filipa.

„Vystudovala jsem anglistiku a stala se překladatelkou. Ráda pomáhám lidem si porozumět, ať už je bariéra jazyková, nebo jiná. Špatně by se mi žilo bez tance a Tolkien a letní bouřky mi dělají radost k zbláznění.” Aneta

Napište nám: taky se s dětmi perete o vyčištění každého zoubku?