Děti nechtějí jiné rodiče. Chtějí nás

Pročpak chceme svoje děti měnit my?

Taky jste si někdy říkali, že by bylo fajn, kdyby...

  • ten váš kluk byl trochu míň bojácný?
  • si vaše beruška jednou uklidila talířek po svačině sama, abyste to pořád nemuseli dělat vy?
  • anebo se aspoň jedinkrát bez řečí “normálně” rozdělila se sestřičkou o čokoládu - místo toho, aby se porvaly jako koně?

Chceme naše děti vychovávat. Formovat. Možná i jenom úplně maličko, nevědomky. Zkrátka, občas bychom byli radši, kdyby naše zlato některé věci dělalo o ždibec jinak.

A děláme to s tím nejlepším úmyslem.
Aby z nich vyrostli slušní lidé, se kterými je fajn být.
Kteří pozdraví a pak poděkují, když něco dostanou.
Aby měli dost kamarádů.
Aby se ve světě neztratili.
Uměli se ozvat, když se jim děje nějaká nespravedlnost.
A aby neopakovali chyby, které jsme udělali my.

Víš, broučku, jsi moje sluníčko, ale…

Milujeme je. Jsou to nejdražší na světě. Umí nás rozesmát i pět minut po tom, co rozbijí ovladač u televize, anebo přijdou domů v úplně zabahněných kalhotách. Jeden úsměv a vše odpuštěno.

Přesto by ale možná každá máma mohla sepsat tajný seznam toho, co by ta její holka nebo kluk mohli dělat líp.

Já sama bych klidně mohla napsat třeba tohle:

  • je moc bojácný. Měl by mít ostré lokty, aby se v tomhle šíleném drsném světě líp prosadil
  • je moc vzteklý. Pořád je něco špatně, na všechno říká NE
  • cucá si palec, ve 3 letech. Bojím se, že bude mít křivé zuby
  • ještě má plínu
  • nechce chodit na nočník
  • nevyslovuje dobře sykavky. Musíme chodit k logopedovi
  • nechce dělat úkoly
  • nechce se rozdělit
  • nechce chodit ven bez kočárku
  • chce se pořád nosit
  • nechce si čistit zuby
  • nechce si uklízet pokoj
  • nechce doma pomáhat

Je to docela drsný seznam. Když jsem ho uviděla takhle černé na bílém, zatrnulo mi.

Copak jsou tyhle věci podstatné? Proč nevidíme ty krásné věci?

Třeba to, jak se umí smát tomu, že si dneska sám zavázal tkaničku?
A namazal si chleba taky úplně sám!
Sám od sebe utřel staršímu bráchovi nos.
Zvládl s námi celý nákup v klidu jako velký kluk.
A jak nás pohladil a řekl: “To nevadí, mamko," když jsme na něj křičeli…

Děti to mají jinak. Přijímají nás rodiče takové, jací doopravdy jsme. Nechtějí jiné.

Chtějí právě nás.

A chtějí být na oplátku také milované beze změn. Bezpodmínečně.
Nakonec jsme to možná my, kdo by se měl změnit. Změnit sebe, abychom děti přijímali a milovali, právě teď, i bez úprav a velkých změn. I s bahnem na kalhotech a špatnými sykavkami.

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál:

O autorce:

Barbora Hamblin, Nevýchovná máma a Podpora rodičů

Citlivě naslouchá. Je s rodiči, když potřebují: v mailech, v kurzu, na Nevýchovném fóru. Máma dvou kluků.

Napište nám: Jak to vidíte vy?