2. DÍL:
Mámo, táto, já se tu s vámi bojím!

Řeknu Vám, příteli by se nemělo lhát. Vím to z vlastní zkušenosti. Taky jsem dřív lhala, abych neublížila, abych ublížila, aby to bylo jednodušší, aby nebylo dusno, aby bylo dusno... Většinou to podle toho taky dopadalo. No nic, vyvíjíme se. Taky proto dnes můžu říct, že lhát dětem je superblbost. A ještě větší blbost je lhát jim proto, abychom je postrašili a někam dostrkali.

Nabízím jedno malé zamyšlení.

Sedíme před počítačem, já a můj sedmiletý kamarád, a koukáme na nějaké video. On ho najednou vypne a říká: “Kači, myslíš, že jsou čerti?”
Nemusím to nijak složitě analyzovat, abych za tou otázkou slyšela obavu. A taky touhu dostat upřímnou odpověď.

“Myslím, že nejsou. Co Ty myslíš?” říkám.
“No, já právě nevím. Myslím, že spíš ne, ale doma mi říkali, že jsou. A že jestli si myslím, že ne, tak si to myslím jenom já.”
“Aha,” přemýšlím, “ale já na čerty nevěřím. Myslím, že si je dospělí vymýšlejí proto, aby trochu postrašili děti.”
“No, to já si taky myslím, právě.”

Chvíli přemýšlím a pak se ptám: “Tak jak bysme to mohli zjistit, jestli jsou, nebo ne?”
Nejdřív nás nic moc nenapadá, ale pak mě osvítí spásná myšlenka: “Hele, poradíme se s počítačem, chceš?”
“Tak jo, ale jak?” říká klouček.
“No, najdeme na internetu fotky čertů a pak tam zadáme, jaké se prodávají masky čertů. A zjistíme, jestli jsou stejné. Jestli budou, je jasný, že to nejsou skuteční čerti, jen masky, co vyrobili lidi. Co myslíš, to by byl důkaz, ne?”
“To jo, tak to tam napiš.”

Ťukáme do klávesnice Č-E-R-T-I a já jsem upřímně zvědavá, co nám Google nabídne. Vzápětí jsem ale taky lehce v šoku. Schválně to zkuste. Pokud jste ale slabší povahy, dopředu Vás varuju.
Dívám se na obrázky čertů na internetu a v duchu si klepu na čelo. Tímhle děti strašíme? Kdybych něco takového někde potkala teď, jako dospělá, dost možná bych se příští měsíc strachy nevyspala. Napadá mě, že není potřeba zakazovat vysílání hororových filmů do 22 hodin. Stačí, když “zakážeme” tyhle čerty.

Nad příšerami, které na mě z obrazovky vyskakují, přemýšlím, proč to vlastně my dospěláci děláme? Schválně, kdo jste ve svém životě alespoň jednou strašil čertem, abyste dítě k něčemu donutil? Kdo chtěl s čertem za zády dosáhnout toho, aby dítko přestalo zlobit? Když už jsme my rodiče na dcerku nebo synka krátcí, zařídí to čert. Pěkná zbabělost, co?

Ale zpátky k mému sedmiletému příteli. Podle plánu jsme spolu našli čerty i masky. A zjistili jsme, že většina čertů se nápadně podobá maskám
z e-shopů.

“Takže čerti nejsou, Kači. Já to věděl, zase mi lhali. Jako se zoubkovou vílou. Ta taky není, že ne?”
“To nevím, zoubkovou vílu neznám.” odpovídám popravdě.
“Není, já to vím, nemusíš na ní vůbec začínat věřit.”

Natáhnu se ke svému kamarádovi a dávám mu pusu do vlasů: “Myslí to doma dobře, víš? Ale neví, že Ty to takhle nepotřebuješ. Teď už ale víš, jak to je, a to je fajn, ne?”
“Jo, konečně se nemusím bát,” vysvětluje významně. A taky trochu dramaticky, ale vlastně už jen tak „na oko“. Pak se zarazí a v očích se mu zaleskne lumpárna: “A můžu někdy trochu zazlobit.”

Směju se, říkám mu, že je příšera, a lechtám ho na břiše. Řechtá se přerývaným dětským smíchem a chce, abych ho hodila do peřin. Čerti jsou vyřešení. Jedna velká dětská starost pryč.

Víte o někom, kdo by článek taky ocenil? Sdílejte ho s ním:

• 1. DÍL: Mámo, táto, já se tu s vámi bojím! Mimozemšťan s čertem v patách