Trapasy s dětmi: Jak z nich vybruslit a ještě se přiučit 2 užitečné věci

Už to vypadá, že se to celé přejde mlčením, jenomže znáte ty hloubavé tříleté hlavičky. Holčička to prostě potřebuje vědět.

„Mami, proč je ta paní tak tlustá?“ ptá se bezelstně znovu. Pár sekund nic a pak se ozve ta tělnatá paní: „No víš, já hodně jím, a samý nezdravý věci. Tak asi proto jsem tlustá.“
Pár lidí se po ní podívá.

„Já jím zdravý věci,“ řekne holčička.
„Tak to je dobře,“ usměje se paní.
„Mami, kdy už budeme vystupovat?“ otočí se pak ta maličká na maminku.
Má svoji odpověď a víc se nepídí. A maminka si očividně oddechne.

Taky byste byli v rozpacích, být na jejím místě? Bodejť by ne, celkem slušný trapas :)

Málokoho v tu chvíli napadne, že je to vlastně kouzelná chvíle ryzí dětské opravdovosti, ze které se můžeme něco důležitého přiučit.

Nejdřív ale ještě pár perel z veřejné dopravy

„Proč ta paní neřekla dobrý den? Ve vlaku přece zdravíme, mami.“
„Ten pán nemá nohu. Jak chodí, tati?“
„Hele, ten pán je pomalovanej. Zapomněl si umýt obličej, čuně!“
„Tady něco smrdí, mami, cítíš to? Někdo tu prděl, viď.“

Člověk by v té tramvaji nejradši nebyl, co?

Jasně, dá se to přejít mlčením. Dá se říct pšššt a rychle začít povídat o něčem jiném. Taky se dá výchovně pronést to se neříká, Andrejko, a jakž takž zachovat rodičovskou vážnost.

Nakonec jsou z toho docela vtipné historky – jak ten náš malej zase zaperlil a my jsme se orosili a nevěděli, jak mu honem zacpat pusu, ale naštěstí se povedlo odvést pozornost a trapas zažehnat. Uff.

Jenže… tady něco smrdí, mami, cítíš to?

Nevhodné chování, nebo dětský způsob zdvořilosti?

Proč je to vlastně trapas? Proč rodič jednoduše neřekne – pán si nezapomněl umýt obličej, Vojtí, to je tetování. Proč je nám to tak hloupé? No schválně, řekněte proč?

Možná proto, že nechceme být netaktní. Nechceme se druhého dotknout. Musí mu to být přece nepříjemné, když se o něm bavíme.

Na druhou stranu, rozebrat to doma, jak ten chlápek v tramvaji měl na obličeji celou galerii a vypadal fakt děsně, to už je košer. Chlápek to neslyší. Máme z toho rozhodně lepší pocit. Ale je to vůči němu uctivější? Nejsou ti naši prckové nakonec zdvořilejší, když to řeknou bez obalu před pánem?

Jenže je to tak přímočaré, až nás to straší. Co zase plácne příště? Neurazí se někdo, že máme drzé dítě? A neraní to někoho?

No, možná. Ale... koukněte na další perličku, odposlechnutou v autobuse.

Děkuju ti, žes mi to řekl

Na sedadle sedí paní s upatlanou tváří, asi od šlehačky, vypadá to tak. Všichni to vidíme, ale nikdo tu nechceme být netaktní. Až přistoupí asi pětileté dítě, chlapeček, a okamžitě vypálí:

„Dobrý den, paní, máte něco bílýho na puse.“
„Nebuď drzej, to se neříká,“ míní jeho doprovod, nejspíš tatínek.
Paní ale vyndá kapesník, utírá si pusu, dívá se do kapesníku a říká klukovi:
„No jo, šlehačka. Děkuju ti. Já si toho nevšimla.“

Konečně někdo, no řekněte. Jinak mohla paní s tou šlehačkou cestovat přes celé město. A u někoho doma (u nás určitě ne) by pak třeba zaznělo veselé: „Dneska jsem jela s ženskou, byla celá od něčeho zapatlaná, horší než naše malá, to byla sranda, fakt. No nikdo jí nic neřek.“

A nečpí v tom našem dospěláckém taktu sem tam i špetka netečnosti?

Ale tohle je jiný případ:

Když se dítě ptá na věci, které můžou druhého bolet

„Mami, proč má ten pán tak ošklivou pusu?“ ptá se holčička v obchůdku s dárkovým zbožím.
„Hm, nevím, není ošklivá,“ šeptá maminka.
„No, rozbil jsem si ji, spadl jsem z kola, víš. Mám ji sešívanou, podívej,“ řekne pán s ošklivou pusou.
Holčička si ji prohlíží s opravdovým zájmem.
A pán se na ni usměje. Nevypadá dotčeně.

Ale stejně v nás nepříjemně hrkne.

Že tahle otázka je nevhodná

Na začátku nebyla. Ale jakmile jsme před ní strčili hlavu do písku nebo rychle řekli pššt, to se neříká, dali jsme jí tu nálepku. Najednou je z ní nezdvořilost. A ze sešívané pusy nebo amputované nohy se stalo tabu. Pšššt, o tom se nemluví.

Přitom do té doby ta nemístná dětská otázka znamenala jen zájem.

A taky odvahu. Říct nahlas, co vidím. Pamatujete přece, jak to bylo v pohádce Císařovy nové šaty. Všichni to viděli, ale každý mlčel. Jen dítě poctivě řeklo: Král je nahý! A změnilo dějiny :)

Děti se zkrátka dívají kolem sebe a řeknou, co vidí. A nám se chce zalézt dva metry pod zem. A nějak je časem usměrnit, aby taky začaly taktně mlčet, hm?

Ale řekněte, nepřipravíme se tím o něco blahodárně burcujícího?
Jen proto, že my moudří dospělí už na to nemáme kuráž, otevřeně se ptát?

Ale někdy je to vážně do živého

Ano, jsou situace, kdy to opravdu zabolí. Jako tahle:

Když jsem byla po úraze a chodila jsem v krunýři, byl všude vidět. Nešlo ho zamaskovat a nevzbuzovat pozornost. Všude, kam jsem přišla, nakoupit a tak, na mě koukali, a někdy ty pohledy byly dost nepříjemný.

A pamatuju si, jak jedna holčička v marketu ve frontě na záchod řekla: „Co to má ta paní na sobě, mami, vypadá hrozně.“ Chtěla jsem dělat, že se mě to netýká. Jo, vypadám hrozně.

Ale když jsem se na tu holčinu podívala, neviděla jsem žádný odpor nebo něco takového, jenom zvědavost. Tak jsem jí vysvětlila, co to mám, a ona povídá, na to nezapomenu: „Jste statečná, že jo.“

Měla jsem v tu ránu chuť dát jí pusu a poděkovat, ale řekla jsem jí jenom, že ona taky.

- H. H.

Možná, že děti svojí poznámkou trefí něčí bolavé místo. Jenomže ono už stejně bolí, ať se o něm mlčí nebo ne. Těžko to můžou nevinnou otázkou zhoršit. A co když se člověku spíš uleví, po všech těch dospěláckých tichých pohledech? Nikdy nevíte.

Ale co kdyby paní v krunýři nebyla tak hovorná a nic holčičce neřekla? Nejde přece nechat tu nepříjemnou otázku viset ve vzduchu.

Jak z toho ven?

Zkuste to jednoduše po nich. Bez tanečků kolem.
Třeba takhle:

„Co to má ta paní na sobě, mami, to vypadá hrozně.“
„Nevím, Kačenko, a nechce se mi o tom mluvit. Myslím, že by to té paní mohlo být nepříjemný, víš.“

„Tati, proč ten pán nemá nohu?“
„Nevím, možná měl nějaký úraz.“

„Proč ta paní neřekla dobrý den? Ve vlaku přece zdravíme, mami.“
„Každý to dělá jinak, víš, my ve vlaku zdravíme, a někteří lidi třeba ne.“

Stačí jim odpovědět, když už je ta otázka venku. Nejupřímněji, jak umíme.

Protože pak najednou není potřeba hledat, kudy nejkratší cestou zmizet. A doma si pak lámat hlavu, jak to dítě naučit, aby se před lidmi tak hloupě neptalo. Jen ať se ptá, když na jeho otevřenou otázku dokážeme otevřeně odpovědět.

A i nevím nebo nechci o tom mluvit je upřímná odpověď, na rozdíl od uhýbavého pšššt!

Jen to chce do začátku před lidmi odvahu, to jo.

Důležitější než trapas: Nezabít zájem

A je tu ještě jeden důvod, proč ty jejich otázky nezamést rychle pod koberec. Vlastně dva :), důležitější než jeden trapas, ze kterého se za chvíli oklepeme.

Pamatujete, jak jsme před chvílí mluvili o tom, že „trapné“ dětské otázky znamenají zájem? Koukněte se dětem do očí, když se ptají. Dívají se na lidi s veškerým zaujetím. Fakt je ten člověk zajímá.

Jak moc je to jiné než naše zdvořilostní „Tak co svátky, paní Nováková?“ nebo automatické „Co bylo v práci?“ (zatímco už si v hlavě rovnáme nákup na další den).
Kolik je v tom skutečného zájmu?
A kolik pozornosti máme pro druhého my velcí, když se bezmyšlenkovitě ptáme „Jak se máš?“

Možná proto se málokterý dospělý urazí, když se dítě zeptá

– proč má tak velké uši nebo proč nemá nohy. Zájem je totiž cítit. Ten lidský, opravdový. Máme se možná co učit. Tak ho nechtějme v dětech honem umlčet.

Někdo tu prděl, mami?

No ale tohle zrovna není otázka, kde by dotyčný stál o zájem :D
Ale na druhou stranu, proč z ní dělat tabu?

„Nevím, jestli tu někdo prděl, Šimi, možná je tu jen cítit něco z ulice. Ale občas se to někomu stane. To je pak ten člověk spíš rád, když to nerozebíráme. Aspoň já bych teda byla.“
„Ale je tu smrad, mami.“
„No jo, ono se to vyvětrá.“

Ta nemístná dětská otázka nám pomáhá

Poslední důvod, proč neříkat rychle pšššt!, je trochu křehký. Asi tak jako naše odvaha odpovědět dětem v tramvaji...

Co když nás každou takovou otázkou, ze které kouká trapas, naše děti jen vrací na začátek? Tam, kde jsme taky byli dětmi. Taky jsme se takhle ptali, vzpomínáte?

Proč se táta mračí? Proč má teta Jarka žlutý zuby? Proč je ta paní smutná? Proč musím pustit pána sednout, mě taky bolí nohy. Proč…?

Jenže potom nám doma možná řekli pšššt!, to se neříká! neříkej to nahlas! A tak jsme začali polykat slova a cítit se trapně, když se někdo nahlas ptá. A plác, pak se nám narodily děti a je to zpátky. Zase se nahlas ptají, pusinky naše nevymáchaný.

Nekousnou se do jazyka, když mají něco na srdci. Nebojí se říct, co cítí.

Auu, tenký led.
Ale taky fascinující lidská dovednost, kterou se od nich můžeme zas přiučit.

Znovu se odvážit

Kolikrát by se nám to přece i jako velkým hodilo. S partnerem, s kolegou, s kamarádkou… Ale úplně nevíme, jak na to, a tak kalkulujeme, přemýšlíme nebo se užíráme, hledáme vhodná slova a příležitost… až nakonec radši mlčíme.

A tak třeba nikdy neřekneme:

„Ty, Jirko, promiň, ty jsi vždycky nějak zaraženej, když přijdu, a já nevím proč. Mně je hloupý se tě na to ptát, ale asi ti něco vadí? Třeba bych to mohla změnit, kdybych to věděla.“

„Mami, ty se na mě od minule zlobíš, viď. Ale já přesně nevim proč. Můžem si o tom prosím tě promluvit?“

„Promiň, Kamilo, mně u vás nechutná kafe, mám ráda silnější, mohla bys mi ho udělat?“

Místo toho se radši diskrétně vypovídáme jinde, jak se to kafe u Kamily nedá pít. Přece Kamile to nejde říct, mohlo by se jí to dotknout.

Ale možná je začátek roku ideální příležitost?

Znovu se odvážit a „Kamile“ to říct.
Ne neomaleně, ale se zájmem.
Jako to umí naše děti.

P.S. Jestli je pro vás Kamila na začátek moc velké sousto, zkuste to nejdřív u dětí. Mají ještě tu otevřenost v krvi, neurazí se :) Jedna maminka třeba vyprávěla (volně přepsáno):

Náš syn si nikdy neumyl ruce, když šel na velkou. Já mu to pořád připomínala, říkala jsem mu, že se to musí, když jde ze záchoda, ale nehnulo to s ním. A pak jsem přemýšlela, co mi na tom vlastně nejvíc vadí. Jemu pak smrdí ruce, když byl na velký a neumyl si je.

A tak jsem mu to řekla upřímně – víš, mně je nepříjemný, když ti smrdí ruce, když jdeš ze záchoda a pak na mě třeba šaháš. Řekl mi na to – aha, to jsem nevěděl, mami. A najednou pro něj nebyl problém si ty ruce umýt.

- H. M.

Nějaká náhoda?
Vůbec. Takhle děti začnou reagovat, když se vám ta otevřenost doma povede. Cinknete tím totiž na ten jejich upřímný zájem o druhého. A pak se nestačíte divit, jak ohleduplné a vstřícné vaše děti dokážou být, dokonce i ty, co byly doteď tvrdohlavé nebo drzé. Stačí s tím začít.

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál: