Srovnáváte svoje dítě s ostatními?
Možná pak bude horší

„No tak, běž si hrát, nebo pak zase budeš brečet, že už jdeme domů. Hele Máťa, jak drandí, taky se nebojí. Tak utíkej, nech mě chvilku povídat s tetou,“ přemlouvá mamka Filípka v herně. „No, a takhle mi pořád visí u nohy,“ prohodí směrem ke kamarádce. Ach jo. Proč není Fíla trochu jako Máťa?

Nakonec jde maminka s Filípkem vybrat auťák, protože jinak se sám neodhodlá, a chvilku s ním jezdí dokolečka, než ji Fíla konečně pustí. Vrací se uřícená ke stolu a vypráví: „Nikdy do ničeho sám nejde. A jak je někde víc lidí, katastrofa. Hrozně mu trvá, než se otrká. To ty máš s Máťou pohodičku...“

„Hele, nemysli si, my zas bojujeme s jídlem. Neboj, z toho vyroste,“ utěšuje kamarádka.
„No nevim...“

Znáte to? Ten rezignovaný povzdech, kdy byste fakt rádi uvěřili, že to vaše dítě jednou dostane rozum, vyroste z toho a změní se? Ale teď momentálně dennodenně bojujete s tím, že… ono je vlastně jedno s čím. Možná s tím stejným jako Filípkova máma, že do ničeho sám nejde, nebo třeba s tím, že nemá trpělivost, u všeho se vzteká, u ničeho nevydrží, pořádně nejí, nechce spát po obědě, neučí se, nechce uklízet, nebo že… dosaďte cokoliv, s čím zrovna bojujete vy.

Tolik bychom si přáli, aby to naše dítě bylo jiné už teď, aspoň o trochu. O trochu dravější, o trochu tišší, o trochu větší jedlík, o trochu menší cíťa atd. A všimli jste si? Pořád srovnáváme.