Proč nechránit dítě před smutkem

Příběh první: O holčičce, která se bála spinkat

Chodím si lehnout s ní (popisuje dál Andrejčina máma jejich spinkací trápení), vysvětluju jí, že jsem u ní. Zkusili jsme i nechat rozsvíceno. Myslela jsem, že se bojí tmy, že je to takový ten strach ze strašidel pod postelí, co někdy děti v jejím věku mívají.

Taky jsme spolu hledaly, co by jí na ten strach pomohlo. Nejdřív chtěla plyšáčky. Pak jsme pořídily svítící kuličku pod polštář. A navrhovala jsem jí, že ten strach vymeteme koštětem nebo že proti němu vymyslíme zaklínadlo, to jsem se inspirovala v jedné knížce. Ale nic nepomohlo.

A když jsem se jí ptala, čeho se bojí, říkala, že spinkání.

A pak se strach ze spinkání nečekaně vysvětlil

Dneska jsme na cestě do parku uviděly na chodníku mrtvého ptáčka, vyprávěla Andrejčina máma za pár dní.

„Proč nelítá, mami?“ ptala se Andrejka.
„Asi spinká,“ odpověděla jsem jí.
„Spinká a už se neprobudí jako naše rybička?“

Před dvěma měsíci nám v akvárku umřela ryba. Řekli jsme Andrejce, že spinká, a když se ptala, kdy se probudí, vysvětlili jsme jí, že už se neprobudí. Pak jsme ji večer odnesli a Andrejce jsme ráno řekli, že si pro ni přijel ten pán, co nám ji prodal, a že teď bude spinkat u něj. Aby z toho nebyla smutná. Na nic se už neptala.

A teď mi to došlo.

„Bojíš se spinkat, Andrejko, že už se neprobudíš, jako naše ryba?“
„Jo, mami. A že si pro mě přijde ten pán a budu muset spinkat u něj.“

Uff. Tak tohle se jí uhnízdilo v hlavince? Přitom rodiče chtěli Andrejku jen ochránit před smutkem.

Laskavé lži: Nevinné podhoubí dětských strachů

V životě by mě nenapadlo, že si to přebere takhle a bude se tím trápit – říkala ještě Andrejčina maminka. Jenomže to je to. Milosrdné lži a báchorky na ochranu dětí jsou vždycky dvousečné. Nikdy nevíme, jak si děti tu upravenou realitu přeberou a jestli jsme jim do hlavy nenasadili bubáka.

Děti pak vypadají, že se nesmyslně bojí. Ale ten strach je skutečný. Koho by napadlo, že ho způsobila drobná laskavá lež, že rybička spinká.

Příběh druhý: Smutná Jaruška a vyhozené tričko

Samozřejmě ne každá milosrdná lež skončí strachem. Ale i tak může naše snaha ochránit děti před smutkem víc škodit než pomáhat.

Třeba taková úplně malinkatá lež o tričku.

Třídila jsem oblečení na zašívání, co se ještě vyplatí zašít a co už vyhodit, a byla u toho Jaruška (3,5r) a naše babi, vyprávěla jiná máma.

Jaruška uviděla mezi oblečením svoje tričko a povídá: „Mamíí, to je veliká díra!“

Odpověděla jsem jí, že jo, je veliká, a že to zkusím ještě zašít, ale možná už tričko půjde do koše. „Do koše?“ udělala smutný obličej.

„Nebuď smutná, maminka to zašije a tričko bude zase jako nový, nevyhodí ho, viď,“ začala na mě mrkat babi. Ale věděla jsem, že už to tričko možná fakt nezašiju, ani se mi do toho nechtělo, bylo stoletý, látka už se sypala.

„No, možná ho fakt vyhodíme.“
„Ukaž, mami,“ vzala si Jaruška svoje tričko a začala se s ním mazlit. Jako kdyby se s ním chtěla rozloučit, připadalo mi to tak.

„Ale neboj se, máma ho nevyhodí, to určitě půjde zašít,“ nevydržela to babi a dělala na mě jako že pšššt. A Jaruška začala natahovat.

„Proč jí to řikáš? Máš ho vyhodit, když to nevidí, a basta. Ani si pak na něj nevzpomene,“ řekla mi potom babi.

Dopřejme jim smutek prožít, místo šetrného pšššt!

Vypadá to velmi šetrně, tohle naše pššt, neříkej jí to! Chceme děti přece ochránit, aby nebyly smutné a netrápily se. A tak jim kecáme.

Nebuď smutný, autíčko není rozbitý, jen spinká. Neboj, nevyhodím to tričko. Vyhodím ho tajně, až půjdeš spinkat, zlato, ale to už se nedozvíš. Hlavně ať nejsi smutná.

Jako by byl smutek zakázané území. Tuhle část života ti zatajíme, broučku.

Ale každá situace v životě nemá přece happy end. K životu patří i roztrhaná trička, rozbitá autíčka a smutek nad ztrátou. A co až jednou přijde ztráta větší? Kde se mají naše děti naučit oplakat ji, smířit se a jít dál, když jsme je v dětství o smutek obrali?

Koho ve skutečnosti chrání naše milosrdná lež

Doteď to vypadá, že se my rodiče pořád snažíme ochránit děti – aby nebyly smutné. Ušlechtilá pohnutka. Tou se celé to naše mlžení a kecání snadno obhájí.

Ale pojďme si sáhnout do svědomí. Ve skutečnosti chráníme jen sami sebe.

To my se bojíme, že smutek neunesou. To my se bojíme, že budou kvůli rozdrbanému tričku vyvádět. To my se bojíme, že budou plakat, když ryba umřela. To my neuneseme jejich bolest.

Ale ne, není to proto, že jsme zbabělci. Jenom jsme pořád v zajetí stejné hry, jakou hrajeme na děti. I na nás ji hráli. Bojíme se smutku, protože i nás o něj v dětství obrali. Dost možná se stejně dobrým úmyslem.

Nebuď smutná, to nic není.
Ale prosim tě, nic si z toho nedělej.
Ale prosim tě, takovej starej krám a ty kvůli tomu budeš brečet?
Tak sis měl na to dávat pozor.
No ták, usměj se, vůbec ti to nesluší, když jsi takhle smutná.
No ták, zatni zuby, to seš chlap?

slyšeli jsme každou chvíli. Ale celé dětství (pokud jsme neměli fakt štěstí) nám nikdo nepotvrdil naše právo na smutek.

Nikdo nám neřekl:

Jsi z toho smutná/ý, viď. To je v pořádku. Rozumím tomu. Taky někdy jsem.

Dokážeme to říct svým dětem a skoncovat v 21. století s báchorkami?

Příběh třetí: Nešťastná Eva a ztracená myš

Když jsem byla malá, měla jsem takovou bakelitovou myšku na setrvačník, dostala jsem ji od dědy, vyprávěla Eva, maminka dvojčat.

Milovala jsem ji. Říkala jsem jí Pepík po dědovi a nosila jsem ji všude s sebou. A jednou se Pepík ztratil.

„To šel asi na pole,“ říkal mi děda. „Na poli se myšákům líbí, mají tam zásobu zrní, víš. Neboj se, určitě je tam spokojenej.“

„A vrátí se, dědo?“
„Možná.“

Strašně dlouho jsem Pepíka vyhlížela a před spaním, když jsem si opakovala modlitbičku, kterou mě naučila moje babička, jsem vždycky myslela na Pepíka.

Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku… a prosím, ať už se Pepík vrátí, řekni mu, že na něj pořád čekám.

Projevený smutek bolí chvíli. Ale zrada od mámy i za sto let

„Prosim tě dej už pokoj s tou myší, asi jsi ji někde zašantročila,“ smázla to pak moje mamka.

A za iks let, to už jsem čekala kluky, mi vyprávěla, jak na tu moji myš jednou šlápla, když se na mě šla podívat, jestli už spím. Pepík spal vždycky se mnou, a ten večer mi asi upadl z postele na zem, když jsem usnula, a máma ho nechtíc rozšlápla. Tajně ho pak vyhodila. Nechtěla mi to říct, prý abych nebrečela…

Tak tys skončil v koši, Pepíku? A tys mi to, mamko, neřekla?

Věřili byste, že ještě když mi to máma v těch třiceti vyprávěla, chtělo se mi brečet? Taková blbost a jak to v člověku zůstane. A ještě mi přišlo líto, že mě v tom máma nechala. Mohli jsme ho pohřbít třeba, nějak se rozloučit…

… dokončila Eva vyprávění.

No právě. V člověku to zůstane.

Přestaňme dětem kecat. Namísto smutku nad ztrátou, který by za jeden večer vybrečely – kdybychom unesli, že jsou z něčeho smutné a že se třeba i na nás zlobí – pak v sobě sto let nosí všechny ty nevysvětlitelně ztracené Pepíky.

A kromě toho...

Nebudou dětmi věčně. Co je o smutku naučíme pro život?

Zatajili jsme dětem smutek, aby je nebolel, i za cenu lží. Jen ať mají hezký dětství a nemají žádné starosti v makovičkách, trápení ještě bude dost, až vyrostou.

A uniká nám, že až jim bude osmnáct, nestane se lusknutím prstu, že budou na trápení připravené.

Co si počnou, když jsme je celé dětství učili – neplakej, nebuď smutná, nevyhodíme to, nerozbije se to, nikdo neumře, všichni tu budou pořád šťastní a veselí… Nezaskočí je realita?

Naučme je to teď

Teď máme příležitost nechat je prožít si svůj smutek nad rozbitou hračkou v bezpečném prostředí s mámou a tátou. A naučit je, že smutná událost občas přijde. Opláče se, někdy i ořve, a smutek odezní.

Teď máme příležitost být s nimi, když jsou smutné. A odpovědět jim na všechny otázky, když se budou ptát – třeba proč už to tričko nechci zašívat a kam teď rybičku dáme, když umřela.

Teď máme příležitost nenechat je se v tom plácat, říct pravdu a zůstat jim nablízku.

Teď máme příležitost. Až jim bude osmnáct, můžeme už jen doufat, že jsme ji využili.

Pošlete článek dál: